Maso a Data

„Kolik že jsem vás to stál?“ Medvěd si zrovna oblékal hrudní plát. Já zrovna míchal kyselinu sírovou a chlor a snažil se moc nenadělat bordel – obě látky silně reagovaly a už teď se mi mírně motala hlava z výparů. „Pět set tisíc osm set, plus další milion na tvoji výzbroj a naše samotná zakázka nás stála další dva,“ poznamenal It. Medvěd si odfrkl: „Tak to mě dost podcenili.“ Musel jsem energicky zakývat hlavou, ale na víc jsem se nezmohl. Otevřít teď ústa, tak během chvíle kašlu krev a kusy plic, protože zrovna jsem do směsi přidával louh. „Ne, vážně,“ pokračoval Medvěd kontrolující pěstní brokovnice na své zbroji. Pak si povzdechl. „Asi budu muset s pravdou ven.“ „Po pěti letech bychom to uvítali,“ podotkl jen tak ledabyle It, zatímco programoval na počítači ofenzivní virus proti ARK. Zvedl jsem palec. „Tak jo…“ Medvěd se nadechl a nasypal si poslední lajnu na stůl. Když ji mocně vsál do svých nozder, vypadal tak o dvacet let starší. Doufal jsem, že se nenadýchal. „Ono to není jednoduchý se přiznat, že jsem Rus…“ „Was?!“ zařval jsem. „Ty jsi poslední z vymřelých?!“ Hned jsem začal kašlat krev a musel jít stranou pro dávku stem-packu. To svinstvo už teď bylo schopné rozežrat maso a až tam přidám ještě pár pochutin, sežere to i kov. „No a co? Ty jsi z Pustiny!“ okřikl mě Medvěd. „Lidi z Pustiny nezpůsobili radiokatní spad!“ odsekl jsem, zatímco jsem kašlal krvavý hlen. Stem-pack začal fungovat téměř okamžitě, i tak jsem měl pravděpodobně třetinu plic naleptanou. „To sice ne, ale to ani přímo já.“ odfrkl si. „Já se jen narodil do rodiny vojenského mašinového mechanika. Od malička jsem byl veden k lásce k vlakům, a když zmizela i poslední Ruská vesnice pod nánosy spadu a ledu, vydal jsem se, jako malý, hledat smysl jinde.“ „Tys byl malý?“ Michaela pracovala stranou od nás na jejich rodinném vozítku. Bývalé vozidlo Tatra nyní mělo na střeše kulometnou věž, několik plátů oceli navíc, a celkově působilo dojmem, že Michaela musí mít nějaké skryté mindráky z řízení. Nebo přesněji řečeno z lidí, co by jí vlezli do cesty. „Budeš se divit, ale ne vždy jsem vážil dvě stě kilo.“ odsekl jí Medvěd a rázně si nasadil ramenní chránič. „Když jsem opustil vesnici, naverboval jsem k neo-gangu Rudých lišek.“ Vážně jsme si vyměnili s Item pohledy. Rudé lišky jsme vyhladili rok předtím, než jsme potkali Medvěda. Byla to neskutečně krvavá a divoká práce a s Item jsme vyvázli jen tak tak. „Ty mě pak prodali Masožravcům.“ pokračoval Medvěd, takže jsme si oddechli, vendeta za gang se konat nebude. „Mysleli si, že mě vykrmí a udělají si pořádnou pečinku. Jenomže já už tehdy měl přes metrák, takže když jsem se přiblížil dvoustovce a na jateční váze si pochvalovali, jak budu chutný a jak mě bude hodně, rozmlátil jsem je na kaši, sebral jim výzbroj, nažral se a zmizel v pustině.“ „A pak jsme tě našli?“ vrátil jsem se ke svému míchání. Louh silně reagoval, takže jsem nechal frajeřin a nasadil si filtrmasku. „Ne. Pak mě našla Čínská Dominance a udělali ze mě důstojníka ozbrojených vlakových sil.“ Některým přítomným neuniklo hlasité písknutí. „No co, dali mi výcvik, jídla bylo, kolik jsem chtěl, a cokoliv mě napadlo jako zbraň, okamžitě realizovali. Byl jsem někdo. Chápete? Plat jsem měl takový, že jsem už nic neřešil a nadřízení chtěli jen výsledky, což se určovalo podle počtu mrtvých podél trati.“ Pokrčil Medvěd rameny a nasadil si přídavnou část zadního plátu, na kterém byly robopaže, zatím beze zbraní. I tak vypadal jako hervester před vypuštěním. „Ale jedno mi nedali. Respekt,“ odfrkl si Medvěd. „Pořád jsem byl pro ně podřadný mongoloid. Míšenecký idiot. Nakonec jsem postavil tuhle zbroj, rozmlátil nejlepší vlaky a jedno z pohraničních nádraží a vzal jsem roha. Bohužel mě v Pustině dohnali Otrokáři a tak jsme se potkali.“ odfrkl si a sebral ze stolu přilbu. Držel ji v podpaží a díval se na nás přísným a krutým pohledem. Když jsem se tak na něj díval, Čínská Dominance mi přišla jako banda hňupů a Otrokáři zrovna tak. Zbavit se tohohle člověka by byla osudová a zbytečná chyba. „Můžete si o mě myslet, co chcete. Že jsem feťák a magor, ale nikdy si o mě nemyslete, že jsem debil, co nevnímá svoji cenu.“ Odložil jsem malou minu napuštěnou mým dryákem a pousmál se. „Seš idiot a debil, ale jen proto, že se nikdy nedělíš o drogy a chlast,“ zasmál jsem se. „Ale jsi naše skrytá výhoda.“ dodal It s úsměvem. „Bez tebe bychom kolikrát skončili na kaši. Posledních pět let jsi vlastně naše malá apokalypsa, bez které bychom nepřežili.“ Najednou jsem v Medvědovi zahlédl hrdost válečníka. Jako by stál v té zbroji skutečný bojovník, co zná všechny ty rytířské ctnosti, kterými jsem pohrdal. „Díky, kluci.“ řekl a otřel si oko. „Měl jsem obavy, vám to říct.“ „Proč?“ ušklíbl jsem se. „Že bych si tě dobíral? To dělám pořád, jsi totiž velký a snadný cíl.“ „A zároveň ti nic neublíží.“ dodal Picasso, který nyní stál opřený o stůl a sledoval Medvěda. „Vy tři jste fakt divná banda. Ale chtěl bych vás potkat před pár lety v zákopech. Spousty věcí by proběhlo jinak.“ „Můj drahý Picasso, my nejsme bojovníci za svobodu,“ musel jsem se přikrčit, abych mu pohlédl zblízka do očí. „My jsme potrati a spodina světa, kteří s chutí šíří mor a rakovinu.“ Picasso mě nečekaně objal.
Hlídky chodily od dveří ke dveřím. Nesrali se s tím. Pod krytem tmy a kamuflážní celty jsem sledoval ozbrojené skupiny, čistící město. I hervesteři se jim klidili z cesty. Ocelové dunění jejich kroků mě chvilku svíralo srdce, ale když jsem si vybavil, s kým tu jsem a co mám za sebou, mozek se začal spíše těšit. „Pořád chodí od dveří ke dveřím a hledají nás.“ hlásil jsem týmu. „Miny jsem schoval tak, že je ani já nevidím. Co mám udělat, kdyby přilezli moc blízko?“ „Hlavně po nich nestřílej!“ zazněl přísně It. „Tentokrát si to MUSÍME načasovat, rozumíš?“ Díval jsem se prázdným pohledem do prostoru. Trvalo mi dlouho, než jsem odpověděl. „Naznačuješ mi, že mám potlačit sám sebe. Rozumím.“ odsekl jsem otráveně, vzal Medvědův půjčený okulár a prohlédl si nejbližší skupinku. Byl to jeden důstojník v těžké zbroji a vyzbrojený obřím kvérem, který jsem vyloženě chtěl. ARK bylo dvacet. Připomínali ocelové kostry s kamerou místo hlav. Roboti měli elektrické zbraně, sloužící k paralýze, ale několikrát jsem v Pustině viděl, co tyhle věcičky udělají z tkání. „Mají elektrické zbraně.“ hlásil jsem. „Paráda! Uzemnění jsem chtěl strašně dlouho vyzkoušet.“ Medvěd číhal hned za vstupní branou. Nadšení v jeho hlase bylo nakažlivé. „Hrajem masakrovanou?“ navrhl jsem se stejným nadšením. „To si piš! Brutálnější smrt vyhrává!“ „To není fér, máš více zbraní!“ začal jsem se hádat. „A ty máš Vykosťovátor, to je skoro vyvážené. Tvůj mozek pracuje jako moje automatické zabíjecí rozhraní a ještě líp, tak neskuhrej.“ „Pánové, zabíjejte dle libosti, ale už uvidíme jejich bělma a optické čočky před ksichtem.“ upozornil nás It. Najednou jsem si všiml pohybu na střechách. Cosi mrštného se pohybovalo ze střechy na střechu. „Asi proti nám nasadili něco nového.“ oznámil jsem ostatním a snažil se zaostřit. Ta podivná věc se však pohybovala příliš rychle a jako by vždy sledovala určitou hlídku. Pak jsem si všiml ještě tří těch věcí a rozhodl se, že střecha je ohrožena. „Vyklízím pozici a chystám miny. Střechy jsou ohrožené.“ oznámil jsem a od taktického opasku oddělal magnetickou minu. Rozmístil jsem rychle čtyři poslední z nich a rozhodl se pro pomalý ústup po požárním schodišti. „Ok, ale zkus se stahovat co nejpomaleji. Potřebujeme info.“ Zarazil jsem se, když mi It dal rozkaz. „Chceš info? Jsme v prdeli?“ ušklíbl jsem se. „Nasadili nové roboty.“ Medvěd začal hlasitě výskat. It ho uklidnil: „Proto potřebujeme hlídky.“ dodal na vysvětlenou It. Zůstal jsem tedy na třetím patře a přikrčený jsem sledoval z požárního schodiště pohyb nepřátel. Čím více jsem to sledoval, tím méně se mi to líbilo. Ty podivné věci na střechách jsem viděl nezdravě často. Okulárem jsem kontroloval okolí a do toho objevoval funkce Vykosťovátoru. Uvědomil jsem si, jak jsou tyhle věci stále nedokonalé. Nereagoval jako moje původní paže, ale reagoval na myšlenkový popud. Chvilku mi trvalo rozpoznat aspoň nepatrnou část příkazů, ale začínalo to vypadat slibně. Zrovna jsem obdivoval zabudovaný plamenomet a zjišťoval, že se díky zabudovanému systému může ruka změnit v něco podobného ocelovému biči, když jsem zaslechl výstřely zezdola. „Hlášení!“ ozval se okamžitě It ve sluchátkách. Musel jsem se zvednout a vyklonit se přes zábradlí, abych určil zdroj. Viděl jsem je kousek, v nálevně přes ulici. Zrovna vyrazili dveře, vytáhli lidi ven a dva z nich ARK usmažili hned na místě na poručíkův rozkaz. Sevřel jsem vzteky zábradlí, Vykosťovátor ocel zmačkal, jako by byla z překližky. „Jsou hned naproti, celá četa. Zrovna zabili někoho od Erla, zřejmě pozdní hosty.“ Jak strašně moc jsem chtěl po nich skočit a rozsápat je. „Drž pozici a hlídej. Jak se přiblíží, dej vědět.“ „Jak se přiblíží, hned je přivítám s vervou mě vlastní.“ zavrčel jsem a sledoval poručíka hlídky. Ten šmejd byl můj. Můj mozek už teď plánoval pečlivou péči pro jeho končetiny. „Zamítá se. Nech je spustit pasti a vlézt dovnitř.“ Itův plán zněl rozumně, větší části mého mozku. „Kdybych měl raketomet, už po nich střílím.“ znovu jsem se přikrčil za zábradlím, ale z poručíka jsem nemínil spustit oči. Jak jsem řekl: Ten šmejd bude můj. „To bych bral jako podvod. Hromadné zbraně masakrují automaticky.“ Medvěd zněl naštvaně. „V tom případě nesmíš použít sebe.“ odsekl jsem mu. Hlídka vyslýchala. ARK stáli v kruhu a hlídali okolí, zatímco poručík vytáhl obušek a jednoho z klečících lidí umlátil k smrti. Další začali něco křičet, někteří pohodili hlavou naším směrem. Když jsem se díval skrz okulár, hned jsem si zapamatoval obličeje. Pokud dnešek přežiju, čeká mě fakt divokých pár dní, plných pomsty a hrůz. „Jdou k nám.“ upozornil jsem ostatní a sám jsem se připravil. „Čekej na výbuch. Dříve neútoč!“ upozornil mě It. Neposlouchal jsem. Sledoval jsem ty zmetky, jak se přibližují. Stačil by mi jeden skok a dopadl bych přímo na jedno ARK, přímo před poručíka. Pak jeden pohyb a jeho hlava se změní v kaši, zatímco z těla bude stříkat krev. ARK by mě sice pak měla za snadný cíl, ale to bych vyřešil za pochodu. „Alexandře! Potvrď rozkaz!“ ostrý Itův hlas mě zabránil spáchat asistovanou sebevraždu. Uvědomil jsem si, že mám jednu nohu přes zábradlí a chystám se skočit. Potlačit touhu mi docela dost zabralo. „Rozumím.“ zavrčel jsem na odpověď a stáhl se znovu ke zdi. Hlídka zatím došla ke dveřím Picassovy dílny. Stáli přímo mezi minami, ty bohužel zatím nereagovaly. Teprve až když ten zmetek v těžké zbroji otevřel hubu a chystal se zaklepat, vybuchly. Žlutý mrak mi zakryl výhled a já se moudře stáhl. „Právě spustili miny u dveří!“ hlásil jsem a zmizel oknem v Michaelině pokoji v domě, abych se uchránil před jedovatou mlhou. Ještě jsem však stihl zahlédnout poručíka, jak se začíná dávit a ARKy začínají zkratovat. „Asi jsem to namíchal moc silný!“ zasmál jsem se a ozval se další výbuch. Tentokrát zezadu a daleko hlasitější. „A máme společnost vzadu!“ oznámil jsem jen tak ledabyle, proběhl Michaelininým pokojem a zamířil po požárním schodišti rychle na střechu. Ozvaly se výstřely a Medvědův bojový ryk. It neodpovídal, takže o všem věděl, to mě uklidnilo. Sám jsem měl nečekané problémy. Konečně jsem totiž měl co do činění s tím, co lezlo po střechách. Chvilku jsem běžel a sledoval okolí, pak mě srazilo něco váhově odpovídající Medvědovi. Stalo se to tak rychle, že jsem ani nestačil vykřiknout. Teprve až se mi do zad zaryly ostny bolesti, pochopil jsem, že na mě někdo skočil. Ta věc byla rychlá, hbitá a šíleně silná. Několikrát se mnou praštila o zem, než si mě otočila tváří k sobě. Měla dlouhé, mrštné tělo s ostny a ocelovými lany, hnáty z oceli místo rukou. V ten moment jsem zaútočil Vykosťovátorem přímo na hlavu. Rotující paže prorazila skrz kovovou lebku nového druhu robota, kterého jsem neznal. Obyčejného robota vždycky tohle zastavilo. Tahle věc však okamžitě přešla v útok a zaútočila mi na bok. Kdybych neměl svou taktickou zbroj, asi by se moje vnitřnosti už válely venku, takhle jsem jen cítil strašlivou bolest a okamžitě zaútočil na jeho hruď. Trefil jsem se přímo do baterie. Stroj mi drápy zaútočil na ramena, ale to už se Vykosťovátor roztočil. Rozřezal jsem tu věc dříve, než mě stihla ještě více podrápat, a pro jistotu jsem do ní vypálil z brokovnice. Do každé poloviny jeden náboj. „Změna, gentlemani, nový nepřítel!“ rychle jsem hlásil a snažil se ignorovat bolest v boku. Zničeného robota jsem ještě několikrát pořádně nakopl, ale to jen pro uklidnění. „Ty kurvy jsou rychlý, kryjte si zá…“ znovu do mě něco narazilo. Tentokrát byli dva. Zaútočili jako vzteklí psi a stejně tak se snažili mě roztrhat na kusy. Měl jsem asi dvě vteřiny, než se jim to povede. Vykosťovátor opět nezklamal a poradil si s jedním z nich stejně snadno, jako bych si sám poradil s kojencem. Druhý zmetek, když viděl, jak cupuji jeho druha umělou paží, se stáhl za okraj střechy. „Učí se!“ opět jsem hlásil. It mě vždy cpal do hlavy, ať ho informuji o všem, kromě toho, kdy jdu srát. Neodpovídal mi nikdo, takže buď měli plné ruce práce, nebo ti hajzli zapnuli rušičky. Teď jsem však neměl čas takové věci řešit. Musel jsem najít toho druhého. Přebil jsem brokovnici a snažil se sledovat všechny směry zároveň, a do toho jsem začal kašlat krev. Pak vybuchly miny, které jsem nastražil na své vyhlídce. Ten druhý bastard přelezl po zdi kolem mě a pokusil se mi skočit do zad. Pokusil je však klíčové. Nyní se zmítal v kyselinovém oblaku. Žravá sloučenina mu prvně zlikvidovala klouby a momentálně požírala ty silnější části. Ujistil jsem se, že už se nepohne, dalšími dvěma výstřely. „Alexi?! Alexi?!“ hned jsem zaslechl Ita. „Obklíčili nás, stahujeme se.“ Byl jsem tak zabraný bojem, že mi ani nedošlo, kolik ruchu se děje v pozadí. Nekonečné crescendo střelby lomcovalo okolím. Slyšel jsem Medvědův řev a zřetelně jsem rozpoznal i jeho zbraňový arzenál. „Kam?!“ Viděl jsem přicházet další roboty po střeše. Rozhodl jsem se, že si upgraduji arzenál minimálně granátometem. „Sklepem ven! Projdeme starými tunely.“ Picasso zněl všelijak, jen ne klidně. Úplně živě jsem viděl, jak ten orangutan běhá po dílně, střílí po všem, co se pohne, a do toho hledá svoji dceru. „Sklepem?!“ Roboti byli na střeše, šli na mě ze všech směrů, přibližovaly se s jistotou vzteklých psů. „Jižní stranu drží Medvěd, bude tam, dokud se…“ Opět se utnulo spojení. Došlo mi, že to dělají ti roboti. „Jak se odsud kurva dostat.“ byla moje momentální jediná myšlenka. Pak jsem přestal přemýšlet a začal jednat. Vyrazil jsem proti jednomu z robotů, který přijal výzvu a vyrazil taky. Než se však dostal přímo ke mně, vypálil jsem do něj z brokovnice. Zvrátil se dozadu a vytvořil mi provizorní skokánek. Odrazil jsem se od něj a přeskočil okraj střechy. Volný pád je sranda, dokud neskončí. Já však neměl v plánu dopadnout jako abstraktní součást chodníku. Vykosťovátor se zaryl do betonové stěny úplně snadno, jako prošel kovem. Řídil jsem jeho pomocí pád, stejně jsem se však poslední tři metry pustil a vyrazil si dech při dopadu na záda. Když jsem se díval na střechu, viděl jsem, jak roboti lezou dolů. Přebil jsem a poslal do nich pár nábojů, zatímco jsem se snažil zvednout. Pokud jsem se však netrefil do hrudi, ani ustřelená hlava nebo končetina je nezastavila. „Kurva, jak já nenávidím roboty!“ V ten okamžik vletělo mezi roboty několik granátů a hned nato celou stěnu pokropila salva z gatlingu. Zvrátil jsem hlavu a díval se na rozkročeného Medvěda bez helmy. Obličej měl nesymetrický, jedna strana zmlácená, druhá měla servané pruhy kůže a chybělo mu oko. „Koukám, že roboti masakrovanou zatím vyhrávají.“ ukázal jsem na jeho obličej. „Útok ze zálohy! Roboti nemají čest!“ zařval a vystřílel další dávku. Celý roh budovy se zhroutil na rozstřílené roboty pod sebou. „Přesně tak, brácho!“ zdvihl jsem palec a proběhl kolem něj zpět do dílny. Za mnou se ozývala salva mnoha zbraní. Když jsem se pak ocitl u dveří, ještě chvíli jsem čekal, než ustoupil i Medvěd, a ten si dával hodně na čas. Když jsem si vybavil jeho obličej, rozuměl jsem mu. „Stahujete se?!“ It konečně prolomil frekvenci rušičky. Zase jsme měli spojení. „Proč? Spěcháme?“ Musel jsem křičet, abych přeřval lomoz zbraní. Pak jsem z dílny zaslechl zvuk exploze. „Potřebuješ odpověď? Za chvilku se dostanou ke generátoru! Michaela a já jsme u vchodu do tunelů a držíme ho, ale někde se ztratil Picasso!“ „Výborně. Něžně mi naznačuješ, že ho mám najít…“ Když Medvěd konečně dorazil, hned jsme zavřeli ocelové dveře a převrhli na ně ocelovou polici. Stejně se prohnuly, když je roboti vzali útokem. Medvěd odhodil prázdný gatling a vrazil si do obličeje injekci stem-packu. Na obličeji se mu okamžitě srazila krev, prázdná oční jamka se vyplnila růžovou pěnou. „Musíme najít Picassa!“ dopřál jsem si na chvilku oddych. Bok mě příšerně bolel, a těžce se mi dýchalo. Taky jsem se obsloužil stem-packem a hned jsem začal zvracet. „Co?!“ zařval na mě Medvěd a odtrhl pohled ode dveří. „Picasso se ztratil,“ vysvětloval jsem a vběhl mezi police s díly a nářadím. „Musíme ho najít!“ „Chápu. Zachránil ti život.“ Medvěd za mnou rychle vyrazil. „Nedávej mi důvod, proč se mám na něj vykašlat!“ křikl jsem přes rameno. Dílna se změnila v bojiště. Robotická ramena byla zničena a zkroucená od explozí, rozestavěná vozidla a ta v opravě už nikdo nedá dohromady. V okolí se válelo spousty mrtvých robotů, jak ARK, tak těch nových. K tomu všemu jsem zahlédl i několik poručíků, k mojí smůle mrtvých. A dovnitř se tlačili další zmetci. Příště namíchám více min a pár granátů. Vzhledem k naší situaci jsem ale pochyboval, že nějaké příště bude. Nezdržovali jsme se a vyrazili rovnou k pokojům. Cestu nám však zahradilo několik robotů, které seskočily ze stropu. Lezli jako hmyz. Taky na to vypadali. Nestihl jsem ani zaútočit, když se s nimi na pěsti střetl Medvěd. Jedné rozdrtil pěstí ve zbroji hruď a hned nato vystřelil z jeho zápěstí brokovnice a hruď robota se prostě vypařila. Druhý mu chtěl skočit na záda, ale Medvěd ho chytil, zvedl oběma rukama nad hlavu a já slyšel skřípání kovu. Nestihl jsem dál sledovat, protože po mně taky skočili. Vykosťovátor mě začal bavit. Jak se ke mně ve skoku blížili, jako by se vrchní část protáhla a ostny se vtáhly dovnitř. Celá ta vrchní část mi nyní připomněla čtyři vzteklé hady, která vystřelila a jednoho robota přímo probodla. S řevem jsem se otočil a smetl i druhého. Skončili na jedné hromadě a přitom jsem jedné z nich vyrval zdroj. Medvěd na ně hned nato vypálil poslední ránu z granátometu a Vykosťovátor se vrátil do původní podoby. „Epesní!“ plácli jsme si a vyrazili jsme dál.
Proběhnout několik pater byl problém, když vám pohyb zpestřuje přehradné bombardování. Juggernauti začali ukazovat svoji sílu a Medvěd měl pravdu. Naše šance rázem klesly. „To nasadili děla.“ upozornil mě Medvěd. „Kolik máme času?“ musel jsem se opřít o zeď a uhnout před sutí. Medvěd se hlasitě smál a zároveň ztěžka dýchal, když jsme pokračovali v cestě do schodů a řvali Picassovo jméno. Bylo to ale jako řvát za bouře. Náš křik mizel ve zvuku střelby. První patro bylo pass. Mě bylo jasné, kam Picasso zmizel, do svého pokoje. Ten šílenec byl svou minulostí i prací posedlý až nezdravě a za to jsem k němu cítil něco jako uznání. No spíše i přes naše popichování, nikdy bych ho nezabil. Ve třetím patře mi došly dvě věci: Páté patro bylo téměř pryč a lezli sem další roboti. Medvěd se okamžitě vřítil do chodby k serverovně a Michaelině pokoji. Hned jsme se střetli se dvěma roboty. Než jsem stihl reagovat, Medvěd je rozdrtil na prvočinitele a přebil zásobník v zápěstí. Já už neměl nic. Jen své násilí. A s ohledem na roboty jsem zjistil, že mi to bohatě stačí. Roboti byli sice brutální, ale chyběla jim lidská vynalézavost a já měl o vraždění ty nejsladší sny.. Vykosťovátorem jsem jednu z nich nabral přímo do obličejové části a nechal ho protáhnout. Protahující se části se ovinuly nejen kolem hlavy, ale prorazili i hruď robota za ním. Stačilo mi pak jen trhnout rukou a dorazit slepě se ohánějícího robota. Medvěd zatím zabil další tři a snažil se vymyslet, jak se dostat za Picasssem. Když jsem odhodil další mrtvolu s rozdrcenou hrudí, uvědomil jsem si dvě věci – Vykosťovátor se zasekl a zůstal volně viset. Když jsem tak na něj nadával, všiml jsem si Picassovy ruky, trčící ze suti. „Medvěd!“ začal jsem suť jednou rukou odklízet a snažil se myšlenkově přinutit Vykosťovátor k pohybu. Medvěd se ke mně přidal okamžitě a odhazoval skoro půl tunové kusy zdiva, jako by to byla mrtvola. Bylo mi jasné, že je něco špatně. Už jen ta ruka byla v divném úhlu a všiml jsem si, že jí chybí palec. Stačilo nám odklidit jen malou část, abychom přestali. Picasso byl mrtvý, z rozdrcené hlavy kapala narůžovělá kaše a jedno oko viselo ven. „Tolikero k záchraně.“ povzdechl jsem si. Pak jsem si všiml, že Picasso něco držel v ruce, kterou měl zkroucenou pod bradou. „Jdou sem další!“ zařval Medvěd a vrhl se do chodby s bojovým rykem. Já se snažil vypáčit to, co Picasso držel. Na to jsem byl moc zvědavý, abych to nechal ležet. „Pohni s tím!“ řval na mě z chodby Medvěd. „Trpělivost jídlo přináší!“ odsekl jsem mu vztekle. S jednou rukou se fakt blbě řeší hlavolamy, ale nakonec se mi podařilo získat malý čip, asi o pěti centimetrech. Co mi bylo divné, byla jeho stavba. Byla to celistvá, šedivá destička s konektory, které jsem rozeznával snad všechny, ale byly tak šikovně spojené, že vytvářely univerzální přípoj. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Protáčel jsem ho mezi prsty a prohlížel si ho, v hlavě mi naskakovaly už sumy, za kolik ho střelím. Ze zamyšlení mě vytrhly hlasité výstřely děl. Z místnosti jsem vyskočil jen tak tak, než se změnila v suť a ruiny. Medvěd stále kryl dveře z patra a nyní se přetlačoval s armádou nových robotů. „Buď funguj, nebo tam zůstaň!“ zařval jsem na Vykosťovátor a vrazil ho nejbližšímu robotovi do hrudníku. Najednou ten krám začal fungovat a čtyři oceloví hadi začali rvát z robota kusy a zároveň jsem vyrvával obří kusy jejich těl pomocí středové části Vykosťovátoru. Medvěd díky tomu získal převahu a zatlačil je z patra dolů. Hned jsem si všiml, že nám jaksi zmizela úniková cesta. Schody byly zničené. Medvěd se podíval na chumel robotů dole. „Kolik je to metrů?“ zeptal se vztekle. Koukl jsem dolů. „Asi tak deset, možná dvanáct.“ „Banzai!“ S pokřikem Medvěd skočil na hromadu robotů. Jednou jsem viděl, jak ve zbroji dopadl na pásový transportér. Šance robotů byly mizivé. A když na ně Medvěd dopadl, nebyly žádné. Nebyl jsem tak zbrklý, já řídil pád pomocí svého nového miláčka. Vykosťovátor mi začínal přirůstat k srdci. Dílna byla ještě v horším stavu než před pár minutami. Jenomže tentokrát tam byl It a svou elektrickou zbraní šlehal přesné impulsy po čemkoliv, co byl robotl. „Doufám, že máš náboje!“ řval na něj už Medvěd a razil si to k němu, trhajíc na kusy cokoliv, co mu stouplo do cesty. Já se momentálně soustředil na boj s několika roboty, které sice It zasáhl, ale nedorazil. I bez končetiny byly ty mrchy nebezpečné a všiml jsem si, že už neútočí bezhlavě, ale začínají pomalu taktizovat. „Máš tam něco těžkýho?“ řval jsem a snažil jsem se setřást hlavu robota, která se mi zasekla na Vykosťovátoru. Hned jsem dostal automatickou brokovnici. Když jsme byli rozdělení, měli jsme problémy a roboti nám mírně komplikovaly život.
Teď jsme však byli komplikace my tři. Zády k sobě, každý si hlídal určitý úhel.
Kov se štípal a tavil, kyselina z baterií stříkala do vzduchu. Stranu, kterou jsem nehlídal já, hlídal vždy Medvěd, nebo It, a naopak. V uzavřené formaci jsme ustupovali k tunelům a kolem nás se vršily hromady šrotu. Kdykoliv došly náboje, It měl vždy nějaké v automatické krosně. Nebylo to sice moc, ale jako ukázka NAŠÍ síly mi to stačilo. Hervesteři by se mohli od nás učit, jak čistit své okolí od života. Vchod do tunelů byl kousek a v nich čekala Michaela bledá strachy. Jak se bude asi tvářit, až jí řeknu o Picassovi? „Rozlučka, gentlemani!“ vydal rozkaz It. Zastavili jsme se v ústupu, otočili se a ještě naposledy zahrály robotům krutou melodii jejich Pochodu Smrti. „Ústup!“ znovu rozkaz od Ita. Poslechli jsme, tedy aspoň já, a zamířil rychle k Michaele. Medvěd se ještě chvilku zdržoval, jako vždy, když si chtěl vyřídit své osobní záležitosti. „Kde je táta?!“ snažila se lomoz zbraní a další salvu z Juggernautů překřičet a stále se rozhlížela, jako bych měl Picassa na zádech. „S tvou mámou.“ odsekl jsem a stoupl si ke dveřím. „Gentlemani, hněte prdelí!“ It se stáhl a ode dveří kryl Medvědův ústup. Trvalo pár vteřin, než Medvěd došel až k nám, i tak už zase neměl žádné náboje. Někdy jsem měl pocit, že je žere. Když jsme konečně byli všichni, It zavřel dveře, zatarasil je a Michaela ještě spustila bezpečnostní uzamčení. Takže roboti na druhé straně se neměli na nás jak dostat. „Jak jsi to myslel, že je ‚s mojí mámou‘!“ řvala na mě Michaela a bušila mě pěstmi do hrudi. „To znamená, že jsi už úplnej syrotek. Takže…“ chytil jsem jí něžně ruce svojí normální rukou. „Vítej v partě Zahozených.“ zazubil jsem se na ni.