Lék, který zničil svět

Nikdy by netušil, jak těžké bude kliknout na tlačítko nahrávat. Byl celý roztřesený a na čele se mu tvořily krůpěje potu. Natáhl se za monitor počítače a utrhl si kus papírového kapesníku, kterým se otřel. Musí se uklidnit. Takhle přece nemůže…nesmí vypadat na svém posledním výstupu! Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Klik. Na obrazovce se objevilo okno nahrávacího programu. Když otevřel oči, spatřil na obrazovce může ve středním věku, ke kterému nebyl poslední dobou život shovívavý. Byl zarostlý, jeho vlasy byly rozcuchané a začaly se v nich tvořit ostrůvky šedin. Na pohublé tváři se objevovalo čím dál tím víc vrásek. Jen jeho oči zůstaly pořád stejné: pronikavě smaragdové. I ty ale byly zachmuřené, stejně jako jejich majitel. Chvíli pozoroval, jak se na něm podepsalo uplynulých pár let. Klik. Červené kolečko v levém horním rohu okna oznamovalo, že právě začalo nahrávání.

„Dobrý den, jmenuji se Antonín Šeliga. Zhruba před třemi hodinami jsem zničil pravděpodobně největší objev 21. století a možná celé historie. Už na to přišli. A zhruba do hodiny zjistí, kdo to udělal. Pak nebude problém se dopátrat k tomu, kde jsem. Jediné, co nebudou vědět, je důvod. Nechtějí ho znát, nezajímá je. Jen chtějí zpátky svůj svatý grál. Já jsem však toho názoru, že moje argumenty by měly být vyslyšeny. Mohou totiž zabránit podobným incidentům. Aspoň něco moje oběť přinese. Nebudu vás zatěžovat svojí minulostí. Není to podstatné a nemám tolik času. Jediné, co potřebujete vědět je, že jsem vždy chtěl pomáhat lidem a pohrdal jsem válečnými výzkumy. A že mě vždy fascinovala léčba rakoviny – nemoci, u které jsme pořádně nevěděli, proč vzniká. Nemoci, která se nám vysmívala do obličeje a postihovala lidi bez rozdílu.“

„Můj zájem a kontakty ve škole mě nakonec dostaly do výzkumné skupiny, která vyvíjela nová léčiva pro leukémii, tedy rakovinu krve. Při jedněch preklinických testech tohoto léčiva pak došlo k něčemu neobvyklému. U jedné laboratorní myši jsme si na počátku nevšimli, že kromě námi indukované leukémie má i melanom. Zjistili jsme to až po vpravení testované formulace. Jaký šok nás čekal, když se ukázalo, že naše léčivo nejen že zabránilo rakovině krve, ale zničilo i melanom. Ty dvě nemoci se sice jmenují obě jako rakovina, ale typologicky, jak jsme do té doby byli přesvědčeni, to měly být jiné choroby. Ze začátku zavládla skepse. Tohle přece nemělo být možné, musí se jednat o náhodu nebo chybu. Vedení projektu jsme ale nakonec přesvědčili pokus replikovat na několika dalších krysách. A výsledek byl stejný. Nikdo jsme nevěděli, proč to funguje, a myslím, že mnohé z nás ani tento experiment nepřesvědčil. Začali jsme kombinovat různé druhy rakoviny a léčit je pomocí té molekuly. Vždy se stejným výsledkem. A nakonec jsme přišli i na to proč. Všechny typy rakoviny měly něco stejného – jednu metabolickou cestu, kterou jsme doposud nedokázali objevit. Detaily vás nebudu zdržovat, ale léčivo zkrátka působilo jako analog k jednomu meziproduktu této metabolické cesty a deaktivovalo jí. A to mělo za následek buněčnou smrt rakoviny.

Chtělo se nám brečet štěstím. Věděli jsme, co máme v rukou. Univerzální lék proti rakovině – matka všech léčiv. V následujících letech všechny experimenty prokázaly vysokou účinnost a nízkou toxicitu. Nechali jsme si tuto molekulu patentovat a patent prodali jedné originální firmě. Tenkrát jsem chtěl, aby byl patent v rámci solidarity poskytnut co nejvíce společnostem, nicméně mí dva kolegové byli proti. Projekt přece musí vydělat, no ne?
Měli jsme na kontě největší objev 21. století. Všude se o nás psalo. Vzývali nás jako bohy, na každém kroku po nás chtěli rozhovory, dávali nám jednu cenu za druhou…“ Jeho obličej byl při vyprávění o objevení léku hrdý a veselý. Při poslední větě se však zachmuřil. Věděl, že jeho zázračný příběh nyní nabere temný spád.
„Když opadlo prvotní nadšení, začaly se objevovat první problémy. Farmaceutické firmy na všech možných léčivech spojených s rakovinou vydělávaly biliony dolarů. Obávali jsme se, že když jim do toho skrze náš lék hodíme vidle, budou se nás snažit zdiskreditovat a náš projekt zničit. Farmaceutické společnosti ale náš objev přijaly dobře. Udivilo nás to, ale nic jsme nenamítali. Zpětně si uvědomuji, jak slepý a hloupý jsem byl, když jsem si myslel, že se nechají o ty prachy připravit. Další následky našeho léku na sebe nenechaly totiž dlouho čekat. Programy na prevenci rakoviny se začaly ve velkém rušit. Nebyly již potřeba přece. Lidé se postupně přestali rakoviny bát. Všechny přestaly zajímat rakovinotvorné látky ve všemožných výrobcích, a tak je fabriky opět mohly beztrestně začít používat. Mnoho látek, které byly potenciálními nebo úplnými karcinogeny, bylo opět možno uvést na trh. Dokonce i v potravinářství. A nárůst rakoviny všeho druhu se zvedl. No a co? Máme přece lék. Lidé tu nemoc začali brát jako chřipku. A já se proti tomu začal ohrazovat: tohle přece nebyl účel našeho bádání! Nevytvořili jsme lék kvůli tomu, aby se lidi začali chovat, jako by nebyly následky! Začal jsem o tom ve všech rozhovorech mluvit, upozorňovat na to, že základem je zdravý životní styl, že léky by měly sloužit jako poslední možná instance. Vysmáli se mi. Vrcholem pak bylo, když si tabákové společnosti prosadily menší restrikce vůči nim. Snížily se daně. A ve světě se začalo kouřit jako v šedesátých letech. Jenže tentokrát jsme už všichni věděli, co všechno to způsobuje. Jaké je to zlo! Ta absurdita! Nikdo jim ani nemusel lhát o to, jak je to zdravé a prospěšné. Stačilo zahrát na jednoduchou notu lidské zhýralosti.“

„Následky na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat. Doktoři se začali potýkat s prudkým nárůstem kardiovaskulárních onemocnění. Po celém světě se začali objevovat další důsledky karcinogenů – jejich teratogenní účinky. Děti, hlavně v rozvojových zemích, kde chemické společnosti totálně upustily od jakýchkoliv zábran, se začali rodit s těžkými vadami. Rakovinotvorné látky si vzaly daň i na přírodě. Korálové útesy zmizely. Neuvěřitelné množství druhů zvířat bylo vyhubeno nebo ohroženo. A teď ten největší paradox: při opakovaných použitích léku byla zaznamenána tvorba rezistence u některých druhů rakoviny! Lidi zase začali umírat na rakovinu a ani tak nezměnili názor. A farmaceutické firmy měly rekordní tržby. Skoro jako kdyby za tím stály ony. V ten moment mi došlo, že nejsem o nic lepším člověkem než ti, co stvořili jadernou bombu. Paradoxně jsem vytvořil ještě něco daleko horšího. Jaderná zbraň je sice naprosto děsivý vynález, ale právě pro její děsivost jí nikdo nechtěl použít. Já ale dal lidem do ruky daleko ničivější nástroj. Udělal z nich šílence bez kousku sebereflexe bez toho, aniž by si to vůbec uvědomili.“

Po tvářích mu stékaly slzy. Pokud při popisu svého úspěchu byl šťastný, tak nyní se vrátil opět k mizérii, jakou zažíval poslední dobou. Nikdy nedokázal pochopit a smířit se s tím, že jeho vynález byl strůjcem těchto hrůz. „Snažil jsem se to zastavit! Opravdu jsem chtěl! Spojil jsem se s lidmi, kterými jsem opovrhoval: antivaxery, konspirátory a všemožnou chátrou. Ne proto, že bych s nimi souzněl, ale proto, že jsem je potřeboval využít ke zvrácení událostí. Tím jsem se ale ještě více zdiskreditoval. Měli mě za blázna, člověka, kterému z jeho slávy přeskočilo a potřeboval být za každou cenu kontroverzní. A tak jsem došel k jedinému možnému řešení – musel jsem ten lék zničit. Šílený a na první pohled neproveditelný úkon. Naštěstí jsem měl stále přístup k těm nejinternějším databázím a technice, a to díky tomu, že jsem měl ještě pár mých přátel uvnitř firmy. Jistě jim teď hrozí drakonické tresty za to, že mi dovolili udělat to, co jsem udělal. Věděl jsem, že to odnesou, ale byli to nutné oběti, stejně jako bude ta moje! Kdybych je musel zabít, udělal bych to! Už dávno jsem ztratil veškerou lidskost. V tomhle zasraným světě to totiž jinak nejde! Jsme tak zkurvená rasa, že i lék proti nejhorší nemoci, kterou kdy lidstvo spatřilo, dokážeme předělat do nástroje k sebezničení! Nakonec se ukázalo, že jsem učinil další objev století. Sociologický, psychologický a vlastně všeobecný: vždycky to bylo v lidech. Nikdy za naše utrpení nemohly přírodní katastrofy, zbraně nebo nemoci. Ale my. To my jsme vždy našli způsob, jak se vraždit. Jak se obohatit na úkor jiných. Vždycky jsme to na něco svedli, na bohy a na přírodu. Ale vždycky jsme to byli my. A tohle všechno,“ bezmocně kolem se rozmáchl rukama, „je toho zasraným důkazem!“ vykřikl a začal se psychopaticky smát.

„Jistě vás tedy zajímá, jak se mi to povedlo, co? Naštěstí hamižnost mých kolegů hrála v můj prospěch. Místo toho, abychom v minulosti náš patent poskytli co nejvíce firmám, prodali jsme ho syndikátu těch nejmocnějších, který dal nejvíce peněz. Jediný, kdo tedy znal celý postup syntézy a molekulu jako takovou, jsem byl já a ti 2 idioti, co se mnou pracovali v týmu. Bylo to jako v Coca-Cole. Jen hrstka vyvolených zná celou recepturu. Ostatní pracovníci dostávají pouze dílčí informace. A stejně jako u té limonády, i zde existovala jedna, JEDNA, fyzická kopie. Uložená v trezoru hluboko pod HQ budovou. K té měla přístup skupinka nejvýše postavených zaměstnanců. Nebudu zde zmiňovat to, jak se mi podařilo se tam dostat a zničit to. Ať si s tím lámou hlavu. Důležité je, že se mi to povedlo. A vzhledem k tomu, že ti dva idioti, co se mnou tenkrát dělali, jsou mrtví, jsem jediný, kdo zná ten postup. Jsem jediný klíč k tomu, aby se to mohlo zase celý rozjet. Jenže to já nedopustím. Jak jsem řekl na začátku, je třeba obětí. Nikdy mě nedostanete! Je pozdě! Měli jste šanci zachránit svět a promrhali jste jí! Všichni jste odsouzeni k tomu selhat…a lidstvo k tomu se zničit.“

Ozvalo se kovové cvaknutí a přiložil si nabitou zbraň ke spánku. „Tohle video se odešle na všechny sociální sítě a všem dostupným médiím. Chci, abyste vy všichni věděli, že tohle celý je vaše chyba! A chci, abyste viděli, co jste způsobili. Nenávidím vás! Nenávidím tenhle svět! Nenávidím sebe…“ Ozvala se rána a následně dutý zvuk dopadajícího těla. Tvář doktora Šeligy zmizela nadobro.