Průchod X. část: Převrat

Průchod X. část: Převrat

Její zrak je vytřeštěný, hypnotizovaná hledí k obrazovce, jako v nějaké nepředstavitelné tenzi. Bledne a udělá několik kroků dozadu. „Proboha. Je to intenzivní, je to všude, všude kolem to cítím, škrtí mě to, běží to za mnou, sleduje mě to tisícem očí,“ začne křičet a zavírá oči, zacpává si uši a dál se vzdaluje, až si klekne a chytí se za ramena. Začne sebou cloumat dopředu a dozadu v neuvěřitelné rychlosti a síle, div se nezraní. „Zavolejte je, zavolejte je, zavolejte čtyřku,“ říká něco, čemu nerozumíme. Skoro nikdo z nás, kromě Lars, který je polekaný a snaží se přijít na to, co by měl udělat. Tohle nečekal. Nikdo z nás to nečekal a nikdo z nás neví, co by se mělo stát. Lars vyrazí k Layaně, ale ta mezitím omdlí. Spadne na záda a Lars jí zvedne, aby jí odnesl pryč. Jsem v šoku, stejně jako ostatní a ruším průzkumnou misi. Do tohoto průchodu nepošleme vůbec nic.

Podívám se na Fergusona. „Neřekl jsem, že je to nemožné, jen že je to velice nepravděpodobné,“ hájí se, ale já mezitím musím přijmout opatření.

Nechávám mobilizovat posádku střežící průchod a okamžitě telefonuji bratrovi, abych ho spravila o nepříjemném zjištění. Veškeré nadšení z objevování a cestování průchody je pryč, když si zjišťujeme, jaká hrozba se tam může skrývat.

„Starý řád se zhroutil, čeká nás střet s realitou, kterou nechceme,“ pronáší profesor Ferguson a není patrné, zda je v jeho hlasu strach, či nadšení a pýcha nad objevem. „Už se dál nemůžeme schovávat, už dál nemůžeme žít v iluzi míru a klidu,“ pokračuje a my ostatní mu věnujeme nepřátelské pohledy. Má asi pravdu, ale pravdu nechce nikdo slyšet. Kdo kdy chce slyšet nepříjemnou pravdu, pomyslím si naštvaně. „Éra míru, prosperity a stability je pryč, neboť nás osud, naše vlastní zvídavost a naše ambice staví před nepříjemnou situaci,“ zakončí svůj nepříjemný proslov a opět se stahuje stranou, z centra pozornosti, které si nyní získal.

O půlhodiny později čekám v dlouhé a chladné chodbě před dveřmi Layaniny ubikace, kam jí Lars odnesl. Za chvíli vychází ven a vypadá ustaraně a znepokojeně. „Dostala sedativa, takže spí a bude chvíli spát. Určitě, než se průchod zase změní.“

„Proč to necítila dřív? Není tu tak krátce. Průchod do této reality byl už párkrát spuštěn.“

„Nezaměřovala se na průchod. Teď, při našich průzkumech, se svou myslí a vědomím upnula především na průchod, aby zjistila, zda tam není nějaká hrozba, jako je právě tato.“

„Sesypala se?“

„Nedokázala přerušit své soustředění na tu realitu, ale podařilo se jí něco málo zjistit.“

„Co?“

„Pojďme do komunikace. Musím zavolat Konstantinopol, takže Vám to řeknu cestou.“

„To mi připomíná, musíte zavolat čtyřku. Co je čtyřka?“

„Lucien, Ronson, Nikolas a Rebeka. Jsou odborníci na tuto problematiku.“

„Problematiku průchodů?“ pochybuji.

„Problematiku temného vědomí.“

„O tom jsem ještě neslyšela, ale je pravda, že nejsem na tyto Vaše záležitosti specializovaná. Co je to?“

„To je to, co Layana zjistila. Ten svět napadlo temné vědomí a se silou, jakou nikdy nikde nepozorovala, v rozsahu, který nejspíše dosud nebyl zaznamenán. Temné vědomí je patologický fenomén, který se objevuje i v našem světě, ale většinou velice lokálně ovlivňuje relativně malé území a malý počet lidí. Vždy ho dokážeme izolovat do karantény. Temné vědomí je něco… asi bych to přirovnal k plísni. Šíří se to. Temné vědomí to je, protože využívá nejhorších a nejtemnějších stránek a aspektů lidské mentality, vědomí a chování.“

„Komu slouží? Na čí straně stojí?“

„Na žádné. Když by narazila na nás a naše nepřátele, napadne obě strany. Je to nekontrolovatelná patologie, která jde jen za jediným, za potravou. Ten název je trochu paradoxní, protože to nemá žádné skutečné vědomí, tak jako Vy, nebo já. Je to prostě anomálie, patologie, která se šíří a čerpá… její potravou je utrpení lidí. Frustrace, bolest, deprese, které vyvolává a živí se jimi pomocí různých metod. Je však pravda, že jsou momenty, kdy byla záměrně vyvolána v nějaké oblasti, ale to je velice vzácné.“

„Kdy a kde naposledy?“

„1687, Nová Caesarie. Temné vědomí ovládlo byt Stefana a Marie Zagorských, otec a dcera. Není snadné ho vyvolat a udržet pod kontrolou.“

„Kdo to tehdy udělal?“

„Náš starý známý.“

„Snad ne ten Francouz?“ vyhrknu.

„Přesně ten. Dodnes si nejsme jisti proč. Víme jen, že Stefan a Marie jsou uvězněni v jeho službách. Stefan je pomatené monstrum, v podstatě náboj do děla, ona průvodkyně zemřelých na scestí. Duše odvádí do temnoty v jeho službách.“

„A tohle temné vědomí…“

„Tohle, které vzniká jako patologická anomálie… takových ročně izolujeme asi deset, až dvacet. Málokdy zaberou místo větší, než dům. Většinou to kryjeme opravami cesty, vypuknutím nějaké nemoci, či něčím podobným. Obrovskou slabinou temného vědomí je, že zoufale potřebuje potravu, jenže čím více se rozpíná, tím více energie spotřebuje a pokud se dostane na kritickou mez, tak se zhroutí, rozpadne na tisíce fragmentů, a potom už ho dokážeme zlikvidovat.“

„Co rostliny, nebo zvířata?“

„Potřebuje něco, co má vyšší kognitivní funkce, vyšší vědomí. Zvířata, vyjma primátů, ho moc nenasytí. Něco jako hladovět týden a pak sníst kus sušenky. Nějakou energii dostanete, ale žalostně málo.“

„Co když se nerozpíná?“

„To samé. I když se nerozpíná, tak dál spotřebovává svou energii a zhroutí se. Proto většinou stačí jen izolace oblasti.“

„Tady ne?“

„Z toho co říkala Layana, tak je tam temné vědomí extrémně silné.“

„Jak se tu ta temná vědomí objevují?“

„Bariéra mezi eony a našim světem má na různých místech a v různém čase odlišnou sílu a hustotu. Ta nejslabší místa jsou geopatogenní zóny náchylné ke zlu, a pokud tam k nějakému dalšímu zlu dojde, k vraždě, násilí, týrání, krutosti, strachu a tak, dojde k oslabení bariéry a temné vědomí, které je jedním z prvků eonického ekosystému, pronikne…“ oba se odmlčíme a zastavíme. S obavami se na sebe podíváme, protože to napadlo nás oba.

„Může to být realita, kde došlo ke zhroucení bariéry? Jako k úplnému zhroucení bariéry,“ položím otázku, kterou nechtěl Lars vyslovit, protože byla děsivá a nemyslitelná. Jen ta představa je hrozivá.

„Podstatu, parametry a fungování bariéry studujeme už desítky let, ale stále jen brouzdáme po povrchu toho fenoménu.“

„Ano, nebo ne?“

„Nejlepší a nejupřímnější odpověď je nevím. Nelze to vyloučit, nelze to potvrdit. Možná budeme něco vědět od čtyřky. Zároveň kontaktuji vědeckou sekci Direktoriátu i našeho úřadu, která se zabývá bariérou.“

Tentokrát je zjištění tak vážné, že z města přijede i můj bratr s dalšími jednotkami Imperiální gardy, zatímco Licinius zůstává v hlavním městě, ale je s námi ve spojení hologramem. Zatím informaci držíme zkrátka a kromě těch pár lidí v operačním centru o tom nikdo nic netuší, ale i tak už o tom ví víc lidí, než je zdrávo, napadne mě, když jsem v konferenční místnosti s ostatními. Tím myslím tu čtveřici dokonalých, která dorazila, k níž se připojila i rozlámaná a zesláblá Layana, velitel Antaris, exarcha Alexius, Lars a Ferguson.

„Můžete mi nějak přiblížit, co všechno ta věc dokáže?“ ptá se bratr „čtyřky“, z jejíchž řad promluví nejstarší Ronson.

„Velice markantním případem byl objekt 113. Šlo o neúspěšný experimentální projekt našeho úřadu, který fungoval v polovině 17. století. Nebudu zabíhat do podrobností, jen řeknu, že podstata projektu šla doslova naproti temnému vědomí a výsledky byly mizivé. V tom objektu se například mohlo stát, že docházelo ke změnám Vaší paměti. Šel jste po schodišti, které mělo deset schodů, ale dal byste ruku do ohně, že původně mělo dvacet schodů a pouhé upozornění od někoho jiného, že tomu tak není, ve Vás vyvolalo nepříčetnost a agresi. To byla jedna z těch méně horších částí. Temné vědomí, ale vyvolávalo děsivé halucinace, lidé slyšeli skřeky a jekot, viděli, jak je něco pronásleduje, vyvolávalo to konflikty mezi jednotlivci, a když bylo zařízení v roce 1654 vyklizeno a zrušeno, zemřelo tam osm našich lidí. Navzájem se zabili. Temné vědomí dokázalo i využívat, některých skutečných předmětů. Například, když se člověk vykláněl z okna, okno spadlo a přerazilo mu záda, nebo ho vyhodilo ven a zabilo.“

„O co v tom projektu šlo?“

„Využívání negativních emocí v náš prospěch. Bylo užito velice brutálních a surových metod, nesofistikovaných a primitivních. Projekt navíc nebyl oficiálně povolen úřadem, jel v režimu černé operace odpadlické radikální skupiny našeho úřadu. Císaři Andronikos III. i Konstantin X. s tím byli srozuměni a podporovali to, navzdory našim varováním. Pak se to zvrhlo.“

„A tady to? Dokážeme tohle nějak ovlivnit, či o tom zjistit něco víc?“

„Vyloučeno,“ vstoupí do toho Rebeka, stejně jako ostatní dokonalí oděná do černé přilnavé uniformy a s maskou na tváři, takže kromě popraskaných rtů a zarudlých očí, jí není nic vidět. „Layana má pravdu, že je to velice silné a pronikavé. Ale hypotéza tady Larse a princezny Theodory, že v onom světě došlo ke zhroucení bariéry, se nepotvrdila. Bariéra tam podle pokusů doktora Fergusona, stále je, ale je vážně poškozená a oslabená. To je pravda. Znamená to, že síla bariéry, nejenže osciluje v různém rozsahu, ale může být i poškozena. To jsme dosud nevěděli. Kde a jak byla poškozena, nedokážeme určit, ale je asi na desetině své přirozené hodnoty. Není dostatečně silná, aby zabránila propuštění temného vědomí z eonů, ale je dostatečně silná, aby ochránila tu realitu před horšími věcmi, které obývají eony, včetně stínovrahů, revenantů, ghůlů a stínolidí.“

Synovec si otevře složku týkajíc se struktury a fungování průchodů. Vypadá to, že ho něco napadlo, jak si tak pročítá ta data, která tam jsou. Nakonec se, ale ukáže, že to nejsou data k průchodu, jak jsem se domnívala, spolu s ostatními. Namísto toho se Licinius podívá na čtyřku a na Layanu. „Můžete,“ vyřkne Licinius jediné slovo. Než stihneme cokoliv udělat, tak do té doby malátná a téměř nepřítomná Layana, až překvapivě blesku rychle chytne mého bratra za zápěstí a to samé udělá Ronson veliteli Antarisovi. Zaskočeně se na ně podíváme a potom si všimnu, jak z očí velitele Antarise, i mého bratra, vyprchává život. Protočí se vzhůru a omdlévají, či spíše umírají. Jejich bezvládná těla dopadnou na stůl a já prudce vstanu a rozhlížím se po celé místnosti. Exarchos Alexius i profesor Ferguson, stejně jako Lars, vypadají velice… klidně. Nepřekvapilo je to. Za to já vůbec nechápu, co se děje.

„Co to má znamenat?“ vykřiknu a nevím, zda otázku směřovat na čtyřku, nebo na synovce. Říkám si, zda spíše nemám utéct, ale nevypadají, že chtějí napadnout i mě.

„Omlouvám se, že si byla ve špatnou chvíli na špatném místě, ale tvoje působení v rámci tohoto projektu k tomu vedlo,“ říká Licinius. „Stejně tak je mi líto, co se muselo stát. Nyní jsem novým císařem a musím řešit nastalou situaci.“

„Nastalou situaci? Děláš si prdel?“ zaječím a tak trochu doufám, že mě někdo uslyší na chodbě, ale velice pochybuji. „O co tu jde?! Vždyť si… proboha… zavraždil si svého otce. Tohle je nějaký palácový převrat? Myslela jsem, že to už máme za námi.“

„Přesně tak, je to palácový převrat. Nebudu to zakrývat. Potřeboval jsem dostat otce, velitele Antarise, a co největší segment Imperiální gardy daleko od hlavního města. V tuto chvíli moje jednotky obsazují senát, legátský štáb a další místa. Palácový komplex, přístavy a loděnice, všechna čtyři letiště i vojenské letiště, už jsou zajištěné. Stejně tak mám podporu konstantinopolského magistrátu. Direktoriát mě podporuje, generální štáb bude brzy zajištěn.“

„Proč, proboha?!“

„Zatímco jsi byla zde, vyšetřovala a zkoumala průchod, můj otec tajně jednal s nejvyšším velením, senátem a Imperiální obchodní společností o invazi do zmíněných realit. Byl frustrovaný léty neúspěchů a stagnace a obsazení alternativních realit by mu zajistilo triumf, jaký zažil málokterý císař za dlouhou dobu. To stejné platí o legátu Antarisovi, který měl být jmenován vojenským guvernérem těchto realit. Bylo nutné mého otce dostat na to místo a potřeboval jsem k tomu záminku. Například to, že jeden ze světů je pohlcen temným vědomím.“

„Temným vědomím?“ zopakuji a přemýšlím, jak moc jsem byla obelhána. „Nic takového neexistuje, že? Je to jen výmysl. A ten poslední svět není napaden eonem.“

„Ale kdepak,“ promluví Layana. „Temná vědomí skutečně existují a ten poslední zmíněný svět je napaden eonem, pouze jsem… míru… toho napadení poněkud… řekněme… přehnala. Zdaleka to není tak špatné, jak jsem předstírala. Asi to tam bude nebezpečné, ale nehrozí vpád do našeho světa, i kdyby se zhroutila jejich bariéra.“

„Skvělá herečka,“ odseknu. „Fajn. Plánovali invazi do těch realit. A my to neuděláme? Co je na tom špatného? Jsou tam bambilióny tun surovin a zdrojů, které zoufale potřebujeme.“

„To je pravda, ale zemřela by při tom spousta lidí. Stovky miliónů,“ namítá Ronson.

„Děláte si srandu? Od kdy zrovna Vám záleží na lidských životech? Od kdy jsou pro Vás a pro Direktoriát lidské životy něco důležitého?“

„Od doby, kdy se zjistilo, že v jejich světech je desetinásobný potenciál latentní adeptů,“ pronese Ronson a já zůstanu stát jako opařená.

„Prosím?“

„Ano. Jedna k stu tisíci. U nás se narodí sotva jedno takové dítě z miliónu, u nich je to každých sto tisíc dětí jedno. Jedno na sto tisíc. Dokážete si to představit? V tuto chvíli tam může být, až osmnáct tisíc adeptů. Osmnáct tisíc!“ opakuje neuvěřitelné číslo. „Osmnáct tisíc při populaci, která je pouhým zlomkem naší populace. Víte, kolik je u nás takových lidí?“

„Asi čtyřicet tisíc.“

„Čtyřicet tisíc z čtyřiceti miliard. Tam je osmnáct tisíc z ani ne dvou miliard. Jejich potenciál je nesrovnatelně větší, než náš a my netušíme proč. To zatím…“

„Počkat, počkat, počkat,“ zastavím Ronsona. „Jak to víte? Ten průchod studujeme teprve krátce, o těch světech jako takových, nemluvě.“

Nastane dlouhá chvíle mlčení, skoro až trapného mlčení a Lars se podívá na Licinia, jakoby se ho na něco ptal, čekal na nějaké svolení a to dostává, když Licinius jen mlčky přikývne. „Průchod existuje už několik let a poslední dva roky je intenzivně studován a analyzován Novopolskou těžařskou stanicí.“

„Děláte si ze mě srandu? To je vtip?“ obořím se na Larse.

„Není. Ta stanice je ve skutečnosti výzkumné centrum pod společnou správou Direktoriátu a Institutu. Po vědecké, technické, analytické i paravědecké stránce studuje ten průchod. Utvořil se jako přímá reakce na výbuch v naší experimentální výzkumné základně v Tunguzce, tam kde byl předchozí sibiřský průchod.“

„A Weiss?“

„Zastírací manévr, kdyby byla před Vámi moje totožnost odhalena. Rozhodl jsem se, že tak na půl vyložím pravdu. Weiss je náš vědec.“

„Takže se tam nic netěží a pouze bádá?“

„Ale ano, těžba probíhá. To by bylo trochu nápadné, ale starají se o to ti androidi. Veškerý lidský personál se zabývá jen a pouze průchodem. Díky tomu víme o rozsahu napadení eonem ve čtvrtém průchodu, množství latentních adeptů v primitivních průchodech a taky už drahnou dobu víme o apokalyptickém průchodu. Vůbec jste se to neměla dovědět.“

„Co? A můj bratr?“

„Ani císař to nevěděl. Jsou věci, o kterých se občas neřekne ani císařům,“ připouští Ronson. „Věděl jen o Tunguzce, ale že je i průchod v severním Atlantiku, o tom nevěděl.“

„Výzkum měl dál pokračovat v utajení. Ti přeživší z Titaniku, to byla slušná čára přes náš rozpočet,“ přizná Lars. „Nedalo se to včas a jednoznačně utajit, najít pro to vysvětlení.“

„Můj bratr chtěl napadnout ty světy, to chápu. Chápu i co by z toho měl Antaris a předpokládám, že i to, co by z toho měla Imperiální obchodní společnost, ale proč by to podpořil senát?“

„Císař chtěl obnovit senátní provincie. Aby uplatil senát a zároveň jim nemusel dávat pozice v našem světě, rozhodl se obnovit senátorské provincie, které zrušil Konstantin Veliký. Ovšem, provincie v alternativních realitách. Parceloval by území těch realit mezi senátory.“

„Nebude vadit, když tu omdlím?“ vyhrknu.

„Bude, právě teď ano, protože teď tě potřebujeme,“ ozve se Licinius.

„K čemu, otcovrahu?“

Licinius se zhluboka nadechne. „Jako císaře mě titulovat nemusíš, netrvám na tom u tebe, ale takhle…“

„Pravdivě?“

„… mě už neoslovuj.“

„Co chcete?“

„Nejsem korunovaný císař, ty jsi despota caesarina. Ty jsi nyní formální regentkou a vládkyní Římské říše, dokud já nebudu korunován. Musíš převzít velení nad Imperiální gardou a odpřisáhnout mi věrnost, jinak hrozí občanská válka.“

„Do čeho si mě to navezl?“

„Zachránil jsem ti život,“ řekne Licinius. „Jen se pochlubte,“ štěkne ke čtyřce.

„Byla jste na seznamu… přijatelných ztrát,“ přiznává Ronson nepokrytě. „Pokud jde o tento převrat. Licinius Vás z toho seznamu vyjmul i proti našim doporučením. A nyní se ukáže, zda to bylo dobré rozhodnutí.“

„Chci, aby si dál vedla SIDA. Aby si všechno svoje úsilí nyní zaměřila na rozvoj programu SIDA k rekrutování latentních adeptů, kooperaci a případné evakuaci apokalyptické reality a průzkumu a pacifikaci eonem napadené reality. Direktoriát a Institut ti budou k ruce.“

„Nejsem si úplně jistá, jestli spolupráce s lidmi, pro které jsem byla přijatelnou ztrátou, bude fungovat.“

„Zaručuji se za ně,“ ujišťuje mě Licinius a já se podívám na čtyřku. Přikývnou, stejně jako Layana a Lars.

„Co IOS?“

„Její sídlo právě navštívila zásahová jednotka Direktoriátu. Vedení Společnosti je připraveno uznat moji vládu.“

„A tady Ferguson? Ten je z Institutu, nebo Direktoriátu? Taky ze mě dělal blbečka?“

„Taky jsem z Vás dělal blbečka,“ připustí s úsměvem. „Jsem z VIII. oddělení Direktoriátu.“

„Výzkumné, vývojové a teoretické oddělení zpravodajské služby, jistě.“

„Theodoro,“ promluví opět Licinius, který dost vycítil moje velice silné pochyby. „Můj otec to myslel dobře, ale nepochopil, o co tady jde. Římská říše, naše planeta, naše realita, to vše je nic ve srovnání s tím, o co se hraje. Jistě, surovinová základna těch realit by pro nás byla velice výhodná, pomohla by nám, usnadnila práci a zajistila rozvoj vesmírných vojsk, ale oba víme, že tisíce a tisíce latentních adeptů mají větší cenu, než všechny suroviny obou primitivních Zemí dohromady. A navíc, můžeme k těžbě a získávání surovin využít apokalyptickou realitu, kde je stejně nízký počet adeptů jako u nás,“ Licinius má naprostou pravdu, jakkoliv se mi hnusí představa toho puče, který spáchal. Vlastně si nejsem jistá, zda mi už došlo, to co se stalo.

„Uvědomuješ si, že si zavraždil vlastního otce?!“

„Miluji tě, sestro. Vždycky jsem tě miloval, od doby, kdy jsem s tebou běhal palácovými zahradami, ale jestli si mám vybírat mezi tebou a tím, že ochráním největší impérium, naši dynastii a náš odkaz, pak je to výběr jednoduchý. Odpusť mi to,“ řekne Licinius a já vůbec nechápu. „To jsou slova císaře Theodora, které pronesl ke své sestře, když jí usmrtil. Tato slova jsou v našich kronikách, přenášená z generace na generaci a zavazující nejen císaře, ale i caesary a prince, princezny a caesariny k loajalitě k říši a dynastii. Miloval jsem a miluji svého otce, byl to dobrý muž, ale uzavřel pakt se špatnou frakcí a přivedl by říši k záhubě.“

Asi má pravdu. „A co mám říct gardovým jednotkám? Navíc, nezemřel jen císař, ale i Antaris.“

„Antaris byl odvelen na pozici zástupce náčelníka štábu jihoantarktického okruhu,“ prohlásí Ronson. „Sejde z očí, sejde z mysli.“

„Takže doslova odvelení na Antarktidu. Krása.“

„A můj otec zemřel na vrozenou srdeční vadu.“

„Vrozená srdeční vada,“ opakuji jízlivě.

„Theodoro, prosím.“

„Udělám to. Přiměji gardové oddíly k loajalitě. A já budu pokračovat v SIDA?“

„Ano. A budeš se zodpovídat jen mě a císařské radě. Ani Direktoriátu, ani Institutu. Budeš si rovná s těmito úřady, i když máš zatím relativně málo prostředků.“

„Relativně je relativní slovo. S čtvrt miliónem denárů moc velké divadlo nezahraji, pokud jde o analýzu, výzkum a průzkum alternativních realit,“ namítám a Licinius něco vyťuká na počítačovém pultu. „Právě jsem tvůj rozpočet trvale navýšil na půl miliónu a každý další týden se navýší o sto tisíc denárů, až do konce roku. Dostaneš se do konce roku na tři a čtvrt miliónu denárů. Další rok už se bude rozpočet navyšovat kvartálně, ale to ještě projednáme na císařské radě.“

Autor Vayl, 25.01.2023
Přečteno 15x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Zaujalo dialog v textu i popisné situace.

25.01.2023 17:51:56 | mkinka

Co přesně myslíte? Děkuji za každou připomínku a návrh.

26.01.2023 23:21:01 | Vayl

© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí