Citadela

Seděl jsem s Benem a Alexem na lavičce.
„Hele, ta Citadela,“ zeptal se Ben, „to je co za kravinu?“
„Byl jsem tam: setřeli mi vnitřek huby a nic. Prej jsem nevyhrál. Kdo ví, k čemu tu DNA mají,“ vzdychl Alex.
Dívali jsme se na leták:
„CITADELA: jedinečná DNA loterie: pro mladé muže z tohoto města ve věku 18 až 20 let: nechte si vzít vzorek DNA a můžete vyhrát celoživotní pobyt v luxusu Citadely pro Vás a vaše blízké.“
„Co by z toho kdo měl, nechápu,“ meditoval jsem.
„Bobe, zkusíš to taky?“ zeptal se mě Alex. „Je to zdarma a třeba se ti poštěstí...“
Právě jsme absolvovali gymnázium. Na žádnou vysokou školu nás nevzali, tak jsem byl v jazykovce, Ben pomáhal rodičům s jejich podnikáním a Alex se zdá se jen tak flákal. No: asi opravdu za pokus nic nedám.

V Citadele mě přivítala usměvavá hosteska (byl to přijímací pokoj plný drahých pozlátek) a mezi tím, co jsem čekal, jsem přemýšlel, jestli to byl opravdu dobrý nápad. Třeba půjde o nějaký podvod... no asi netřeba být zbytečně paranoidní.

Samotný stěr vnitřku úst proběhl rutinně a poté hosteska něco zadala na svém počítači. Měl jsem hodinu počkat, k dispozici při tom byla spousta časopisů a knih.

„Pane Bobe Wrighte,“ oslovila mě poté, „gratuluji. Vyhrál jste.“
Rozbušilo se mi srdce. Celoživotní luxus!
„Jistě vás zajímá, co má tohle všecho znamenat. Musíte ale podepsat tuhle doložku o mlčenlivosti.“

Rád jsem podepsal.

„Pane Wrighte, pamatujete si na Sama Lloyda?“ zeptala se.
„Toho miliardáře?“ zpozorněl jsem, „zemřel pár let před mým narozením.“
„Samozřejmě,“ usmála se, „on totiž... jistým způsobem hledal svého dědice.“
„Nechápu... o žádném příbuzenství nic nevím,“ byl jsem zmatený.

„Ale ne dědice na hmotné úrovni. Pomocí svých vynálezů si vypočítal, kdy se asi tak reinkarnuje a přibližně kde: vyšlo mu toto město přibližně za dva roky. A jeho software dokáže z DNA odvodit, kdo je jeho reinkarnací: takhle odkázal celé svoje dědictví... sám sobě. Svojí další inkarnaci. Což jste vy. V době, kdy jste již dosáhl plnoletosti.“

A bylo to. Podvědomě jsem tušil, že je to pravda a těšil jsem se na léta strávená užíváním vysněného bohatství.

„Doufám, že vy,“ dodala ještě hosteska, „uděláte na sklonku života znovu to samé.“