Skleník

Speciální pogumovaný oblek, ve kterém jsem se příšerně potil, mi byl o číslo menší. Alespoň jsem se tak cítil. Škrtil mě úplně všude a pot, který mi stékal po zádech, se hromadil v mezeře mezi půlkami.
Nebylo třeba, aby na mě automatický výstražný bezpečnostní systém AWSS neustále řval: „Pozor, pozor, nebezpečí zhroucení!“ Sám jsem si dával pozor.
Všechno, čeho jsem se v těch zatracených podzemních laboratořích dotkl, se rozpadalo a bortilo.
Velitel operace se sice zmiňoval o termitech, ale termiti v betonu? To snad ne. Přesto jsem nenarazil na jediný celistvý kus. Jako by se panely někdo živil s chutí pitbula.
Nic tu nebylo živé. Ani krysa, a to jich na povrchu byla spousta. Jako by je něco od tohoto místa odpuzovalo.
Prozkoumal jsem další patro. Měl jsem sice za doktorem Fougetem a profesorem Jonasonem malé zpoždění, ale jejich pracovní světla neustále poblikávala přede mnou. Došel jsem je asi po dvou či třech minutách.
Stáli u skleněné stěny, která se zdála být neporušená. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tenhle kus laboratoře sdílel osud zbytku komplexu. Byla to část, která sem snad ani nepatřila.
„Tohle je ono. To jsme hledali. Jak se tam dostaneme?“ zazněl profesorův hlas v atkomu.
Byli jsme ve druhém podzemním patře. Uprostřed stálo velké akvárium — prosklená místnost s kontrolovaným prostředím. „Skleník“ zabíral polovinu prostoru. Hlavní stěny byly ze silného kaleného skla. Uvnitř desítky prázdných boxů pro kolonie, skleněné pěstírny, přívody světla a ventilace. Působilo to sterilně. Téměř nedotčeně.
Přistoupili jsme k neporušené skleněné stěně a profesor Fouget zkontroloval svůj přenosný vibrační skener. Po chvíli přikývl a ukázal na jemné, sotva patrné spojení mezi panely. „Stačí přesně namířit ultrazvukový rezonanční paprsek. Rozrušíme vazbu bez otřesů,“ vysvětloval klidně, jako by šlo o běžnou laboratoř v univerzitním podzemí.
Jonason vytáhl tenký, flexibilní kabel a připojil jej ke kontrolnímu modulu, zatímco já zadržoval dech, napjatý jako pružina. Na profesorův pokyn se paprsek rozběhl a sklo se začalo třepetat v jemných rytmech, až se nakonec rozpadlo na jednotlivé drobné střepy — tiše, téměř neznatelně, aby nevyvolalo žádný alarm.
Když poslední fragment dopadl na zem, uvědomil jsem si, že jsme otevřeli dveře do místa, které nemělo nikdy spatřit světlo.
Zastavil jsem se uprostřed místnosti, jako by mi někdo přikázal zadržet dech. Skleněné pěstírny kolem mě byly uspořádány do řad, každá se svým vlastním, jemně regulovaným osvětlením a ventilací. Malé, pravidelné tunely a komory uvnitř působily živě, i když jsem nevěděl, co přesně sleduji — jen že se něco hýbe, cosi neznámého.
Bylo to jako stát u malého města, kde místo ulic vedly průhledné chodby a život se odehrával ve zrychleném, zhuštěném měřítku.
Fouget s Jonasonem procházeli mezi pěstírnami, zapisovali, přeměřovali a občas ukládali něco do kufru, který si přinesli. Já stál vzadu a hlídal, zároveň fascinován tím, jak organizovaně a precizně všechno působilo. Nikdy bych neřekl, že laboratoř může působit tak… živě, i když tu nebylo nic lidského.
V zadní části „skleníku“ jsem rozpoznal cosi jako další kancelář — spíš pracovní stůl s telefony, laptopem a množstvím papírků, jimiž byla polepena celá spodní skleněná stěna. Vedle stolu na malém pódiu stála velká tiskárna s kopírkou.
Přistoupil jsem blíž a se zvědavostí studenta sexuologie si začal pomalu prohlížet malé lístečky.
„Pokus 125/Formica/525 zopakovat v celé šíři do dvacátého února…“
„Doplnit zásobu Best Ants UK Ant Food od Best Ants UK…“
„Je třeba upozornit Stanleye na špatné posudky…“
Na klávesnici laptopu ležel papír potištěný vybledlým, ale stále dobře čitelným písmem. Bez jakéhokoli důvodu jsem ho zvedl a nakoukl. Červená, velká písmena hlásala: „PŘÍSNĚ TAJNÉ“.
„Doktore Fougete!“ vydechl jsem do atkomu. „Pojďte se na něco podívat!“
Fouget na mě jen pohlédl, očividně otrávený. „Seržante, nemám na vás čas. Co to máte?“ Jeho tón byl ledový a povýšený.
Fouget neměl vojáky v lásce a dával nám to jasně najevo svým povýšeným chováním.
„Jestli jste našel kámen mudrců, tak ho klidně zahoďte. Ten už vám k ničemu nebude!“
Ta posměšná poznámka mi uvolnila čelisti i hlasivky a já začal pomalu nahlas číst:

PŘÍSNĚ TAJNÉ
Určeno pro potřeby generálního štábu
Věc: Využití mravenčích kolonií pro válečné účely
Výzkum je primárně zaměřen na využití mravenčích kolonií mravence dřevokazného (Camponotus ligniperda) a mravence loupeživého (Formica sanguinea). Cílem je využití hybridizace a genetických úprav mezi těmito druhy a možnost vytvoření jedinečné kolonie silných a agresivních mravenců, schopných po vypuštění překonávat rozsáhlá území a destruktivně působit v nepřátelských obranných uskupeních.

Mravenec jako vojenský „agent“
1. Mravenec dřevokazný (Camponotus ligniperda)
- Velký, silný, schopný rozvádět materiály (dřevo, listy) po kolonii.
- V kontextu vojenského použití by mohl sloužit jako „logistický pracovník“: přenášení malých zásob, sabotáž dřevěných struktur (teoreticky) nebo mapování terénu.
2. Mravenec loupeživý (Formica sanguinea)
- Parazitické a agresivní chování vůči jiným koloniím.
3. Mravenec bojovný (Formica militaris armatus) (laboratorní hybrid)
- Kombinuje sílu a vytrvalost Camponotus ligniperda s agresivitou a infiltračními schopnostmi Formica sanguinea.
- Vysoce odolný vůči extrémním podmínkám prostředí, schopný krátkodobé koordinace ve skupinách.
- V experimentálních podmínkách vykazuje schopnost rychlé adaptace a průzkumu složitých terénů, avšak reprodukční stabilita hybridní kolonie není zajištěna.

Přímé zaměření:
- Experimentální hybridizace dvou druhů za účelem vytvoření jedinečné kolonie s vyšší odolností a pohyblivostí.
- Analýza schopnosti kolonie pokrývat rozsáhlá území a reagovat na podněty prostředí.
- Zkoumání logistického využití kolonie pro přenos malých předmětů a chemických signálů.

Těžkosti výzkumu:
- Genetická hybridizace se ukázala jako vysoce nestabilní: jednotlivci nejsou schopni reprodukce a kolonie vyžaduje opakované ruční doplňování.
- Ovládání chování kolonie ve větším měřítku je prakticky nemožné – jedinci reagují pouze na lokální chemické signály.
- Nasazení v bojových podmínkách je limitováno nepředvídatelností prostředí a neschopností kolonie překonat extrémní překážky.
- Riziko rozptýlení hybridní kolonie mimo cílovou oblast představuje strategické i ekologické nebezpečí.

Částečné pokroky:
- Kolonie byla schopna krátkodobě překonávat vymezená území a realizovat koordinované útoky na modelové cíle.
- Experimenty prokázaly zvýšenou agresivitu a efektivitu sběru materiálu v porovnání s původními druhy.
- Krátkodobé využití pro lokální průzkum je teoreticky možné, zejména v prostředí s minimálními extrémy.

Doporučení:
- Ukončit praktické experimenty s hybridní kolonií a zaměřit se na simulace a studium chování pro optimalizaci lidských operací a logistiky.
- Další zkoumání mravenčí populace je nepodstatné, jelikož jejich bojové využití sice nabízí možnosti strategického nasazení, ale v praxi se ukázalo neefektivním vzhledem k nepředvídatelnému chování jednotlivců a nemožnosti kontrolovat větší mravenčí celky.
- Mravenčí kolonie jsou sice samostatné, potravinově nezávislé a stále tvůrčí, avšak co se ovladatelnosti týká, je téměř nemožné zajistit, aby plnily příkazy mimo lokální chemické a environmentální stimuly.
- Jakékoli pokusy o využití v bojových podmínkách by vyžadovaly nepřijatelně vysoké riziko ztrát a nekontrolovatelných efektů.
- Genetické hybridy vykazují nestabilitu a nemožnost reprodukce, což znemožňuje dlouhodobé nasazení.
- Údržba a kontrola kolonií vyžaduje speciální prostředí, což snižuje praktickou použitelnost mimo laboratoř.
- Přesto je studium chování a organizace těchto kolonií cenné pro modelování logistiky, optimalizaci strategických operací a vývoj algoritmů, zejména tam, kde je potřeba koordinace a hierarchie.

Shrnutí:
Mravenčí kolonie jsou fascinující model organizace, disciplíny a logistiky.
Proto má smysl je nadále studovat, ale spíše jako inspiraci pro strategii a algoritmy, než jako skutečnou bojovou sílu na válečném poli.

-----------------------------

Když jsem dočetl, v puse jsem měl sucho jako beduín při poledním slunci. Doktor s profesorem stáli u tiskárny a skrz zamlžené hledí na mě nehybně zírali. Podal jsem zprávu Jonasonovi a chtěl ještě něco dodat, když ze sluchátek atkomu zaznělo podivné šumění.
Nebyl to výpadek signálu. Bylo to hlubší. Konstrukční. Něco se hýbalo v těle budovy.
Podlaha se jemně zachvěla. Pak znovu. Silněji.
„To jde shora,“ řekl Fouget.
Měl pravdu. Byli jsme ve druhém podzemním patře. Nad námi bylo ještě jedno patro a pak povrch. A něco tam nahoře právě selhalo.
Ozvalo se tupé zadunění, jako by někdo shodil obří betonový blok o patro výš. Strop se nad námi nerozpadl – alespoň ne přímo. Nejprve se sesunula část konstrukce v levé části skleníku, o několik metrů vedle nás. Beton prorazil podlahu horního patra a zřítil se dolů mimo naši pozici.
Tlaková vlna udeřila do skleněných stěn.
A sklo explodovalo.
Ne – žádné praskání. Žádné postupné tříštění. Jeden okamžik – a boxy s koloniemi, laboratorní baňky, celé skleněné stěny se proměnily v déšť střepů. Úlomky bubnovaly do našich obleků, klouzaly po helmách, odrážely se od gumového povrchu. Znělo to jako krupobití na plechovou střechu.
„Pryč!“ zařval jsem.
Rozběhli jsme se k hlavnímu východu do chodby. Těžké obleky nám braly rychlost, podrážky klouzaly po drceném skle. Za námi se ozval další náraz – část horního patra se zřítila do prostoru skleníku, kde jsme ještě před chvílí stáli.
Celá konstrukce patra nad námi se teď začínala hroutit přímo do nás.
Cítil jsem náraz do pravé nohy. Jonason zakopl o převrácený kovový rám a při pádu mu dlouhý střep prořízl nohavici obleku. Zůstal po něm temný šrám.
„Máte to rozříznuté!“ křikl jsem.
Zvedl se bez odpovědi. Nebyl čas kontrolovat těsnost. Pokud byl oblek porušený, zjistí to až nahoře. Pokud ne – tím lépe.
Vyrazili jsme do chodby. Ta už praskala. Ze stropu padaly kusy omítky, ale hlavní nosníky zatím držely. Za námi se ozvalo zvučné, táhlé zadunění – horní patro se definitivně propadalo do druhého.
Schodiště bylo před námi.
„Nahoru!“ křikl Fouget.
Vybíhali jsme po kovových schodech. Každý krok se zdál těžší a namáhavější. Někde pod námi se právě zlomila podlaha skleníku a celé druhé patro začalo mizet do nižších úrovní. Schodiště se zachvělo, ale drželo.
Vyrazili jsme do prvního podzemního patra. To už bylo popraskané, světla na oblecích blikala, prach visel ve vzduchu. Nezastavovali jsme.
Poslední dveře. Poslední chodba.
Pak studený noční vzduch.
Byli jsme venku.
Jen několik desítek metrů opileckého běhu. Chvění země mi podlomilo kolena. Upadnout na kameny pokryté zeminou nebyl velký problém – ale to odporné bahno…
Budova se na okamžik nadechla. Střecha se zvedla a poté propadla dovnitř, pak první patro, potom druhé. Beton, sklo i kov zmizely do sebe jako balíček, který někdo stlačil obří rukou. Země se zachvěla a celé místo se proměnilo v klesající mračno prachu.
Jsme zaprášení šedobílým betonem, otlučení, ale živí.
Zbavit se zablácené helmy šlo docela snadno. Naše obličeje, poznamenané námahou, byly rudé a mokré od potu. Funěl jsem jako divočák v hromadě jablek.
Co bylo důležité? Šlo nám o přežití – a zvládli jsme to.
Několik minut nikdo z nás nepromluvil.
Pak se profesor Jonason chytil za hlavu a žalostně zařval:

„Kufr, nechali sme tam ten zasranej kufr!“