Subnautica fanfikce 2. kapitola

„Musím pryč, musím pryč, musím pryč, tady už nezůstanu ani minutu! Nechci, odmítám, zakazuje se…“ Běželo mu hlavou. Křičel to na něj vlastně každičký kousek těla. Sam ležel stočený do klubíčka v rohu záchranného modulu na neznámé planetě. Modul se s ním lehce houpal na poněkud nízkých vlnách. Takhle klidné oceány neviděl ani na zemi. Jenže na zemi se vyskytovaly bezpečné pláže pod dohledem Davida Hasselhoffa a Pamely Anderson. Tady žádná pláž ani hlídka nebyla, jen modul a Sam. Poté, co proležel celý den a noc, nejdelší ve svém životě, se rozhodl nevylézt. V noci slyšel hrozné věci. Něco narazilo do modulu.

Vyskočil na nohy rozbolavělé dlouhým ležením. Vylezl roztřeseně na půl cesty po žebříku, aby byl co nejdál od stěn. Měl žízeň a hlad. Vodu dopil, na tyčinky neměl ani pomyšlení. Podrážděnýma očima podlitýma krví kmital ze strany na stranu. Náraz se opakoval, ale slaběji. Nejhorší bylo, že neměl kam utéct. Najednou podlaha zaskřípěla a modul se zastavil uprostřed pohybu.

Musel se k tomu přemlouvat, ale slezl k východu v podlaze, aby se podíval pod sebe. Ve světle dopadajícím shora rozeznal korálový útes na zvláštní fialové skále. Pláž to nebyla, ale lepší než mořská potvora. Znovu prošel zásoby. Kupodivu se nic od minula nezměnilo. Dvě slané proteinové tyčinky stále čekaly na rozbalení. Prázná láhev vyčítavě ležela u jídla. Vzal jí, aby se ujistil, že v ní nic nezůstalo. Zavadil o něco přilepeného ke stěně. Nahmatal bibli přilepenou pomocí nekonečné žvýkačky na voděodolném obalu. V tu chvíli měl větší chuť na prázdnou láhev nebo žvýkačku než na čtení. Odhodil obojí znechuceně zpátky.

Který zvrácený vtipálek by mu sebral zásoby a místo nich vložil knihu o sebeobětující lásce k Bohu a svým bližním? „To je moc,“ rozhodl se. Znovu se sklonil k průlezu. Možná chytí nějakou mimozemskou nemoc, ale chtěl prozkoumat relativně bezpečný kousek cizího světa na dosah ruky. Došlo mu totiž, že zahlédl útvar připomínající minerální geody. Alespoň by si vyzdobil svou plechovou rakev. Podařilo se mu uvolnit z podivné skály světlý hranatý kousek. Měl hladký vlhký povrch. Vzpomněl si na prohlídku krasové jeskyně, kde nahmatal podobné krápníky. Párkrát s kamenem praštil do podlahy. Vydržel. Zasadil ho mezi přivřený poklop a dupnul na víko. Zase nic. „No tak, alespoň něco pěkného na památku, než se úplně zblázním a umřu žízní. To chci tak moc?“ Skočil na poklop oběma nohama.

Kámen povolil a Sam uklouzl. Praštil sebou o podlahu, až to zadunělo. Nedaleko položené PDA se probralo z nečinnosti.

„Pro znovunabytí vyraženého dechu se uklidněte, narovnejte a zvedněte ruce nad hlavu.“ Ještě že nebyla úplně hloupá i bez připojení. Sam byl vděčný za trochu vzduchu. Nebylo to poslední prohlášení paní z přenosného zařízení:

„Měď je základním komponentem pro elektroniku. Vaše šance na přežití se zvýšila na velice nepravděpodobnou, ale možnou.“ Co ta sarkastická potvora právě řekla? Sam se otočil jako na obrtlíku. Doplazil se tak rychle k rozlomenému kameni, že by se za to nestyděla ani ještěrka vyhřátá letním sluníčkem. Vypadl z něj místo krystalů kus růžovo hnědého kovu. „To mění celou situaci.“ Uvědomil si. 

Znovu prohlédl útes, na kterém uvízl. Vyprostil zpoza barevných korálů, mořské trávy a nějakého kapradí, či co to vlastně bylo, další tři podobné kousky. Nebyl žádný biolog, ale rozeznal základní druhy života. Celkem se podobaly pozemským s netradičním pojetím. Divné bylo jen to, že doma se vyskytovaly pod vodou místo nad ní. Větší pozornost věnoval nerostům. Už si vedl lépe při jejich rozbíjení, držel se při skákání na poklop žebříku. 

První obsahoval další měď, druhé dva kusy kovu velmi jednoduchý (na postpostpostmoderně novocivilizační dobu) skener PDA s krátkým dosahem charakterizoval jako titan. „Skvěle! Další stavební materiál.“ Zjistil, že potřebuje už jen nějakou kyselinu jako elektrolyt a mohl by si nechat v atomizačním fabrikátoru vyrobit pořádný skener. S ním by získal další informace o okolí, nové materiály, recepty a třeba i způsob, jak se udržet na živu, než dorazí pomoc. Musela přece dorazit.

V návalu nadšeného adrenalinu vylezl po žebříku, aby lépe prozkoumal korálový útes. Čerstvý vzduch ho udeřil do oteklého obličeje. Užíval si, jak mu slaný vánek čechrá vlasy a slunce zahřívá tvář. Na okamžik si jen se zavřenýma očima vychutnával pocit… svobody. Nikdo ho nenaháněl, nepronásledoval, nezadával nové pracovní úkoly na už tak přeplněnou hromadu povinností. Byl vlastním pánem. Nebylo to vlastně tak hrozné. Otevřel oči. Změnilo to celou situaci.

Nebylo to tak hrozné… ne, to rozhodně nebylo, protože to bylo ještě mnohem horší. To, co pokládal za korálový útes, musel být hřbet nějaké místní obludné velryby nebo dinosaura nebo úplně jiné formy života. Tvor se pohyboval na tmavé hladině mnohem hlubší vody obklopený dalšími porostlými ostrůvky fialových krunýřů, ne skály. Za nimi sem tam vyjelo nad hladinu jedno z chapadel pohánějící kolosy vpřed. Samův leviatán zatroubil. Celý modul vibroval silou táhlého zvuku. Sam stál ve výlezu jako opařený. Na strach už neměl sílu, nehněval se, nepanikařil, přišel si tak nějak prázdný. Už mu bylo všechno jedno.

„Skvěle… je po mně.“