Subnautica fanfikce 1. kapitola

Sam rozlepil uslzené oči. Uprostřed rozhoupaného záchranného modulu zuřilo peklo. Probrala ho bolest hlavy, dusivý kouř a pocit, že se mu doslovně zapalují lýtka. Pořadí volitelné. „Je po mě a tohle je zasloužený věčný trest,“ nezasloužená první myšlenka. Zpanikařil.

Rval ze sebe ochranný rám, ale ani se nepohnul. Smrad škvařeného neoprenu cítil až v zadu na jazyku. Zahlédl před sebou rozmazaný hasící přístroj. Houpal se s modulem. Natáhl k němu nohu, ale zdaleka nedosáhl. Chtěl se odsunout co nejdál od nesnesitelného žáru, až nahmatal ovládací panel sedačky. „No jasně.“

Hystericky mačkal na tlačítko uvolnění rámu, ale bezůspěšně. Vážně se dusil. „No tak, prosím, prosím…“ Volal ve zpomalených myšlenkách o pomoc. Stmívalo se mu před očima. Dostal vztek, že nikdo neodpovídá. Praštil do panelu unavenou pěstí. Rám se otevřel.

Vypadl z něj jako ptáče z hnízda na hladkou kovovou podlahu. Našmátral hasičák. Chvíli bojoval nejen s kašlem, ale i s pojistkou. Konečně jí uvolnil a vypustil s vítězoslavným zachrčením stlačený prášek proti plamenům. Oheň neměl šanci. 

Během chviličky plameny udusil. Systém modulu zachytil změnu a spustil ventilátory na výměnu vzduchu. Vyčerpaně, ale šťastně se svezl na podlahu. Se zavřenýma očima vychutnával každý nádech jako by potahoval nejluxusnější doutník. Bolel ho celý Sam. Nebudu lhát dokonce slzička ukápla. Otřel si zpocené oči a zhodnotil stav modulu.

Zaprášená podlaha se zdála neporušená, sedadlo složené, úložný prostor zavřený, stěny až na jeden prohnutý panel v celku, zbytečně vzdálená lékárnička připravená na vyzvednutí a vzduch relativně čistý. Lékarnička není zajíc, neuteče. Horší byl tmavý diagnostický panel s jediným nápisem offline, rádio rozpárané jak od Wolverina a živé stíny vrhané kuželem světla ze stropního výlezu. 

„Alespoň svítí na panely.“ Oddechl si Sam. Mohl by tím pádem využít i fabrikátor, co se zdál také životaschopný. Kdyby mu tak ještě někdo chtěl donést lékárničku. Sam nebyl komplikovaný muž, tohle by mu ke štěstí stačilo. Nakonec se přemluvil. Po absolvování dobrodružné výpravy na druhý konec záchranného modulu s dvěma přestávkami mezi třemi kroky otevřel skřínku první pomoci. Vyndal z ní lékárničku a PDA. Zaťukal na obrazovku, čímž vyvolal nenáviděnou znělku svého dárce proteinových tyčinek:

„Aaaalteeerááá!“ Pěly spásně obvody zařízení. Sam PDA položil vedle sebe a začal s ošetřováním. Ještě že lékárnička obsahovala špičkové prostředky na překonání všech druhů nepohodlí. Výjimkou byly snad jen náhradní končetiny. „Vyvážený život skrze chemii.“ Usmál se po celé věčnosti Sam. PDA mezitím naběhlo:

„Během přistání jste utrpěl střední otřes mozku.“ Pravila paní z krabičky.

„To by vysvětlovalo neustálé houpání a nevolnost.“ Napadlo Sama.

„Považováno za optimální výsledek v dané situaci.“ Řeklo PDA.

„Jak může PDA znít sarkasticky?“

„Toto PDA je nyní přenastaveno na pohotovostní systém, aby vás udrželo v krizové situaci při životě na nezmapované planetě. Varování, data mohou být z důvodu chybějícího připojení neúplná.“

„Výborně, nikdo nepočítal s poškozením modulu i mateřské lodi. Taková krizovka se může stát jen v pohádkách.“ Sam rozhodil rukama, až se ozvalo dříve vykloubené rameno. PDA mlčelo.

„Tak si to shrneme. Jsem v neznámém světě, žádný signál v dosahu PDA a šťastně očíslovaný ohořelý modul se houpe i s mým žaludkem, přestože prášky už měly DÁVNO ZABRAT!“ PDA stále mlčelo, Sam dýchal. „Úterý… prostě úterý.“ Mrmlal si pro sebe „Co teď?“ Paní z krabičky se probrala.

„Sbírání dostupných materiálů a zkoumání místních forem života je osvědčenou strategií pro přežití.“ 

„Díky. Nemáš tam ještě motivační citát na den.“

„Kdo nechce, hledá výmluvy, kdo chce, hledá cestu a kdo hledá, najde. Autor neznámý.“ 

„Mám svý podezření…“ Vůbec se mu nelíbílo, kam to směřuje. Podíval se na stropní výlez. Modul měl i jeden průlez v podlaze opatřený silovým polem pro případ pádu do vody. Houpání neustávalo. Sam neměl problém s drobnou havětí, duchy, výškami ani nadřízenými. Dokonce mu nevadila ani mezihvězdná prázdnota. Byla čistá a nádherná. Pouze dvě věci mu dělaly problém. Hluboké vody a tma. Nedokázal se totiž zbavit pocitu, že se v nich cosi skrývá. A číhá. Při představě, že by pod sebou zahlédl temnou hlubinu se mu zauzloval žaludek a střeva uvázaly mašle jako na dárku od batolete.

„Ještě chvíli to můžu odkládat.“ Uklidňoval sám sebe. Zvedl se na nejistých nohou, aby prohledal úložný prostor. „No to snad…“ Moc tam toho neuložili nebo ho někdo ještě před startem vybral. Našel všeho všudy dvě proteinové tyčinky a litr vody v lahvi. Hlad byl nepříjemný, ale jen prvních pár dní. Něco vydrží. Voda nicméně znamenala problém. Už mu došlo, jakou má hroznou žízeň po útěku, opékání na sedadle a lécích. Vodu potřeboval. Nic velkého, stačil by malý pramínek. Možná proto se stále houpe. Skoro tomu sám uvěřil, takže se prostě musí napít. Otevřel biodegradabilní lahev. Plánoval, že se bude hlídat, ale jakmile okusil, nemohl přestat. O půl litru později konečně odtrhl přilepené rty. Slastně vydechl.

„No nic. Co se stalo, stalo se. Vzhůru ke světlejším zítřkům!“ Jak řekl, tak udělal. Otevřel poklop, vystrčil hlavu do svěžího vánku… a okamžitě zalitoval svého činu.

Atmosférou to nebylo. Mohl volně dýchat čerstvý slaný vzduch, aniž by cítil jakýkoli problém. Dokonce se vysvětlily i vrhané stíny obklopené bodavými paprsky žluté hvězdy. Mezi rozpálenými solárními panely přelétali ptáci ve tvaru spíše připomínajícího rejnoka. Na nebi s pár obláčky problém nebyl. Dokonce ani při pohledu na poničený vrak Aurory, korunního klenotu těžařské společnosti Aterra, se nesložil. Ohromná vesmírná loď stále držela přibližný tvar, byť z ní na několika místech stále šlehaly plameny. Měl větší, mnohem větší problém. Z lodi viděl jen horní polovinu. Houpání nepřestalo. Proč? Inu… to máte tak. Všude, kam jen oko dohlédne, se totiž rozkládal oceán.