Subnautica fanfikce 4. kapitola

Sotva po zhodnocení svého tragikomického zdravotního stavu, vydal se baron namořského panství, Sam von záchranný modul, na další výpravu za mimozemským dobrodružstvím. Rozhlédl se po okolí. Slunce téměř bez mraků vykazovalo sestupnou tendenci. „To není dobré. Jak ten čas pro hledání síry a pitné vody letí, když se člověk špatně baví.“ Monotónní mořskou krajinu hyzdil vrak Aurory. Hejno kolosálních tvorů s tvrdými širokými hřbety směřovalo ke vzdálené přídi ztroskotaného vesmírného plavidla. Loď stále hořela a místy se objevovaly malé exploze. „Jak dlouho asi vydrží jádro? Ještě radiace by nám tu chyběla.“ Obzor halila pára vystupující z vody. „Kéž by tam někde v dálce byl kus pevniny…“ Zasnil se Sam.

Hřbety fialových mořských tvorů se mezi sebou lišily. Menší se zdály celkem hladké, jen sem tam z nich něco vyrůstalo. Kousek vlevo, směrem od vraku plul alfasamec porostlý celými skálami. „Třeba bych tam mohl něco najít.“ Livjátáni pluli těsně u sebe… za pokus to stálo. Proplížil se k okraji, dával pozor na oranžovou. Stačilo přeskočit na jedno hladké mládě sotva dvakrát větší než Sam a dostal by se na alfasamce. „Zbláznil jsem se… Wendy, drž mi obvody.“ Sam pohlédl vzhůru, jako by odtud čekal znamení, ale nic neřekl. Skočil.

Dopadl na fialovou placku, která se pod ním nečekaně prohnula. Zatížil poraněnou nohu, aby udržel rovnováhu na kluzkém povrchu. Medipasta byla rychlá, ale takhle rychlá ne. Vyjekl bolestí, spadl na okraj a svezl se do vody. Ihned jej zachvátila panika. Nalokal se hořce slané tekutiny. Voda byla příjemně teplá a neuvěřitelně čistá. Pálila v očích, ale i tak Sam rozeznal dno se sloupovitými skálami pokryté červenými řasami jako trávou. Mohlo být klidně i sto metrů pod ním. Ještě, že pod sebou neměl úplnou tmu jako vpředu v dálce. Pohladilo ho jedno z hladkých silných chapadel mláděte. To mu úplně stačilo. Musel ven.

Při otočení zaznamenal, jak se na něj řítí mnohem větší exemplář překvapivou rychlostí. Pod svrchním krunýřem měl nasávací otvor. Sam už viděl, jak ho kolos vcucne. Vystřelil k hladině. Snažil se utéct na exemplář se zaklíněným záchranným modulem, ale kolosi pluli překvapivě rychle. Stočil se tedy k alfě. Nebylo těžké najít oporu na drsném krunýři se skalnatými výčnělky. Hlavně pryč z vody, dosahu chapadel, nasávacích otvorů a kdo ví, čeho všeho ještě. Když se vytáhl, divoce oddechoval. Jako klíště se držel skály.

Mládě zatroubilo a odpovídali mu okolní livjátáni. Sam netušil, co to znamená. Doufal, že se význam pohyboval blíž prohlášení „vše v pořádku“, než někde mezi „černý pasažér“ a „mám na zádech svačinu“. Vydal se mezi hřbetní skály. Byly dost vysoké a rozlehlé, aby se mezi nimi držela voda. Otřel si mokrý obličej, aby lépe viděl. Všiml si zvláštních hadovitých ryb s vaky místo ploutví, co se líně převalovaly u hladiny. Jiné, menší, asi jako dlaň, s obrovskýma očima a zobákem, přeskakovali z tůně do tůně. Namířil na ně skener. Zjistil, že jsou oba druhy jedlé a navíc vaky obsahují pitnou vodu. Sam už měl takovou žízeň, že mu to připadalo jen středně nechutné. „Cestou zpátky bych mohl nějaké nachytat.“

„Může se to zdát zvláštní, ale lidé se živili živočišnými pozůstatky po staletí, než byla vyvinuta čistě syntetická strava. Pokud to zvládli oni, dokážete to také.“ Prohlásilo PDA.

„Díky Wendy, hned mi přijdou chutnější.“ Odpověděl Sam.

„Rádo se stalo. Mým primárním úkolem je pomoct k přežití na neznámé planetě.“

„Chápu, vnímat sarkasmus je sekundární, terciární nebo úplně poslediární. To nic.“ Sam dál prozkoumával gigantický hřbet. Skenoval cestou, co se dalo. Geody s titanem a mědí, ryby, co vypadaly jako bumerang, acidofilní houby, bazidofobní chaluhy s kaučokofullními… „plody“. Tyto žlutě světélkující boule se válely mezi zelenými šlahouny v jednom chumlu. Pár si jich vzal pro izolaci na nůž, články, ploutve a mazivo. Rychle jimi plnil úložný prostor. Chtěl nasbírat víc, ale stále mu chyběla síra, kterou nutně potřeboval. Zamířil k obzvlášť masivnímu kusu skály.

Skener mu při analýze slíbil, že se v ní nachází ložiska síry. Netušil ale, jak se k nim dostane. Začal šplhat, když ho něco tupě udeřilo do zad. Leknutím se pustil a spadl na sedací partie. Narazil si kostrč. Při kontrole zad se zaťatými zuby a slzami v očích nahmatal něco tvrdého ve vaku plném fosforeskujícího mazu. „Bezva.“ Už cítil, jak mu kaučový olej nepříjemně stéká na bedra. Vytáhl oranžový trn. „Zase ty?! Ale odkud?“ 

Opatrně obhlížel situaci za sebou, když spatřil kulatý výčnělek podobné barvy. Skener mu prozradil, že se jedná o symbiotickou rostlinu vystřelující trny při zaznamenání pohybu. Je pravda, že se reynoptáci drželi v uctivé vzdálenosti. Obešel tedy skálu z druhé strany a vydal se výš. Upatlané ruce mu klouzaly, dvakrát sjel dolů. Potlučený, unavený, hladový a hlavně žíznivý měl sto chutí vzít pár ryb a doufat, že se livjátáni na noc neponoří. Moc tomu ale nevěřil. „No tak! Hecni se trochu! To dáš!“ Přemlouval se. „Prosím…“ zašeptal při pohledu vzhůru na skálu. Nebylo to daleko, sotva čtyři metry.

Třetí pokus vyšel. Držel se zuby nehty u okraje, aby nevykoukl do rány dikobrazímu kaktusu. Skála byla dutá. Nacházela se v ní malá jeskyně. Připravil se na přehoupnutí. „Prosím, ať to vyjde, prosím…“ Čekal, že schytá další trn. Vůbec se mu do toho nechtělo. Zapadající hvězda ho přemluvila. Třikrát se rychle nadechnul jako před otužováním v ledové sprše a vrhnul se po hlavě do vody.

Vůbec se mu to nelíbilo. Připadal si jako ve studni. Víc mu ale vadily rozlehlé tmavé prostory, tady alespoň viděl, že na něj nic nemůže. Vytáhl od opasku skener, aby nalezl sirný zdroj. Namířil ho na tmavě rudou bouli přilepenou ke stěně. Boule se rozevřela jako květina a vyjela z ní jasně červená jednooká ryba. Pištěla, když vyrazila proti Samovi. Tak se lekl, že se okamžitě převrátil a odrazil směrem z tůně. Slyšel, jak se ryba přibližuje a piští stále vyšším tónem. Přehoupl se přes okraj. Než ale vytáhl nohy, ozvalo se prásknutí a ucítil, jak ho něco šlehlo po stehně. Málem znovu spadl.

Na noze měl několik pálivých škrábanců a zaražené tenké bílé kůstky. Zaklel. Teď měl teprve chuť to zabalit. Několik úderů splašeného srdce hypnotizoval svítící kotouč přivřenýma očima. Vykřičel svou frustraci z plných plic. Když pak funěl dál na skále, odpověděl mu alfasamec. Hlas měl tak hluboký, že ho spíš cítil než slyšel. Byl podivně uklidňující. Jak snadné by bylo se teď poddat a skončit to trápení. Na Sama to ale mělo opačný účinek. Zvedla se v něm vlna vzdoru. „Ne! To musí jít! Pojď Same, máš na to!“ Připadal si jako příliš soutěživý rodič na prvním zápase svého drobečka, ale bylo mu to jedno. 

Znovu se přehoupl přes okraj. Něco, nespíš trn, mu lízlo lýtko, ale nechal to být. Nořil se hlouběji. Rány pálily. Vyndal znovu skener. Namířil ho na rozevřenou bouli. Trefa! Sebral sirné jikry uprostřed květinového lože nebo jikry na sirném loži, to bylo jedno. Už slyšel, jak se hlouběji rozevírá další pupen. Vyrazil nahoru a převalil se přes okraj. Stihl to. Jen na špatné straně. Dostal trn do stejné nohy jako předtím. Jen o něco výš. Zatnul zuby a skočil dolů. Kryl si přitom hlavu. Ještě že tak, protože další trn se mu zaryl do předloktí. „Kolik jich ten nafoukanej kaktus má?“

„Čtyřicet dva.“ Přispěchala Wendy s odpovědí.

„Sklapni!“ Okřikl jí Sam a vyrazil zpátky. Slunce už tmavlo a dotýkalo se obzoru. „Promiň holka, já to tak nemyslel.“ Vypadlo z něj mezi funěním. Pak se zarazil. „Omlouvám se PDAčku? Asi mám další úterý. Nějak brzy…“ Brumlal si pro sebe. Poháněný vztekem a narůstající panikou měl velmi rychlé reflexy. Pár vakovců chytil jako nic. Dokonce popadl i jednoho čumíka v letu a už pádil k okraji. Chvilku hledal nejlepší místo, aby se dostal na svůj hřbet. Zraněný a s nákladem se nemohl spoléhat na rychlé plavání, ale jestli znovu uklouzne, kdo ví, jak dlouho se bude vracet. Červený kotouč se už z poloviny ponořil do vln. Obloha hrála duhovými barvami. Musel se rozhodnout.

„Bože, prosím, i když si to nezasloužím, pomoz mi.“ S klopýtavým „rozběhem“ skočil. Při dopadu na mládě livjátána se pod ním krunýř zhoupl ještě silněji než předtím. Klouzal po hladkém hřbetě jako dítě poprvé vystrčené na led. Máchal rukama a kroutil tělem tak procítěně, že by mu to nejedna břišní tanečnice záviděla. V jediný moment mu došlo, že by se měl znovu odrazit. Zaměřil protější hřbet a skočil. Na poslední chvíli.

Jako opilá žába roztáhl končetiny, aby se zachytil. Vyšlo to tak napůl. Horním tělem narazil na hrubý fialový krunýř. Přišel tím o většinu vzduchu, ale odhodlání z něj nevyprchalo. Vydrápal se pracně za hlasitého skuhrání a šplouchání na pevný povrch. Neměl ani sílu jásat. Ležel tam jak vyvržený vorvaň. Dokonce i korálové výčnělky na obličeji mu připadaly podezřele hebké, vábily ke spánku. „Vstávej, už jen kousek!“ Burcoval ho svědomí. Nikdy nepatřilo mezi Samovy oblíbence, ale poslechl.

Doplazil se s jazykem na neoprenu k záchrannému modulu. Slunce zapadlo. Kolosální tvorové sborově troubily. Z posledních sil se Sam vydrápal nekonečným žebříkem až do nebe, než se celý svět pohnul, sklonil pod hvězdnatou zelenou klenbou a klesal do moře. To motivovalo trosečníka k urychlenému sestupu do modulu, aby mohl zavřít stropní výlez. Stihl to ne za pět ani za minutu, ale spíš tak dvacet vteřin před dvanáctou. Nicméně, stihl to. Také byl na ten hrdinský čin náležitě pyšný. Jen kdyby mu to nekazila obava o docházející kyslík pod hladinou nočního oceánu… radši na to ani nemyslet.

Aby lépe zaměstnal hlavu, sebral mazlavé zásoby z proděravěného vaku, stále se vrtící ryby mu to zrovna neusnadňovaly, a nacpal materiál do fabrikátoru. Mimozemský latex prakticky svítil v rychle tmavnoucím záchranném modulu. „Musím co nejdřív zprovoznit sekundární obvody.“ Běželo Samovi hlavou. Také doufal, že stěny vydrží zvýšený tlak. Než si dokázal představit následky selhání vnější slupky modulu, fabrikátor dokončil své nejvrcholnější dílo této planety. Opravku.

Lehké ruční zařízení dodávalo potřebnou energii paměťovým obvodům a panelům z chytrého titanu. Téměř jakékoli poškození, vyjma totálního, se dalo zvrátit jako přetočením hodinek času prostým namířením plazmového výboje opravky na potřebné místo. Jako si paměťová pěna pamatovala tvar polštáře, tak si i konstrukce záchranného modulu pamatovala funkční uspořádání. Bez zabíhání do zbytečných technických podrobností, všecko šlo napravit jako mávnutím kouzelného proutku… snad.

Vyčerpaný Sam zmáčkl spoušť opravky, čímž vytvořil drobný oblouček zářivého proudu na zobáčku přístroje. Vypadal tak jemně a krásně, jako by byl živý. Jaké by asi bylo si na něj sáhnout? „AU!“ Vyjekl sam a třepal brnícími prsty. „Potřebuju se vyspat…“

„Pokud čelíte obtížím technického rázu a postrádáte nutná bezpečnostní školení, v rámci pracovní smlouvy se společností Altera platí nařízení přivolat klasifikovanou osobu. Jakékoli porušení tohoto pravidla může vést ke snížení prémií nebo dokonce k rozvázání profesního poměru.“ Diktovala paní z krabičky přísně.

„Jasně Wendy, žádnej strach. Tohle jsem už stokrát sledoval z povzdálí.“ Zazubil se Sam a namířil opravku na poničené obvody. Zajiskřilo se silněji než před chviličkou. Sam trochu upravil vzdálenost a přejížděl odkryté místo ve stěně. Díky zářivému výboji sledoval, jak se kabely i destičky vrací na svou pozici. Téměř jako živé. Fascinovaně zíral, dokud pohyb neustal. Zbývalo vrátit panel. Na poslední chvíli si rozmyslel, jestli chce přidržovat volný kus holou dlaní. Jen pro jistotu ho přitlačil nohou se silnou gumovou podrážkou, byť to určitě zbytečně bolelo. Něco zaklaplo na místo a modul se rozzsvítil. Na panelu se už zelenal status „online“. Sam se potutelně usmál:

„Budiž světlo. Vskutku budiž světlo.“ V tu chvíli Sama zasáhlo uvědomění. Teprve nyní, když se zastavil, pocítil váhu uplynulých událostí. Co všechno se událo během tak krátké doby. Útěk z vraku vesmírné lodi Aurora. Pád na neprozkoumanou planetu pokrytou oceánem. Léčení následků. Ochromení strachem a depresí. Zkoumání okolí. Nalezení nových možností. Sbírání materiálů zatímco se vyhýbal nástrahám mimozemského života. Získání všeho potřebného, aby dokázal přežít přes veškeré komplikace a neúspěchy.

Teď se Sam sotva držel na nohou uprostřed malého záchranného modulu na hřbetu livjátána pod hladinou temné vody, ale připadal si jako král. Strhaný jako pérko od budíku, sotva se léčil z popálení a jedněch ran, nasbíral nové, mokrý, slaný, upatlaný fosforeskujícím latexem… nikdy se necítil víc naživu. Nechápal, jak se dokázal dostat až sem, jak to mohl vydržet. Odněkud z nitra jeho samotného se drala na povrch mocná vlna. Dokázal to!

„Aaaaaaaa!!! Joooooo!!! Máš to! Takhle se to dělá! Nepravděpodobná ale možná! To koukáš Wendy, jak jsem jim to natřel! Tomu říkám nadvláda!“ Řval vítězoslavně. Prudce dýchal jako na konci sprintu. Nápor nespoutané radosti postupně slábl, až přešel do klidné spokojenosti. Sam se nepoznával. Věděl, že sám by to nedokázal. „Díky Bohu,“ zašeptal. Nebyl zbožný člověk. Pokřtili jej jako malého na přání babičky, ale nikdy tomu nepřikládal velikou váhu. Jenže pád v něm cosi změnil. Ten hluboce existenciální zážitek, kdy si sáhl na dno, jaké si doteď nedokázal představit, v Samovi cosi probudil. Otevřel oči vlastní slabosti a pomíjivosti. Na vrcholu epifanie mu… zakručelo v břiše. Vrátil se nohama… na podlahu.

Únava ho donutila sednout před dolním poklopem. Bolel ho celý Sam. Něco pod přepážkou rozeznal, ale nebyl si jistý. Otevřel víko a sáhl skrze silové pole. Ponořil zdravější ruku do teplé vody. „Samozřejmě, že natekla pod plováky zaklíněněho modulu.“ Doufal jen, že ho to z ničeho nic nevystřelí k hladině. Celkem si na hejno kolosálních tvorů začal zvykat a připadal si u nich bezpečněji. Hejno mu připomnělo úlovek. Vytáhl z batohu nejdřív vakovce. Ti zůstávali klidní. Čumík se nicméně zmítal, až vyklouzl Samovi z ruky do otvoru v podlaze.

„Stejně bych tě nedokázal sníst kamaráde. Mám první akvárko na planetě.“ Usmál se Sam unaveně. Díky skenování obdržel návod na získání pitné vody z vakovců. Měl už takovou žízeň, že ho lákalo i slané moře. Přenechal tedy zvláštní ryby fabrikátoru. Mezitím, co je přístroj měnil do poživatelného stavu, poskládal Sam zásoby do úložného prostoru, vytáhl proteinovou tyčinku a vypláchl upatlaný vak. Ze třech exemplářů získal sotva litr tekutiny. Přestože lehce zaváněla rybinou, jednalo se o nejlahodnější nápoj, jaký Sam okusil za dlouhá léta. Opatrně usrkával, aby spláchl vydatnou tyčinku. Sotva jí do sebe nacpal, jak měl stažený žaludek.

Teplo se mu rozlévalo do zbídačeného těla. Než úplně vytuhne, chtěl ještě stihnout pár věcí. Ošetřil si rány a následně použil opravku na rádio. Dávno se nevyráběly přístroje využívající tradičních rádiových vln, ale označení dálkovému komunikátoru zůstalo. Vysílač se zdál nenávratně seškvařený, ale přijímač vstal z mrtvých. Spolu s anténou se zvedla Samova nálada.

„Máte jednu přijatou zprávu.“ Znělo to čím dál lépe. Sam opatrně zmáčkl přehrávání, jako by se bál, aby záznam nevyplašil. „Toto je Aurora, nouzový signál přijat a přeposlán.“

„To se mi snad zdá, to nemůže být pravda…“ Běželo Samovi hlavou.

„Záchranná operace na uvedené souřadnice bude vyslána…“ Samovo srdce se rozbušilo, celý se napjal. „Ne, to nemůže být pravda.“ Chytil rádio do obou rukou.

„za 9…9…9…“ trochu se uklidnil. „Dobře, poslouchám…“

„9…9…9…9 hodin. Pokračujeme v monitorování nouzových signálů ze záchranných modulů.“ Vydechl si. Už to znělo jako skutečnost. Potřeboval se vyspat. Vyndal z úložného prostoru bibli, aby si v ní trochu četl, než se dostatečně uklidní. Nahodile jí rozevřel uprostřed knihy proroka Jonáše. Oči mu padly na verše: 

„Voda mě obstoupila až k duši, 

obklopila mě hlubina,chaluha ovázala mou hlavu.

Sestoupil jsem k základům hor,

země za mnou navěky zavřela své závory,

ale Ty jsi vyvedl můj život z jámy,“

Musel se prostě usmát: „Perfektní…“ a četl dál.