Napříč válkami

Záblesk.

Tma.

Ne ta tma, když zavřete oči nebo zhasnete v místnosti. Skutečná tma, tíživá neprostupná temnota. Obklopovala mě, neviděl jsem vůbec nic. Snažil jsem se pohnout rukama, ale nehnuly se ani o milimetr. A i kdyby, stejně bych to neviděl. Mohl jsem hýbat jen hlavou, bylo mi to ale naprosto k ničemu.

Co se to sakra děje? Jasně si vybavuji, co se dělo ještě před pár vteřinami. Byl jsem na palubě Hyperionu, výzkumného plavidla mířícího k Proximě Centauri. Úkolem mým a mé roty bylo poskytnout ochranu vědeckému výsadku, který měl prozkoumat nedávno odhalenou exoplanetu Proxima Centauri B. Čekaly nás dva roky v hibernaci a já se zrovna ukládal do kryokapsle.

Vybavuji si, jak se zaklaplo víko a s tichým zurčením začal kapsli plnit hibernační roztok. Pak začala působit medikace a já začal usínat…

Tma.

Kdesi vzadu v hlavě cítím počáteční záchvěvy paniky, prozatím je ale potlačuje můj výcvik a otupělost získaná roky služby. Moje instinkty mi velí nejprve zjistit, kde to jsem a proč nejsem na palubě Hyperionu. Jako první mě napadá, že jsem se nějakým bizarním způsobem octl v deprivační nádrži, ale to je nesmysl – neumím si představit, co by se muselo stát, abych se s orbity Měsíce a hibernační kapsle dostal kamsi do nějaké nádrže bez toho, abych se, byť jen na chvilku probudil.

Hmmm, co dál? Loď explodovala a já se teď vznáším ve vesmíru? Rovněž nesmysl – do kapsle jsem vlezl bez skafandru a pokud by loď vybuchla, nikdy bych se neprobudil. Navíc jsem mohl bez problémů dýchat, což by ve vakuu jaksi nešlo.

Fajn, tím jsem vyčerpal logické scénáře. Teď ty nelogické. Jsem mrtvý a tohle je nějaká první fáze posmrtného života. Nevidím okolo sebe nic, co by tento závěr potvrzovalo či vyvracelo. Každopádně pokud je tohle posmrtný život, moc si ho neužiju.

Opět se pokusím pohnout rukama a nohama, ale nejde to. Záchvěvy paniky jsou stále silnější a zlomyslný hlásek kdesi v hloubi mozku mi říká, že na tuhle šlamastyku nebude platit žádné mně známé řešení (zastřel to, hoď na to granát, znič to raketou a když nic z toho nepomůže, povolej vzdušnou podporu).

Tak fajn, tohle vypadá jako opravdu solidní průšvih.

Zrovna se chci znovu neúspěšně pokusit pohnout končetinami, když se mi najednou zableskne před očima a zasáhne mě pocit, jako kdyby mi někdo odsával mozek týlem ven. Trvá to sotva zlomek vteřiny, ale rozhodně je to ten nejdivnější pocit, co jsem kdy pocítil.

Pak se náhle temnotou rozduní uměle znějící hlas. Zní to jako robot hovořící druhým jazykem.

„Jste seržant Karsten Adams? Odpovězte.“

Neodpovídám. Pokud mě zajali naši vesmírní kamarádi a tohle je nějaká jejich verze výslechu, rozhodně jim to nemíním usnadňovat. Když se budou hodně snažit, řeknu jim jméno, číslo a hodnost. Víc ani zbla.

„Jste seržant Karsten Adams? Odpovězte.“

Mlčím. Po minutě ticha se dotaz opakuje potřetí.

A pak počtvrté.

Popáté.

Pošesté.

Po třicátém opakování cítím, jak mě opouští klid. Schválně jsem si zkusil stopovat prodlevy mezi opakováními a nikdy to nebyla přesně minuta. Jednou je to 58 vteřin, pak 61, pak 59, pak 63. Kdykoliv se interval pokusíte uhodnout, přijde to o vteřinu či dvě pozdě nebo moc brzy. Neskutečně to leze na nervy.

Když se mě hlas zeptá popadesáté, už na to nemám.

„Ježíšmarjá ano, jsem kapitán Karsten Adams!“

„Jste voják? Odpovězte.“

„No rozhodně nejsem zubař.“

„Nejste voják? Odpovězte.“

Fajn, sarkasmus je taky neprůchozí.

„Ano, jsem voják.“

„Rota D, 422. planetární výsadkový pluk, 12. divize vesmírné pěchoty, 2. armáda Spojené Země?“

„Uh…ano?“ Očividně o mě věděli více, než dávali najevo – ať už ti „oni“ byl kdokoliv.

„Předveďte nám válku.“

„Cože?“ Čekal jsem ledasco, ale tohle opravdu ne.

„Předveďte nám válku.“

Mlčel jsem. Především proto, že jsem absolutně nechápal, co to po mě sakra chtějí.

„Předveďte nám válku. Odpovězte.“

Tentokrát jsem to vydržel 30 opakování, během kterých jsem horečně uvažoval, do jaké zatracené alternativní dimenze jsem se to dostal, a především JAK jsem se do ní dostal. Nic mě nenapadalo.

„Jak vám mám sakra předvést válku? Co se to tu do prdele děje?“ utrhl jsem se na ten neznámý robotický hlas po jednatřicátém „Předveďte nám válku.“

Tentokrát ticho trvalo přesně dvě minuty.

„Nabízíme experiment. Spolupráce vyústí v propuštění. Nespolupráce vyústí v uvěznění.“

„Páni, že mám ale hodně možností, co?“

„Máte dvě možnosti.“

„Znáte sarkasmus?“

„Rozhodněte se.“

Naprosto jsem netušil, co tím experimentem myslí. Zároveň ale beru cokoliv, co zvýší moje šance dostat se ven z tohohle… limba, nebo jak to vlastně mám nazvat.

„Fajn. Co mám dělat?“

Opět ten pocit, jako kdyby mi chtěli odsát mozek. Záblesk. Světlo.

Jako první si uvědomím, že mám podivně těžkou hlavu a omezené zorné pole. Druhým vjemem je váha čehosi těžkého na mé levici. A třetím vjemem je fakt, že v ruce držím kopí a přímo na mě s bojovým pokřikem běží stovky očividně nepřátelských mužů mávajících zbraněmi.

Až po několika vteřinách mi dojde, že mám na hlavě bronzovou přilbu, na levé ruce velký kulatý štít, v pravé ruce kopí a na sobě bronzový kyrys. Dalších několik vteřin mi trvá zjistit, že stojím přímo uprostřed čelní řady úzce semknuté bojové formace, a po levici i pravici mám těžkooděnce. Jejich výstroj poznávám na první pohled – jsou to spartští hoplíti.

A z nějakého neskutečně bizarního důvodu jsem já jedním z nich.  

Za svou kariéru jsem naprosto ztuhnul přesně dvakrát – když jsem se poprvé ocitnul pod palbou, a pak teď.  Nechápu, nevím, netuším, co se to tu sakra děje, ani co mám dělat. Odkudsi po mé pravici zazní povel v řečtině – jazyce, kterým neumím ani krknout. Falanga se okamžitě semkne a napřáhne kopí. Já stojím jako solný sloup, kopí neužitečně opřené o zem. Muž vedle mě do mě dloubne a cosi na mě křičí, nerozumím mu ani slovo.

Výcvik a instinkty získané lety na frontě konečně zaberou až ve chvíli, kdy jsou útočníci pár set metrů od nás. Napřáhnu kopí před sebe – v životě jsem ho v ruce nedržel, ale jak složité může být někoho probodnout dlouhým klackem s hrotem na konci?

Sto metrů od nás. Až teď mě napadne se zaměřit na krajinu. Falanga je v soutěsce široké sotva sto metrů, která má po levé straně moře a po pravé strmé kopce.

To, že jsem se ocitl u Thermopyl mi dojde až ve chvíli, kdy čelní nepřátelská linie naráží do falangy. Instinktivně před sebe nastavím štít, do kterého vzápětí vráží Peršan. Zaduní to, síla nárazu mě vychýlí z rovnováhy a pouštím kopí. Nepadám k zemi jen díky hoplítovi za sebou. Peršan chce využít příležitosti a bodá, jeho hrot jeho kopí ale sklouzává po mém kyrysu.

 K druhé ráně nedostává příležitost, hoplíta vedle mě ho probodává skrz naskrz. Všude je prach, křik, helma mi omezuje zorné pole. Chci zvednout kopí, ale někdo ho přišlápnul. Pak dostávám úder do hlavy, po kterém se mi zatmí před očima. Než pak stačím spadnout na zem, perské kopí mi probodává krk.

Podle všech zákonitostí bych se měl dusit vlastní krví a v křečích dodělávat na zemi.

Já ale vůbec nic necítím. Dokonce můžu dál volně dýchat, což ostře kontrastuje s faktem, že mi z krku ční obří kus dřeva. Peršan, kterému kopí patřilo, se divit nemůže – pár vteřin po jeho (ne)úspěšném výpadu ho dostal jiný hoplíta.

Než se stačím rozhodnout, co budu dělat dál a jestli si vytáhnu kopí z krku, přijde záblesk a tma.

Na pár vteřin si myslím, že jsem přeci jen umřel. Než si ale vůbec stihnu nějak kloudně uspořádat myšlenky, opět se ozve můj starý známý neznámý.

„Byla to válka?“

„Cože?“

„Byla to válka? Odpovězte.“

Trochu ztrácím trpělivost.

„Samozřejmě, že to byla válka! Co jiného by to bylo, tenis?“

„Souvisí tenis s válkou?“

Kdybych mohl hýbat rukama, přejel bych si dlaní po obličeji.

„Nesouvisí. Heleďte, naprosto netuším, co jste tím experimentem chtěli dokázat, ale možná byste mi mohli už konečně vys…“

Záblesk.

Tma.

Ležím tváří v bahně. Nedokážu se zvednout – mám pocit, jako kdyby každá moje končetina vážila půl tuny. Něco těžkého mi leží na zádech a zabraňuje mi se pořádně nadechnout. Okolo sebe slyším zvuky bitvy – ržání koní, křik v mě neznámém jazyce a hvízdání šípů. Jen s největším vypětím sil se zvládám vyškrábat na kolena a rozhlédnout se okolo.

Je to neuvěřitelný pohled. Jsem uprostřed rozbahněného pole sevřeného mezi dvěma lesy. Všude se po něm válí hromady těl bojovníků v brnění. Další stovky ozbrojenců obalených bahnem se snaží postupovat vpřed, kvůli bahnu po kolena ale musí bojovat o každý krok. Před nimi je linie naostřených dřevěných kůlů, pod nimiž leží stovky mrtvých nebo umírajících koní. Všude hvízdají stovky šípů přilétajících zleva i zprava.

Jak zjišťuji, v plátovém brnění jsem zakutý i já sám. Špatná zpráva – bahno mi prokluzuje pod nohama a nemůžu se zvednout. Dobrá zpráva – dva šípy mě zasáhly do zad a brnění je spolehlivě zastavilo.

Zatímco se stavím na nohy, snažím se utřídit si myšlenky. Tentokrát to není takový šok jako před chvílí u Thermopyl – velkou zásluhu na tom má fakt, že jsem se neocitl přímo v první linii. Rozhlížím se a snažím se zorientovat; pole lemované lesem, na sobě plátové brnění a všude moře bahna a záplavy šípů.

Agincourt. Tohle musí být Agincourt. Další z bitev, kterou by měl v rámci přehledu o historii válečnictví znát každý voják. Ti nešťastníci v brnění jsou Francouzi a ti, co právě vybíhají zpoza linie kůlů, jsou zase angličtí lučištníci. Ozbrojeni meči, sekyrami a kladivy se právě pouštějí do dobíjení bezmocných francouzských rytířů, kteří se kvůli bahnu nedokážou ani postavit. Vybavuji si, že mnozí z Francouzů se v bahně jednoduše udusili.

Dva Angličané míří i ke mně. V ruce držím meč, ale předem vím, že mi k ničemu nebude – naprosto netuším, jak se s mečem zachází, a v tom zatraceném brnění nedokážu ani pořádně zvednout ruku. I přesto se pokusím alespoň jednomu z nich vrazit pěstí. Neúspěšně. Jeden z nich mě kopancem povalí na záda, druhý vytasí dýku a bez skrupulí mi jí vrazí přímo do oka. Ani se mi nestačí do krve vyplavit adrenalin.

A ani tentokrát necítím vůbec nic. Nastává bizarní situace, kdy levým okem šilhám na jílec dýky trčící mi z oka pravého. Angličan dýku s odporným mlasknutím vytrhává a pokračuje k dalšímu Francouzovi uvízlému v bahně.

Ještě pár vteřin koukám na svět jedním okem, než se opět zableskne a já se znovu ocitnu v naprosté tmě.

„Proč nebojujete?“

„Co je to za debilní otázku?“

„Proč nebojujete?“

S kým to sakra mluvím, s retardovaným předškolákem?

„Protože sakra nejsem cvičený pro středověký bojiště, proto!“

„Nedokážete porazit protivníka?“

Začínám ztrácet trpělivost. To je špatné znamení – jakmile v krizové situaci ztratíte hlavu, jste v háji. Další z důležitých lekcí získaných během služby.

„Dokážu…ale ne mečem! Proboha vysvětlíte mi už konečně, co se to tady děje?“

Tentokrát je podezřele dlouho ticho. Po chvíli se začínám bát, že jsem pana divnomluvčího neurazil a v příštích vteřinách mě čeká něco daleko horšího než dýka v oku.

Když se pak hlas ozve znovu, zní úplně jinak. Přirozeněji, uhlazeněji. Jako kdybych hovořil se skutečnou osobou, ne jenom nepříliš povedeným chatbotem.

„Chceme pochopit to, čemu vy říkáte válka. Je to nejvýznamnější koncept historie vašeho druhu, který ji utváří a formuje. Prakticky v jakýkoliv moment probíhá někde na vaší planetě válka. Chceme sledovat rozvoj války a zjistit o ní co možná nejvíce očima jednoho příslušníka vašeho rodu. A rádi bychom, abyste nám s tím pomohl právě vy.“

Tentokrát jsem zticha já. Na jednu stranu cítím úlevu, že jsme se konečně hnuli z místa a já jsem zase o krok blíže tomu, abych se odsud co nejdříve dostal pryč.

Na stranu druhou mi ale dochází, že po celou tu dobu nemluvím s člověkem. Fajn, zachovej chladnou hlavu, zjisti co nejvíce.

„Jak to myslíte, vašeho druhu? Vy, eh… nejste člověk?“

„Nejsme.“

„A kdo tedy jste?“

„Můžete nám říkat… výzkumníci. To je vše, co zatím potřebujete vědět.“

Výzkumníci. Z vojáka pokusným králíkem – tomu říkám kariérní postup.

„A co chcete ode mě? Já nejsem filozof ani historik, jsem voják!“

„Válka je vedena vojáky, je to pravda?“

O zrovna téhle otázce vznikly celé knihy, ale něco mi říká, že teď není ta správná chvíle na objevování hloubek filozofie.

„No to ano, ale…“

„V tom případě jste pro nás ideální subjekt.“

Hodnotím svoje možnosti. Nemůžu se pohnout, nevidím vůbec nic a vlastně ani netuším, kdo nebo co jsou ti „výzkumníci“ zač. Ze situace vyplývá, že kdyby chtěli, ve zlomku vteřiny mě rozmáčknou jako švába. Jelikož to ale doposud neudělali, očividně vážně věří tomu, že pro ně mám cenu. Z toho vyplývá jediné – zatím hrát jejich hru a s postupem času zjistit, jaký mám manévrovací prostor.

„Řekněme, že bych vám chtěl pomoci. Jak by to probíhalo?“

„My vás vyšleme do určitého okamžiku dějin. Na vás bude v daném okamžiku působit jako voják. To je vše. Chceme jen váš náhled, nic víc.“

„Jakože to bude počítačová simulace?“

„Nikoliv. Pošleme vás do určitého temporálního bodu.“

„Prosím?“

„Pošleme vás zpátky časem.“

Ještě včera bych to považoval za špatný vtip. Teď už jsem ale připraven věřit všemu.

„To není možné.“

„Na vysvětlování teorie temporálních uzlů nemáme čas. Navíc už jste to dvakrát podstoupil.“

Fajn, to je férová připomínka. Nu což, ať už to mám brzy za sebou.

„A co z toho budu mít já?“

„Garanci toho, že se vám nic nestane a po ukončení experimentu budete propuštěn.“

V tuto chvíli mi nezbývá než jim věřit. Budiž.

„Kam mě pošlete?“

„Výběr nechte na nás. Nic se vám nestane.“

„A jak dlouho tam zůstanu?“

„Sedm rotací vaší planety. Případně dříve, pokud nastanou nějaké nečekané… komplikace.“

Jako třeba když někomu useknou hlavu, pomyslím si.  

„Fajn, teď už chci vědět jen jednu věc. Proč jste to neřekli rovnou a místo toho jste mě dvakrát hodili přímo doprostřed boje?“

Opět delší odmlka.

„Kalibrace experimentu nám zabrala delší dobu, než jsme čekali.“

No když to říkáte…

„Fajn. Tak už to hergot nezdržujte, ať to mám brzy za sebou.“

„Jak si přejete.“

„Počkejte! Možná ještě poslední věc – mohli byste mi aspoň nejdřív říci, kam mě chcete poslat? Ušetří mi to pak spoustu starostí.“

„Je to důležité pro váš výkon?“

„Eh… ano, velmi.“ Aspoň budu vědět, jestli dostanu do ruky meč, kopí, mušketu nebo raketomet.

„Souhlasíme. Experiment č. 3 – tzv. třicetiletá válka.“

Záblesk.

Tma.

Když jsem se o sotva 24 hodin později opět ocitl v Limbu (nebo jak té tmě vlastně mám říkat), byl jsem řádně nasrán.

„Experiment č. 3 musel být přerušen. Nesplnil jste zadání.“

„S tím běžte do hajzlu! Jak asi mám hrát pěšáka stovky let staré armády bez toho, abych uměl správný jazyk a věděl, kde vlastně jsem?! Ještě ten den mě zajali jako špiona a usekli mi hlavu, protože se mě strážný na něco zeptal a já mu nerozuměl ani čárku!“

„Podle našich informací má váš druh jeden společný jazyk.“

„Ježíši Kriste, to platí pro současnost, ne pro zasraný patnáctý století! A vůbec, proč musím být v týhle podělaný tmě?“

Vážně se ve mně vařila krev. Dokážete si představit, jak je to divný pocit, když vám useknou hlavu a vy to nejenže necítíte, ale dalších několik hodin se díváte na svět ze špičky kopí?

„Nedostatky napravíme. Experiment č. 4 – Napoleonské války, lokace – Quatre Bras.“

„Cože? Počkejte sakra, já jen…“

Záblesk.

Divný pocit vzadu na hlavě, jako kdyby mi někdo něco tlačil do mozku.

Světlo.

Tentokrát jsem v kůži britského červenokabátníka. sloužícího pod velice neurvalým seržantem ve stavu 28th (North Gloucestershire) Regiment of Foot. Jmenuji se James Cardwell a u regimentu jsem teprve pár týdnů. Slouží tu se mnou i můj bratranec Fitzroy, kterého vůbec nemusím. Píše se 15. červen 1815 a zítra má regiment vyrazit na Napoleona u Quatre Bras. Netuším, jak to všechno vím. Prostě se mi to najednou objevilo v hlavě. Podezřívám výzkumníky, že mi to tam nějakým způsobem nahráli hned po konci naší konverzace.

V britském ležení jsem strávil celý den. Informace v hlavě mi pomohly, zapadl jsem celkem bez problémů. Sdílel jsem stan s dalšími čtyřmi chlapy, které armáda podle jejich vyprávění zachránila před žebrotou. Snažil jsem se moc nedružit, ale z jejich hovoru jsem poznal, že jsou velmi dobří kamarádi. Jeden z nich očividně snídal, obědval i večeřel vtipnou kaši, protože neustále házel nějaké fóry na Napoleona i Wellingtona. Vtipy 19. století mi nepřišly vtipné ani trochu, ale smích jsem srdnatě předstíral.

Druhý den ráno jsme vyrazili do pole. Doufal jsem, že mi výzkumníci nahráli do hlavy i to, jak se přebíjí mušketa. Kromě toho jsem ale byl překvapivě klidný – s puškou v ruce už jsem byl daleko blíže tomu, co jsem znal a uměl. Můj klid vydržel po celý den pochodování ke křižovatce u Quatre Bras. Jako jediný z mužů okolo sebe jsem věděl, co se stane. Zaútočí na nás Francouzi, na obou stranách padne přes 4000 mužů a ačkoliv takticky vyhrajeme my, strategicky zvítězí nepřítel. Současně s naším kočkováním u Quatre Bras totiž bude dostávat po tlamě Blücher u Ligny, což položí základy rozhodujícímu střetu u Waterloo. Zbytek je historie.

Klid skončil odpoledne. Na krátkou vzdálenost nás překvapila francouzská jízda a než jsme se stačili přeskupit do karé, část regimentu Francouzi jednoduše převálcovali. O karé jsem předtím četl, ale nikdy mě nenapadlo, že v něm někdy budu osobně. To, co následovalo, řadím na dlouhý seznam věcí, co už nechci zažít znovu.

Klečel jsem v čelní linii, pušku držel před sebou jako improvizovanou píku a okolo nás jako vzteklé vosy kroužili Francouzi. Zkouší nás rozrazit nájezdy v sevřené formaci, ale my držíme. Jdou po nás šavlemi a pistolemi, na některých místech téměř proráží skrz, ale my držíme. Jeden kyrysník se řítí přímo na mě; někdo z druhé linie ho sestřeluje, jeho kůň ale běží dál a naráží do čelní linie. Je to jako náraz beranidlem, bajonet je mi k ničemu.

Jak se pak poblázněné a raněné zvíře zmítá v tom chaosu na zemi, dostávám od něj kopanec do hlavy. I přes hluk bitvy slyším, jak mi praská lebka, padám bezvládně na zem. Necítím žádnou bolest a podle všeho ani neumírám, ale nemůžu se hýbat. V zorném poli rozeznávám mrtvoly všech čtyř kluků z mého stanu. Je až příliš snadné si místo nich představit chlapy z mé čety…

Záblesk.

Tma.

„Experiment č. 5 – Válka o Černé kopce, lokace – Little Bighorn.“

Jsem jedním z kavaleristů 7. jízdního pluku generála Custera. Poprvé v životě jsem cválal na koni a zažil jsem věci, které jsem doposud vídal jenom ve westernech. Život pěšáka a jezdce má jeden hlavní rozdíl – kromě sebe se musíte starat i o koně, a to ještě pečlivěji než sami o sebe. Kůň je vaše jediná výhoda proti nepřátelským pěšákům a pokud chcete z bitvy vyváznout živí, musí být v co nejlepší formě.

Po zkušenostech od Quatre Bras jsem se snažil držet si ostatní kavaleristy od těla. Nešlo to. Když s někým sdílíte barvy jednotky, sedíte s ním u jednoho ohně a v poli bok po boku bojujete i krvácíte, stanete se přáteli ať chcete nebo ne. To je jedna z prvních věcí, kterou se člověk v armádě naučí.

Ten chlapík se jmenoval Josiah. Obyčejný kluk z farmy v Kansasu, na koni seděl dříve, než se naučil chodit. Výborný jezdec, ještě lepší střelec. Ani nevím, proč si mě vyhlédl; asi si říkal, že ten mlčenlivý týpek sedící stranou od ostatních umí dobře naslouchat. Vyprávěl mi o všem možném – o tom, jak ho jeho otec učil lovit a střílet, jak doháněl k šílenství učitele ve škole, a jak jako jediný ze své rodiny přežil indiánský přepad, když s rodinou jeli do nejbližšího města. Proto se přidal ke kavalerii hned jak mohl.

Když pak zbytky našeho pluku čelily poslednímu náporu Siouxů, zachránil mi Josiah život. Kryl jsem se mrtvolou svého koně a střílel své poslední náboje, když na mě najednou dopadl mrtvý Sioux. Přiřítil se z boku, vůbec jsem ho neviděl. Josiah ho sundal přesnou ranou, poděkovat jsem mu ale nestačil – pár vteřin poté mu jiný Sioux prostřelil hlavu. Já jej „přežil“ jen o dalších pár vteřin, než mého koně přeskočil třetí Sioux a rozrazil mi lebku tomahawkem. Výzkumníci bohužel čekali příliš dlouho a já tak z první ruky zažil i skalpování. Musel jsem hrát mrtvého; kdyby zjistili, že jednoduše nejdu zabít, asi by mě rozsekali na kousíčky.

Záblesk.

Tma.

Jako kdyby se ve mně při skalpování něco zlomilo. Najednou jsem toho už měl plné zuby. Dělalo se mi nanic z představy, že jsme se dostali teprve k indiánským válkám a ty skutečné chuťovky mě teprve čekají. Korea, Vietnam Irák, Jugoslávie, Ukrajina, a mezi tím desítky a desítky větších či menších lokálních konfliktů. Měl jsem dost, a to i přes fakt, že mezi Thermopyly, Agincourtem, Lützenem, Quatre Bras a Little Bighornem toho výzkumníci neskutečné kvantum vynechali.

„Experiment číslo…“

„Počkejte chvíli! Prosím… potřebuji si jen na chvíli odpočinout…“

„Na odpočinek nemáme čas. Čeká nás ještě dlouhá řada experimentů.“

„Ale já už nechci dál. Probodli mě, usekli mi hlavu, zabil mě kůň a teď mě skalpovala banda rudochů. To už by vám snad jako obraz války mohlo stačit, ne? Pusťte mě ven!“

Někde ve skrytu duše jsem si snad i myslel, že se v nich pohne svědomí a opravdu mě pustí. Tuhle naději jsem si držel po celou dobu, co jsem čekal na odpověď.

„Experimenty ještě neskončily. Zavázal jste se ke spolupráci. Z války jsme toho ještě neviděli dost.“

Nechtěl jsem zažít další rutinu ve stylu „najdi si kamaráda – dívej se, jak ten kamarád umírá – umři sám“. Josiahova smrt se mnou zacloumala více než bych to od svého cynického, černý humor milujícího já čekal. Každý voják se musí připravit na to, že se bude muset vyrovnat se ztrátou kamarádů a spolubojovníků, ale nikdo ten pocit nezažil napříč několika érami. Dost možná jsem první člověk v historii, který má náběh na PTSD z událostí v rozmezí stovek let od sebe.

Jenomže co nějací emzáci vědí o PTSD?

„A co když odmítnu spolupracovat?“

„To by bylo velice nemoudré.“

Najednou do mě vjela odbojná nálada.

„A co když přece?“

„Není pro nás nic snazšího než vás zanechat v minulosti, nebo vás připravit o imunitu vůči důsledkům fyzického poškození.“

„To byste ale nepochopili válku.“

„Našli bychom si jiný subjekt.“

A dost.

„Fajn, tak si ho najděte. Já končím.“

Tentokrát bych přísahal, že se z hlasu výzkumníka ozývá jízlivost.

„Zapomínáte na jednu věc. Nemáte na výběr. Experiment číslo 6 – Velká válka, lokace Ypry.“

Záblesk.

Světlo.

***

Výzkumníci měli pravdu. Lidská historie je formovaná válkou. V podstatě nic jiného neznáme – podívejte se do jakéhokoliv okamžiku v našich dějinách, a někde na světě najdete nějakou válku. Je jedno, jestli se vede kvůli penězům, politice nebo jen proto, že ti odnaproti věří v jiného imaginárního chlapa na obláčku. Je to jedna z těch věcí, kterou podvědomě víte, ale nikdy vám vlastně nedojde její skutečný rozsah. Museli byste vidět to, co jsem viděl já.

Viděl jsem, jak se britští vojáci dusí chlórem u Yper.

Viděl jsem, jak se na sebe v bahně vrší hromady mrtvol na Sommě.

Viděl jsem těla německých pěšáků drcená pod pásy prvních tanků u Cambrai.

Zažil jsem špínu a mrtvolný puch zákopů u Verdunu.

A to ještě nebylo to nejhorší.

Pak mě totiž výzkumníci začali posílat do 2. světové války.

Byl jsem jedním z výsadkářů, kdo zneškodnil pevnost Eben-Emael. V britském pěchotním tanku Matilda jsem se v severní Africe pekl zaživa poté, co nás zasáhla německá osmaosmdesátka. Ve Stalingradu jsem se v uniformě rudoarmějce rval holýma rukama s Němci o jednu pitomou rozbořenou budovu, která během jednoho dne změnila majitele nejméně patnáctkrát.

Účastnil jsem se naprosto zbytečného masakru na řece Rapido, na pláži Omaha jsem se plazil pískem pokrytým krví a vnitřnostmi vojáků roztrhaných dělostřelbou. Jako palubní střelec amerického bombardéru jsem čelil německým proudovým stíhačkám, v potrhaném stejnokroji jednotek Waffen-SS jsem vedl poslední zoufalý boj v troskách Reichstagu, a nakonec jsem coby palubní střelec bombardéru B-29 pozoroval atomový hřib rozkvétající nad Hirošimou.

Výzkumníci jako kdyby mi nechtěli dát sebemenší prostor pro protesty, a jednoduše mě házeli ze scénáře do scénáře. V Limbu jsem vždy stačil jen zalapat po dechu, než mi oznámili další experiment.

Zažil jsem to nejhorší, co může válka nabídnout. Viděl jsem umírat tisíce mladých kluků – někteří měli mozky vymyté propagandou, jiní upřímně bojovali za vlast a další to prostě jenom chtěli přežít. Byl jsem svědkem těch nejbestiálnějších válečných zločinů i nejzbytečnějších masakrů způsobených mizerným velením.

U přehrady Chosin jsem bajonetem a pažbou bojoval proti hordám čínských vojáků.

S kalašnikovem v ruce a uniformou NVA na sobě jsem sledoval, jak mé spolubojovníky na Hamburger Hillu trhá na kusy americké dělostřelectvo.

V řadách ozbrojených milic Hutuů jsem odvracel hlavu, když pobláznění mladíci s mačetami a noži vyhlazovali celé vesnice. Jen s nejvyšším odporem jsem v roli člena Vojsk republiky srbské sledoval, jak Srbové vraždí obyvatele Srebrenice.

Na druhou stranu jsem ale viděl i obrazy hrdinství a nezlomné vůle. Ve Stalingradu jsem se dostal až do Pavlova domu – opevněné budovy, která se po 60 dní bránila drtivé přesile Němců. Ležel jsem nedaleko Audieho Murphyho, když u Holtzwihru sám stál proti desítkám Němců a přežil. Ve Vietnamu jeden kluk zachránil život celé své četě, když zalehl ruční granát. A konečně v Mogadišu jsem v kůži somálského milicionáře byl u toho, když Randy Shughart a Gary Gordon bojovali se stovkami Somálců až do posledního dechu a náboje.

Netuším, jak dlouho to všechno trvalo. Roky? Dekády? Století? Naprosto jsem ztratil pojem čase. Zcela jasně ale vím, jaký experiment byl poslední. V řadách wagnerovců mě v něm hnali do frontálního útoku proti ukrajinským liniím u Bachmutu. Moc dlouhé trvání to nemělo – ukrajinské dělostřelectvo nás rozsekalo na hadry daleko před zákopy. Není moc fajn dívat se na vaše nohy ležící dva metry od zbytku těla.

Záblesk.

Tma.

„Experiment byl dokončen. Děkujeme, kapitáne. Tímto jste propuštěn.“

Neodpovídám. Už je mi to jedno. Všechno je mi jedno.

Poslední záblesk.

Jsem v hibernační kapsli. Hyperventiluji, dávím se hibernační kapalinou, pud sebezáchovy mi velí dostat se co nejdříve pryč. Víko se otevírá, někdo mě vytahuje z kapsle a pokládá na zem. Nefungují mi pořádně oči ani uši, někdo mi dává na ústa kyslíkovou masku.

„Kapitáne, KAPITÁNE!! Klid, uklidněte se! Jste v bezpečí!“

Sklání se nade mnou vojáci z mé roty a palubní lékař. Vysvětlují mi, že jsme v pořádku dorazili k Proximě Centauri a za pár hodin přistaneme. Právě jsem dokončil dva roky v hibernaci.

Takže to celé byla jen halucinace v hibernaci? Zeptal bych se ostatních, jestli také měli nějaké takové sny, ale nakonec si to nechávám pro sebe. Ta scéna po probuzení bohatě stačila – už teď mám zaděláno na polohlasem pronášené vtipy o tom, že kapitán vypadl z kapsle jak vyplašená hysterka.

Pokud to ale byla vážně halucinace, budu si jí hodně dlouho pamatovat.

***

„Zpráva pro Nejvyšší radu Kolektivu. Podepsána jednotka 7846-B, sektor 53-A.“

„Analýzou subjektů a datových úložišť na palubě neznámé podsvětelné lodi v sektoru 66-B jsme získali velké množství cenných dat o kulturních, vojenských a dalších aspektech rasy, ke které subjekty náleží. Podle výsledků pochází ze sousedního sektoru 67-B, konkrétně třetí planety od centrální hvězdy.“

„Velkou část posádky neznámé lodi tvořily subjekty náležející k vojenské kastě, či jejímu ekvivalentu v rámci dané kultury. Vytipovaní příslušníci této kasty byli za využití simulace temporálních uzlů vysláni do vybraných momentů historie zmíněné planety. Cílem experimentu bylo zjistit vojenskou vyspělost dané rasy a zhodnotit případnou úroveň hrozby imperiálním zájmům.“

„Závěr experimentu – druh z výše jmenované planety je v boji vysoce efektivní a evoluční nedostatky vůči jiným dravcům svého biomu dohání vysokou mozkovou kapacitou schopnou složitých taktických myšlenek i technologických inovací. Válečné konflikty tvoří prakticky celou historii daného světa, a mají na svědomí největší technologické pokroky i největší společenské změny. Během sto oběhů své planety dokázal daný druh pokročit od primitivních létajících strojů z organických materiálů k základům mezihvězdného cestování. Nevýhodou tohoto sklonu k válce je rozdrobení celého druhu mezi desítky různých skupin lišících se kulturně, jazykově i nábožensky.“

„Zároveň je tento druh velmi příznivě biologicky vybaven. Jeho tělo je díky produkci speciálního hormonu schopno fungovat i s těžkými poškozeními, a jakákoliv zranění se velmi rychle hojí. Ačkoliv preferuje zbraně, je plně ochoten vést boj i pouze za využití svých končetin. Srovnejte s příslušníky Kolektivu, jejichž tělesné schránky jsou oproti jmenovanému druhu výrazně křehčí.

„Dodatek – jmenovaný druh ve válečných konfliktech navazuje zvláštní sociální vazby a je schopen velkého sebeobětování i pro jedince, které do té doby nijak neznal a společným jmenovatelem je pouze vojenské nasazení ve stejné oblasti a času. Tento fenomén si vyžaduje další výzkum.“

„Závěr – výzkumná jednotka 7846-B klasifikuje nově objevenou rasu ze sektoru 67-B jako potenciální hrozbu bezpečnosti Kolektivu, která je v současnosti redukována nedostatečnou technologickou úrovní. Tato překážka je ale vzhledem k rychlému rozvoji jen dočasná.“

„Doporučení – zvážit preventivní neutralizaci zmíněné civilizace (viz precedent v podobě rebelie v sektoru 44-D).“

„Alternativní doporučení – zvážit kolonizaci domovského světa civilizace a její využití jako zdroj efektivních vojenských jednotek.“

„Konečné rozhodnutí náleží Nejvyšší radě Kolektivu.“