Kontinuus

Kapitola 1 — Cesta

Tommy procházel se pod okny vysokého domu. Každý jeho krok hlasitě pleskl mezi sotva viditelnými kapkami deště. Bylo jich tolik, že nevysoko nad asfaltovým chodníkem vytvářely chladivý opar. Párkrát se zastavil a pozvedl hlavu. V němém pohledu pátravě sledoval dvojici oken, za kterými se to mělo odehrát. Byla téměř k nerozeznání od ostatních. Tmavá a němá. Píchlo ho u srdce a trhavě se nadechl: “Myšičko moje…”. Ještě dvakrát zavadil pohledem o vchodové dveře a pak se nuceně odebral k odchodu. Zamířil ke stanici hyperloopu a zanedlouho zmizel pod horizontem žulového schodiště, které jej mělo zavést k vysvobození. Alespoň si tou představou dodával kuráž.

Tíže na prsou se již nedala snést. Nechtěl ji snášet. Zjevovala se den za dnem. Náhle. Mučila jej ve stále kratších, opakujících se intervalech. Začínalo to pokaždé stejně. Nejprve lehké bodání tisíců jehel v zápěstích, jež se s každým nádechem v hejnech přesouvaly do hrudi. Až se skoro nedalo dýchat.

“Uhni debile!”, houkla na něj odnikud tmavá hlava na zastávce. Nedokázal rozeznat kontury obličeje a jen sebou instinktivně škubl stranou. Ještě před půl rokem by se s tím nepáral. Slyšel ta slova ve své hlavě. Před půl rokem. To byl svět ještě jiný — krásný. “Bude se mi zdát za pár měsíců, že dnešek byl krásný?”, promlouval sám k sobě a pak se tomu neslyšně zasmál. Za pár měsíců už tady nebude.

Sedl si na kovovou lavičku, zapuštěnou do betonového peronu nástupiště. “Divím se, že tu ještě je”, pomyslel si. Kov jakéhokoliv druhu byl velmi vzácný. Po globální logistické megakrizi si každý hlídal byť jen čajové lžičky — bylo v nich jmění.

Plexiskla, oddělující peron od tubusu, se rozblikala oranžovými světly. Hyperloop ukrajoval poslední stovky metrů před zastavením. Prostory stanice rozčíslo typické hlasité lupnutí zvukové bariéry znásilňované soupravou brzdící na subsonickou rychlost. Podlaha nástupiště se rozduněla hlubokými vibracemi zpomalovacích mechanismů umístěných po obou stranách tubusu. Čísi děti nadšeně poskakovaly v kakofonii zvuků zhmotňujícího se titanového monstra. Z nějakého důvodu mu to připomnělo dav v nóbl oblecích a kapelu s okrasnými věnci, vítající první příjezd vlaku s lokomotivou namísto koňského spřežení, kdesi mezi Lincem a Českými Budějovicemi. Uvědomil si, že na cestu kamkoliv nemá dost kreditů. Navíc ta věc se sociálním skóre…

Kapitola 2 — E.S.S.

“Přednost mají příslušníci silových složek, následují občané s SS osm set a vyšším, následují… “, chroptěl orezlý reproduktor ze sloupu na nároží. Byl to ten archaický, dřevěný sloup, poznamenaný desítkami let, které pročekal na stejném místě, napospas všemu počasí, které lze v těchto zeměpisných šířkách zažít. Teď bylo horko.

“Rozdíl mezi vedrem a mrazem neexistuje! Vše vypadá stejně mrtvě!”

Erik byl na svůj věk mimořádně vnímavý. Často překvapoval svoje okolí zdrcujícím verdiktem nad odsouzenou realitou. Bralo si to svou daň. Pro ostatní vrstevníky byl “to divný dítě” z Oblouku. Mohl být vděčný za každý den, kdy si z něj místní smradi nedělali šprťouchlata. Teď běhal dokola kolem přestárlého sloupu a strojově opakoval svou mantru o vedru a mrazu.

“Sklapni ksichte!” zakřičel na Erika Fox. “Jsi divnej, víš to?”, pokračoval v nemilosrdném tempu narážek.

Erik se zastavil a tiše si Foxe prohlížel, aniž by zamrkal.

“Co čumíš retarde?”, ušklíbl se Fox a ukázal Erikovi vztyčený prostředník. “Rozbiju ti hubu!”. Ta poslední slova Fox, za pomalého pohybu směrem k Erikovi, zasyčel.

“Fox je velkej kluk a umí zmlátit menší kluky”, oznámil suše Erik a zašátral rukou v batohu, který mu líně visel přes levé rameno. Fox se mezitím povážlivě přiblížil a do tváře se mu vrátil úšklebek. Ten, co beze slov říká “teď si to pořádně užijeme” a přitom tím myslí sebe.

Erik vytáhl s batohu pistoli a namířil Foxovi na hruď. “Svině se střílí do těla, protože do hlavy se jim špatně trefuje”, odrecitoval Erik a stiskl spoušť.

Kapitola 3 — Jako slzy v dešti

Nedopalek pod Sykesovou botou zasyčel a než stihl vyhasnout, sesypalo se na něj hejno uklízecích nanobotů. Nad věží Stallionu se zlověstně převalovaly těžké mraky, sesílajíc na hlavy obyvatel Xerxesu první kapky. Proč Matky zakladatelky pojmenovaly tohle prokleté místo po krvi Achaimenovců dnes už nejspíš nikdo a nic netuší.

Sykes si jméno svého města náramně užíval. Slýchával jej alespoň tisíckrát denně v různých dialektech, napůl dotažených do města nesčetnými vlnami zoufalců, kteří uvěřili v bezstarostný život v civilizaci, napůl smíšených a samorostlých v západních slumech i v nóbl čtvrtích na severu.

“Šeržuš! Šeržuš! Eča klí!”, pokřikovalo bezzubé kaisanské děcko u večerky starého Nguyena, kde si Sykes občas koupil Davidoffky. “Už i ti malí smradi jsou tím načichlí”, blesklo Sykesovi hlavou. Kaisanci byla zvláštní sorta přistěhovalců. Narozdíl od většiny ostatních etnik, které se postupně rozrůstají v imigračních vlnách, přišli Kaisanci poprvé a naposledy, všichni najednou. Včetně svojí bizarní královny. Drželi se hesla “Serzus! Arzus! Etakríe!”, což by po našem mohlo znamenat “Xerxes mocný, náš je dům!”.

“Tak co je, kde vězíš?”, houknul z pootevřených pancéřových dveří Gollop. Dvoumetrové, černé hovado, které sloužilo zdejšímu kápovi jako gorila a kuchař v jednom.

Sykes se pohnul směrem ke Gollopovi. Vsunul levou ruku pod kabát. “Pomalu kámo!”, zbystřil Gollop a sáhnul po pistoli, kterou měl zastrčenou v kapse. Sykes pomalu vytáhl ruku zpoza kabátu a v dlani se mu objevil zlatavý váleček.

“Tady je to přesně tak, jak chtěl Marcellus”, řekl Sykes a podal váleček Gollopovi. Ten pravačkou stále svíral kvér, a natáhl se tedy pro váleček levou rukou.

“To je ta pomalejší, že jo?”, vyštěkl Sykes a téměř neviditelným pohybem tasil wakizaši a připíchnul Gollopovi ruku s kvérem k jeho sádelnatému boku.

Začalo mohutně pršet. Řev padající vody a hromu vytvořil zvukovou clonu.

Gollop vykvíknul jako podsvinče a v další vteřině se s plesknutím svalil na zem, se zaraženým válečkem uprostřed čela. Sykes si na zlomek vteřiny užil tu nechtěnou symetrii Gollopovy zkázy.

“Vzkaz byl doručen”, špitl Sykes do krkofonu. Použití mechanických transmiterů bylo v téhle čtvrti riskantní, jenže pro bezpečný přenos mentatem byl příliš daleko.

Pak vytáhl deštník a rozprostřel nad sebou jeho průhlednou kopuli. Druhou rukou frajersky vyšťouchnul další cigeretu z krabičky a za letu ji chytil mezi rty. V duchu si zatleskal a pak si zapálil. Shodou okolností přesně v okamžik, kdy zaburácel další hrom. “Božská symetrie”, zasnil se Sykes a odkráčel na hyperloop.

Kapitola 4 — Želva na slunci

Seděla v místnosti bez oken. U kovového stolu, na kovové židli, která byla přišroubována k podlaze, bez náznaku pohodlí. Domýšlela si, že naproti přes stůl stojí podobná židle. Jen prázdná a stejně nepohodlná, což má jistě nějaký účel. Cestu sem si nepamatovala. Asi. Cítila se dezorientovaná a vnímala lehkou bolest hlavy. Mhouřila oči před studeným světlem zářivek. ‘Co? V dnešní době?’. U stropu se jich krčilo celé hnízdo, některé v náhodném tempu pomkrávaly a jí připadalo, jakoby hleděla do hnízda plného svíjejích se ptáčat, která hladově vystřelují hlavičky s dokořán rozevřenými zobáky, aby uzmula sousto natrávené potravy z chřtánu unavené matky. Škubla sebou. Periférním viděním zaznamenala, že zeď napravo od ní vypadá jinak. Tmavá? Otočila hlavu, aby na stěnu pohlédla, aby zjistila, že je to vlastně jedno velké zrcadlo.

Dveře se prudce otevřely a do místnosti nakráčel chlápek s kamenným obličejem, který se téměř ztrácel v oblaku dýmu z cigarety. Šedomodrý dým halil obličej, až chvílemi úplně zmizel a o světě za ním dávalo vědět pouze rudé, žhavé světýlko doutnajícího tabáku. Došel klidným krokem až ke stolu, nohou zavadil o nepohodlnou židli a na chvilku se zastavil. Zkoumavě ji přejel pohledem a téměř nehlučně se posadil.

Na stůl upustil silný fascikl dokumentů. V duchu se rozesmála. Připadalo jí to naprosto absurdní. Jako to nejfádnější klišé. Jako recyklovaná scéna z ‘blbý kriminálky z dvacátýho století’, křičela v duchu a sváděla vnitřní dialog ve své hlavě. V době memitů, mentatů a superchytrých drog jí pohled na ty dva modré, netečné šanony, plné zažloutlých listů papíru, připadal jako nepodařený výlet na Saturn. Ostatně, i pohled na něj, s tou jeho kouřící věcí v ústech. Absurdní.

“Emma Wite, tak se jmenujete?”, spustil klidným hlasem.

“Poč… eh”, ‘proč sakra nemůžu mluvit’?

“Divíte se asi, proč nemůžete mluvit. Máte v hlavě nanit, který směruje vaši verbální komunikaci dle dotazů vyšetřovatele. Žádné zbytečné plky, velmi efektivní. Šetří to čas… a když už jsme u tématu času, proto jste vlastně tady”. Odklepl popel na podlahu.

Zírala na něj vytřeštěnýma očima a snažila se horečně rozluštit, o co tady jde. Snažila se vybavit si poslední chvíle, než se objevila tady. Co mohla provést? Co se stalo? Jaký impuls vedl k jejímu současnému umístění v čase a prostoru. Čas. Čassss…

“A.. ano”, odpověděla pomalu a nejistě, jakoby nevěřila hlasu, který vycházel z jejích úst.

“Dobře, děkuji… Emmo. Víte kde jste?”, pokračoval oficiálním tónem a ona měla nepříjemný pocit, jakoby ji probodával pohledem.

“Nevím, nerozumím ničemu”, dodala.

“Dobře Emmo, děkuji. Jste na šestém oddělení policejního okrsku Baneville. Víte, kde je Baneville?”, otázku nechal významně viset ve vzduchu.

“Baneville… severní Xerxes, ale proč… ghch”. Jasně. Nanit.

“Dobře Emmo, děkuji”, poznamenal, otevřel vrchní šanon a zalistoval.

Štvalo jí, že si s ní pohrává jako s želvou otočenou břichem vzhůru. Představovala si obrovskou karetu, která leží bezmocně na zádech a praží se na prudkém slunci. ‘Proč by tu měla ležet želva? Jak to mám vyřešit?’, blesklo jí hlavou, a to ji vytrhlo z bdění. Cukla sebou. Zase.

“Ano Emmo, vaše pocity jsou ovlivněny přípravkem, který jsme vám museli, pro vaše dobro, vpravit do těla, když jste… řekněme… kladla odpor při zatýkání”, vysvětloval klidným hlasem a na vteřinu se podíval na zrcadlovou stěnu. Všimla si toho a otočila hlavu stejným směrem. Opět jí vytanula na mysl absurdita scény, ale odvážila se zeptat: “To zrcadlo…”, překvapilo ji, že jí nanit dovolil zformulovat “její” otázku. To znamenalo, že se situace odvíjí podle… scénáře?

“Zrcadlo je jen zrcadlem. Rádi své klienty máme na očích z více stran. V rámci bezpečnosti všech v místnosti”, navázal a potáhl z posledního zbytku cigarety, který o deset vteřin později zmizel pod jeho podrážkou.

Přerušil listování a na moment se začetl.

“Není nám neznámá vaše experimentální práce v oblasti subjektivního vnímání času a jeho projevu do činů jedince, do jeho existence samotné. Fenomén ‘aktuátor’, jak jste jej pracovně nazvala, umí vysvětlit, proč někdo dosahuje úspěchu dlouhodobě, někdo to nedokáže vůbec a někdo je přesvědčen o smyslu krátkodobého štěstí.

Přiznám se, že na mne konstrukce vašeho přístupu udělala dojem. Celou dobu od chvíle, kdy jsem přečetl první slova, mi však vrtá hlavou, proč jste nazvala ten fenomén aktuátorem?”, skončil svůj krátký monolog a zvídavě se na ni zahleděl.

“Neřeknu už ani slovo, dokud u mě nebude můj právník”, zaútočila a suše polkla. Uvědomila si, že má žízeň. Najednou cítila suchost svých rtů a vydýchanost vzduchu v místnosti. “Doneste mi vodu!”, zpanikařila.

“Samozřejmě nemusíte říkat nic. Nemyslím si ale, že je to, specielně pro vás Emmo, ideální verze budoucnosti”, lakonicky poznamenal, vstal a odešel z místnosti.

Emmě se v hlavě odehrávalo zemětřesení magnitudy deset. Jak se dostali k jejímu výzkumu? Jak se dostali k ní? Jak, jak, jak?!

Vrátil se zpět a v ruce nesl velkou sklenici vody. Podal ji Emmě a ta ji v mžiku vyprázdnila do vyprahlého hrdla. Pak sklenici postavila na stůl, on ji opatrným pohybem přitáhl k sobě a lišácky na Emmu mrknul.

“Aktuátor mi přišlo příhodné”, začala ze sebe pomalu soukat Emma. “Obecně jde o prvek, který mění elektrickou energii v mechanickou. Podobné je to vlastně s mým objevem. Nehmatatelná síla pohání fyzický čin. Proto aktuátor”, udělala pauzu, nadechla se a pokračovala, “navíc… můj otec pracoval jako inženýr v IBHE.”

“IBHE?”

“Institut pro biohybridní entity… umělé entity postavené na biologických mechanoidních organismech a kvantovém vědomí. Tam o aktuátory nebyla nouze. Používají se v předsimulacích na umělých kyborgických prvcích, než je možné testovat na biohmotě”. Na jeho výrazu bylo patrné, že se začíná ztrácet. A Emma ucítila v žilách teplou vlnu převahy. Pokračovala.

“Zjistila jsem, že každého člověka, a možná nejen člověka, pohání neviditelná síla dědičnosti, kombinace vlastností, chemický genetický koktejl v kontextu času. Všimla jsem si, že některá etnika nelze úspěšně socializovat, nastartovat u nich získávání a posilování skupinové zkušenosti. Jednoduše, že nevstřebají sociálně-technické návyky společnosti, ve které koexistují. Vidíme to denně na pomezí západního Xerxesu a centrálních okrsků. Lidé ze slumů prostě nemají dáno, ani vybudováno, že lze přemýšlet mimo mantinely dneška. Budovat. Užívat dlouhodobé strategie k vytváření stabilní hodnoty, přínosů. Žijí ze dne na den. Není to tak, že bychom my, genově obdařenější, alespoň co se kombinačního myšlení týče, usurpovali ty méně vybavené. Oni prostě takoví jsou a zároveň jsou rezistentní vůči vlivům zvenčí. A jak získává hodnotu člověk, který nemá mechanismy dlouhodobého cíle? Žije přítomností. Potřebuje mít hodnotu teď a tady. Neví, co bude zítra, neřeší to. Pro tuto hodnotu, otázku přežití, je ochoten udělat hodně. Okrást, zabít, posloužit. Proto kriminalita, jak ji vnímáme my z sociálně vyspělejších částí města, ze slumů nikdy nezmizí. Není to biologicky možné. Přítomnost je pro ně jediná opravdová hodnota. Stíháte?”, zastavila Emma náhle svůj proslov.

Civěl na ní a hltal každé slovo. “Ano, jistě, pokračujte!”, vykřikl téměř.

“Jistě”, navázala Emma. “Otec začal pracovat na zařízení, které mělo pomoci lidem ze slumů integrovat do vyspělejší společnosti. Nejprve zkoušel měnit příčinu, ale ukázalo se, že změnou genetické informace dochází zároveň k nechtěným biologickým změnám, mutacím, které naopak ubližovaly. Rozhodl se tedy, že když nelze měnit příčinu, zkusí pozměnit okolnost — tedy vnímání času”, Emma se odmlčela, naklonila se k němu a zadívala se mu do očí. “A tady končím, zbylé už je stejně pod patentovou ochranou”. Opřela se do opěradla a dlouze vydechla.

“Emmo, vy netušíte, kdo vás sem dostal, že?”, položil nečekanou otázku, a pokračoval: “Váš vztah s otcem a vůbec s rodinou. Jak jste dokázala věnovat tolik výzkumu? Emmo, kde je váš syn?”

Poslední slova rozvibrovala vzduch a vytvořila Emmě v hlavě nekonečnou ozvěnu. Sesunula se na zem.

“Je v bezvědomí, pošlete doktora a doneste džbánek s vodou”, vyslal mentatem zprávu.

Když přišla k sobě, vše se kolem ní houpalo. “Emmo…”, slyšela z dálky huhňání. “Emmo.”, zaznělo již zřetelněji a přimělo ji zadívat se jeho směrem.

“Emmo. Slyšíte mě?”, vypustil směrem k ní důrazně.

“Slyším, ale je mi hrozně zle”, špitla.

“Emmo, to je reakce na Vaskomazin. Víte, co to je?”, pokračoval.

“Vaskomazin. Ano. Vaskomazin…”, šeptala napůl zmateně.

Rozlil se v ní hluboký smutek. Pomalu jí docházelo, o co tu jde. Štvalo jí, že upřednostňovala výzkum před vztahy s rodiči, s otcem. Štvalo jí, že směrem ke kolegům komunikovala vždy zdvořile, s úsměvem a kolikrát i zbytečně servilně a doma byla nervózní, nedůtklivá a strohá. ‘Však ještě chvilku musí vydržet, musí být trpěliví, už to skoro mám’, zdůvodňovala si pár dní na to, kdy jí došlo, že to přepískla, svoje nastavení. Jenže oni nepočkali. Ani otec, ani syn. A teď už to nelze vrátit zpátky, už je nikdy neuvidí. Jejich čas vypršel a neměl šanci zkřížit se s tím jejím. Čas. Teď už usedavě plakala a snažila se nějak namotat nitku věčnosti na prsty a přitáhnout odkopnutou minulost k sobě.

“Bolí to, strašně moc to bolí!”, vzlykala a schovávala si obličej do dlaní.

“Já vím Emmo. Dopadne to vždycky stejně. Vás korporát nahradí jiným talentovaným mozkem a najednou nemáte nic, pro co by stálo za to žít. Vídám to v očích těch, na kterých pracuji. Dennodenně. Teď už bude dobře. Postarám se o vás. Mimochodem, nepředstavil jsem se. Jsem Sly. Sly Sykes.”

Kapitola 5 — Lístky ve větru

“V životě se ti uděje bilion věcí mladej. Doslova v každým jeho okamžiku tě zmítaj dvě z nich, jako antický potvory — zmar a zvědavost. Celý kouzlo života je jenom o tom, která potvora bude mít navrch. Žiješ si tenhle hektickej ping pong, abys v padesáti zjistil, že to všechno jsou jenom takový lístky ve větru. Některejm se nechce na zem, a tak kroužej vzduchem jako pytlík z Americký krásy, ale nakonec stejně musej, gravitace na ně vystrčí prostředník. Je až tragikomický, jak si tě hochu ta planeta celej život drží u těla.”

Erikův děda byl fajn chlap. Vždycky uměl z rukávu vytáhnout zajímavou historku nebo si jen tak zafilozofovat. Bylo to jako pohlazení. Jeho nakřáplý hlas, poznamenaný vším tím popadaným listím, zněl klidně, jakoby děda surfoval na stříbrné struně Vesmíru. Prostě si jen tak frčel a rozrážel hlubiny ticha před sebou. Za ním zůstávaly diamantové třpytky a teplé sluneční paprsky, které objímaly Erikovu duši. Děda byl pro Erika tím, co kaisané nazývali Kitaya — Bůh vzor, Cesta světa. Občas svoje historky proložil slovem, kterému Erik nerozuměl. Musel se pak pídit po jeho významu, což ho naplňovalo vzrušením a štěstím, když význam odhalil. Chápat významy. Spojovat a tvořit celky. Rozumět vazbám a dějům. Plánovat, myslet dopředu, být o krok vepředu, být o tisíce kroků vpřed. Tehdy zřejmě začala klíčit a rašit Erikova genialita.

“Eriku!”, zněl dutě a téměř nesrozumitelně známý tón hlasu.

“Eriku!”, slyšel Erik o pár vteřin znovu, tentokrát jasněji.

“Co… co se stalo?”, zašeptal Erik zmateně a rozhlížel se kolem sebe. Jeho zorné pole bylo plné modročervené blikající záře.

“Eriku!”, křičela Erikova matka. To jej už jakési silné ruce popadly kolem pasu a nesly ho k blikající záři. Erik koutkem oka spatřil cestou do neznáma siluetu ležící osoby. “Fox…”, škytnul a uslyšel muže, který jej nesl, ptát se na své jméno. “Erik… Erik Sylvester Sykes”, skoro školometsky odrecitoval. Pak se mu zatočila hlava a svět se ponořil do temné modři.

Kapitola 6 — Večírek mrtvých fyziků

Kontakt! Jeden namodralý záblesk a vzduch rozčíslo pištění, ze kterého běhá mráz po zádech i veteránům z Phlostonu. Bez sebemenšího kompromisu zvuk okamžitě pokřivil Dopplerův efekt. Tommy, napůl ohluchlý výstřelem, civěl v němém výkřiku na chlápka na protější straně ulice.

Gaussova puška, hnalo se mu hlavou.

Projektil, který vylétl z toho pekelného urychlovače argumentů, nebožákovi naproti ustřelil nohu v kyčli. Ten ale překvapivě ani nepípnul, načež se velmi nepřekvapivě svalil na vinylový povrch promenády, jenž nesčíslné davy, které tudy přes den protékaly všemi směry, pokryly úctyhodnou vrstvou vyplivnutých žvýkaček.

Střelec se pohnul směrem ke zraněnému muži, který se snažil odplazit někam, kde nedojde k vzájemnému kontaktu. Šance, že se to povede byla opravdu nepatrná a, jak se později ukázalo, neplatí vždy, že naděje umírá poslední. Chlápek na chodníku dnes naději o parník předběhne. A asi to i tuší.

„Tahle noha patří společnosti Organikka. Kvůli tvojí zarputilosti jsem jí ale teď musel rozmáznout. Vsadím se, že za ní pořád nemáš čím zaplatit“, spustil střelec klidným hlasem někoho, kdo tuhle práci nedělá poprvé.

„Hele… domluvíme se, eh, mám… mám něco, co se bude Sykesovi líbit“, hekal chlápek a rukou chaoticky zašátral v bundě.

Vzduchem zasyčel další výstřel a přivrtal beznohého ubožáka k chodníku. Smrad spálené krve.

„Aaaa! Ty zmrde zasranej! Prostřelils mi rameno! To nemám umělý!“, křičel postřelený a překotně dodal: „chci ti dát něco, co mám v kapse, papírek… tak už se proboha uklidni!“.

„A proč by mě to mělo zajímat?“, pronesl skoro až znuděně střelec.

„Protože to pochází z Noro“, vydechl bolestně týpek a snažil se zvednout trup z vinylu.

Tommy si všiml, že střelec zbystřil… a týpek, který měl teď místo ramena kukátko na dveře, pokračoval v zřejmě nejdůležitější řeči svého života, přičemž natahoval ruku směrem ke střelci. Byla tma, a tak Tommy neviděl, co v té ruce drží. Jen zaslechl jméno. „Marcellus“.

Střelec si vzal tu věc z týpkovy ruky a zadíval se na ní.

„Hm, zajímavý…“, sykl a třetím výstřelem týpkovi zajistil, že si už nemusí dělat žádné starosti s důchodem. Pak na několik vteřin ustrnul, otočil se a vyrazil směrem k Tommymu.

Tommy poznal, že za tou strnulostí byla komunikace mentatem mezi střelcem a kýmsi na druhé straně.

„Jakto, že jsou v noci v tomhle rajónu v oknech pravidelně vidět světýlka, když za nima nemůže bejt nikdo živej?“, zeptal se střelec Tommyho, když se k němu přiblížil téměř na délku kopu. Tommy okamžitě odpověděl: „To jsou luminoklasty na zbytcích kůže Nematů, který nehybně hladověj a čekaj na sebemenší závan živýho.“

„Jo, to by šlo, tak vyrazíme, šéf už to ví a umanul si, že si pro tu věc dojde osobně“, zareagoval střelec na tajnou formuli a Tommy poznal, že je to jeho spojka na Sykese. „Tou věcí“ myslel nepochybně vzácný kousek z NoroVision.

„Teď zavoláš Georgovi“, dodal ještě střelec a od toho okamžiku už ani jeden z těch dvou nepromluvil. Což ovšem neznamená, že by ani jeden z nich komunikoval. Mentat-net se v tu chvíli musel pěkně zahřívat.

Kapitola 7 — Dvojitý zásah

Probudila se ve svém bytě. ‘Byl to sen? Zdálo se mi to?’ Pohnula rukou a sevřela a zase rozevřela pěst. Nebyla si jistá, jestli je vzhůru a při vědomí. Vzápětí jí tělem projela jako hrot kopí vzpomínka na místnost. ‘Drogy asi ještě úplně neodezněly. Řekl, že se o mě postará, co tím myslel?’.

Myšlenky se Emmě honily hlavou jako zmatené krysy v bludišti, které nemá východ. ‘Není východ. Tohle nemá východisko. Tati!’. Ne, nejsou to drogy, to je důsledek použití aktuátoru! Rychle otevřela šuplík nočního stolku a vytáhla z něj malou, šedivou krabičku z mozambického plastu. Afričané převzali štafetu výroby plastů poté, co se čínská ekonomika přehřála a Rusové použily atomové zbraně na rozsáhlé průmyslové oblasti v jihovýchodní Asii.

V krabičce se nacházel předmět, který vzdáleně připomínal první, masivní digitálky z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Byly to směšné časy, ropná krize, Reaganovy pokusi o americkou renesanci a pád do divokých devadesátek, na jejichž konci se uzavřela velká kapitola dočasného světového míru. Předmět, připomínající staré časy, byl aktuátor. ‘Díky němu dostanu tátu a bráchu zpátky’, doufala Emma a nasadila si ho na zápěstí.

Objekt 34I/Aurora byl doposud posledním detekovaným objektem mezihvězdného charakteru, který protnul lůno Sluneční soustavy. Na rozdíl od prvních nesmělých pokusů lidu N’ara komunikovat se vzdálenou adherentní civilizací modré planety, Auroru nijak nekamufloval. Naopak, přidal varování. Miliony rubidiových nanozápisníků v obalu ze slitiny zlata a titanu byly v klastrech vystřelovány silnými pulzy z Aurory do míst, kde, jak se mimozemci domnívali,dlí jádro inteligentní civilizace pozemšťanů — tedy do nejhlubších míst oceánů. Mimozemská logika toho času “zvítězila” nad pozemskou zkušeností, a proto se naděje na záchranu před katastrofou ztenčila na rozměry psího chlupu. Planetka Apophis, která zkraje jedenadvacátého století jen těsně minula Zemi, se vrátila s plnou parádou. V kolizním kurzu.

‘Tak teď, Emma stiskla tlačítko a svět kolem se rozvlnil, odevšud zněly hluboké tóny a světlo zčervenalo. Vše se zastavilo a ztichlo. Vnímala jen svůj zrychlený dech a pulzování srdce. V další sekundě se dalo vše do divokého pohybu, prostoupeno oslepující září a pištivým rykem. Na pár momentů ztratila vědomí. Když otevřela oči, ležela na posteli. Nevěděla, jestli ještě sní nebo už je plně při smyslech. Zatnula a uvolnila pěst. Vzpomínka na otce. Vzpomínka na asteroid, jiná, než ostatní. Jiná pachuť v ústech. ‘Vize. Je to vize! Funguje to!’

Úlomky planetky dávaly roky dopředu vědět pozemšťanům o brzké a nevyžádané návštěvě vesmírného posla. Apophis, ten zhoubný had chaosu, to téměř čtyřsetmetrové monstrum razící si cestu temnotou. Vynucené ticho vzduchoprázdna sotva drželo otěže příčetnosti. Blížící se katastrofa pozvolna proměňovala lidstvo ve zvířata. Jeden by neřekl, že tisíciletí evoluce a šplhání po potravním řetězci k vrcholu může zvrátit a rozvrátit pouhá myšlenka nebytí.

Kapitola 8 — Tati!

“Uuuuuuuuuaaaaaaaaaaaaaa!!!”, ječela a vzduch jí rozpustile čechral vlasy. Další stoupání. Vozíky se líně odvalovaly do nejvyššího místa horské dráhy. “Teď to přijde!”, smál se Lior na děvče vedle sebe. “Když pořádně zakřičíš ještě jednou, dostaneš kopec cukrový vaty”, přidal a vozíky se přehouply přes bod zvratu. Celá souprava, ječící vzrušenými cestujícími, profičela krátkým sjezdem dolů a zajela tryskem do vodního bazénku, kde zastavila.

“Tati! Oni neříkali, že nás to na konci vymáchá ve vodě, hihihi”, řehtala se Emma a těšila se na pořádný nášup fruktózy na špejli. Chytli se s otcem za ruce a vyrazili společně ke stánkům. Lior zašátral rukou v kapse a vytáhl desetidolarovku. Hotovost už nebyla vůbec obvyklá, ale zákon platbu papírovými bankovkami nezakazoval a proto teď mohly načechrané sladkosti zamířit vstříc Emmině touze.

“Čtyři cukrové vaty, každou s jinou příchutí. Chtěl bych jahodovou, banánovou, maršmelounovou a citrónovou.”

“Profesor Yefet?”, otázal se Liora chlápek v černém saku. Měl tenkou, černou vázanku, padnoucí gatě a nóbl boty. Do očí mu Lior neviděl, protože měl nasazeny zrcadlovky. Za to si všiml svého vytřeštěného výrazu v odrazu jeho brýlí.

“Kdo se ptá?”, odpověděl Lior a podal dobroty Emmě.

“Otázky pokládáme my”, štěknul muž v černém a dodal. “Mám za úkol vás přivézt k nám, pane Yefete. Prosím, nedělejte problémy. Nechcete, aby vás vaše dcera viděla v nepřirozené pozici, že.”, klidně dodal, poodhalil klopu saka a nechal na Liora vizuálně působit taser, který v saku ukrýval.

“A co bude s Emmou?”, zeptal se ještě Lior s náběhem lítosti v hlase.

“Nebojte se, bude o ní královsky postaráno. Alespoň, než vás budeme moci vrátit zpět do běžného života”, oznámil chlap v saku a protože se vyznal v lidech, nemohl si nevšimnout Liorových očí. Během jejich krátkého rozhovoru zestárly o pět set let. Pak pokynul rukou a z davu se zhmotnila další postava. Byla to žena oblečená ve stejném stylu jako on. Pomalým krokem se blížila k Emmě.

“Emmo, potkal jsem tu známého, se kterým musím naléhavě odejít. Prosím zůstaň s touto paní, já se pro tebe vrátím.”, řekl chvějícím se hlasem. Emma okamžitě poznala, že je něco v nepořádku a chytla se otcovy nohy. “Né, já tě nepustím! Nechtě mě, unášet děti je trapný klišé!!!”, vzlykala. Lior jí hladil po rozcuchaných vlasech a po tváři se mu skutálela slza. “Neboj se Emmi, nebude to dlouho trvat”, tiše procedil mezi zuby. Nemohl tušit, jak dobře odhadl budoucí vývoj situace. Ani to, že se o deset minut později Emma dokázala té paní ztratit v davu.

Kapitola 9 — Já se vrátím

“Je to na hovno, neřekne nic”, vyštěkl zoufale do krkofonu Ayud. Lior klečel. Připoután pravou rukou k potrubí podzemní místnosti. Ayuda neslyšel. Jen viděl jeho naštvaný výraz.

“Profesůrku. Tam, odkud pocházím…”, začal Ayud.

“Mogadišo…”, šeptl Lior.

“Cože?”

“Jste ze Somálska, poznal jsem váš přízvuk. Tedy, se Somálskem to nedopadlo dobře, ale…”, prásk. Ayud udeřil Liora pěstí do obličeje.

“Nestrkej ten svůj blízkovýchodní rypák do věcí, který ti nepříslušej!”, vykřikl a znenadání dodal poněkud klidněji, “radši mi řekni, kde — sakra — schováváš — ty — materiály”.

“To se nikdy nedozvíte, je to příliš velké. Větší, než vy, já nebo moje děti. Větší, než tahle komická organizace.”, odhodlaně prohlásil Lior.

Ayud na chvilku ztuhl a cosi zachrchlal do krkofonu.

“Skončili jsme, profesore. Ale nejásejte, brzo se ozveme znovu a já se vrátím”, suše, zklamaně a překvapivě pro Liora pronesl Ayud. Pak otevřel dveře místnosti a pokynul Liorovi, aby ji opustil.

Kapitola 10 — Intermezzo

Na lesopark začaly z nebe pomkrávat první světélka hvězd. Obzor pomalu vychládal, stejně jako vzduch mezi atrakcemi. Emma se odhodlala vystrčit hlavu z úkrytu a opatrně se rozhlédla po okolí. Nikde nikdo. Vyplížila se podél stánků a zamířila k blízkému lesíku. Přelezla plot a pokračovala houštím ve směru Polárky. Věděla, že tímhle směrem dojde k řece. Náhle se vpravo za ní ozvalo praskání větviček. Lekla se a přikrčila. Rozhlédla se a snažila v nastalém šeru zachytit stopy pohybu. Nic neviděla, ale zvuk lámajícího se dřeva zesílil. Uslyšela funění a vrčení. Zakryla si ústa a skoro nedýchala. Cítila, že ji něco pozoruje. Mozek jí jel na plné obrátky. Bála se, nejraději by se teleportovala domů. Ta tíseň. Už se to nedalo vydržet.

Vykřikla a rozeběhla se se vším odhodláním k řece. Za sebou uslyšela zrychlené funění, dusot a vrčení. Ještě kousek, ještě kousek! Byla už skoro tma, a tak Emma neviděla, že už je jen pár kroků od řeky. Udělala ještě jeden krok a pak už jen padala dolů, do vody. Strašně to zastudělo a praštila se do lokte. Asi o kámen. Začala reflexivně plavat, nespouštěje pohled z Polárky.

Celá prokřehlá doplavala k druhému břehu. Vyškrábala se nahoru a s drkotajícími zuby se otočila. Neviděla ani protilehlý břeh, ani to, co ji pronásledovalo. Ale cítila, že to tam pořád je.

Došla z posledních sil k silnici a vydala se směrem k městu. Naštěstí právě taxík dovezl nějaký starší pár k domu, který stál kousek od ní. U starého sloupu. Nastoupila do něj a nechala se odvézt domů. Když dojela a vyslechla si řeči o zmáčeném sedadle, zazvonila na zvonek a její matka zaplatila za cestu. Pak se Emma rozplakala. Uvolněním i strachem o tátu.

“Tatínka odvezli, tatínka odvezli!”, fňukala a objímala mámu tak, jakoby se do ní chtěla vsáknout.

“Emičko moje, kde jsi byla? Tatínek tě jel hledat! Před hodinou se vrátil z města. Zavolám mu, že jsi doma.”

Kapitola 11— Chrám můj je věčný

“Eriku! Eriku stůj!”, volala Emma a snažila se překřičet sílící vítr. Sykes vpadl do dveří IBHE. Šlo o únikovou požární chodbu, kterou se měly nejlepší mozky přemístit mimo epicentrum potenciální katastrofy, o kterých v IBHE nebyla nikdy nouze.

Chtěla vběhnout za ním, ale průchod byl zavřený. “Doktorka Wite, volací znak Kolibřík”, odrecitovala směrem ke dveřím a ty neslyšně zajely vpravo do zdi. Vklouzla dovnitř a dveře se stejně potichu opět zavřely. Uvnitř bylo ticho. Až moc velké ticho. Neslyšela kroky. Měla by slyšet kroky. Musí Sykese chytit. Závisí na tom více, než by chtěla.

Erik Sylvestr Sykes, zvaný “Sly” Sykes, dřepěl skrčený pod jakousi velkou kovovou vanou. Měl výhled na únikovou chodbu a tak zanedlouho uviděl svého pronásledovatele. Byla to Emma! Na minutu se zastavila a přemýšlela. Pak sundala batoh ze zad, vytáhla z něj malou krabičku a cosi z ní vyjmula. Nasadila si to kolem zápěstí a dalších deset vteřin něco nastavovala. “Uf, tak jo.”, vydechla a stiskla a … zmizela! O Sykese se na pár vteřin pokoušela panika, ale narazila na autistické jádro jeho charakteru a tak další pokusy vzdala. Najednou se Emma objevila. Jakoby ve stejném okamžiku, jen na jiném místě. Byla dále od něj, ale blíže k centru budovy. “Co to sakra…”, křičel slova ve své hlavě. Všiml si Emmina vítězného gesta nedlouho předtím, než pokračovala v běhu za roh, odkud byly slyšet už jen vzdalující se kroky. Počkal ještě dvě minuty a rozeběhl se stejným směrem.

Když se blížil k centrální místnosti, zpomalil a ztišil svůj krok. Pak se zastavil a zaposlouchal se. Uslyšel cvakání a zvuk podobný broušení kovu pilníkem. Když v hlavě vyslovil ‘pilník’, pousmál se a vzpomněl si na svého dědu a jeho zázračnou dílnu, ve které se nacházelo tolik úžasných nástrojů. Děda uměl se všemi zacházet a malému Erikovi tehdy vše vysvětloval. ‘Jó to byly časy…’, pomyslel si ještě a pak přerušil snění, aby opatrně nahlédl do místnosti. Uprostřed místnosti byl prázdný prostor. Podél okolních stěn se nacházely stoly operátorů, počítače a zvláštní zařízení, která nikdy neviděl a neuměl je ani pojmenovat. U jednoho z těch stolů seděl George a pokoušel se do čehosi dostat. Klepání, šoupání, prásknutí… George zmizel a znovu se objevil na stejném místě. A znovu, klepání, šoupání, prásknutí, zmizí, objeví se. Sykes si připadal, jakoby sledoval opakující se obrazovou smyčku.

“Georgi?”, oslovil ho opatrně Sykes.

George s sebou škubnul a vyjekl “ty vole! Málem jsem se posral!”, a pak se rozchechtal. “Co tu děláš Slyi?”, zeptal se překvapeně.

“Co tu děláš ty?”, opáčil Sykes.

“Víš, ten váleček. Ten cos mi přinesl od … no, to je jedno. Ty nemáš ani páru, co to je viď?”, zadíval se George na Sykese a ušklíbl se.

“Vidím kus divnýho drahýho kovu. Je to nejspíš nějaký druh hlavolamu. Neměl jsem čas to zkoumat. Když mi ho přinesli chlapi z ulice, hned jsem letěl za tebou — tak, jak jsme se dohodli.”, řekl Sykes a pak pokračoval, “neviděls tu nikoho?”

George se na Sykese dlouze zadíval, přičemž současně pomalým pohybem zalovil rukou někde pod židlí. Sykes cítil lechtání v břiše. Něco bylo špatně. Střeva už to ví, ale hlavě to ještě nedošlo. Podvědomí, pro jistotu a po zkušenostech z ulic Xerxesu, vystřelilo jeho ruku pod kabát, uchopit malý meč a vytasit jej přímo před Georgeho nos. Než ovšem dokončil záměr, George se nohama odrazil od stolu a spadl se židlí na záda. Vzdálenost, která tím manévrem mezi oběma muži vznikla, poskytla Georgeovi prostor pro dvě věci. Aktivovat akruátor na svém zápěstí a zároveň tím odpojit mimický rezonátor. Ze Sykesova pohledu se udála zvláštní věc. George se v mžiku proměnil na Emmu a … zmizel. Když mu došlo, že v místnosti zůstal sám, popadl váleček ze stolu a rozeběhl se směrem k dómu. Tam se měl dostat v případě, že by tajemství “prasklo”. A tajemství očividně prasklo, nebo spíš explodovalo odhalením.

Běžel širokou chodbou za zvuků nastupujícího hromobití. Byl tak fixován na bod setkání, že si nevšiml postavy, která se odnikud objevila za ním a pronásledovala ho. Postavy, která za běhu z batohu vytáhla hyperprak a vystřelila. Rázová vlna vhodila Sykese do monumentální lodě dómu, zatímco mu z hlavy crčel pramínek krve. Jeho tělo těžce dopadlo na kamennou podlahu a váleček se z jeho ruky odkutálel pryč.

Dóm se rozezněl ďábelskými tóny nebeské vřavy, jakoby v něm klub šílených varhanistů ladil gigantické, cínově olověné píšťaly. Elektřina nefungovala. Interiér osvětlovaly časté záblesky bouře.

“Epileptik by tu dnes stěží přežil ve zdraví”, blesklo umírajícímu Sykesovi hlavou. Tou hlavou, kterou před několika minutami proletěl projektyl ze “Spravedlnosti”.

“Stálo ti za to, kvůli tomuhle kousku naděje natáhnout bačkory?”, zeptala se Sykese mírně pohrdavě Emma, zatímco z podlahy sebrala váleček a zatřásla jím před jeho vyhasínajícíma očima.

“Víš hovno… eh…”, zavrčel Sykes a podpíral si prostřelenou hlavu, která bolela jako královna všech migrén.

“Možná vím víc, než si umíš připustit”, dodala klidně Emma. “N’ara”.

Budovou projel řev hromu demonstrujícího nadvládu zuřící supercely.

Sykes se bolestivě rozchechtal. “N’ara! Páni! Takže ty si myslíš, že víš všechno”, hekal. Pomalu přecházel z rozechvělého smíchu v pláč. “Přišlo to pozdě. Svět je v hajzlu, copak to nevidíš?!”. Jeho tón se změnil z pobaveného na lítostný. “Myslel jsem… chtěl jsem něco udělat, měli jsme naději. Vrátil se. Čtyřicet miliónů tun chondritu prostě sami nikdy neustojíme. Kde byli N’ara?! Kde byli, svině?! Svině, svině, svině jedny šmírácký…!”. Poslední slova skoro utopil v záplavě hořkokyselých slz.

Byl na něj ubohý pohled. Emma stála s válečkem v ruce. Uplakaný hlas rezonoval v její hlavě, jakoby se snažil naskočit na nepravidelný rytmus probíhajícího nečasu tam venku.

“Tak už to do mě našij”. Skoro ta slova zašeptal. Pozvedl k Emmě zrak a zařval “zmáčkni to ty děvko…!!!”. Prostornou místností, kterou musel architekt navrhnout pro někoho velmi pokřiveného velikážstvím, zazněl svist hyperpraku.

“Máš to mít”, odvětila Emma a schovala “Spravedlnost” do batohu. Došlo jí, že apokalypsu již nelze odvrátit. Alespoň dokud se jí nepodaří rozluštit obsah válečku. Dokud se jí nepodaří zkontaktovat někoho, kdo by mohl rozumět. Dokud se jí nepodaří najít N’ara.

“Mám ráda zvuk bouře”, pomyslela si a vyšla před dóm.