Maso a Data

Utíkali jsme.
A to byl extrémní výkon, protože jsme byli po pás ve sračkách. It dokonce do půl hrudi a Michaela skoro po krk. My s Medvědem jsme si klidně razili cestu skrze páchnoucí hladinu a probírali náš poslední boj.
„Pomalu reaguješ. Byl jsem rychlejší než ty,“ poškleboval se mi Medvěd.
Zvedl jsem Vykosťovátor a namířil s ním na něj: „Tahle věc je neskutečně složitá na ovládání. Není to vůbec jako moje stará ruka. Ta věc si dělá, co chce, pokud nemyslím normálně.“
Zatvářil jsem se vztekle. Rád přemýšlím o tom, jak někomu ubližuji, ale pořád? To mi dává zabrat, chci si boj i užít.
„Tak přemýšlej nad tím, čím si ten boj chceš užít. Vykosťovátor funguje takhle, když mu dáváš instrukce, musí je luštit.“
It se přidal do rozhovoru taky, i když po očku stále hlídal Michaelu, aby nezapadla ještě hlouběji.
„Was? Vysvětli mi to jako absolutnímu debilovi.“ Zastavil jsem se a otočil se čelem k Itovi.
„Prostě jen pomysli na to, že něco upaluješ. Ty! Ne Vykosťovátor.“
Už jsem se to chystal použít, když mě Medvěd zarazil: „Vážně? Teďka jsme přežili souboj s roboty a ty nás chceš všechny upálit?“
„Nemůžete toho psychopata nějak vypnout?!“ Michaela konečně prolomila svoje mlčení dost ječivým způsobem.
„Tys ho tam nechal!“ zařvala na mě. S Medvědem jsme si vyměnili významný pohled. Chtěl něco říct na moji obranu, ale zadržel jsem ho.
„Víš co? Až příště najdu nějaké tvé totálně mrtvé příbuzné, nasekám je na kusy, abych ti je mohl pohodlně přinést a ty sis mohla ověřit, že to je jen mrtvá váha!“
„Sám jsi mrtvá váha! Jak se mohl takový zmetek narodit?!“ stála přede mnou rozkročená, ruce v bok a v očích vraždu. It a Medvěd si moudře stoupli stranou a nepletli se do naší výměny názorů.
„Snadno. Matka roztáhla nohy a skočil na ni nějaký zmetek. Ani nevíš, na jaký problém mi zadělali!“
„To nám všem!“ Tentokrát si stoupla přede mě. „Kdyby sis nepotřeboval sadisticky hrát, nepotřebovali byste mě v záloze! Mohli jsme mít s tátou klid.“
Souhlasně jsem pokýval hlavou. Že jsme s akcí měli mírné zpoždění, mohl můj menší záchvat, když jsme unášeli premiéra a já se zdržel v místnosti několika jeho hlídači, kteří po mě párkrát vystřelili. Následky přijali, i když s křikem a prosbami o život. To mě trochu zdrželo, takže jsem zmeškal únikového řidiče, který se však stejně vykašlal i na ostatní, když zjistil, koho ještě chceme odvést.
Michaela byla pak možnost, která hned napadla Ita a tak ji zavolal.
Otočil jsem se na něj s hrozbou v očích. Vlastně to byla jeho vina, protože najímal prvního řidiče přes otrokářskou agenturu a ti mají svoje pravidla.
„Vnímáš, nebo jsi zase myšlenkami jinde?!“ praštila mě do hrudi. Přes taktickou kevlarovou vestu jsem to sotva vnímal, upozornil mě pouze zvuk.
„A dost,“ strčil jsem prudce do ní a poslal ji pod hladinu. V kalné, odporné břečce sebou začala házet a lapat po dechu. Zřejmě šlápla na něco kluzkého na dně, protože se pod hladinu párkrát propadla.
It ji rychle běžel na pomoc, zatímco já odešel pár kroků stranou a ponuře je sledoval.
„Čekal jsem, že ji zastřelíš,“ pousmál se Medvěd a mrkl jedním okem. Ani on neměl v lásce bezduché výlevy emocí.
„Být tebou, tak mi nedáváš nápady. Pořád jsme na útěku.“ odfrkl jsem si a pokračoval splašky v cestě dál.
Ze shora jsem slyšel střelbu a dunivé kroky. Nálada naší malé bandy klesla do teploty sraček, ve kterých jsme naštěstí už šli jen po kotníky. Michaela se sice stále neuklidnila, hlasitě potahovala a neustále tiše zkuhrala Itovi do ucha.
Bez tak mě pomlouvala. Medvěd si začal broukat jakousi písničku do kroku, jejíž rytmus byl tak nakažlivý, že jsem se občas přidal.
„Odkud to máš?“ nedalo mi to.
„Od táty, broukal si to, když se hrabal v mašinách.“ Medvěd přešel klidně na další sloku. Neznal slova.
„Kdy už budeme na povrchu?“ zeptala se nahlas Michaela.
It posvítil do tunelu před námi: „Asi za třicet metrů bychom měli najít žebřík, který vede do Night Parku.“
Zasvítily mi oči: „A spěcháme?“ Neuniklo mi, že Medvěd se dívá stejně dychtivě.
Něco k pití, trochu návykových látek a rozdováděná šlapka by mi přišly sakra vhod.
„Ne, jen nám přece jde po krku celá ozbrojená četa robotů a vlaky s hromadou zbraní. Jasně, že si vy dva budete moc užít.“
„Paráda,“ plácli jsme si nadšeně s Medvědem. „Už se těším, dám si hned…“
„VY jste se úplně zbláznili?! Nepoškodili jste si v boji mozek? Teď budete přemýšlet jako zvířata?“ zařvala Michaela.
„My tak přemýšlíme pořád,“ oznámil jsem s hrdostí v hlase.
It si povzdechl: „Alexandře, musíme zmizet z Ostry, chápeš to?“
„Proč? No tak jich zase pár pozabíjíme a bude klid. Jsou to jen vojáci. Kolika takovým jsme rozšlápli už hlavy?!“
„Má pravdu,“ zamručel po delší odmlce Medvěd. „Když zůstaneme tady, jsme snadný cíl.“
Povzdechl jsem si. Věděl jsem to, ale utíkat podle mě nemělo smysl. Nebyl jsem ten typ. Radši jsem se vždy někde zabarikádoval, rozmístil miny a čekal na Smrt, až zaklepe na dveře.
„Nemá někdo cigaretu?“ bylo jediné, co jsem řekl, než jsem rezignovaně sklonil hlavu a ramena.
Po třiceti metrech jsme nenašli slibovaný žebřík, ale díru ve zdi překrytou plachtou. Podle stop ve vrstvě bláta, obyvatelé odešli nedávno. Možná jak začal náš menší problém s Juggernauty. Cítil jsem desítky chemických pachů. Jeden jedovatější než druhý. Všechny ale lahodné a lákavé. Dokonce jsem cítil i pach masa.
„Co tam je?“ chtěla vědět Michaela, ale neměla chuť se vzdalovat od Ita.
„Skladiště,“ otočil se na ni It, „Není sice v plánech, ale poslouží.“
„Houby skladiště,“ odplivl jsem si a po tváři se mi rozjel blažený úsměv. „Varna!“
Medvědův zničený obličej se hned zjevil v mém periferním vidění, zatím co jsem obdivoval chemický náklad v ceně několika milionů. It nestačil nic říct a my se už drali dovnitř jako roboti v zabijáckém módu. Narazili jsme dokonce na pár zdejších pracovníků. Když viděli naše oblečení a nadšení, rozhodli se vyklidit pracoviště a zmizet jiným vchodem.
„Na tohle nemáme čas,“ protočil It oči v sloup, ale stejně vstoupil dovnitř, s Michaelou v patách.
„Alexandře! Mají tu Chimerodon a trithilitium! Dáme to dohromady, co říkáš?“ Medvěd začal nosit sáčky s modrou mazlavou kapalinou a ampulky se zelenými krystaly na stůl.
„To si piš, pořádný farhazerum jsem neměl už roky,“ zaradoval jsem se a hned jsem otevřel ústa. „Medvěde! Mají tu Neurotyl!“ Ihned jsem se vrhl k obrovské nádrži naplněné břečkou, schopnou rozleptat i titán a podobně likvidující mozkové buňky. Zhluboka jsem přičichl. Říz to mělo kvalitní. Takový je jen v armádě pro výrobu syntetického trop-adrenalinu.
I přes Itovy námitky jsme začali míchat chemikálie pomocí sofistikované aparatury. Děda mě učil pálit, tohle bylo skoro to samé, jen zábavnější. It se nakonec přidal, protože i přes střelbu, co jsme občas zaslechli ze shora, tohle bylo nejklidnější místo. Pokud tu byly takové zásoby, armáda o tom buď věděla, nebo neměla ani nejmenší ponětí.
Ten okamžik odpočinku a společného kuchtění nám poměrně spravil náladu. Michaela se dokonce se mnou přestala hádat a ochotně sledovala každý náš pohyb. Pro drogy měla cit. It si dokonce našel chvilku a Medvědovi, do díry po oku, nainstaloval jeho okulár. Byla to řezničina a Medvěd málem rozbil v záchvatu bolesti skoro celou laboratoř, ale když se uklidnil, viděl na nové oko černobíle a ve tmě. Zatím mu to stačilo.
My jsme zatím s Michaelou dodělali první část a nyní jsem pozoroval, jak se látka pod plamenem mění v páru, prochází chladicí soupravou a v jiné baňce vytváří azurové krystaly.
„A teď přidáme trochu nerotylu, ale ne moc…“ Jemně jsem držel Michaele ruku a pomáhal jí odlít přesné množství. Látka začala mírně pěnit, hned jsme se trochu oddálili. Směs momentálně žila svým životem a za hry světel a syčení se krystalky měnily nejdříve v páru a pak kapalinu.
Medvěd si olízl masivní rty a zakřenil se: „Vypadá to LA-HOD-NĚ…“ naznačil prsty a kousek se naklonil ke směsi, která se konečně ustálila. Musel jsem na Medvěda namířit
Vykosťovátor, aby mi uhnul. Měli pravdu, když jsem nemyslel, ale jen jednal, fungoval jako moje původní ruka.
„Kluci to je čistota,“ usmál se It a zkoumal z povzdálí baňku. „Nezměníme povolání?“
S Medvědem nám vyletělo obočí až ke stropu, It se našim výrazům začal smát.
„Co teď s tím?“ zeptala se Michaela, zatímco já zkoušel teplotu baňky, než jsem ji vzal do rukou a dovnitř strčil skleněnou tyčinku a opatrně jsem lámal pevnou hmotu na malé kousky, dokud nešlo všechno vysypat snadno do hmoždíře, kde jsem s drcením pokračoval.
Když jsem skončil, udělal jsem čtyři masivní úhledné čáry na stole.
„Teď budeme servírovat,“ pořádně jsem svoji porci vdechnul.
Já, Medvěd a It jsme byli zvyklí na trop-adrenalin. Cítil jsem se jako štvaná zvěř a zároveň lovec. Cítil jsem ve vzduchu snad všechny možné pachy, které existovaly a ještě víc.
Jen se mi občas obličeje mých společníků proměnily v obličej mého dědy. To bylo velmi nepříjemné, skoro jsem nejednou vystřelil.
Medvěd, i když se křenil, se stále na nás tři díval, jako by nás měl za chvilku sežrat a It se snažil potlačovat smích. Nijak mě nezajímalo, co ti dva vidí. S Michaelou to bylo jiné rodeo.
Dala si jen půl lajny a začala křičet strachy. Nebyli jsme ji schopni udržet, dokud jsme ji neomámili ranou do zátylku. I tak ale v mrákotách bojovala a křičela něco o tom, ať jí nebereme znovu panenství. Nikdo se na nic neptal. Každý má své hrůzy, které nás navštěvují i ve dne.
Nenechali jsme ji tam, jen jsme ji svázali a střídavě ji nesli přes rameno.

Projít varnou byla cesta labyrintem, ale východ jsme našli a s ní i majitele.
Nejdříve jsem měl pocit, že na mě mává děda, pak přiložil k rameni útočnou pušku a něco vyštěkl.
„Drž tlamu, Reny!“ zařval Medvěd a hodil po něm první věc, co sebral z police. Lahev s natlakovaným oxidem. Iťák se škodolibým úsměvem po nádobě vystřelil.
Výbuch to byl dechberoucí. Já se začal smát, byli jsme v místnosti plné těkavých látek a ti dva založili požár. Varna se začala měnit v peklo.
„Když jste sjetí, jste horší než já!“ okřikl jsem je se smíchem, pak mě přešel, když se všude začaly šířit plameny a chemický zápach.
„Pryč!“ zařval Medvěd, zvedl Michaelu a začal utíkat k místu, kudy jsme přišli.
„Zkus tohle hodit na mě!“ okřikl jsem Ita.
„A čí byl nápad se sjet?!“ odsekl za běhu. Ukázal jsem na Medvědovy záda.
„Ale prosím tě!“ okřikl mě It.
Běželi jsme jako o život. Doslova. Z hořících polic po mě sahal děda a vysmíval se mi. Párkrát jsem ho střelil do toho svraštělého ksichtu z brokovnice a jen tak přidal k všeobecnému zmatku další exploze a šíření sypkých chemikálií. Peklo se změnilo v povrch slunce. Žár nám sice díky farhazerum nevadil, vlastně jsme ho vůbec nevnímali, ale i tak ubližoval. Už teďka jsme za běhu kašlali.
U vchodu do kanálu nás čekali další moji dědové a tentokrát stříleli bez varování.
Medvěd si za běhu shodil Michaelu z ramene a otočil se zády. Schytal okamžitě první vlnu palby. K druhé už nedošlo, protože jsme se každý vyřítili z jedné strany s Item a poslali armádu mých dědů na věčnost.
„Chcípněte! Já se nikdy nevrátím!“ zařval It a nepřestával střílet ani do absolutní fašírky, ve kterou jsme dědy proměnili.
Doutnající plachtou jsme proběhli právě včas, tím ale problémy nekončily. Ony naopak zvolna gradovaly.
Kanál začal svítit a vzduch plný zápachu odpadu, tlejících ostatků a sraček se začal rychle ohřívat. Docházelo mi, že i sjetej přemýšlím lépe než ti dva dohromady, protože It s Medvědem se pustili do destrukce varny všemi zbývajícími prostředky.
„Pitomci, padáme!“ zařval jsem na ně, zvedl Michaelu a běžel tunelem co nejdál, nečekal jsem, až to těm dvěma dojde. Za chvilku už duněly jejich kroky za mnou. Zdálo se mi to, nebo mě pálily plíce?
Neuběhl jsem moc a ucítil jsem výbuch v kanále. Do zad mě nabralo cosi těžkého a mohutného a letělo to se mnou dopředu. Ve vidění jsem měl proudy ohně a něčí těžké tělo. Domyslel jsem si, že to je Medvěd a chrání nás všechny svým tělem.

„Vnímáš?!“ It se mnou třásl, matně jsem viděl jeho obličej, mírně ožehlí. Michaelu jsem k sobě tiskl tak pevně, že jsem ji málem udusil. Když jsem ale uvolnil ruce, dýchala. Ona taky umí ty nejlepší okamžiky prospat.
„Ne!“ odpověděl jsem naštvaně Itovi a pomalu se zvedal. „Zkus mi ještě někdy něco vyčítat s Medvědem!“
„Pořád je to míň bordelu, než jsi napáchal ty.“ Medvěd stál za Item a zvracel zelenou pěnu.
„Dneska? Vůbec. Dneska vedete vy,“ zvedl jsem se a sebral Michaelu. Najednou se mi zatočila hlava. Zatoužil jsem po stem-packu, ale zásoby nám došly už jak jsme utíkali z dílny a jen tak se jejich stav nezlepší.
„Zbyly nám ještě nějaké drogy?“ zmoženě jsem se zvedal. Když mi došlo, že stále držím Michaelu, vrazil jsem ji do náruče Itovi. „Starej se. Já nemám mateřské pudy.“
Naštěstí nic nenamítal a já se mohl rozhlédnout.
Jen díky Medvědovi a jeho tlusté zadnici jsme to přežili. Ale to nás mohl rovnou nechat uhořet do mrtva, protože teď jsme byli pohřbení zaživa. Jediné světlo, co jsme měli, byla automatická svítilna na Itově krosně. Jinak jsme byli uzavřeni v pětimetrovém prostoru, z obou stran uzavřených závalem. It odložil Michaelu na zem a odešel zkoumat jednu stranu.
Medvěd mi nabídl cigaretu z krabičky, chytře schovanou kdesi v hlubinách jeho zbroje. Neodmítl jsem. Navíc teďka to bylo úplně jedno. I když nám to spalovalo kyslík. Když It skončil s obhlídkou, spokojeně se křenil.
„Dostaneme se odsud?“
„Jo,“ přikývl It. „Ale nejdříve spočinem.“
„Nedojde nám dříve kyslík?“ nabídl mu Medvěd cigaretu. It zakroutil hlavou. „Jde sem vzduch. A podle sonaru jsme poblíž vlakových tunelů.“
„Proto ten smrad a tolik sraček. Jsme u kombinátů,“ plácl jsem se do čela.
„Jo,“ odpověděl opět It. Pak si zvedl ruku před obličej a několikrát mrkl. Nevím proč, ale Medvěd a It se v mých očích v dědu nezměnili. Za což jsem byl rád.
V uzavřeném prostoru uvězněn s dědovými dvojníky jsem opravdu být nechtěl.
„Takže kudy?“ Medvěd poklepal Itovi na zápěstí, kde měl šikovnou, malou obrazovku. Určitě už se nabourával do systému a hledal vhodnou trasu. Já si potřeboval sednout.
Sesul jsem se podél zdi vedle Michaely. Vypadala příšerně, očividně se to na ní podepsalo. Zvedl jsem jí palcem víčko a odhalil bílou bulvu plnou rudých cév. Obdivoval jsem, že neblila krev a ještě dýchala. Tohle ji krapet poznamená. „Stejně jsi na tom nejlíp. Všechno prospíš, nebo projedeš v ocelové rakvi. Fakt ti závidím tvůj život. Hej mamlasové!“ nabral jsem do ruky hnusnou hroudu a hodil ji po Medvědovi. Ještě že měl prázdné zbraně v robotických pažích na zádech. Asi by mě rozstříleli.
„Co je?“ Sjel mě pohledem It. Ukázal jsem na Michaelu. „Jestli budeme zdrhat přes takové peklo, fakt ji do toho berem sebou?“
Medvěd mi plivl k nohám: „Jela jako šílená, abychom tě dali dohromady a ty by ses na ni vykašlal?!“ Rozesmál jsem se.
It skočil Medvědovi do cesty. „Klid. Znáš ho. To by jí neudělal.“
Hodil jsem po něm další hroudu a rozesmál se ještě víc. Vrhli se na mě oba, kopli do mě jen párkrát, než uskočili před Vykosťovátorem, který se změnil v bič. Začal jsem se zvedat ze země. „Dáme si kolečko, pánové?“ zazubil jsem se. Medvěd vypadal, že by pokračoval, ale když si všiml škrábance na hrudi, trochu se vzpamatoval. Dokonce i já se radši uklidnil, i když It stál mezi námi a vysvětloval nám, jak je důležité teď nepodléhat emocím.
Totální uklidnění přišlo s Michaeliným vyděšeným výkřikem. Pak sebou začala šít. Okamžitě jsem jí přitiskl ruku na hrudník a přitlačil ji k zemi. Překvapivě mi to dalo zabrat a kluci mi museli pomoct.
Jaké maličkosti dokážou lidi sjednotit. Přátelství a spolupráci jsem opět nalezli v momentě, kdy se začala dávit krví a přestávala dýchat.

„Výbuch!“ zařval It a vystřelil ze své zbraně. Já jen přivřel oči a Medvěd měl zvukové filtry v helmě. Michaela byla totálně mimo a živá, jak nejlépe jsme dokázali poskytnout první pomoc, pomocí trochy chimerodonu a špeka trávy. It ochotně poskytoval i dýchání z úst do úst.
Naše útulná cela se po výstřelu změnila ve slepou chodbu. Ten puch, co nás přivítal, mi pohnul žaludkem. Medvěd se nebál projevit a zblil se.
„Tebe pozvu na svůj pohřeb. Vždy umíš vyjádřit emoce,“ přehodil jsem si Michaelu přes rameno a poplácal Medvěda po rameni Vykosťovátorem. Trhl sebou a zvedl prst. „Nesehej tou příšerností na mě.“ Provokativně jsem secvakl spár u jeho ucha.
It šel první. S jeho sonickou zbraní nehrozilo, že se vznítí tlející aroma, dokonce se ani moc neponořil, zmizely mu jen lýtka. „Je to divný. Takový… Kašovitý,“ přešlapoval v těch sračkách a vydával divné zvuky. „Vynikající. Tak rád si připomínám dětství.“ Vlezl jsem za ním a následoval ho tím humusem. Vzpomínky vyplavávaly na povrch při každém pohybu. Doslova se z té sračky vynořovaly části těl. Sem tam kus ucha, prst, nějaký divný kousek…
Medvěd šel jako poslední a kryl nám záda.
Vyprávělo se, že tady dole žijou ti znetvoření Ki-borgové. Polosekané zbytky z kombinátů, které se dávaly dohromady pomocí šrotu, které sem občas spadly od jiných zbytků. Vždycky mě zajímalo, jestli je to pravda, ale nepotřeboval jsem si to ověřovat. Medvěd byl jiného názoru.
„Myslíte, že fakt jsou?“ Medvěd se díval při každém kroku pod nohy. I s Michaelou na rameni jsem se na něj otočil a šel pozpátku. „Ki-borgové? Prý jo. Najdou se takový, kteří je viděli. U Erla jsem o tom mluvil.“
„To ti nežeru,“ úplně jsem viděl Itův úšklebek. „Mluvíš s lidmi, jen když jim oznamuješ způsob smrti.“ Zasmáli jsme se. „To je fakt, a nebo vojet,“ dodal jsem. Rád jsem byl psychovrt party.
„Jestli ale s někým Alex fakt mluvil, pak Ki-borgové existují.“ Medvěd se dál rozhlížel kolem svých nohou.
Rád jsem zlepšoval náladu historkami z dětství: „V pustinách věříme, že když někdo sežere moc lidského masa, změní se v chiméru a už nic jiného nedělá, než že jen loví lidi a mutuje. V pustině jsem vyrostl a toulal se ji skoro třicet let a jediná chiméra, byl můj děda.“
It na chvíli zastavil a zkoumal svoje přístroje. Já se snažil nerozhlížet. Všude ta plíseň a zbytky… Přemýšlel jsem, jestli může maso růst samo od sebe i když není součástí celku. A tím nemyslím plíseň. Některé ty kusy vypadaly, jako by v tom vesele pokračovaly. Už jsem se málem zeptal, když It zvedl ruku v pěst. Přístroj na jeho zápěstí pípal.
„Dvacet metrů,“ oznámil. Rozhlížel jsem se. Byli jsme v tunelu plném břečky a plísně. Jediné světlo bylo červené osvětlení na zdech a to ještě prosvítalo skrze ony krvavé chuchvalce. It se pomalu stahoval k nám, já zamířil k Medvědovi.
„Vezmi ji těma robopackama.“ cpal jsem mu Michaelu. Medvěd přikývl a otočil se. Poskládal jsem ji tak, aby nespadla a měla dostatečné pohodlí a robopracky ji následně pevně sevřely. Viděl jsem Medvěda, jak pomoci těch věcí žere čínskýma hůlkama, udržet holku vážící padesát kilo by neměl být problém. S volnýma rukama jsem se cítil hned lépe.
Z tunelu se na nás cosi řítilo, slyšel jsem hučení a nepříjemné chvění.
„Deset!“ It zvedl zbraň. V tom pekelném světle jsem viděl něco se na nás řítit. Jakási nechutná a odporná masa a hučela. Když It vykřikl „Pět,“ už jsme se oba chytali Medvěda, který se pevně rozkročil, rukama se zapřel o strop a nohy zabořil do země, zbroj zarachotila a některé destičky se přesunuly a zpevnily se. Náš tank byl připraven na vše. Nula It neřekl. Smetla nás vlna těl a vody. I kombináty se musely vyčistit.
Zbytky a studená voda, smrdící odpornou chemií, se přes nás převalila. Byla to horší než hromada hoven. Snažil jsem se té břečky nenapít, i tak jsem ji měl plnou tlamu.
Vše skončilo tak rychle, jak to začalo. Bylo divné kašlat krev a maso, bez boje. Na to jsem nebyl zvyklý.
Medvěd prskal a zvracel a It si vytíral oči. „Nechutné,“ poznamenal můj malý přítel. „Z toho by blil i Rus.“ Drcnul jsem hravě Medvěda do ramene, na oplátku mi zblil nohu.

Ještě nás čekalo několik takových příjemných spršek, než It našel slabinu ve zdi, kterou zaujatě zkoumal. Medvěd byl nakonec zklamaný, že ki-borgové jsou jen výmysl, nebo před námi zdrhli a Michaela byla pořád v bezvědomí, skoro jsem jí to záviděl.
„Medvěde? Potřebuji tvoje pěsti.“ It ustupoval od praskliny. Medvěd s přikývnutím přistoupil a pozoroval stěnu, pak ji několika údery pěstí rozšířil a prodral se skrz. Přemýšlel jsem, jestli by tohle dokázal i Vykosťovátor. Ocel to prorazilo, beton by taky nemusel být problém.
Do další chodby jsem nahlížel s nedůvěrou.
„Vážně?“ přičichl jsem. Ten smrad nešel už ani popsat. „Servisní tunel,“ vysvětlil It. „Odsud se dostaneme do kombinátu a přesně u toho mimo zónu vytvořené Juggernauty.“
„A jsi si jistý?“ Znovu jsem přičichl. Tentokrát žaludek zaprotestoval, polkl jsem zvratky a hlasitě říhl. „Do tohohle se nechce ani mně.“ It odpověděl tak, že se se vplížil dovnitř, rozsvítil baterku a šel kupředu. Medvěd ho následoval a já se chvilku zdržel, abych se podíval do tunelů. Když jsem se díval do tunelů naposledy, viděl jsem rychlý pohyb. Okamžitě jsem kluky následoval.
Doběhl jsem je rychle, ale stejně jsem se nervózně ohlížel a byl v pozoru.

Tunel byl úzký a smrděl. Medvěd měl co dělat, aby prošel, takže škrábal děsivě popraskané a plesnivé kachle. Celý interiér získával příjemnější kouzlo.
„Sto metrů a pak tu mám šachtu.“ Zahlásil It.
„Bude to dlouhý?“ chtěl jsem okamžitě vědět.
„To řeknu, až tam budeme.“
„Furt lepší, než sprcha.“ otočil se na mě Medvěd s úsměvem. Otočil jsem se. Pohyb ve tmě nebylo nikdy dobré znamení, spíše předzvěst jatek. Temnota za námi byla prázdná.
„Taky máte ještě halucinace?“ přejel jsem Medvědovi těžkou botou po nártu. V té zbroji to ani nezaznamenal.
„Trochu.“ It se na chvilku zastavil. „Mám pocit, že všechny moje zbraně na mě mluví. Ale taky to může být tím experimentálním programem, co zkouším.“
Když to řekl, podíval jsem se na Vykosťovátor. Pak na Medvěda: „A ty?“ Můj obrovský přítel neodpověděl. Zkusil jsem mu znovu zavadit o nohu. Tentokrát se zastavil.
„Vidím létající sendviče s obřími zuby.“ Medvěd měl v hlase temnotu, takže si srandu nedělal. „A co vidíš ty?“
„Monstrum z pustiny,“ odpověděl jsem ledabyle a potlačil touhu vystřelit na obličej dědy, který se zhmotňoval po mé levici přímo z kachliček. Bylo to dost hnusný.
„Hele, vy monstra a sendviče. Potřebuji píchnout.“ It se zastavil a zkoumal ocelová dvířka. Byla odhadem stejně vysoká jako já, ale šlo vidět, že jsou odolné. It se totiž už sápal po zbrani. Medvěd mu šel na pomoc. Já měl touhu vyzkoušet Vykosťovátor.
U dvířek se tedy strhla menší přetlačovaná, kterou jsem nakonec vyhrál díky svoji nové hračce. Od ucha k uchu jsem se šklebil, když kluci uskočili z mého dosahu, zatímco se Vykosťovátor zachoval jako zběsilý had. Pak jsem se otočil ke dveřím a začal je trhat na kusy jako papír. Bylo to zběsilé a divoké, moje ruka mi přestávala chybět. Uvažoval jsem, že bych si po akci pořídil druhou a možná další vylepšení.
Pop trhanici se It protáhl kolem mě a hned nakoukl dovnitř, když se vtahoval zpět, pokynul mi. „Lezeš první, ale počkej.“ šel k Medvědovi. „Dej mi Michaelu.“ Luskl prsty. Medvěd se k němu natočil a uvolnil paže.
„To si děláš prdel?“ zkřivil jsem ksicht v grimase znechucení a pozoroval, jak It sundává Michaelu a z krosny vytahuje popruhy. „Něžně mi naznačuješ, že ji já ponesu na zádech?!“ zařval jsem na něj.
It chvilku přesto něco počítal a podíval se na mě: „Poneseš ji na hrudi! Máš s tím problém?“ Fakt jsem ty problémy začal v hlavě počítat na prstech. Ale nestihl jsem nic říct, než mě Medvěd přitlačil pod krkem ke zdi a druhou rukou chytil Vykosťovátor.
„Hele, Reny! Ještě chvilku remcej, že nebudeš dělat svoji práci a já ti vyrvu ohryzek. Každý musíme dělat svoji práci a plnit svoje povinnosti!“ Pak zatřásl hlavou a mrknul jedním okem.
„To platí i pro tebe!“ Při řvaní mi poplival obličej.
„No dobře!“ zařval jsem na něj na oplátku a snažil se ho odstrčit, bylo to jako bojovat s padajícím barákem. „A teď mě pusť!“
Medvěd mě ještě chvilku držel. Přemýšlel jsem, že změním Vykosťovátor v plamenomet.
Pustil mě s tichým „sorry.“
„Kdo je kurva Reny?“ zeptal se ho It, zatímco já stál a nechával si přivázat Michaelu na hrudník, co nejtěsněji to šlo. Bylo to s ní špatný, cítil jsem, jak hřála i skrze odrbaný kabát z plastových vláken a kevlarovou vestu. Dokonalé izolanty tepla a ona mě hřála.
„Změř jí teplotu,“ houknul jsem na Ita. „Žije.“ It to řekl jako na pohřbu. „Co nejdříve jí musíme sehnat stem-pack. Hodina max.“
„Jestli to přežijem, povím ti to, Alexandře. A teď šplhej.“ Medvěd mě poplácal po rameni. Žebřík tu kurva nebyl. Jen zasraná šachta.
It mě musel podepřít, než jsem se zapřel nohama a rukama a začal opatrně postupovat vzhůru. Hodně taky dělal Vykosťovátor.
„Vyližte mi prdel, gentlemani, s příští akcí! Já se tu můžu ufetovat k smrti a ujebat s ochrankama, rodinama i dětma a teď tu lezu šachtou na sračky,“ vztekle jsem prskal každé slovo.
It mě pěstí udeřil do zadku. „Lez, podíl jsi dostal,“ dodal drsně a chvilku čekal, než jsem urazil pár metrů.
„To je kurva fakt. Po tomhle, mizím z města,“ přiznal jsem s klidem, ale fakt jsem toho měl plné zuby.
It se vsoukal s heknutím dovnitř. S jeho výškou jsem měl problém se té představě nesmát.
Pak se dovnitř procpal Medvěd, to už jsem byl pár metrů nad nimi a musel se zastavit.
„Co děláš, vole?!“ zařval na mě It. Já se smál víc. „Šplhej, Alexandře!“ zařval Medvěd.
„Přísahám, že když jsi sem vlezl, Medvěde, celá ta šachta se rozšířila!“ začal jsem řvát smíchy. Oba se přidali.

Dvě hodiny.
Rachot venku nepřestával.
Přestal jsem počítat exploze někde v půlce cesty a radši se soustředil na srdeční tep Michaely. Nesnášel jsem to, ale uklidňovalo to. Člověk nemusí cítit tep srdce, aniž by ho nejdříve někomu vyrval.
It si broukal a Medvěd supěl jako buldozer. Nebylo by to tak zlý, kdyby to nebylo tak klaustrofobický. Smrdět se dvěma sfetovanýma chlapama a mladou divoženkou mi v hlavě znělo divně.
Takže když jsem hlavou narazil do ocelových dveří, málem jsem vřeštěl blahem.
„Gentlemani, východ!“ zařval jsem a začal jsem tlačit.
„Právě jsme ulezli skoro padesát metrů!“ zasmál se It. „Podle mě rekord.“
„Vzduch!“ zařval Medvěd. „Právě jsem pustil plyn!“
Velmi rychle jsem se prodral skrze dvířka ven. Vykosťovátor zřejmě sdílel moje touhy, protože jsem během chvíle cítil mastný, noční vzduch a smrad spáleniny. Takhle se cítí novorozeně. Pozpátku jsem se vytahoval ven, dokud ostatní neměli místo.
Se stejnou vervou se vynořil It a pak následoval Medvěd.
Jásali jsme a brečeli smíchy. Utekli jsme. Když jsem natočil hlavu, viděl jsem hradbu Juggernautů, ale nikde jinde zbytek. Utekli jsme z ohrady vlaků smrti!
It hned vyskočil na nohy a začal se rozhlížet. Protíral jsem si oči, když jsem spatřil jeho smutný pohled. Už tak měl ksicht jako sádrová figurka, teď byl absolutně bez emocí.
Díval se na juggernauty a v obličeji měl vzpomínky. Neohrabaně jsem se zvednul a Medvěd taky.
Picassova dílna, U Erla, bazar Žroutů, TrhVšeho…
Všechno bylo vybombardované a zmizelo v plamenech a troskách. Nad tím vším kroužily drony, jako supi v Pustině. Skoro jsem se vrátil domů.
Z vlaků vylézaly další roboti a řadily se do řad pod dozorem poručíků. Ty hrozivé mašiny se chystaly na druhé kolo.
„Problém trvá…“ odplivl si It a začal si balit cigaretu. Medvěd se snažil potlačit krvelačný výraz a já uvažoval, proč mě máma posílala do Pustiny, když stejně skončím v masomlýnku.