Leonardo 01

Leonardo 01

Zazvonil mi mobil. Otevřel jsem jedno oko a nenávistně jsem na něj zašilhal. Světelné hodiny ukazovaly pět hodin ráno. Proklel jsem ten mobil, toho kdo mi volá i celý tenhle svět, který si dovoluje mne budit v tuhle příšernou hodinu. Obrátil jsem se a pokusil se usnout, ale mobil neodbytně drnčel dál a dával mi tak najevo, že to v žádném případě nehodlá vzdát.
Povzdychl jsem si, otevřel i druhé oko, zvedl to a ohlásil se. Ozval se kluk z naší ústředny: „Promiňte, ale šéf mi přikázal, abych vás vzbudil za každou cenu a dostal vás sem co nejdřív, i kdybych vás měl přinést v náručí.“
„Co se děje?“
„Nevím, ale asi nějakej velkej prů……švih. Je tady hroznej blázinec.“
„Aha, tak já se hodím trochu do gala a tak za hodinku- dvě tam jsem.“
„Ne, už pro vás jede auto.“
To mě probudilo úplně. Jestliže náčelník, proslulý svou šetrností, pro mě posílá auto, děje se něco opravdu výjimečného.
„Tak co se špitá, nevíš něco?“ naléhal jsem.
„Nevím, fakt, ale všichni tu lítají jak splašený vrány a mimoto sem naklusala armáda a hemží se to tu lampasákama.“

Bylo jasné, že se něco stalo s Leonardem 01.
……………………………………………………………………..
Všichni si pamatujeme na to, když před pěti lety přišel mladý samouk Val Calven s vynálezem jednoduchého motoru, pracujícího v beztížném stavu, který byl dost silný na to, aby mohl sloužit jako pohon pro velkou kosmickou loď na dlouhých cestách. Však za to také po právu dostal Nobelovku. NASA vzápětí navrhla postavit na bázi tohoto motoru kosmickou loď, která by doletěla na kraj naší sluneční soustavy. Mnoho států se přidalo, dodaly technologii a nebo projekt podpořily finančně.
Jenže to všechno na tak rozsáhlý projekt nestačilo a tak nějaký manažer přišel s nápadem, že se tam budou pořádat placené turistické zájezdy. A tak, sotva byla loď jakš-takš pohromadě, nahrnuli se tam turisté a pletli se dělníkům při práci do cesty. Docházelo pochopitelně ke zdržením a stavba se protahovala. Nicméně v současnosti byla již dokončena a prováděly se zkušební testy.
………………………………………………………………..
Skočil jsem do koupelnového kouta a sotva jsem se stačil trochu zvelebit, už se ozval zvonek. Řidičem byl pochopitelně android. Podal mi terminál k identifikaci. Položil jsem na něj ruku.
„Sou-hla-sí,“ ozval se, „poj-ďte- se-mnou.“
Vyrábějí je už pěkně dlouho, ale dodnes je nenaučili plynně mluvit.
Sjeli jsme dolů a tam na mě čekalo další překvapení. Místo běžného auta tam stála kára s tak velkou hrazdou světel, že by to stačilo na osvětlení menšího stadiónu.
Sedl jsem si, on nastartoval a rozsvítil celou tu rampu a ještě spustil sirénu. Možná za to mohlo to moje časné probuzení, ale v tom okamžiku jsem měl pocit, že na mě spiklenecky mrknul. Pak vyrazil rychlostí, která mě přišpendlila k sedadlu. Prodíral se hustým provozem jako žralok hejnem rybiček a cesta, která mi normálně trvá přes hodinu, jsme zvládli za slabou čtvrtku.
Parkoviště bylo plné limuzín a u dveří stáli v černém oblečení dva agenti. Vypadali velmi sveřepě, že jsem najisto počítal s tím, že mě přinejmenším prošacují, ale ani si mě nevšimli. Vešli jsme do řídícího střediska a všichni nám uhýbali, jako bych měl šarlatový mor v akutní podobě.
Vešel jsem do hlavního velínu. Místnost byla plná epolet, prýmků, zlatých knoflíků a podobného svinstva, které vojáci tak milují. Protože jsem byl jako jeden z mála v civilu, podívali se na mne jako na myš, která se omylem dostala na kočičí sněm.
Ale to se mezi nimi ke mně prodral už můj šéf Norma a zahlaholil:
„No konečně. Naše spása je tady. Jsem rád, že jsi tu chlapče!“
Byla to blbost, jsem druhořadý technik, odpovídající jen za malou část celého projektu, kolem se v tu chvíli motalo alespoň deset výše postavených maníků. Taky mi nikdy neřekl „ chlapče“.
Ale na přemýšlení v tu chvíli nebyl čas. Táhl mě k hlavnímu panelu a vysvětloval, co se stalo. Vlastně by se to dalo shrnout do jedné věty: Před zhruba hodinou kosmická loď Leonardo 01 zcela neplánovaně zažehla motory a vydala se na cestu.
Sedl jsem si do křesla a nademne se v tu ránu nahrnula hradba těl. Ignoroval jsem to a soustředil se na grafy a čísla. Trajektorie byla v pořádku. Projel jsem výsledky testů. Ty ukázaly, že žádný z kontrolních bodů nehlásil závadu. Znamenalo to jen jedno jediné: Někdo z těch, kteří v tu chvíli byli na palubě, celé zařízení spustil. Nechápal jsem sice, proč k tomuhle potřebovali právě mě, tohle přeci mohli už dávno vědět, ale řekl jsem šéfovi svůj závěr. Zamnou se ozvalo: „Teroristé! Sabotáž! Nedostačená kontrola, šlendrián! Mělo se to dát vojsku. Vyvodíme důsledky….“
V tu chvíli jsem pochopil, proč tu jsem, posel špatných zpráv je vždycky nejneoblíbenější a v momentě, kdy se začne hledat viník i první na řadě. A taky že jo!
„Na palubě v té chvíli byli dva kluci z tvé party, přepokládáme, že loď uvedl do chodu jeden z nich.“
To mě zdrtilo, ale přeci jen jsem se vzmohl na otázku: „Byl tam ještě někdo?“
„Jo, průvodkyně turistu Anitaa a s ní pět studentů, kterým zájezd zaplatila Fordova univerzita. Hoši z FBI už si je proklepli. Všechno jsou to vzorní studenti ze spořádaných amerických rodin. Elita! Krom toho o tom, jak nastartovat motory, nemohli mít ani ponětí!“
Vrtalo mi to hlavou, znal jsem Rogera a Lea už několik let a představa, že právě oni by udělali něco takového, se mi zdála být absurdní.
„V řídící sekci je ale kamera,“ vzpomněl jsem si.
„Někdo ji vyzkratoval, takže je nefunkční.“
„Než jsi sem přijel, informovali jsme presidenta a kongresový výbor pro vědu a kosmonautiku. Všichni si uvědomují, že zastavit loď, obrátit jí zpět na oběžnou dráhu země a znovu připravit k letu, by bylo časově i finančně příliš náročné a z marketingového hlediska i nevhodné, takže je jediná možnost- provést celou misi s těmi lidmi, kteří jsou v současnosti na palubě. Tvým úkolem je určit, kdo loď nastartoval a proč. Vzhledem k tomu, že ho budeme nutně potřebovat, záleží na okolnostech jak a proč to provedl a podle toho na něj bude nahlíženo, až se Leonardo 01vrátí na Zem.“
Všichni na mě v tu chvíli zaparkovali pohledem. Vyložil jsem si to tak, že já mám určit, který z mých dvou mužů je viník, ale mě napadla jiná věc.
„Na palubě je kabina „rozhodnutí“, měli bychom tam jednoho po druhém pozvat, poslechnout si co nám řeknou a pak se uvidí.“
„Co to je?“ zeptal se jeden z důstojníků, který měl na prsou barevnou škálu proužků, podobnou malířskému vzorníku.
„Předpokládalo se,“ vysvětloval jsem, „ že posádka bude mít sudý počet lidí a v momentě, kdy by bylo třeba přijmout nějaké krizové řešení, počítalo se s tím, že by došlo k hlasování. To by ale mohlo dopadnout nerozhodně. Proto byla pro tento účel zřízena místnost, kde by se hlasování odehrávalo. Názory jednotlivých členů by posuzoval počítač podle řady kritérií- je to v podstatě vylepšený detektor lži. V případě rovnosti hlasů by pak z těchto údajů vyhodnotil nejlepší možnost a měl by pak další, rozhodující hlas.“
Jak tak stále nademnou, podívali se po sobě a pak ten co byl nejblíž, se zeptal: „ To znamená, že tam nikdo nemůže lhát?“
„Měl by se vyvarovat toho, aby mluvil nepravdu. Počítač s velkou pravděpodobností pak označí jeho odpověď jako méně hodnotnou,“ odpověděl jsem trochu vyhýbavě.
„Tak dobrá, spojte se s lodí a ať tam přijdou ti dva,“ poručil mi šéf.
„Leo byl až na druhém konci lodě, toho bych navrhoval vynechat, ale naopak bych byl proto, aby přišli i ostatní.“ namítl jsem. Další výměny pohledů, chvilkové ticho a pak: „Výslech těch dětí nepovažujeme za potřebný.“
Znělo to velmi kategoricky a tak jsem se s pokrčením ramen podřídil.
První do místnosti vstoupil Roger. Vysoký, ramenatý třicátník se usadil do křesla, které pod ním zavrzalo.
„Rogere,“ začal jsem, „ tohle je oficiální vyšetřování a znáš zařízení téhle místnosti, tak pozor na to co budeš říkat.“
„Bez obav, nemám co skrývat.“
„Dobrá, kdy došlo ke spuštění motorů?“
„ V deset dvacet pět místního času.“
„Tak začni tím, co jsi dělal zhruba tak půlhodiny předtím.“
„ Prováděli jsme zkoušky zadních korekčních motorů- já byl v hlavním velínu, Leo mi přes místní vysílačku hlásil, zda reagují správně. Někdy kolem desáté, tam přišla průvodkyně Anita a s ní čtverka návštěvníků. Řekl jsem do mikrofonu kód osmdesát dvacet. Ten máme dohodnutý, když přijdou turisti. Protože nás ruší, tak si řekneme tato dohodnutá čísla a od té chvíle práci jen tak markýrujeme, dokud neodejdou.
Jak víte, tak velitelská sekce vypadá jako trojlístek. V levé je technická část, v prostřední část navigační a v té třetí sledovací.
U mě se moc dlouho nezdrželi, ale jakmile přešli do té prostřední, zavolala mě Anita, že chtějí vidět některé funkce. Přešel jsem tedy k nim a začal instruktáž. Pak ještě přešli do třetí části a oni chtěli, abych jim zapnul panoramatickou venkovní kameru. Povykovali u toho jako malé děti a měli obrovskou radost, když viděli Zemi a na ní moře a kontinenty. Tenhle pohled uchvátí každou skupinu, která přijde, ale u nich to vypadalo, že se toho nemohou nasytit. Když konečně odešli, oddechl jsem si a chtěl se vrátit k práci, ale hned jsem viděl, že je celý systém oživen. Provedl jsem rutinní kontrolu jestli nejde o nějakou chybu software, ale ta mi potvrdila to, co jsem tušil. Někdo během té chvíle, kdy jsem byl ve vedlejší části uvedl celý systém do činnosti. Zavolal jsem to Leovi a pak ihned ohlásil vám na Zemi na velitelství. To je všechno.“
Jako druhá přišla na řadu Anita. Byla to štíhlá černovláska, která prováděla exkurze. Vysvětlil jsem jí vše potřebné a ona začala vyprávět: „Po příletu na Leonardo 01 jsme jednu z dívek, Joan, nechali ve společenské místnosti, protože si stěžovala, že jí není dobře a já a zbylé dvě dívky a dva kluci jsme se vydali na obvyklou prohlídkovou trasu. Ve velitelské sekci je technická část kupodivu moc nezajímala, ale zejména ta třetí je doslova nadchla a zdrželi se tam dost dlouho. Jásali, když viděli Zemi a na ní i jednotlivé kontinenty. Pak jsme pokračovali dál. To je všechno.“
„Nic neobvyklého?“
„Ne, všechno bylo víceméně v normálu.“
„Víceméně? Co tím míníte?“
„ Každá výprava se chová trochu jinak…..“
Já už jsem si v této chvíli udělal docela přesnou představu, jak se všechno seběhlo a taky mi došlo, že pár lidí v této místnosti to vědělo předem. Nicméně jsem v tuto chvíli namítl, že by snad přeci jen bylo vhodné vyslechnout i další, kteří byli na velitelském stanovišti.
„Já se toho ujmu,“ vtlačil se jeden z generálů dopředu. Uvolnil jsem mu místo a on jen potvrdil mé podezření, když pokládal jen triviální a odtažité otázky. Nechápal jsem jen, nač potom celé tohle divadélko.
Hned poté, co odešel poslední, ukázal počítač výsledky analýzy: všechny výpovědi byly označeny za korektní.
„Tak tady to máte!“ zaduněl hlas jednoho z generálů, když mi doslova vyškubl vytištěný výsledek z ruky: „mluví pravdu všichni. Všichni jsou nevinní a loď odstartovala sama! Co jste si od tohohle blbýho nápadu sliboval? Hodinu tady trčíme zbytečně. To si zodpovíte!“ hřímal.
Cítil jsem, jak se na mě valí tsunami nevraživosti, ale klidně jsem se díval do nasupených tváří lampasáků.
„Je pravda, že nikdo nelhal, ale přesto nám toho prozradili dost, aby se dalo určit, jak se vše seběhlo.“
„Tak to jsem na to zvědav,“ řekl ten, co byl nejblíž a usmál se jako žralok, který se chce pobavit, než si dá malou rybičku k večeři.
„ Takže,“ začal jsem, „ když Leo byl na zádi a Roger, Anita a ti čtyři ve velínu, kdo asi vyřadil kamery? Zbývá jen ta dívka, která tvrdila, že je jí špatně. Za druhé, nastartovat takovou loď, to není jako otočit klíčkem ve startéru auta. Musíte jednotlivé systémy oživit postupně a v přesně stanoveném pořadí, to chvíli trvá a předpokládá to jisté znalosti. Aby na potřebný čas byla odvedena pozornost Rogera, tomu sloužil ten zvýšený zájem a povyk v pozorovací části. Pak už jeden z těch, kteří tam byli odběhl a celou akci uskutečnil….“
Viděl jsem, jak tváře mých posluchačů pomalu tuhnou, když už i k nim dorazilo poznání.
„Chcete tím říct…..“ řekl trochu přiškrceným hlasem jeden z vojáků.
„Jo, přesně tak. Tahle parta mládežníků si musela pečlivě nastudovat detaily a pak počkat až loď bude hotová a frrrrrrr!“
Stáli tam rozpačitě a šoupali nohama, nicméně jsem zachytil i zlý kukuč, toho co se předtím tak ochotně ujal výslechů.
Málokdo si tak všiml, že do místnosti vstoupil presidentův poradce pro kosmické otázky David Brown následován dvěma obrovitými agenty FBI, kteří vypadaly jako dva černé monolity a hned se hrnul k terminálu. Když se dostal do čela, obrátil se ke všem a rezolutně prohlásil: „Pánové, prosím, abyste se rozešli a začali se věnovat svým povinnostem.“
„Ale pane, právě se nám podařilo zjistit, kdo..“ pokusil se odporovat jeden z generálů.
„Neřekl jsem to jasně?!“ přerušil ho Brown drsně.
„No dovolte, jsem generál leteckých sil!“
„Jestli se tu budete vyskytovat ještě minutu, budete už jen plukovník.“
Tohle mělo stejný účinek, jako kdyby do místnosti někdo hodil odjištěný granát a uniformy se tlačily ze dveří.
„Kdo tady vede ten cirkus?“
Cody předstoupil a tvářil se jako zmoklá slepice.
Brown otevřel desky, které držel v ruce a slavnostně začal: „ Prezident spojených států, kterého zde zastupuji tímto dekretem zastavuje jakékoliv budoucí trestné stíhání těch, kteří jsou na palubě vesmírné lodi Leonardo 01. Dále je tímto pověřuje, pilotáží téže lodi a vy,“ obrátil se na nás, „ jste povinni jim poskytnout veškerou logistickou pomoc a podporu po celou dobu jejich mise.“
Zvědavost mi nedala, vstal jsem a mrkl na papír. Nahoře v záhlaví se skvělo včerejší datum. To mi dalo odpověď, odkud ti mládežníci měli tak přesné informace. No bodejť by náš patriotický prezident mohl připustit, aby loď měla neamerickou posádku!
Brown sebou cuknul, jakoby ho uštkl had: „A vy jste kdo?“
„Vedoucí techniků.“
„Jste moc zvědavej a taky chytrej. Nestarejte se nebo tu budete jen pucovat hajzly. Sedněte si a koukejte být trochu užitečný.“
Tohle jeho vytahování mě štvalo: „ Nejsem ve službě.“ odsekl jsem.
„Tak co tu ještě děláte? Na vás si došlápnu.“
Otočil jsem se a houkl přes rameno: „Já už tu nejsem.“
Vyšel jsem ven a doufal, že tenhle vzteklý skrček co nejdřív zmizí a nebude mi otravovat život.
V jistém slova smyslu se to povedlo. Brown se o mě opravdu postaral, a když jsem druhý den nastoupil do služby, měl jsem na stole výpověď. Sbalil jsem si své věci a dal tomuhle životu sbohem.
Bylo samozřejmě vydáno oficiální komuniké, že došlo k nešťastné nehodě, ale málokdo tomu věřil. Ostatně pravda brzy vyšla najevo a všechny státy, které se na stavbě podílely, hrozily podat na Spojené státy žaloby.
Už jsem byl na cestě na jih, když jsem se dozvěděl, že na lodi vypukl požár a mladá a nevycvičená posádka zazmatkovala a nedokázala ho zkrotit.
Mise Leonarda 01 tak skončila dřív, než loď překročila dráhu Marsu.
President byl samozřejmě přinucen k odstoupení z funkce a stavba Leonarda 02 nepřicházela v úvahu.
Co se stalo s Brownem nevím, ale slyšel jsem, že dělá poradce i novému prezidentovi.
Kéž ho bůh ochraňuje!