Průchod - IX. část: Padlá říše

Průchod - IX. část: Padlá říše

„Co navrhuješ v rámci těch světů?“

„Dlouhodobou infiltraci. Z toho, co mi vychází z našich shromážděných údajů, bych navrhl dlouhodobou infiltraci těch světů, jejich sledování, vyhodnocování, jak fungují, zda je u nich nějaké riziko kontaktu s eony, jaké mají suroviny a zdroje. Dokonce, i když jsou vcelku zaostalí, mohou mít některé velice kompetentní jedince, které můžeme unést a nasadit do našich služeb.“

Je toho celkem dost, stran průzkumu a studia těch světů. K tomu se vracím, stejně jako se vrátil i samotný dron, jehož nástupce se začíná připravovat na průzkumu již třetí reality a já tomu opět přihlížím z řídícího střediska.

„Máme nějaké informace o této realitě?“

„Ani ťuk,“ odpovídá mi Lars.

„Tak uvidíme, co z toho vypadne. To, že nás stávající interakce průchodů zatím nezničila je poměrně dobré znamení,“ snažím se přítomným, nebo aspoň sobě, trochu zvednout náladu.

Dochází ke změně struktury a formy průchodu. Rozměry se mění, získávané údaje taky, hodnota elektromagnetického pole, tepelných stop i gravitačních anomálií je odlišná, tedy průchod do druhého světa zanikl a průchod do třetího se zformoval. To už je podvečer a slunce zapadá, barvíc klidný Atlantik do oranžova.

Dron opět prolétá průchodem a objevuje se na stejném místě a ve stejném čase. Zatím je všechno v pořádku. Jsme dost napjatí. Každý takový průchod znamená objevení něčeho, co pro nás může mít veliký význam. I objevení dvou zaostalých realit je pro nás důležité, pro naši budoucí expanzi, bohatnutí a rozvoj naší říše. Teď uvidíme už třetí realitu, a zjistíme, jak moc je vyspělá, či zaostalá. Možná zjistíme, že tam ani lidé nejsou. To by bylo nejideálnější pro rozšíření impéria. Bohužel, takové štěstí nemáme a dron lokalizuje na Nové Sicílii známky lidského osídlení. Několik roztroušených přímořských osad, nejspíše rybářských. Z dálky vypadají jako hyzdivé pihy na tváři Nové Sicílie a zblízka se ukazuje, že jsou liduprázdné. Jedinými obyvateli jsou zatoulaná zvířata, psi, kočky a racci.

Jedna z osad je v podstatě na úplně stejném místě jako my, na okraji zátoky a velice rychle si získá naši pozornost. Je ohraničena polámanými palisádami, dřevěnými i kovovými a uvnitř jsou kamenné i betonové domy a cesty protínající malé náměstí, pokud se tomu tak dá říkat. Z toho nám nejprve vyplývá, že jde o další zaostalou civilizaci, kdyby ovšem přímo uprostřed náměstí nestál poničený pásový tahač, vedle kterého leželo něco, co dost nápadně připomíná raketu.

„Despoto caesarino,“ ozve se technik.

„Ano?“

„To je náš raketový komplet,“ oznamuje a všichni sebou trhneme.

„Co to plácáte?“ obořím se na technika a on mi ukáže trojrozměrný model toho kompletu, včetně veškerých specifikací jeho výzbroje, rychlosti, naváděcího systému, hmotnosti, dojezdu a dalších údajů.

„K-55 Iraklion. Navržen v roce 1652, do služby nasazen o tři roky později. Patřil mezi nejlepší kusy výzbroje naší protivzdušné obrany v té době. Vyrobeno přes tři tisíce kusů, z nichž plná třetina byla rozmístěna na Balkáně, v Thrákii, Konstantinopoli a Malé Asii. Ve výzbroji sloužil s modifikacemi a modernizacemi, až do roku 1679, kdy byl nahrazen K-75 Smyrna,“ čte technik.

Je to realita mnohem bližší té naší než předchozí. K rozštěpení došlo daleko později. „Takže, minimálně v roce 1655 došlo k rozštěpení našich realit, chápu to správně?“ technik přikývne.

„A tenhle kus, podle toho v jakém je stavu, byl vyroben určitě mnohem později,“ doplňuje technik.

„Přileťte do osady a dál zkoumejte. Zjistěte, zda tam někdo není.“

„Rozkaz,“ a dron se bleskovou rychlostí snese do osady, kde provede i podzemní skenování a celkovou analýzu oblasti, ale nenachází tam téměř žádné biologické stopy lidí. Lidé už tam hodně dlouho nejsou. Podle odhadů dronu to můžou být desítky let. Stejné výsledky dostává při plošném ostrovním skenování. Kromě zvířat nikdo. Ticho po pěšině. Domy prázdné, některá okna otevřená, jiná zabedněná, některé dveře dokořán, jiné zamčené, ulice prázdné, ale něco se přeci jen podaří najít. Oznámení skryté za skleněnou vitrínou u náměstí, kousek od ohořelého nosiče. Je psané řecky.

 

Těm kdo toto najdou. Situace byla neudržitelná. Zde i v dalších osadách Nové Sicílie. Nepřetržité nájezdy pirátů a otrokářů nás vyhánějí z domovů a nemáme dostatečnou ochranu. Naše hrdinské úsilí o obnovení Nové Sicílie bylo ukončeno. Nemůžeme takto vychovávat naše děti, chránit naše milované. Toto oznámení je ve všech osadách. Novosicilští odešli do Caesarie. Doporučujeme Vám nás tam následovat. Hodně štěstí.

Prefekt osady Theofilos Kydas.

 

„Tak se i v této realitě podíváme na Novou Caesarii,“ vyzvu technika a ten okamžitě namíří dron směrem na jihozápad, k pobřeží Varronie. Já se podívám na Fergusona. „Ale co se tam mohlo stát?“

„Není to snad jasné?“ podivuje se Ferguson.

„Co tím myslíte?“

„Mohu změnit jeho rozkaz?“ přikývnu. „Otočte to na východ a odleťte do Konstantinopole. Schválně jestli se moje domněnka potvrdí.“

„Proveďte to,“ potvrdím rozkaz a dron se prudce otočí, aby zamířil k našemu hlavnímu městu. Mě stále příliš nedochází, na co Ferguson naráží, ale jak se dostáváme do Evropy, tak zjišťujeme, že ta situace je špatná všude. Hodně špatná. Dron naráží na úplně vylidněné vesnice a maloměsta, na roztroušená velkoměsta, která jsou izolovaná zátarasy, na zničené silnice a dálnice rozervané krátery. Naskýtá se nám pohled na spálená pole, pastviny, kde leží mrtvý dobytek, nebo vykácené lesy. Lidé tam jsou, ale zdá se, že města, ve kterých žili milióny lidí, jsou nyní domovem jen pár desítek, či nižších stovek tisíc lidí.

Když dron dorazí do Konstantinopole, tak už pochopím, na co Ferguson narážel. Všichni to pochopíme. Všem se nám zatají dech a nechceme věřit tomu, co vidíme, obrazu, který se nám naskytl na obrazovce. Běhá nám mráz po zádech, když dron snímá Konstantinopol. Místo, které bylo Konstantinopolí. Město, které mnozí z nás tak důvěrně znají, kde jsem prožila velkou část svého života, mnoho skvělých let, a se kterým mám spojené mnohé skvělé vzpomínky, ta perla v koruně naší říše… je i tady, ale ne tak, jak jí známe.

Historické centrum, tam kde se nachází císařské paláce a senát, kde je chrám Boží moudrosti, neexistuje. Není tam, nezůstalo z něho vůbec nic. Je tam jen obrovský ohořelý kráter po výbuchu, který má stovky stop na délku a desítky stop na hloubku. Již je zpola zatopený zdejším mořem a obklopen statisíci zničených, či rozpadajících se domů v okolí. Monumentální paláce jsou pryč, senát je pryč, chrám Boží moudrosti je pryč, palácové zahrady neexistují, mrakodrapy zlámané jako větvičky, roztavená ocel, spálený beton a všemu vévodí, jen ten kráter. Město úplně vylidněné, prázdné, nikde nikdo.

„Jak je to možné?“ zeptá se Lars.

„Zdá se, že tady nebyl Nikolić ve službě,“ odpovím.

„Kdo?“ nechápe Lars.

„Člověk, díky kterému naše říše přežila, a na kterého náš hloupý lid zapomíná,“ zasyčí legát Antaris. „Januš Nikolić byl velitel protivzdušné obrany ve Vojvodině. Porušil rozkazy a nechal sestřelit podezřelé letadlo. To letadlo bylo plné civilistů, ale taky naložené tří megatunovou jadernou hlavicí. Atlantská federace ho poslala proti nám. Bylo to tehdy, když došlo k jadernému výbuchu v Athénách a na dalších místech. Nikolić porušil rozkazy velitele balkánské protivzdušné obrany, který, jak jsme se dozvěděli záhy, byl agentem Federace a chtěl nechat letadlo proletět. Nikolić letadlo sestřelil a to spadlo s cestujícími i bombou, do Vojvodiny. Rozbuška se naštěstí neaktivovala a bomba byla zneškodněna, ale stovky lidí zemřeli.“

„Bez něho by zemřeli milióny,“ namítnu.

„Ale… dejme tomu, že by to explodovalo… přece by to nezpůsobilo takovou katastrofu?“ diví se Ferguson.

„V imperiálním systému, kde je moc odvozená od dynastie, záhuba dynastie by takovou katastrofu způsobila,“ vysvětluji. „Tím spíše, že to bylo v době před přijetím bezpečnostních opatření a reforem z roku 1685, kdy došlo k ujasnění posloupnosti velení a moci, reformě nástupnictví a taky rozeslání různých členů dynastie do jiných koutů císařství, aby se něčemu takovému předešlo.“

„Ale nezdá se, že by Atlantida zvítězila,“ namítá Lars.

„Pravda. Při přeletu nad kontinentem nevypadala Paříž o moc lépe. Zdá se, že to byla vzájemná destrukce, že imperiální vojska pak odpálila své vlastní jaderné zbraně a došlo k zaručené destrukci obou aktérů,“ řeknu. „Podívejte se, jak vypadá Caesarie. Možná, že tam je nějaký život. Nebo něco, co se dá považovat za civilizaci. Doufejme.“

„Co se vlastně stalo dál s Nikolićem?“ ptá se Lars, zatímco čekáme, až se dron přesune k Caesarii.

Antaris pokračuje v přednášce. „Byl povýšen na supralegáta a byl mu udělen řád Hrdiny impéria prvního stupně. Dál sloužil ve Vojvodině, ale již byl jmenován velitelem celé balkánské protivzdušné obrany. Po válce se zasloužil o obnovu a modernizaci obrany, která byla poškozena nálety a bombardováním Atlantidy. Několik let byl náčelníkem štábu všeříšských protileteckých sil a byl to on, kdo provedl úplné nahrazení protileteckých děl raketovými zařízeními a taky prvními protileteckými lasery, byť šlo ještě o dost primitivní a nepříliš efektivní výzbroj. V šedesáti odešel do výslužby, ale pár let ještě přednášel na fakultách vševojskové akademie v Drači a Bari.“

„A ten zrádce?“

„Ten byl zatčen a popraven. Nebyl to přímo zrádce, ale agent, který nás infiltroval a dostal se dost vysoko, což taky vedlo k sesazení několika významných důstojníků Direktoriátu a zkrácení mandátu tehdejšího ředitele, protože se jim nepodařilo zabránit infiltraci nejvyššího velení naší armády. Nedostatečné prověrky, korupce mezi zpravodajskými důstojníky, lenost a sympatie k Atlantidě. To všechno nás málem stálo naši existenci.“

Cesta k Caesarii opět trvá několik minut, během kterých už většinou mlčíme. Všem nám spadne kámen ze srdce, když uvidíme civilizaci. Skutečnou civilizaci. Novou Caesarii, která žije. Vidíme město s mnoha milióny obyvatel, plné aut a lidí, obklopené rozlehlými lány polí a pastvinami, s dlouhými přístavy, kam neustále připlouvají nákladní i rybářské lodě, ale taky si všimneme, že město je opevněné palisádami a hradbami, má rozmístěná protiletecká děla a raketomety, všude je mnoho ozbrojených hlídek a okolo města kontrolní stanoviště prověřující příchozí, opevněná a s kulomety, či minomety. Nejspíše i zde zuří nějaké boje, ale na populaci se asi nepodepisují. Nová Caesarie má deset miliónů obyvatel. Dobrá třetina toho, co má naše Nová Caesarie. Není to tak špatné, pomyslím si s úsměvem, že praví Římané se dokážou vypořádat i s nejhoršími problémy. Je tam i čilá radiokomunikace, televizní vysílání, narážíme na univerzity a výzkumné laboratoře, nemocnice a požární stanice, nedaleko je velká přehrada, která pomáhá s napájením města.

„Pokračujte v mapování oblasti, určete rozsah civilizace a fungující infrastruktury, shromážděte z radiokomunikace a televizí data a informace potřebné k oslovení místních, ke zjištění, kdo jim vládne a pak se stáhněte. Informuji císaře o tomto nálezu,“ a jsem šťastná, že se podařilo narazit na realitu, která není úplně barbarská jako ty předešlé.

Opět podávám hlášení, ale tentokrát necestuji osobně do Konstantinopole, ale prostřednictvím hologramu. Nutno říci, že mé hlášení o tomto apokalyptickém světě vzbudí nemenší pohoršení, překvapení a šok, jako má předchozí hlášení o zaostalých světech. Jedny světy pohoršují členy císařské rady svou zaostalostí a tento svět tím, v jakém stavu naši římští bratři a sestry žijí. V podstatě okamžitě nastává jasná dohoda, že tento svět kontaktujeme, a že uděláme vše proto, aby se zlepšilo jeho postavení, případně, že dokonce přijmeme jejich obyvatele jako uprchlíky a naše nové spoluobčany. „Je naprosto nehodné a nepřijatelné, aby Římané žili v takových podmínkách,“ pronesl vztekle Rafik a ostatní zuřivě přitakávali. „Atlantida na ně vrhla jaderné zbraně těmi nejzákeřnějšími způsoby a oni teď živoří,“ stěžují si další členové rady.

Tuto misi k pomoci zatím nevyužijeme, protože potřebujeme nashromáždit další data o situaci v tom světě. Každý zlomek těch údajů, každé nové zjištění, má cenu zlata. Přinejmenším. A to v případě každého z těch světů, uvědomuji si, zatímco čekám na Ragama Tarhaniana, který si vyžádal setkání s někým výše postaveným. Jeden z těch přeživších.

„V prvé řadě,“ pronese vrásčitý muž v šedivé uniformě, kterou od nás obdržel, tak jako ostatní přeživší. Odkašle si a já mu dávám čas. Sedím v klidu, netvářím se nijak netrpělivě, nechávám ho mluvit. Zároveň si ho prohlížím. Trochu vypadá jako strýc Alexander v dobách, kdy na tom byl zdravotně lépe, ale už byl stár. Takže se nakonec si mírně pousměji, čehož si naštěstí nevšimne. „Chci Vám poděkovat. Ano, chci Vám poděkovat. Mohli jsme zemřít na tom moři. Nebylo to vůbec příjemné. Byl za námi strašlivý zážitek, děs a hrůza z potopení Titaniku. Pak jsme se dostali sem. Dali jste nám jíst, pít a šaty. Uvědomuji si… chci říct… vím, že se nevrátíme. Sice nám to bylo slíbeno, ale nejsem včerejší. Nevyčítám Vám to. Na Vašem místě bych to taky udělal, abych nás uklidnil a zabránil problémům. Většina z nás už si tak nějak připustila myšlenku, že jsme v jiném světě, v jiné historii, v místě, kam nepatříme, ale pomalu si začínáme uvědomovat i to, že už se nevrátíme. Že tohle se, ač nedobrovolně, stalo našim novým domovem. Mnozí z nás tomu nemohou uvěřit, je obtížné si to představit, a když to pak spojí s tím, že naši milovaní jsou tam někde pryč a nikdy už je neuvidíme, je to frustrující a bolestivé. Určitě ještě zažijeme tragédie této situace. Poslal jsem svého syna studovat do New Yorku. Vím, že už ho neuvidím, ale musím se s tím smířit. A proto jsem tu.“

„Abyste se smířil?“

„Abyste nám, mě a ostatním přeživším, pomohla se smířit. Nevíte, jaké to je, nemůžete si to ani představit. Jste v cizím světě, v cizí společnosti, bez kontaktu s milovanými, s rodinami, přáteli, sedíte ve tmě, ze které nelze uniknout. Ale můžete nám pomoci.“

„Jak?“

„Celé dny jsme zavření. Staráte se o nás, ale všechno, co o Vás víme je jen to, co se doslechneme z výslechů a našich rozhovorů a toho je málo. Poskytněte nám přístup k Vaší literatuře, k Vašim časopisům, novinám, k Vašim encyklopediím. Já a další… chceme poznat tento svět, tento náš nový domov, chceme vědět, kde žijeme, v čem žijeme. Nechceme žádné tajné údaje, protože tady to vypadá, že je to hodně tajné, chceme to, co si mohou přečíst i Vaši obyčejní lidé.“

Má naprostou pravdu. Ani vzdáleně si nedokážu představit, co asi zažívají, čím si prochází, v čem žijí. Nikdy bych nechtěla být na jejich místě. Jakkoliv jimi opovrhuji pro jejich zaostalost a úzkoprsost, tak se nachází v hrozném stavu, v hrozné situaci. Na druhou stranu, možná je to tímto mužem. Možná pro něho mám slabost, protože je Armén, a jakkoliv špatný je jejich svět, možná v něm jsou Arméni ti lepší a schopnější, než ostatní jejich národy „Myslím si, že by to neměl být problém. Promluvím o tom s ostatními. Zaručit to nemohu, ale pokusím se to prosadit a poskytnout Vám ten přístup.“

„Mohu se já sám zeptat na pár otázek?“ přikývnu. „Chci se zeptat, kdo tu vládne? Kdo ovládá tento svět? Kdo čemu vládne? Kdo jste Vy? Chtěl jsem mluvit s Vámi, protože jsem si všiml, že každý tady s Vámi jedná s respektem, a že všechny úkolujete a řídíte.“

„Bože, to jste mě zavalil dost otázkami. Jak to shrnout. Nacházíte se v…“

„Římské říši. To už jsem taky pochopil, to že zde Římská říše stále existuje, ale nesídlíte v Římě, že?“

„Ne. Řím je sice symbolické, ale jen provinční přímořské… městečko. Našim sídlem je Konstantinopol od doby vlády císaře Konstantina Velikého. Nevíme, kdy a za jakých okolností došlo k rozštěpení našich historií, zatím jsme mezi Vámi tímto způsobem nepátrali. Římská říše je ovládána naší dynastií, jejímž členem jsem. Císařská dynastie, taky nazývaná jako Amorejská, Makedonská, či Arménskoslávská…“

„Arménsko?“

Pousměji se. „Věděla jsem, že Vás to zaujme. Ano, náš zakladatel byl nejspíše Armén a celá řada generací naší dynastie se provdala a proženila do arménských rodů, do rodů vojenské aristokracie arménských generálů, otrokářů a statkářů. I když jsme především Římané a řecky a latinsky mluvící. Kromě naší říše existuje ještě Hindské společenství a Asijské císařství se sídlem v Pekingu. Hindové ovládají pouze své domovské oblasti, jsou nepatrným drobečkem ve srovnání s římským a asijským kolosem, ale jsou s přehledem nejbohatší.“

„Jak to?“

„Obchod mezi Pekingem a Konstantinopolí není v nejlepším stavu, stejně jako naše vztahy, takže využíváme Hindského společenství ke společným projektům, obchodu a spolupráci. Hindové na tom nejvíce bohatnou.“

„Co všechno ovládáte?“

„Evropu, Afriku, Arábii, všechna území na západ od Uralu, menší část střední Asii, Antarktidu a Varronii.“

„Ameriku. Tak nazýváte Ameriku, že?“

„Ano. Asijské císařství ovládá zbytek Asie a všechny državy a ostrovy v Pacifiku a kontinent Nová Země, kterému říkáte Austrálie, pokud se nepletu.“

Muž jen kroutí hlavou. „Pouhé tři země a u nás jsou desítky a desítky soupeřících a válčících zemí.“

„Válčících?“

„Ano, třeba Italové teď válčí s Turky v Libyi. Čertví kdy to skončí. Kazilo mi to podnikání,“ stěžuje si stařec a popisuje i další, téměř dystopické reálie jejich světa. Dřív bych si takové hrůzy představila jen v brakové literatuře, ale oni v tom světě žijí a já tomu stále nemohu uvěřit. Ani po všech těch týdnech. Na druhou stranu, je to svým způsobem uvolňující odpočinek před posledním průzkumem, před průzkumem čtvrté reality, ke kterému má dojít asi za hodinu. A většinu z té hodiny strávím spíše než výslechem, tak klábosením a hovorem se starým Arménem. Konec našeho „klábosení“ mě trochu vyvede z míry, když mi řekne, že mu připomínám jeho vnučku. Potěší mě to a loučíme se s příslibem, že mu nechám poslat nějaké přeložené encyklopedie a knihy, jakmile to bude možné.

„Jak jsme na tom?“ ptám se, když se naše sestava opět sejde v řídícím centru. Dokonalá tam nejspíše zůstávala celou dobu s velitelem Antarisem, zatímco Larse jsem potkala na chodbě u centra, jak se baví s Fergusonem. Ten Larsovi vysvětloval svoje kosmologické teorie a varianty toho, s čím se ještě můžeme setkat, a co se studuje na akademii věd. Všechny ty jejich myšlenkové experimenty, akademický výzkum, všechno, co Lars potřeboval vědět, aby mohl správně vyhodnocovat další postup naší operace a našich misí.

„Všechno v pořádku. Průchod se brzy změní,“ hlásí technici.

„Co takhle se vsadit?“ nadhodím k přítomným. „Jak se bude lišit další realita? Co říkáte?“ ostatní souhlasí.

„Pět denárů, že tam není naše planeta,“ řekne Antaris.

„Jen planeta, nebo i soustava?“ ptám se na upřesnění.

„I soustava. To bude jistější.“

„Fajn, jedna realita bez sluníčka a planet. Já dávám prachy, že to bude skoro identické s naší realitou, jako že fakt hodně podobné, včetně toho, že tam budu já. Taky pět denárů,“ přisadím.

„Další zaostalý svět. Zvyšuji na deset denárů,“ překvapí nás Ferguson svou hravostí.

Lars se nadechne, aby řekl svůj tip, ale technik u počítače nám vyrazí dech. „Dinosauři,“ všichni ztichneme a celá místnost upře zrak na technika. „Chci říct, vsázím pět denárů na dinosaury. Prostě tam nikdy nedopadl ten meteorit a bude tam nějaká dinosauří civilizace, ne?“ několik z nás se rozesměje, nebo kroutíme hlavou.

„Eon,“ ozve se Layana.

„Neblázněte, to je trochu…“ spustím, ale přeruší mě.

„Je tam eon. Cítím eon,“ zakřičí roztřeseným hlasem a tentokrát naše pohledy směřují k ní.

Autor Vayl, 21.01.2023
Přečteno 17x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí