Kysucké legendy jsou taky o sexu

Anotace: Borůvka 7.

Anežce se bytostně zastesklo po rodném kraji, od kterého ji vzdalovalo čtyřista kilometrů.
Zatoužila posedět ve své oblíbené hospůdce s milovanými a věčně mladými dědky, zaposlouchat se do jejich báchorek, popít domácí slivovičky, pojíst voňavých klobásek jemně vyuzených na švestce a znovu si vyslechnout - v jejich rozjařeném podání - příběh o Matrtajovi.
Tentokrát je překvapí.
Až ten příběh zase odvypráví, tak jim jej předloží konečně zapsaný i s dalšími ústně kolujícími příběhy o horalech.
Jeden výtisk pro každého super dědka na fotce, kterou minulý podzim pořídila při povídání u krbíčku v hospůdce U Fera.
Vkládala knížky do cestovní kabely, neodolala a musela se začíst do její z nejoblíbenějších povídek.

Dedinku priľahla tma a do krčmy medzi dedinčanov začali sa schádzať vrchári z kopcov popiť, pozhovárať sa a niekedy sa aj chlapsky pobiť.
Prebrali kde čo a ako obvykle skončili u žien a sexu.
Už mali v sebe nejeden poldecák a začínalo to s nimi šiť, keď v tom prišiel aj Ďuro.
„Áááááá, ..... prišiel Matrtaj, náš vychýrený milovník!
Ďuri, daj si a povedz, ktorú si už zasa vytrtkal?“
Ďurko sa už nerozčuľoval nad tou prezývkou od papučiarov, vedel svoje a nebál sa, užívať si....
(poznámka: povídku si můžete dočíst v erotických povídkách pod názvem Matrtaj)

Dál už nečetla, zaklapla "tápání v hledání", vždyť znala ten příběh celičký nazpaměť. Ještě chvíli se zamyslela nad osudem legendy a nad tím, jaká veselá a věčná vzpomínka na Matrtaje zůstala v myslích jeho kamarádů, ale taky dalších generací jejich synů, vnuků a pavnuků.
Je zvláštní, že po lidech, kteří měli těžký život, zůstanou ty nejveselejší historky. Pana Matrtaje si pamatovala jako dítě a věděla, že vychoval čtrnáct dětí za velké dřiny v chudičké osadě v ještě chudší chaloupce.
Měla radost, že ty knížky stihla vytisknout a nemohla se dočkat, až jim je předá i s jejich společnou fotografií.

Přesazený strom zapustí nové kořeny, ale ty zpřetrhané už navěky zůstanou v rodné půdě.
Projížděla Vysočinou a blížila se k hranici.
Změnila se krajina, vzduch, uvažování s nadhledem, celnice a celníci a dostavilo se niterné chvění z trémy.
„Koho prvního potká?
S kým dá první řeč?
Potká svoji platonickou lásku ze školních let?“

Vzpomněla si na opakující se sen, který se ji zdál pořád častěji, barevněji, živěji a odvážněji. Pokaždé přicházel zleva, mocně ji objal, políbil do vlasů a řekl: „Konečně! Teď už nenechám tě, jen tak, odejít.“
V těch snech to byl její třídní učitel, do kterého byly zamilované snad všechny učitelky a žačky z celé školy. Šatny byly pomalované srdíčky s monogramy a učitelky zdobil po celý den peříčkový úsměv.

Zaparkovala před hospůdkou - pokaždé - první zastávce na začátku rodné vesnice. Přivítala se s osazenstvem a poručila si kávičku se šlehačkou.
Helenka kávičku umí, přinese ji na terasu, taky jednu sobě, a setrvají v družném hovoru hodnou chvíli, vždyť si musí, toho tolik říct.
Anežka se taky zeptala na učitele.
„Pořád učí a je teď ředitelem. Žena od něj odešla, když dospěly jejich tři dcery a teď je rozvedený.“

O kom se mluvívá nedaleko bývá.
Přišel zleva, mocně ji objal, políbil a řekl: „Anežko, tak rád tě vidím.“
Oba věděli, že končí jejich platonický vztah a že předlouho zapovězenou touhou utvořili svůj příští osud.