Maso a Data

„Kolik že jsem vás to stál?“ zeptal se Medvěd, zatímco si oblékal hrudní plát.
Míchal jsem kyselinu sírovou s chlórem a snažil se nenadělat bordel – obě látky silně reagovaly a z výparů se mi už teď motala hlava.
„Pět set tisíc osm set. Plus další milion na tvoji výzbroj. A naše zakázka stála další dva,“ poznamenal It, aniž by zvedl oči od počítače.
Medvěd si odfrkl: „Tak to mě dost podcenili.“
Energicky jsem zakýval hlavou, ale na víc jsem se nezmohl. Kdybych teď otevřel ústa, kašlu krev a kusy plic. Zrovna jsem do směsi přidával louh.
„Ne, vážně,“ pokračoval Medvěd. Kontroloval pěstní brokovnice na své zbroji a povzdechl si. „Asi budu muset s pravdou ven.“
„Po pěti letech bychom to uvítali,“ podotkl It ledabyle, zatímco programoval ofenzivní virus proti ARK.
Zvedl jsem palec.
„Tak jo…“ Medvěd se nadechl, nasypal si poslední lajnu na stůl a mocně ji vsál do nozder. Vypadal o dvacet let starší. Doufal jsem, že se nenadýchal mých výparů. „Ono to není jednoduché přiznat, že jsem Rus…“
„Was?!“ zařval jsem. „Ty jsi poslední z vymřelých?!“
Okamžitě jsem začal kašlat krev a musel jít stranou pro dávku stem-packu. To svinstvo, co jsem míchal, bylo už teď schopné rozežrat maso. A až tam přidám pár pochutin, sežere i kov.
„No a co? Ty jsi z Pustiny!“ okřikl mě Medvěd.
„Lidi z Pustiny nezpůsobili radioaktivní spad!“ odsekl jsem, snažíc se vykašlat krvavý hlen. Stem-pack začal fungovat okamžitě. I tak jsem měl pravděpodobně třetinu plic naleptanou.
„To sice ne, ale ani já ne!“ odfrkl si. „Jen jsem se narodil do rodiny mašinisty. Od malička jsem miloval vlaky, a když poslední ruská vesnice zmizela pod nánosy spadu a ledu, vydal jsem se, jako malý kluk, hledat smysl života jinde.“
„Tys byl malý?“ zeptala se Michaela, která pracovala stranou od nás na rodinném vozítku. Bývalé vozidlo Tatra teď mělo na střeše kulometnou věž, pláty oceli navíc a celkově působilo dojmem, že Michaela má ze svých řidičských schopností skryté mindráky. Nebo přesněji řečeno, z lidí, co by jí vlezli do cesty.
„Budeš se divit, ale ne vždycky jsem vážil dvě stě kilo,“ odsekl Medvěd a rázně si nasadil ramenní chránič. „Když jsem opustil vesnici, naverboval jsem k neo-gangu Rudých lišek.“
S Item jsme si vyměnili vážné pohledy. Rudé lišky jsme vyhladili rok předtím, než jsme Medvěda potkali. Byla to neskutečně krvavá a divoká práce. Vyvázli jsme jen tak tak.
„Pak mě prodali Masožravcům,“ pokračoval Medvěd, a my si oddechli, že žádná vendeta za gang nebude. „Mysleli si, že mě vykrmí a udělají si pořádnou pečínku. Jenomže já už tehdy měl přes metrák. Když jsem se blížil ke dvěma stům kilo a oni si na jateční váze pochvalovali, jak budu chutný a že mě bude hodně, rozmlátil jsem je na kaši, sebral jim výzbroj, nažral se a zmizel v pustině.“
„A pak jsme tě našli?“ vrátil jsem se ke svému míchání. Louh silně reagoval, tak jsem nechal frajeřin a nasadil si filtrmasku. Ještě předtím jsem si dal trochu chimerodonu. Hned se lépe míchá smrt, když chcete všechny rozřezat.
„Ne. Pak mě našla Čínská Dominance a udělali ze mě důstojníka ozbrojených vlakových sil,“ pokračoval Medvěd. Někteří přítomní se ozvali písknutím. „No co, dali mi výcvik, jídla jsem měl, kolik jsem chtěl, a cokoliv, co mě napadlo jako zbraň, okamžitě realizovali. Byl jsem někdo. Chápete? Plat jsem měl takový, že jsem nic neřešil a nadřízení chtěli jen výsledky, což se určovalo podle počtu mrtvých podél trati.“ Pokrčil rameny a nasadil si přídavnou část zadního plátu. Na něm byly robopaže, zatím beze zbraní. I tak vypadal jako hervester před vypuštěním.
„Ale jedno mi nedali. Respekt! Pořád jsem pro ně byl podřadný mongoloid. Míšenecký idiot. Nakonec jsem postavil tuhle zbroj, rozmlátil nejlepší vlaky i jedno z pohraničních nádraží a vzal jsem roha. Bohužel mě v Pustině dohnali Otrokáři, a tak jsme se potkali,“ odfrkl si a sebral ze stolu přilbu. Držel ji v podpaží a díval se na nás přísným, krutým pohledem. Když jsem se tak na něj díval, Čínská Dominance mi přišla jako banda hňupů a Otrokáři zrovna tak. Zbavit se tohohle člověka by byla osudová a zbytečná chyba. „Můžete si o mně myslet, co chcete. Že jsem feťák a magor. Ale nikdy si nemyslete, že jsem debil, co nevnímá svou cenu.“
Odložil jsem malou minu napuštěnou mým dryákem a pousmál se. „Seš idiot a debil, ale jen proto, že se nikdy nedělíš o drogy a chlast,“ zasmál jsem se.
„Ale jsi naše skrytá výhoda,“ dodal It s úsměvem. „Bez tebe bychom kolikrát skončili na kaši. Posledních pět let jsi vlastně naše taktická výhoda, bez které bychom nepřežili.“
Najednou jsem v Medvědovi zahlédl hrdost válečníka. V té zbroji jako by stál skutečný bojovník, který zná všechny ty rytířské ctnosti, kterými jsem pohrdal.
„Díky, kluci,“ řekl Medvěd a otřel si oko. „Měl jsem obavy, vám to říct.“
„Proč?“ ušklíbl jsem se. „Že bych si tě dobíral? To dělám pořád, jsi totiž velký a snadný cíl.“
„A zároveň ti nic neublíží,“ dodal Picasso, který stál opřený o stůl a sledoval Medvěda. „Vy tři jste fakt divná banda. Ale chtěl bych vás potkat před pár lety v zákopech. Spousta věcí by proběhla jinak.“
„Můj drahý Picasso, my nejsme bojovníci za svobodu,“ přikrčil jsem se, abych mu pohlédl zblízka do očí. „My jsme spíš spodina světa, která s chutí šíří mor a rakovinu.“
Picasso mě nečekaně objal.
Hlídky chodily od dveří ke dveřím. Nesrali se s tím.
Pod krytem tmy a kamuflážní celty jsem sledoval ozbrojené skupiny, čistící město. I hervesteři se jim klidili z cesty. Ocelové dunění jejich kroků mi chvilku svíralo srdce. Když jsem si ale vybavil, s kým tu jsem a co mám za sebou, začal se můj mozek spíše těšit. Když bojujete s lidmi, je všude hromada krve, střev a svinstva. Roboti tolik nesviní, pokud netrefíte baterii.
„Pořád chodí od dveří ke dveím a hledají nás,“ hlásil jsem týmu. „Miny jsem schoval tak, že je ani já nevidím. Co mám dělat, kdyby přilezli moc blízko?“
„Hlavně po nich nestřílej!“ zazněl přísně It. „Tentokrát si to musíme načasovat, rozumíš?“
Díval jsem se prázdným pohledem do prostoru. Trvalo mi dlouho, než mi jeho slova došla. „Naznačuješ, že mám potlačit sám sebe. Rozumím,“ odsekl jsem otráveně, vzal Medvědův půjčený okulár a prohlédl si skrz něj nejbližší skupinku.
Byl to jeden důstojník v těžké zbroji a vyzbrojený obřím kvérem. Ten chlap si něco kompenzoval. ARC jich bylo dvacet. Připomínali ocelové kostry s kamerou místo hlav. Roboti měli elektrické zbraně, sloužící k paralýze, ale několikrát jsem v Pustině viděl, co tyhle věcičky udělají z tkání.
„Mají elektrické zbraně,“ hlásil jsem.
„Paráda! Uzemnění jsem chtěl strašně dlouho vyzkoušet.“ Podle Itova plánu měl Medvěd vyrazit k nejhoršímu místu průniku. Nadšení v jeho hlase bylo nakažlivé.
„Hrajeme masakrovanou?“ navrhl jsem se stejným nadšením.
„To si piš! Brutálnější smrt vyhrává!“ Medvěd skoro přikývl.
„To není fér, máš více zbraní!“ začal jsem se hádat.
„A ty máš Vykosťovátor, to je skoro vyvážené. Tvůj mozek pracuje jako moje automatické zabíjecí rozhraní, a ještě příšerněji. Tak neskuhrej.“
„Pánové, zabíjejte dle libosti, ale už uvidíme jejich bělma a optické čočky před ksichtem,“ upozornil nás It.
Najednou jsem si všiml pohybu na střechách. Cos mrštného se plížilo po zdech rychle a hbitě jako šváb.
„Asi proti nám nasadili něco nového,“ oznámil jsem ostatním a snažil se zaostřit. Ta nová věc se však pohybovala příliš rychle a zřejmě kryla pozemní hlídky. Pak jsem si všiml ještě tří dalších, které dodržovaly určitou vzdálenost.
„Vyklízím pozici a chystám miny. Střechy jsou ohrožené,“ oznámil jsem a od taktického opasku oddělal magnetickou minu. Rozmístil jsem rychle čtyři poslední a rozhodl se pro pomalý ústup po požárním schodišti.
„Dobře, ale zkus se stahovat co nejpomaleji. Potřebujeme info.“ Zarazil jsem se, když mi It dal rozkaz.
„Chceš info? Zatím si nás obkličují a brzo se do nás zakousnou jako Medvěd do sandviče,“ ušklíbl jsem se.
„Nasadili nové roboty!“ Medvěd začal hlasitě výskat. It ho uklidnil: „Proto potřebujeme hlídky,“ dodal na vysvětlenou.
Zůstal jsem tedy na třetím patře a přikrčený sledoval z požárního schodiště pohyb nepřátel. Čím víc jsem to sledoval, tím méně se mi to líbilo. Ty rychlé věci na střechách jsem viděl nezdravě často. Stahovali se k nám.
Okulárem jsem kontroloval okolí a do toho objevoval funkce Vykosťovátoru. Uvědomil jsem si, jak jsou tyhle věci stále nedokonalé. Nereagoval jako moje původní paže, ale na myšlenkový popud. Chvilku mi trvalo rozpoznat aspoň nepatrnou část příkazů, ale začínalo to vypadat slibně. Zrovna jsem obdivoval zabudovaný plamenomet a zjišťoval, že se díky zabudovanému systému může ruka změnit v něco podobného ocelovému biči, když jsem zaslechl výstřely zezdola.
„Hlášení!“ ozval se okamžitě It ve sluchátkách. Musel jsem se mírně vyklonit přes zábradlí, abych určil zdroj.
Viděl jsem je kousek, v nálevně přes ulici. Zrovna vyrazili dveře, vytáhli lidi ven a dva z nich ARC usmažili hned na místě na poručíkův rozkaz. Sevřel jsem vzteky zábradlí. Vykosťovátor ocel zmačkal, jako by byla z překližky.
„Jsou hned naproti, celá četa. Zrovna zabili někoho od Erla, zřejmě pozdní hosty.“
Jak strašně moc jsem chtěl po nich skočit a rozsápat je!
„Drž pozici a hlídej. Jak se přiblíží, dej vědět.“
„Jak se přiblíží, hned je přivítám s vervou mně vlastní,“ zavrčel jsem a sledoval poručíka hlídky. Ten šmejd byl můj. Můj mozek už teď plánoval pečlivou péči pro jeho končetiny.
„Zamítá se. Nech je spustit pasti a vlézt dovnitř.“ Itův plán zněl rozumně, větší části mého mozku.
„Kdybych měl raketomet, už po nich střílím.“ Znovu jsem se přikrčil za zábradlím, ale z poručíka jsem nemínil spustit oči. Jak jsem řekl: Ten šmejd bude můj.
„To bych bral jako podvod. Hromadné zbraně masakrují automaticky,“ Medvěd zněl naštvaně.
„V tom případě nesmíš použít sebe,“ odsekl jsem mu.
Hlídka vyslýchala. ARC stáli v kruhu a hlídali okolí, zatímco poručík vytáhl obušek a jednoho z klečících lidí umlátil k smrti. Další začali něco křičet, někteří pohodili hlavou naším směrem. Když jsem se díval skrz okulár, zapamatoval jsem si obličeje. Pokud dnešek přežiju, čeká mě fakt divokých pár dní, plných pomsty a hrůz.
„Jdou k nám,“ upozornil jsem ostatní a sám jsem se připravil.
„Čekej na výbuch. Dříve neútoč!“ upozornil mě It.
Neposlouchal jsem. Sledoval jsem ty zmetky, jak se přibližují. Stačil by mi jeden skok a dopadl bych přímo na jednoho ARC, před poručíka. Pak jeden pohyb a jeho hlava se změní v kaši, zatímco z těla bude stříkat krev. ARC by mě sice pak měla za snadný cíl, ale to bych vyřešil za pochodu.
„Alexandře! Potvrď rozkaz!“ Ostrý Itův hlas mě zabránil spáchat asistovanou sebevraždu.
Uvědomil jsem si, že mám jednu nohu přes zábradlí a chystám se skočit. Potlačit touhu mi docela dost zabralo. „Rozumím,“ zavrčel jsem na odpověď a stáhl se znovu ke zdi.
Hlídka zatím došla ke dveřím Picassovy dílny. Stáli přímo mezi minami, ty bohužel zatím nereagovaly. Teprve až když ten zmetek v těžké zbroji otevřel hubu a chystal se zaklepat, vybuchly. Žlutý mrak mi zakryl výhled a já se moudře rychle stáhl.
„Právě spustili miny u dveří!“ hlásil jsem a zmizel oknem v Michaelině pokoji, abych se uchránil před jedovatou mlhou. Ještě jsem však stihl zahlédnout poručíka, jak se začíná dávit a ARC začínají zkratovat.
„Asi jsem to namíchal moc silný!“ zasmál jsem se a ozval se další výbuch. Tentokrát zezadu a daleko hlasitější.
„A máme společnost vzadu!“ oznámil jsem jen tak ledabyle, hodil si překážkový běh Michaelininým pokojem a vyskočil oknem na požární schodiště. Když jsem běžel po požárním schodišti, komunikační špunty utichly. I přesto jsem zřetelně slyšel Medvědův bojový ryk, exploze a střelbu.
Sám jsem měl nečekané problémy. Konečně jsem se totiž dostal do křížku s tím, co lezlo po střechách.
Chvilku jsem běžel a sledoval okolí, pak mě srazilo něco, co váhově odpovídalo Medvědovi. Stalo se to tak rychle, že jsem ani nestačil vykřiknout. Teprve až se mi do zad zaryly ostré ostny bolesti, pochopil jsem, že na mě někdo skočil. Ta věc byla rychlá, hbitá a šíleně silná. Několikrát se mnou praštila o zem, než si mě otočila tváří k sobě. Měla dlouhé, mrštné tělo s ostny a ocelovými lany, hnáty z oceli místo rukou.
Vykosťovátor zaútočil přímo na hlavu. Rotující pěst prorazila kovovou lebku nového druhu robota, kterého jsem neznal.
Ty staré to vždycky zastavilo. Tahle věc však okamžitě přešla do útoku a zaútočila mi ostrými spáry na bok.
Kdybych neměl svou taktickou zbroj, moje vnitřnosti by už asi ležely venku. Takhle jsem jen cítil strašlivou bolest a okamžitě zaútočil na jeho hruď. Trefil jsem se přímo do baterie. Stroj mi drápy zaútočil na ramena, ale to už se Vykosťovátor roztočil. Rozřezal jsem tu věc dříve, než mě stihla ještě více podrápat. Když jsem se zvedal, vystřelil jsem z brokovnice. Do každé poloviny pro jistotu dvakrát.
„Změna, gentlemani, nový nepřítel!“ rychle jsem hlásil a snažil se ignorovat bolest v boku. Potřeboval jsem chimerodon… Ve frustraci jsem několikrát nakopl sešrotované kusy.
„Ty kurvy jsou rychlé, kryjte si zá…“ něco do mě znovu narazilo.
Tentokrát byli dva a zaútočili jako vzteklí psi, stejně tak se mě snažili roztrhat na kusy. Měl jsem asi dvě vteřiny, než se jim to povede. Vykosťovátor opět nezklamal a poradil si s jedním z nich stejně snadno, jako bych si poradil s kojencem. Druhý zmetek, když viděl, jak cupuji jeho druha umělou paží, se stáhl za okraj střechy.
„Učí se!“ opět jsem hlásil. It mě vždycky nutil, ať ho informuji o všem, kromě toho, kdy jdu srát. Neodpovídal mi nikdo, takže buď měli plné ruce práce, nebo ti hajzli zapnuli rušičky.
Teď jsem však neměl čas takové věci řešit. Musel jsem najít toho druhého.
„Kde seš, ty hajzle! Ještě před chvilkou jsi byl hrdina!“ Přebíjel jsem brokovnici, snažil jsem se sledovat všechny směry zároveň a do toho jsem začal kašlat krev.
Pak vybuchly miny, které jsem nastražil na své původní vyhlídce.
Ten druhý bastard přelezl po zdi kolem mě a pokusil se mi skočit do zad. Pokusil se však je klíčové. Nyní se zmítal v kyselinovém oblaku. Žravá sloučenina mu prvně zlikvidovala klouby a momentálně požírala ty silnější části. Ujistil jsem se, že už se nepohne, dalšími dvěma výstřely.
„Alexi?! Alexi?!“ zaslechl jsem Ita, když sebou robot přestal házet. „Obklíčili nás, stahujeme se.“
Byl jsem tak zabraný bojem, že mi ani nedošlo, kolik ruchu se děje v pozadí. Nekonečné crescendo střelby lomcovalo okolím. Slyšel jsem Medvědův řev a zřetelně jsem rozpoznal i jeho zbraňový arzenál.
„Kam?!“ Viděl jsem, jak přicházejí další roboti po střeše. Rozhodl jsem se, že si upgraduji arzenál minimálně granátometem. Signál zase začal slábnout.
„Sklepem ven! Projdeme starými tunely.“ Picasso zněl všelijak, jen ne klidně. Úplně živě jsem viděl, jak ten orangutan běhá po dílně, střílí po všem, co se hýbe, a do toho hledá svoji dceru.
„Sklepem?! A jak se tam, kurva, dostanu?“ Roboti byli na střeše, šli na mě ze všech směrů, přibližovali se s jistotou vzteklých psů.
„Jižní stranu drží Medvěd, bude tam, dokud se…“ Opět se utnulo spojení. Došlo mi, že to dělají ti roboti.
„Jak se odsud, kurva, dostat!“ Znění mého problému se změnilo. Pak jsem přestal přemýšlet a začal jednat. Vyrazil jsem proti jednomu z robotů, který výzvu přijal a vyrazil taky. Než se však dostal přímo ke mně, vypálil jsem do něj z brokovnice.
Výstřely zvrátily horní polovinu těla robota dozadu a vytvořily mi provizorní skokánek. Odrazil jsem se od něj a přeskočil okraj střechy.
Volný pád je sranda, dokud neskončí. Já však neměl v plánu dopadnout jako abstraktní součást chodníku.
Vykosťovátor se zaryl do betonové stěny úplně snadno, jako prošel kovem. Řídil jsem jeho pomocí pád, stejně jsem se však poslední tři metry pustil a vyrazil si dech při dopadu na záda. Když jsem se díval na střechu, viděl jsem, jak roboti lezou dolů. Vleže jsem rychle přebil a poslal do nich pár nábojů. Pokud jsem se však netrefil do hrudi, ani ustřelená hlava nebo končetina je nezastavila. Začal jsem se rychle zvedat.
„Kurva, jak já nenávidím roboty!“
V pololehu, poloběhu jsem nepřestával střílet. Vtom mezi roboty vletělo několik granátů a hned nato celou stěnu pokropila salva z gatlingu. Roboti se rozletěli na prvočinitele, stejně jako kus zdi.
Zvrátil jsem hlavu a viděl rozkročeného Medvěda bez helmy. Obličej měl nesymetrický, jedna strana zmlácená, druhé chybělo oko a měla servané pruhy kůže.
„Koukám, že roboti masakrovanou zatím vyhrávají,“ ukázal jsem na jeho obličej.
„Útok ze zálohy! Roboti nemají čest!“ zařval Medvěd a vystřílel další dávku.
Celý roh budovy se zhroutil na ulici a pohřbil většinu mrtvého šrotu.
„Přesně tak, brácho!“ zdvihl jsem palec a proběhl kolem něj zpět do dílny. Za mnou se ozývala salva mnoha zbraní. Když jsem se pak ocitl u dveří, ještě chvíli jsem čekal, než ustoupil i Medvěd. A ten si dával hodně na čas. Když jsem si vybavil jeho obličej, rozuměl jsem mu.
„Stahujete se?!“ It konečně prolomil frekvenci nepřátelské rušičky. Zase jsme měli spojení.
„Proč? Spěcháme?“ musel jsem křičet, abych přeřval lomoz zbraní. Pak jsem z dílny zaslechl zvuk exploze.
„Potřebuješ odpověď? Za chvilku se dostanou ke generátoru! Michaela a já jsme u vchodu do tunelů a držíme ho. Ale někde se ztratil Picasso!“
„Výborně. Něžně mi naznačuješ, že ho mám najít…“ zněl jsem otráveně, ale hluboko uvnitř jsem jásal.
Když Medvěd konečně dorazil, zavřeli jsme ocelové dveře a převrhli na ně ocelovou polici. Stejně se prohnuly, když je roboti vzali útokem.
Medvěd odhodil prázdný gatling a vrazil si do obličeje injekci stem-packu. Na obličeji se mu okamžitě srazila krev, prázdná oční jamka se vyplnila růžovou pěnou.
„Musíme najít Picassa!“ dopřál jsem si na chvilku oddych. Bok mě příšerně bolel a těžce se mi dýchalo. Taky jsem se obsloužil stem-packem a hned jsem začal zvracet.
„Co?!“ zařval na mě Medvěd a odtrhl pohled ode dveří.
„Picasso se ztratil,“ vysvětloval jsem a vběhl mezi police s díly a nářadím. „Musíme ho najít!“
„Chápu. Zachránil ti život,“ Medvěd za mnou rychle vyrazil.
„Nedávej mi důvod, proč se mám na něj vykašlat!“ křikl jsem přes rameno.
Dílna se změnila v bojiště. Robotická ramena byla zničená a zkroucená od explozí, rozestavěná vozidla už nikdo nedá dohromady. V okolí se válelo spousty mrtvých robotů, jak ARC, tak těch nových. K tomu všemu jsem zahlédl i několik poručíků, k mojí smůle mrtvých. A dovnitř se tlačili další zmetci. Příště namíchám více min a pár granátů. Vzhledem k naší situaci jsem ale pochyboval, že nějaké příště bude.
It jsem zahlédl v rohu dílny u vchodu do sklepa a za ním Michaelu. Oba stále drželi linii, ale potvor na popravu bylo prostě moc.
Stihl na nás jen zamávat.
Nezdržovali jsme se a vyrazili rovnou k pokojům. Cestu nám však zahradilo několik robotů, kteří seskočili ze stropu a roztáhli drápy.
To bylo tak všechno, co stihli. Medvěd se s nimi střetl na pěsti. Jedné rozdrtil hruď a hned nato vystřelil ze zápěstní brokovnice. Hruď robota se prostě vypařila.
Druhý mu chtěl skočit na záda, ale Medvěd ho chytil, zvedl oběma rukama nad hlavu a já slyšel skřípání kovu. Nestihl jsem boj dál sledovat, protože po mně taky skočili.
Vykosťovátor mě začal bavit.
Jak se ke mně ve skoku blížili, jako by se vrchní část protáhla a ostny se vtáhly dovnitř. Celá ta vrchní část mi nyní připomněla čtyři vzteklé hady, kteří se okamžitě vrhli na jednoho robota. Snadno prošla skrz jeho hrudní část a pevně ho chytli.
S řevem jsem se otočil a smetl i druhého. Skončili na jedné hromadě a Vykosťovátor se vrátil do původní podoby. Přitom vyrval zdroj té, kterou probodl. Medvěd na ně hned nato vypálil poslední ránu z granátometu a proměnil je v hromádku zkrouceného skeletu.
„Epesní!“ plácli jsme si a vyrazili jsme dál.
Proběhnout několik pater byl problém, když vám pohyb zpestřuje přehradné bombardování. Juggernauti začali ukazovat svoji sílu a Medvěd měl pravdu. Naše šance rázem klesly.
„To nasadili děla,“ upozornil mě Medvěd.
„Kolik máme času?“ musel jsem se opřít o zeď a uhnout před sutí.
Medvěd se hlasitě smál a zároveň ztěžka dýchal, když jsme pokračovali v cestě do schodů a řvali Picassovo jméno. Bylo to ale jako řvát za bouře. Náš křik zmizel ve zvuku střelby.
První patro bylo v tahu.
Mně bylo jasné, kam Picasso zmizel – do svého pokoje. Ten šílenec byl svou minulostí i prací posedlý až nezdravě. A za to jsem k němu cítil něco jako uznání. Spíš i přes naše popichování, nikdy bych ho nezabil.
Ve třetím patře mi došlo, že páté patro bylo téměř pryč a lezli sem další roboti. Medvěd se okamžitě vřítil do chodby k serverovně a Michaelině pokoji.
Hned jsme měli zákazníky na sešrotování.
Než jsem stihl reagovat, Medvěd je rozdrtil a přebil zásobník v zápěstí.
Já už neměl nic. Jen své násilí. A s ohledem na roboty jsem zjistil, že mi to bohatě stačí. Roboti byli sice brutální, ale chyběla jim lidská vynalézavost. A já měl o vraždění ty nejsladší sny.
Další přicházeli zezadu a sápali se po mně. Vykosťovátorem jsem jednoho nabral přímo do obličejové části a nechal ho protáhnout. Protahující se části se ovinuly nejen kolem hlavy, ale prorazily i hruď robota za ním. Stačilo mi pak jen trhnout rukou a dorazit slepě se ohánějícího robo-kripla.
Medvěd zatím zabil další tři a snažil se vymyslet, jak se dostat za Picassem.
Když jsem odhodil další mrtvolu s rozdrcenou hrudí, uvědomil jsem si dvě věci – Vykosťovátor se zasekl a zůstal volně viset. Když jsem tak na něj nadával, všiml jsem si Picassovy ruky trčící ze suti kousek ode mě.
„Medvěd!“ začal jsem suť odklízet jednou rukou a snažil se myšlenkově přinutit robo-paži k pohybu
Medvěd se ke mně okamžitě přidal a odhazoval skoro půl tunové kusy zdiva, jako by to byla mrtvola. Bylo mi jasné, že je něco špatně. Už jen ta ruka byla v divném úhlu a chyběl jí palec.
Stačilo nám odklidit jen malou část, abychom přestali. Picasso byl mrtvý, z rozdrcené hlavy mu kapala narůžovělá kaše a jedno oko viselo ven.
„Tolik k záchraně,“ povzdechl jsem si. „Tvojí i mojí, ty starý opičáku…“
Pak jsem si všiml, že Picasso něco držel v ruce, kterou měl zkroucenou pod bradou.
„Jdou sem další!“ zařval Medvěd a vrhl se do chodby s bojovým rykem.
Já se snažil vypáčit to, co Picasso držel. Na to jsem byl moc zvědavý, abych to nechal ležet.
„Pohni s tím!“ řval na mě z chodby Medvěd.
„Trpělivost jídlo přináší!“ odsekl jsem mu vztekle. S jednou rukou se fakt blbě řeší hlavolamy. Nakonec se mi však podařilo získat malý čip, asi o pěti centimetrech.
Co mi bylo divné, byla jeho stavba. Byla to celistvá, šedivá destička s konektory, které jsem rozeznával snad všechny. Byly ale tak šikovně spojené, že vytvářely univerzální přípoj. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Protáčel jsem ho mezi prsty a prohlížel si ho. V hlavě mi už naskakovaly sumy, za kolik ho střelím. Ze zamyšlení mě vytrhly hlasité výstřely děl. Z místnosti jsem vyskočil jen tak tak, než se změnila v suť a ruiny. Picasso zmizel navždy.
Medvěd stále kryl dveře z patra a přetlačoval se s armádou nových robotů.
„Buď funguj, nebo tam zůstaň!“ zařval jsem na Vykosťovátor a vrazil ho nejbližšímu robotovi do hrudníku. Najednou ten krám začal fungovat a čtyři oceloví hadi začali rvát z robota kusy. Zároveň jsem vyrval obří kusy jejich těl pomocí středové části Vykosťovátoru.
Medvěd díky tomu získal převahu a vytlačil je z patra dolů. Hned jsem si všiml, že nám jaksi zmizela úniková cesta. Schody byly zničené. Medvěd se podíval na chumel robotů dole.
„Kolik je to metrů?“ zeptal se vztekle.
Koukl jsem dolů. „Asi tak deset, možná dvanáct.“
„Banzai!“ S pokřikem skočil na hromadu robotů. Jednou jsem viděl, jak ve zbroji dopadl na pásový transportér. Šance robotů byly mizivé. A když na ně Medvěd dopadl, nebyly žádné.
Já nechtěl být tak zbrklý. Svůj pád jsem řídil pomocí nového miláčka. Vykosťovátor mi začínal přirůstat k srdci.
Dílna byla ještě v horším stavu než před pár minutami. Tentokrát tam byl ale It jdoucí nám vstříc a svou elektrickou zbraní šlehal přesné impulsy po čemkoliv, co byl robot.
„Doufám, že máš náboje!“ řval na něj už Medvěd a razil si to k němu, trhajíc na kusy cokoliv, co mu stouplo do cesty.
Já jsem se momentálně soustředil na boj s několika roboty. Ty sice It zasáhl, ale nedorazil. I bez končetiny byly ty mrchy nebezpečné. Všiml jsem si, že už neútočí bezhlavě, ale začínají pomalu taktizovat.
„Máš tam něco těžkýho?“ řval jsem a snažil jsem se setřást hlavu robota, která se mi zasekla na Vykosťovátoru. Hned jsem dostal automatickou brokovnici.
Když jsme byli rozdělení, měli jsme problémy. Roboti nám mírně komplikovali život. Společně jsme se však stali čistící četou. Zády k sobě, každý si hlídal určitý úhel.
Kov se štípal a tavil, kyselina z baterií stříkala do vzduchu. Stranu, kterou jsem nehlídal já, hlídal vždy Medvěd, nebo It, a naopak.
V uzavřené formaci jsme ustupovali k tunelům. Kolem nás se vršily hromady šrotu. Kdykoliv došly náboje, It měl vždy nějaké v automatické krosně. Nebylo to sice moc, ale jako ukázka naší síly mi to stačilo. Hervesteři by se mohli od nás učit, jak čistit své okolí od života. Vchod do tunelů byl kousek a v nich čekala Michaela bledá strachy. Jak se bude asi tvářit, až jí řeknu o Picassovi?
„Rozlučka, gentlemani!“ vydal rozkaz It. Zastavili jsme se v ústupu, otočili se a ještě naposledy zahráli robotům krutou melodii Pochodu Smrti.
„Ústup!“ znovu zavelel It.
Poslechli jsme, tedy aspoň já, a zamířil rychle k Michaele. Medvěd se ještě chvilku zdržoval, jako vždy, když si chtěl vyřídit své osobní záležitosti.
„Kde je táta?!“ snažila se Michaela překřičet lomoz zbraní a další salvu z Juggernautů. Stále se rozhlížela, jako bych měl Picassa na zádech.
„S tvou mámou,“ odsekl jsem a stoupl si ke dveřím.
„Gentlemani, hněte prdelí!“ It se stáhl a ode dveří kryl Medvědův ústup. Trvalo pár vteřin, než Medvěd došel až k nám, i tak už zase neměl žádné náboje. Někdy jsem měl pocit, že je žere.
Když jsme konečně byli všichni, It zavřel dveře, zatarasil je a Michaela ještě spustila bezpečnostní uzamčení. Takže roboti na druhé straně se na nás neměli jak dostat.
„Jak jsi to myslel, že je ‚s mojí mámou‘?!“ řvala na mě Michaela a bušila mě pěstmi do hrudi.
„To znamená, že jsi už úplnej sirotek. Takže…“ chytil jsem jí něžně ruce normální rukou. „Picasso měl dneska pohřeb, takže tě oficiálně vítám mezi vyvržence!“ zazubil jsem se. It vypadal, že mě odpráskne.