Střípek

Anotace: ...

Střípek

Nachový úsvit, předzvěst dalšího horkého dne, vítám s ne příliš optimistickým pohledem. Poslední zbytky nočního stínu, věrného to druha minulé noci, pomalu
mizí pod dlouhými pažemi vycházejícího slunce. S netajenou nelibostí sleduji jeho čím dál rychlejší ústup do blízkého lesa, ze kterého ozývající se poťouchlý zpěv ranních ptáčat oslavuje příchod nového dne. Ve své, chmurnými myšlenkami zaplněné mysli se vracím zpět do milosrdného nočního času, kdy skryt před okolním světem skládal jsem ze střípků pocitů mozaiku svého žití. Marné bylo mé snažení, střípky jak v kaleidoskopu se neustále měnili a nebylo čím je udržet pohromadě. Pak jsem našel jeden, byl zvláštní, jiný než ostatní, ne velikostí, to spíše naopak, ale vyzařovalo z něj něco nepopsatelného.Byť temnotu noci roztínalo jen pár skomírajících plaménků dohořívajících svíček, jeho lesk se nedal přehlédnout. Přitahoval mne, šeptot vánku mi vháněl jeho odlesk do očí, až jsem je musel přivřít. Zmocnil se mne.
Sedím v ne příliš pohodlném křesle, naproti půvabná mladá žena, slyším její zvonivý smích. Jsem jako omámen, slyším svá slova, nerozumím žádnému z nich,
neovládám své tělo, jsem vězněm ve své vlastní mysli, pouhý divák. Vnímám však všemi smysly, nezměrnou touhu a spalující vášeň k té, jenž je tak blízko vedle mne.
Držíme se za ruce, tak trochu dětsky, jak to bývá u prvních lásek. Vzduchem provoněným směsicí kávy a parfému se line příjemná hudba, přímo vybízející k něžnému pohlazení. Neváhám, konečky prstů se jen zlehka, jako by s obavou dotýkám její tváře, dívá
se na mne, ztrácím se v tom pohledu.Mluvím, pod tichým vodopádem slov se nakláním k jejím ústům. Naše rty se setkají v nejjemnějším spojení, elektrizující výboje mi pronikají celým tělem až do morku kostí. S největší opatrností líbám opětovně její lehce pootevřená,
trpělivě čekající ústa.Kopíruji smyslné rty špičkou jazyka, pak svými zuby zachytím na okamžik spodní ret. Nespěchám, pořád si hraji s jejími rty, cítím naše stoupající vzrušení, jedna vlna horka za druhou prochází skrze nás. Snažím se zůstat u něžných, dráždivých doteků, však v jeden moment se neudržím, přitisknu se co nejtěsněji, naše ústa se spojí v dlouhém vášnivém políbení. Na malý okamžik jsme oba podlehli kouzlu, nepamatuji si snad krásnější chvilku prožitou v její blízkosti.
Pořád si povídáme, sleduji křivky jejího těla, stezku vedoucí výstřihem, jemně modelovaná ňadra, rýsující se pod tričkem. Toužím poznávat a objevovat všechna zákoutí jejího těla, však ovoce toto jest příliš zakázané, snad jen ve snech svých se mohu napít z poháru milování. S touto myšlenkou v hlavě sleduji jak umývá hrnečky od kávy, neodolám, přistoupím k ní,
zezadu jí obejmu, obličej svůj schovám do jejích vlasů. Slůvka lásky šeptám, vlasy se zachycují do strniště na mé tváři. Hladím jí boky, tisknu se k ní, pomalu mé ruce stoupají výš, zajíždí pod tričko.Pod svými prsty cítím hebkou kůži, zastavuji jejich putování těsně
pod ňadry. Pokračovat dále v pouti po jejím těle si netroufám, čekám, snad mi dá znamení abych neustával v laskání jejího těla. Vteřiny utíkají, stojíme tiše, vím, že toto je ten okamžik, kdy vášeň propukne v plné své síle, či jak příboj se rozbije o pobřežní
skály. Napětí povoluje, paže nechávám klesnout, má touha se tříští na tisíce malých střípků. Ještě naposledy mé ruce přejedou po jejím těle, na okamžik se zastaví na ňadrech, i přes prádlo cítím na dlani jejich pevný střed, s malým hrbolkem. Zvolna se ke mně otáčí, v její tváři ještě zahlédnu na okamžik stopy vzrušení, zlehka mne políbí a pohladí svým pohledem. Díváme se do očí, snažím se v nich najít odpověď na své otázky, marně.
Jsem zpět, temná obloha, s bledým svitem hvězd mne opět vítá. Na dlani jeden malý střípek, trpělivě čekající na své místo. Nechci ho odložit, převracím ho v dlani, doufaje, že opět zazáří a vezme mne k ní. Jeho povrh je však temný, bez lesku, nakláním jej tedy ke svíci, nic než hluboká rýha se táhne jeho středem. Prstem se dotýkám okraje, však v tu chvíli mi vyklouzne z dlaně a jako ve zpomaleném filmu padá k zemi. Snažím se ho zachytit. Na zemi leží tisíce malých kousků, které se rozlétly se všemi směry. Klesám na kolena, horečně se snažím posbírat zbylé kousky, jakmile je však uchopím, rozpadají se v prach.
Nikdy se již ta chvíle nevrátí, nikdy se nedovím, nač tehdy myslela, snad jen ve svých snech jí zas potkám...