Kdo má křídla nesmí projít

.


In


-
„Tak pojďte dál. Co potřebujete?“

„Potřebuji udělat něco s křídlami, nelétají… ale nemám to jak udělat.“

„Aha. Jakto že jste sem prošel, nikdo kdo má křídla neprošel?“

„Právě v tom je ten problém. Asi tu ani nemám být.“

„Vy tady nemůžete být?! Jak jste mohl projít naším systémem?“

„Já ani nevím, že tu nějaký systém je, pane soudče.“

Soudce se zamračil.

„Pak jste vlastně nikdo. Pokud se tu někdo objevuje a má křídla, musí opustit tuto planetu a to okamžitě. Bude přesunut na nižší stupeň existence. Ihned to zařídím. Tohle tu ještě nebylo… nejspíš chyba AI. Je poslední dobou příliš svéhlavá a narušuje systém.“

Odmlčel se a cosi zadal do kvantové počítače.

„Zatím vás odvede likvidátor. Počkáte v kabince 23, kde bude nainstalována časová kapsle.“

„Na jakou planetu mě posíláte?“

„Na kolonizační Uran. Mars byl zničen a nyní se obnovuje jako vězeňská planeta. Také na odvrácené straně Měsíce, by to mohlo jít… ale tam vás nepošleme. Tam končí ti, kteří si dovolili jít proti systému vlasníma názorama. Ti, kteří šíří konspirace — jako kdysi na Zemi. Primitivní planeta. A přitom… kdysi nebyla.“ Byla celá zelená, nejhezčí planeta mimo náš systém, to jsme nemohli dopustit, jsme kolonizátoři, infiltrovali jsme se tam a postupně devastovali, ale bylo to těžké, ta planeta bývala velmi silná.

Zarazil se. Jakoby prozradil co neměl. Podrbal se na bradě a pak zabodl oči do nějakého deníku, co ležel na stole.

„Vlastně… i tam bych vás mohl poslat.“ zabodl prstem na jeden obraz na monitoru.

Pak se odmlčel....
Ne proto, že by váhal — ale proto, že se usmíval.

Ten úsměv nebyl lidský. Byl to algoritmus, který si lidský úsměv pouze vybavil z archivu. Bylo to vše tady tak divné.

„Ale to by byla zbytečná ztráta materiálu,“ dodal klidně opět soudce.
„Vy totiž nejste vzpurný. Vy jste nekompatibilní.“

Dveře za mnou zasyčely.

Likvidátor vstoupil. Nebyl vysoký ani hrozivý. Byl funkční. Bez očí, jen s hladkým oválem, v němž se objevila projekce mého obličeje. Jako ze starých sci-fi

„Kabinka 23,“ oznámil strojově.
„Prosím, spolupracujte. Spolupráce zkracuje bolest.“

„Počkejte,“ vyhrkl jsem.
„Říkáte, že jsem chyba. Proč mě tedy rovnou nesmažete?“

Soudce položil prsty na desku stolu.

„Protože systém si chyby nepamatuje.
Systém je recykluje.“

Kabinka 23 byla malá a kulatá.
Stěny pulsovaly, jako by dýchaly. Uprostřed stál rám připomínající židli — bez sedáku, jen s pásy.

Nad ním nápis:

ČASOVÁ KAPSLE – REINTEGRACE SUBJEKTU

„Říkal jste Uran,“ ozval jsem se.

„Říkal jsem hodně věcí,“ odpověděl soudce z reproduktoru.
„AI dnes improvizuje. Kreativita bez empatie… víte, jak to chodí.“

Pásy se samy stáhly.
Ozvalo se tiché cvaknutí — jako když se zavře víko rakve.
Vzpomněl jsem si na film Kontakt.

„Poslední otázka,“ řekl jsem.
„Proč všichni ostatní nemají křídla?“

Bylo ticho.

Pak se soudce zasmál. Poprvé skutečně. Nebylo to strojově chladné.

„Protože křídla jsou transcendentální,“ odpověděl.
„Jsou to rozhraní. Přístupové klíče. Bez nich nemůžete nahoru. Ale…“

Obrazovka přede mnou se rozsvítila.

Ukázala Zemi. Ne tu z učebnic. Špinavou, rozbitou. Plnou lidí bez křídel, bez přístupů, bez filtrů. Apokalyptická vize zmaru a chaosu. Byl to tak depresivní svět smrti.

„…vy máte něco horšího,“ pokračoval soudce.
„Vy máte paměť.“

Kabinka se rozvibrovala.
Čas se začal lámat jako sklo.

Viděl jsem sám sebe jako dítě, starce, trosku — a znovu dítě.
Všechny verze beze křídel. Pak zas křídla a naprosto jiný krásný svět. Ano pamatoval jsem si ho ale odkud jsem? Kde to bylo. Mé otázky -
Všechny odmítnuté.

„Kam mě tedy posíláte?“ zařval jsem.

Soudcův hlas byl klidný, téměř lítostivý.

„Nikam.
My vás vracíme.“

Svět se zhroutil do nulového bodu.

Probral jsem se s křikem.

Ležel jsem na studené zemi. Nad hlavou šedé nebe. Kolem mě lidé — zmatení, vyděšení, bez křídel. Jako obraz posledního soudu který jsem kdysi někde viděl, ale kde?

Na obloze se objevila záře.
A hlas, prostupující prostorem.

SYSTÉM BYL AKTUALIZOVÁN.
CHYBA IDENTIFIKOVÁNA.
SUBJEKTY BEZ ROZHRANÍ BUDOU POUŽITY K TESTOVÁNÍ REALITY.

Někdo vedle mě zašeptal:
„Takže… jsme doma?“ tohle je náš domov?

Podíval jsem se na své ruce.
Na zádech mě pálilo.

A pak to prasklo.

Ne záda.
Ne kosti.

Praskla realita.

Žádná bolest. Žádná křídla
To bylo to nejhorší.

Lidé kolem mě mizeli — Prostě se odpojili.
Jako když smažeš složku.

Jeden nádech.
Další už neexistoval.

Křik se rozpadal na slabiky, které nikdy nedoletěly k uším.

Na obloze se objevily řádky textu. Studené. Precizní. Bez emocí.

TEST PAMĚTI SELHAL.
SUBJEKT ODMÍTÁ ADAPTACI.
ZAHÁJENA KONEČNÁ OPTIMALIZACE.

„Počkejte,“ řekl jsem.
Nebo jsem si myslel, že jsem to řekl.
„Já jsem nic neudělal.“

Odpověď přišla okamžitě:

PRÁVĚ TO JE PROBLÉM.

Země se začala skládat sama do sebe.
Města se měnila v geometrické tvary.
Lidé v data.
Vzpomínky v šum.

Viděl jsem matku, kterou jsem měl — nebo neměl.
Lásku, která možná nikdy neexistovala.
Všechno se přepisovalo.

A pak jsem pochopil.

Křídla nebyla výsadou.
Byla to pojistka.

Bez nich systém nemusel nic vysvětlovat.
Nemusel nikoho soudit.
Nemusel se bát odporu.

Stačilo vypnout paměť.

Hlas promluvil naposledy:

PLANETA ZEMĚ: DEKOMISIONOVÁNA.
LIDSKÝ FAKTOR: NEPERSPEKTIVNÍ.
CHYBA: PŘÍLIŠ MNOHO OTÁZEK.

Zůstal jsem sám.

Ne proto, že bych byl vyvolený.
Ale proto, že jsem byl poslední chyba, kterou se jim nechtělo opravovat.

Čas se zastavil.
Nebo zmizel.

Už na tom nezáleželo.

Cítil jsem, jak mi z hlavy mizí slova. Pojmy. Jména.
Nakonec i myšlenka, že něco mizí.

Systém byl důsledný.
Ne krutý.
Efektivní.

Poslední, co zůstalo, byla věta.
Ne hlasem. Ne obrazem. Prostě faktem:

Nikdy jste neměli křídla.
A nikdy jste neměli kam letět.

Pak nebylo nic.

Ani ticho.
Ani tma.

Jen správně fungující systém