Subnautica fanfikce 3. kapitola

Sam stál ve výlezu ze svého záchranného modulu, který se zachytil na hřbetě kolosálního tvora, jenž brázdil s celou rodinkou oceán pokrývající neznámou planetu. Sluneční paprsky jej hřály, svěží vánek k němu nesl kapičky slané tříště z blyštivých vln, až oči bolely. Idylka, že? Jistě, pokud zrovna netrpíte strachem z neznámých hlubokých vod všude kolem vás. 

Samovi to už ani nepřišlo. Jestli si zvykl na neustálou hladinu vyplašených hormonů v krvi nebo se v něm prostě něco zlomilo. Prsty ho bolely od zatínání okraje průlezu, měl hlad a hlavně žízeň. Možná mu únava probdělé noci otupila podrážděné nervy, protože se rozhodl něco se svou situací udělat. Rostliny a korály na hřbetech livjátánů připomínaly ty, co na zemi žily pod vodou. „Co když se jen vyhřívají a na noc sestoupí pod hladinu?“

Musel do té doby sehnat něco na opravu zničených obvodů, aby zprovoznil elektrolytické generátory kyslíku z vody. Pod vodou se nebude moct spoléhat na automatické větrání. Šťávu nasbíral skrze panely, teď to chtělo nějakou kyselinu na baterie, kaučuk na izolaci a zdroj síry na „Opravku“. Fabrikátory v modulu byly pověstné přizpůsobivostí, ale potřebovaly surový materiál. Slezl po vnější stěně modulu na fialový hřbetní krunýř. Dopad na tvrdý povrch ustál znamenitě. „Pak že to nejde.“ Ozval se káravý hlas přímého nadřízeného v Samově mysli. Zavrtěl hlavou a vydal se prohledávat okolí.

„Hlavně nad tím moc nepřemýšlej.“ Mluvil pro sebe. Skladné osobní zařízení schované za páskem ho slyšelo.

„Někteří psychologové považují samomluvu za počáteční příznaky rozkladu osobnosti. Je běžné při pociťování samoty nacházet útěchu v personifikaci živočichů, rostlin či neživých předmětů. Jsou zaznamenány případy, kdy stačil vycpaný nafukovací míč. Nebojte se najít svého Wilsona.“ Hlas paní z krabičky se snažil alespoň ke konci znít povzbudivě.

„Kdyby ti nechybělo připojení, přísahal bych, že mě někdo sleduje a dobře se baví.“

Sam se přikrčeně plížil mezi shluky korálových výrostků. Rozepnul kapsu mezi lopatkami a vytáhl z ní tenký, ale velmi pevný vak. Házel do něj nalezené geody. Během chvíle měl dost na to, aby se s nimi vrátil do modulu. Nespatřil nic, co by považoval za dobrý zdroj síry nebo kyseliny. Když vyhazoval nasbírané kousky, byl na sebe vcelku pyšný. Vybavila se mu slova jeho pratety:

„Nejsi úplně hloupý a neschopný, když se snažíš. Potřebuješ nad sebou pevnou ruku, pak jde lecos, ale sám jsi líné čuně. Já bych to už do tebe vtloukla.“

„No jo, zlatá teta.“ Neubránil se při vzpomínce úsměvu. Chyběla mu.

Vyrazil na druhou stranu krunýře. Jakmile vylezl zpoza modulu, něco se mu bolestivě zavrtalo do pravé nohy. Skočil… nebo spíš klopýtl zpátky. Ve stehně mu trčel oranžový trn velký jako prst. „Kde se tam vzal?“ Raději ho nechal v ráně, byť to pekelně bolelo. Vykoukl opatrně za roh, ale nic neviděl. Plížil se dál. Hlavu držel v boxerském krytu mezi rukama. Schytal druhý zásah, tentokrát do paže. Plácl sebou na zem jako na povel. Dlaněmi rozmačkal nějaké duhově barevné houby. Vytekla z nich šťáva, co hrozně smrděla a po chvíli pálila na pokožce. „Kyselina!“ Okamžitě se plazil zpátky, ale nezapomněl opatrně sebrat pár nepoškozených plodnic do vaku na zádech. Pálení se zhoršovalo.

Při návratu ještě zahlédl přes skleněný poklop něco oranžového, ale nehodlal se tím teď zabývat. Měl palčivější problémy. Roztřesenými prsty se probojoval do lékárničky. Ještě že obsahovala téměř zázračné masti na všechny druhy popálení. Chtěl poděkovat, za tu práci, úlevu a záchranu, ale komu? PDAčku? To sotva.

Ošetřování netrvalo dlouho. Během chviličky se mu po rukou rozléval chladivý pocit, čímž zmírnil i třes. Díru v noze po oranžovém trnu vyplnil medipastou (zanedlouho se přemění na chybějící tkáň) a přikryl náplastí umělé pokožky. Zhluboka dýchal opřený o chladnou kovovou stěnu, aby mohl přemýšlet. „Dobrá, kovu máme zatím dost, kyseliny mám tak akorát, ale žádná sladká voda ani síra a čas běží. Máš nějakou radu, kde je najít, Wendy?“

„Sladkou vodu lze získat v neznámé krajině sestupem do údolí, chytáním srážek, filtrací nebo destilací. Sirné zdroje se mohou vyskytovat v jeskyních, obzvlášť vulkanického původu.“

„Dobrá rada nad zlato, co bych si jen bez tebe počal… Jak se ti líbí nová přezdívka, Wendy? Mohla bys mě odteď oslovovat třeba pane Petře.“ PDA ani nepíplo. „Bez připojení ani kuře nehrabe. Hádám, že vyšší verze AI na osobních zařízeních byla za příplatek.“ Ušklíbl se Sam. Vysypal opatrně zásoby z vaku na podlahu. Trápila ho čím dál víc žízeň, ajajajajaj. Než ale vyrazí na další výpravu za dobrodružstvím, chtěl si něco vyrobit.

Z měděných geodů a kyselinových hub mu fabrikátor splácal baterii. Když k ní přidal další měď a titan, atomární tiskárna vyrobila skener. Celý proces zabral sotva deset minut. Ještě nechal fabrikátor zpracovat trochu titnanu na nůž.

„Po nechvalně známém incidentu na lodi Obraxis Prime, jsou nože pro přežití jedinou povolenou zbraní v rámci mezinárodního vesmírného prostoru.“ Informovala ho Wendy.

„Jasně, aby měli piráti větší převahu při přepadení. To dává smysl. Nechceme přeci, aby se pirátům mohlo něco stát. Bylo by od nás velice neslušné odrazovat je od přepadení, pche.“ Brblal si Sam pro sebe, když zprovozňoval skener. Přístroj mu jako první navrhl osobní sken. Proti tomu Sam nic nenamítal. Namířil si laserové ukazovátko na ruku a zmáčkl tlačítko. Pár sekund to lehce šimralo po těle, než se mu na PDA nahrál výsledek. Výpis zranění v procesu léčení nikoho nepřekvapil. Zbytek Sama fungoval bez problému, jen to mělo takový malý nepříjemný háček. Na posledním řádku stručné, čitelné a dobře srozumitelné lékařské zprávy svítilo červeně:

„Detekována přítomnost neznámé bakterie. Doporučená karanténa.“