200 let

200 let

„Dáte si ještě jedno?“ „Prosím.“ Co bych asi tak v hospodě mohl dělat? Peněženka byla stále ukryta v zadní kapse kalhot. Určitě jsem nemohl vypadat, jako odcházející a platící zákazník.

Koukat na zprávy s ostatníma spolusedícíma se mi nechtělo. V hlavě se mi přehrával rozhovor s tím protivou v bílém plášti. Rakovina? „Ta svině“, chtěl jsem křičet. Opravdu Vám paní rakovina může zkazit celý den. Co celý den? Prosím o několik let.

Má cenu nadále pracovat? Hledat ženu? Snažit se? „Je 22. století.“, našeptával ten druhý v hlavě. Snad budeš mít štěstí a čas se nebude krátit rychlostí závodníka.

Cesta nadzemkou utíkala. „Co to tam píšou?“ brblal jsem pod vousy.

„Nechte se zmrazit……“, zbytek byl vylepšen divnými nápisy fosforové barvy. Umělec by se měl zlepšit. Co mi chtěl říct, jsem nerozluštil. Šrotování mé hlavy muselo být slyšet. Aktivoval jsem Pomocníka, hned mi našel firmu na síti. Koukl jsem na nabídky a na stav mého konta. „To by šlo.“, řekl jsem nahlas.

Mohl jsem si dovolit 200 let. Snad to bude stačit.

Oči se probouzely. „Dmo nuje kohuma.“, znělo v reproduktoru. Nerozuměl jsem ani slovo. Na stole bylo položené jedno sluchátko. Bylo menší, než jsem byl zvyklý. Došlo mi, překladač.

Najednou jsem porozuměl. Roboti mě prohlédli. Dali mi nějakou skleněnou placku. Na ní stál nápis „Úřad pro práci – 856411238“, čísla znamenala asi adresu. Docvaklo mi, že sluchátko překládá i to co vidím. Za starých časů musel člověk platit zdravotní pojištění, napadlo mě.

Přidělenou práci jsem nesnášel. Jak rád bych byl poslíčkem ve vesmíru. Společnost zapomněla nastavovat navigaci tam vzhůru. Budoucími ulicemi postávají lidské sochy, implantáty a sociální kraviny dělají své. Nikdo už nepotřebuje řídit. Teleportace je super, budík jsem mohl posunout. Připadalo mi, že lidstvo všeobecně přibralo na váze. Budky s portálem prostě šetří kroky.

Bohužel jsem zjistil, že za dobu mého spánku, rakovina vymizela. Lék vymizel. Inteligence lidí upadla. Po nástupu AI, co řídí společnost, pozbylo nutnosti školy. Terminál mi prozradil, že implantát na zdraví se dává do plodu. Tolik času čekání a jsem zas jen čtyřicátník s rakovinou. Bohužel práce mi nevydělala tolik, abych si zbytek vyměřeného času užil.

„Tolik zbytečného.“

Lano nestálo moc kreditů. Dokonce se pokladní robot zeptal: „Bude Vám stačit tato délka?“, jako by do mě viděl. V mém přiděleném bytě nebyl pevný bod, do kterého by pasovalo. Několik dní odpočívalo na mém malém ničemném stolečku. Hledal jsem v tomto divném světě odlehlý strom. Marně. „Sakra, kde jsou všechny?“

Terminál mi prozradil, že stromy vymřely asi před osmdesáti lety. AI stihla vynalézt automatické výrobníky atmosféry.

Lano a veřejnost mi nešla dohromady. Obraz houpající se sochy na ulici jsem zavrhl.

Práce, spánek, práce, spánek atd. pořád dokola, nemoc povzbuzuje. Pár měsíců a postoupila. „Mrcha, chce mě ovládnout celého.“

Zas kousek k pracovní budce. „Tak jsem pojmenoval ty brány do otroctví.“ A pak jsem jí uviděl, vyčnívající trubka tři metry vysoko, zapadlá ulička. Ideální možnost vyzkoušet odhadovanou délku.

Rozmlouval jsem s kamarádem. Ukecával mě: „Použij mě! Proč jsi mě jinak kupoval?“. Jednoho dne se mu to povedlo. Řekl jsem si: „Je čas.“

A ten čas nastal. Prosil jsem bývalého spolubydlícího, ať mě udrží. Prosil jsem jeho novou známou: „Podpoř ho, byl na mě vždy hodný.“

Začalo pršet, když se smyčka utahovala. Snad si nějaké novodobé zombie všimne.