Elixír mládí

Už to je skoro deset let, co Samuel úspěšně dokončil studium mikrobiologie na lékařské fakultě. Tento obor si vybral kvůli jeho zájmu o fakt, že okem neviditelné viry a bakterie dokážou způsobit smrtelné choroby. V tomto ohledu se nedá mluvit o zálibě, ale Sama to přímo fascinovalo. Je tolik vážných virových a bakteriálních nemocí, které se nedají vyléčit. Samuel také jednou nemocí trpěl. Tato nemoc nebyla však mikrobiologické etiologie. Nezpůsobuje žádné viditelné příznaky, protože jsou pouze v hlavě. Duševní onemocnění je horší než ty tělesné. Jen díky propuknutí po složení státnic mu umožnilo dokončit školu.

Když obhájil diplomovou práci, tak pochopitelně následovala veliká oslava. Hodně alkoholu, jídla a marihuany. V té době netušil, co bude následovat. Kombinace alkoholu s trávou spustilo u Samuela maniodepresivní psychózu, nebo jak je nyní známá, bipolární afektivní porucha. Jedná se o život mezi extrémy, mánie a deprese. Měl velkou výhodu v tom, že hned na poprvé narazil na výbornou psychiatričku, která mu nasadila léky na stabilizaci. Když se však dostal do lehce hypomanického stavu, tak měl tendenci je vysazovat, což mu zase stav výrazně zhoršilo. Několikrát musel být i hospitalizovaný v nemocnici na oddělení pro afektivní poruchy. Od poslední hospitalizace je to ale už více než rok. Léky nyní bere poctivě a pravidelně.

Také si už třetí rok drží práci v oddělení mikrobiální vědy na Akademii věd ČR. Je to nudná a stereotypní práce, při které se neustále opakují tytéž procesy a postupy. Zase na druhou stranu měl stabilní příjem, který mu dovolil bydlet přímo v Praze a zbývalo mu celkem dost i na jeho maniakální utrácení za nesmyslné věci. Z rostoucí inflací mu ale zbývalo každý měsíc na útratu stále méně a méně.

Jednoho dne začal na sobě pociťovat, že začíná přicházet manický stav. Když to trvalo už týden, tak chtěl zajít ke své psychiatričce, ale nemohl se dovolat. Na webu zjistil, že nyní má 14 dní dovolenou. Co teď?! Byl v koncích. Na pohotovosti to řešit nebudou, nikde zmínka o zastupujícím psychiatrovi. Začínal upadat do zoufalství. Zároveň se mu ve stejnou chvíli vyronila v hlavě myšlenka o vytvoření vakcíny nebo preparátu, který by v pravidelném užívání zpomalil, či dokonce zastavil proces stárnutí. Tím by se snížil počet osob s civilizačními chorobami, které přicházejí především s věkem.

Látka by měla podle zkonstruovaných nápadů Sama vzniknout z oddělení nosičů genetické informace virového původce planých neštovic, zarděnek, spalniček a příušnic. Při nakažení některou z této nemocí totiž dochází k celoživotní imunitě, takže se nelze nakazit dvakrát za život. To je právě ten záchytný bod, od kterého se chce Samuel odrazit ve svém bádání. Vzhledem k tomu, že se jedná o preparaci na molekulární úrovni, tak to nebude jednoduché. Věděl, že ten plán je naprosto šílený, ale stejně si s ním stále v hlavě pohrával.

Během toho se u Sama plně rozjela manická epizoda, která mu odhodila všechny zbývající zábrany a jeho plánu už rozum nebránil. Jeho blud o úžasném preparátu zastavující stárnutí a biologické procesy přicházející s věkem, dostal křídla a rozletěl se jako čáp při migraci. Věděl, že bude muset na tom pracovat po směně a v noci, aby měl přístup ke všem laboratorním přístrojům. V Akademii našel místnost pro údržbáře, která vzhledem ke stavu byla nepoužívaná, kde si vytvořil provizorní ubytovnu. Donesl si tam karimatku, spacák a polštář. Díky mánii nepotřeboval spát ani jíst. Stále měl hodně energie. Pokud by se tato šílenost podařila, tak by to musel stihnout dřív, než z mánie spadne do deprese. Potom by nebyl schopný ničeho.

Přes den normálně pracoval jako vždy, a dokonce stíhal mnohem více práce, což se moc líbilo vedoucímu. Nikdo tam totiž nevěděl o jeho nemoci, takže to celé brali jako workoholismus. Měl energie tolik, že by se mohl podělit s ostatními a ještě by měl dost pro sebe. Připadalo mu, že každou noc je tomu preparátu blíž a blíž. Ve skutečnosti se nikam neposunul. Kvůli zapomnětlivosti si nepamatoval procesy z minulých nocí a stále je jen opakoval. Za to byl stále blíže katastrofě ve formě zmutování jednotlivých virů při kontaktu mezi sebou. Samuel byl sice očkovaný proti těmto dětským nemocem, ale pokud by se nějak pozměnily, tak by to bylo k ničemu.

Během těch dvou týdnů spal dohromady asi jen 24 hodin. Jeho tělo už fungovalo opravdu na doraz, protože mysl byla stále plná elánu. Samovo psychiatrička už sice ordinuje, ale on potřebuje dokončit tu látku, za kterou by mohl dostat klidně i Nobelovu cenu. Doktorka by ho jen hodně ztlumila, která by ho zastavila v mánii. Používají se k tomu sedativa, která utlumí centrální nervový systém člověka.

Samuel se fyzicky začal cítit nějak podivně. Pomyslel si, že se asi jen nachladil. Směna dnes utekla abnormálně rychle. Potom ihned začal pracovat na preparátu, protože věděl, že teď se to někam konečně pohne. Do toho se mu zdálo, že má i teplotu začala ho bolet hlava. Netušil, kde by se mohl nakazit, jelikož byl celé dny v laboratoři nebo akademické knihovně. Šel si na chvíli lehnout na svou karimatku a zabalil se do spacáku. Měl v plánu si na 2 hodiny zdřímnout , ale nakonec se probudil až v 1 hodinu ráno. Ihned spěchal do laboratoře.

Stoupl si k odstředivce a zavrávoral. Jen tak tak se chytl stolu, aby neupadl. Nevšímal si toho a zapnul centrifugu, ve které byly vloženy zkumavky, kde byly chemický upravené viry nemocí. Najednou se mu začalo mlžit před očima, a to bylo to poslední, co ještě viděl. Padl na podlahu jako přezrálá švestka ze stromu na zem. To byl jeho konec.

Druhý den si ho všimla uklízečka, a potom už všichni kolem chodili v jednorázových empírech, s respirátory FFP3 a ochrannými brýlemi. Pitva prokázala nule promile alkoholu, žádné drogy a ani známky po Samuelovo lécích na BAP. Ale co všechny nejvíce zajímalo bylo to, že se v těle našla neznámá virová nákaza, která agresivně útočí na červené krvinky. Velmi rychle mu tedy klesla saturace, neboli okysličení krve, následně o spadlo až do hypoxie, stavu, kdy je hladina kyslíku v krvi kriticky nízká a hrozí trvalé poškození orgánů nebo smrt. Snížil se mu tím i krevní tlak a těžká hypoxie způsobila mozkovou mrtvici a infarkt myokardu, na která také v bezvědomí zemřel.

O týden později vyšel v novinách článek, že nejmenovaný vědec, s psychickými problémy, chtěl vytvořit novodobý elixír mládí a přitom se nakazil zmutovanými viry a zemřel. Na konci článku byl dodatek, že smrt tohoto vědce zachránila miliony životů, protože se nemoc nemohla rozšířit do okolí a způsobit epidemii, posléze i pandemii. Mezi řádky reportáže lze vyčíst polemiku mezi tím, zda obětovat jeden lidský život oproti několik stovkám tisíc, kteří by se mohli tím nakazit. Na tu nemoc není lék, protože ji lidstvo ještě ani neznalo. Byla tam i anonymní anketa, zda nechat zemřít prvotní nosiče nemoci a zabránit pohromě, ale se snažit mu co nejvíce prodloužit zbytek života a ohrozit tím spousty dalších osob. Nejvíce osob zvolila racionální a rozumné řešení, a sice nechat prvopřenašeče zemřít.