Koulařský uragán

Anotace: Sportem nejen ku zdraví...v koulařském kruhu končí legrace a zocelují se charaktery...

V šestnácti vypadá ten svět někdy sakramentsky rozpolceně. Jedna půlka se skládá z otravných povinností ve škole a doma s rodiči… kde tohle smíš, tohle zase ne! Jak to, že máš zase tak hrozný nepořádek ve svým pokoji... podívej se na ty zablácený boty... s ničím doma pořádně nepomůžeš, ničeho si nedokážeš vážit, to já když byl ve tvých letech… někdy by z toho jeden mohl fakt dostat komplex méněcennosti.
Ta druhá polovina je už o poznání zajímavější. To člověk při čumění do zrcadla očima vytahuje na tváři první vousy, před vlezením si pod sprchu rozhodně nezapomene dost dlouho hodnotit svůj mužský zjev v zrcadle, hlavně se to neobejde bez několikrát pořádně vypnuté hrudi. Ale taky úkosem sledovat dění pod svým zataženým břichem, kde by se přeci jenom už mělo rodit něco slibného, posouvajícího tě do ranku rádoby dospělých chlapů.
Tato a podobná zjištění mě také čím dál tím víc vedla k velmi vážnému přemýšlení o těch namyšlených a nafintěných holkách, který si vesměs o sobě myslely, že jsou těmi největšími hvězdami v celém širém světě. Co mě však štvalo nejvíc, že dělaly neuvěřitelný fóry s těmi svými pučícími znaky ženskosti, místo aby se zapojily do všeobecně prospěšné badatelské činnosti.
No co naděláš, kamaráde, nakonec ti stejně fakt nezbude nic jinýho, než občas někde vyhandlovat nějakej ten časopis, ve kterým se to babami jen hemží. Alespoň ty na těch stránkách nedělají žádný fóry vůbec s ničím.
Přiznávám, že jsem fakt někdy měl co dělat, abych se silně sám před sebou nečervenal. A ten můj kousíček masa mi stejně pořád připadal víceméně způsobilý tak maximálně na odvodnění mého těla. Je fakt, že mi dost často hořel v dlani a stavěl se v silném protestu do pozoru, jako by chtěl hrozně důrazně nesouhlasit s mou neschopností navázat nějakej rozumnej kontakt s tím dívčím plemenem. Ze začátku jsem byl z toho všeho, pravda, dost vyšinutej, ale když už jsem se s tím naučil docela dobře zacházet, tak to bylo chvílemi i docela fajn. Ale z teorie, i když ji člověk nakonec zvládne, má stejně jen logicky radost krátkodobou. Mě už tenkrát hrozně dlouho tejrala myšlenka, jak to všechno provést, abych si to taky mohl konečně v tý vytoužený praxi všechno tak nějak pořádně vyzkoušet…
Holky ze třídy jsem po několika marných pokusech definitivně škrtnul jako stoprocentně nepoužitelný. Stejně jsem se každou další snahou jen pomalu ale jistě dostával do mlejna jejich tak moc trapnýho vymejšlení, že moc nechybělo, byl bych zakrátko prohlášen za třídního teoreticky-erotickýho klauna. Ony stejně uznávaly jen ty kluky, co měli krátce před vojnou nebo ještě spíše ty, kteří se z ní zrovna vrátili. To mě přivedlo taky na myšlenku, zalovit ve vodách, ve kterých se pohybovaly už ty starší a odrostlejší dorostenky, minimálně s jedním milostným zklamáním za sebou.
V té době jsem dělal trochu do atletiky a do koní. I když to moc k sobě nepasovalo, ale já se v těchto dvou oblastech dost slušně vyžíval a někdy jsem na své okolí působil jak utržený od řetězu. Sotva ve mně tato strategicky laděná myšlenka uzrála, hned jsem si v duchu probral všechny baby z tréninku, který tam pravidelně chodily v pondělí a ve středu a taky ty, který chodily v úterý a v pátek a někdy taky v sobotu na koně. Máma, ta nade mnou jen kroutila hlavou, ale táta, ten jí hned moudře domlouval...
„Buď ráda, holka, že jej drží sport. Byly doby, kdy se mu ani do toho nechtělo. Kdyby se chytil nějaký divný party, chlastu či drog, bylo by to daleko horší...“
„Já vím, ale podívej se do toho jeho pokoje...“ oponovala maminka tradičně ustaraně.
„No tak, maminko. Přitahuj ho pomalu a občas mu dobrým slovem domluv. Dosáhneš tím daleko víc, než křičením nebo pohlavkem. Nakonec ani my jsme nebyli jiní a máma taky o mně vždycky říkala, že rostu tak akorát pro kriminál...“

Bylo dobré znát některé názory rodičů. Když se s tím umělo i malinko zacházet, tak se z toho také dalo dost vytěžit. Občas jsem svůj nepořádek v pokoji zfackoval bleskem do kvadrátu a maminka se najednou začala divit, jak rychle začínám být dospělý. Táta ten zase s oblibou konstatoval, že to už dávno říkal. Nějak jsme začali být všichni spokojenější...
Já si v atletice vytipoval Růženu, která běhala stovku. Pak ještě Adélu, která dělala desetiboj a v záloze jsem si nechal dobře vyvinutou koulařku Helenu. Všechny tyto baby měly jednu věc společnou. Chodily pravidelně na trénink, a co bylo daleko tím důležitějším, i z něho bez mužskýho doprovodu. A v postavě byly opravdu bez rozdílu krásně stavěný.
V jízdárně, tam jsem si vytipoval jen dvě. Janu, která chodila v úterý a Jitku, která chodila výhradně jen v pátek. Tak jsem měl docela slušně rozfázovaný celý týden. V pondělí jsem se rozhodl, že tu, která přijde jako první, začnu balit. Přišla Růža.

„Ahoj. Tak co, jdeš na to?“ pozdravil jsem ji sedě u vchodu do kabin, kam se musela jít převléknout.
„Ahoj...“ odpověděla skoro přemýšlivě, jako by si říkala, že tohohle kluka už asi někde viděla.
„Dneska ti to bude běhat úplně samo, uvidíš...“
„Proč si to myslíš?“ zastavila se a opřela svůj bok o zábradlí.
„Je pěkně a přitom není takový horko... vítr taky nefouká...“ moc jsem se snažil vypadat ležérně.
„No, uvidíme. Když to tak optimisticky a znalecky povídáš. Ty děláš profesionálně do počasí?“ usmála se a chystala se k odchodu.
„Tak nějak. V každým případě ti dneska budu držet palce...“ vnucoval jsem se dál.
„Opravdu?“ divila se, protože asi tak nějak nemohla pochopit, proč jí to povídám. „Spíše bych potřebovala podržet stopky.“
„Ani v tom žádnej problém nevidím.“
„Tedy, jen kdybys chtěl?“
„Chvilku klidně...“ vstal jsem a podal jí ruku... “Jirka.“
„Růža. Převlíknu se a hned jsem zpátky...“
„Fajn, počkám. Já už stejně mám svou porci za sebou…“ pronesl jsem napůl huby, ale mé nitro se nespoutaně radovalo prvním velkým triumfem.
Sotva zalezla, tak se mi očividně roztřásla kolena tak, že jsem si zase musel sednout na klandr zábradlí.
...tedy kamaráde, ty seš fakt bourák!... musel jsem se nahlas pochválit. Je to kost jak vystřižená z časopisu a zrzavý, ty jsou prej pořádně náruživý štiky...
„Tak můžeme?“ objevila se náhle za mnou.
„Tys to tedy opravdu zvládla bleskem...“
„To já vždycky...“ natáhla ruku a já se nechal vláčet až k tartanu.
Byla skoro o hlavu menší jak já, ale když jsem mrknul jen tak ledabyle stranou a viděl, jak se jí pohupují prsa, polknul jsem smilně naprázdno.
„Chodíš sem pravidelně?“
„Jistě, tak jako ty. Jenže sis mě nikdy ani pořádně nevšimla.“
„To je mi líto... a s čím tady zápasíš?“
„Dělám do desetiboje...“
„Hm. To je dost náročný, že? Já se rozhodla pro běhání. To mi jde zatím nejlíp a letos mám šanci se dokonce probojovat do dorostenecké reprezentace.“
„Když na sobě budeš makat, tak si myslím, že pro to máš ty nejlepší předpoklady...“ vypustil jsem chytrost, kterou mě můj trenér tak často uštědřoval.
„Jak to můžeš vědět?“
„Mám přeci oči v hlavě a vidím, jak se stavíš k věci a jak perfektně ti to běhá. Jen se divím, že jsi tady pořád bez svýho trenéra...“
„Pro rady si chodím jednou za měsíc na hlavní stadion. To víš, dokud nebudu pevně sedět v limitu, tak si mě žádnej na triko nevezme.“
„A kolik ti chybí?“
„Ve většině v něm jsem, ale to nestačí. Musím být ještě lepší...“ usmála se ješitně.
„Jdeš na to fakt dost tvrdě...“ pronesl jsem s uznáním.
„Jinak to ani nejde a příští týden se o mé existenci bude definitivně rozhodovat...“
„A když se ti to povede, tak se pak stane co?“
„Tak budu s okamžitou platností mít i svého trenéra a budu trénovat s holkama na hlavním stadionu.“
„Hm...“ pronesl jsem asi zklamaně.
„Co je?“
„To tě ale už neuvidím, že?“
„Musíš na sobě taky tvrdě pracovat a určitě se zase po čase se sejdeme...“
„Asi máš pravdu...“
„Pojď, sedneme si, musím se nejdřív pořádně rozcvičit...“

Sedl jsem naproti a sledoval její zahřívací ceremoniál. Když šla rukama až na špičku boty, vždycky jsem letmo zahlédl to malý zaoblený tajemství pod trikem, který bych jednou tak hrozně rád držel v dlani. Byla to sice jen vteřina, co se jí triko odlepilo od hrudi, ale problém byl, že tím momentem jsem pro ni přestal existovat. Převalil jsem se na břicho a podepřel si rukama bradu. Růža rozhodila nohy do šířky a jednou rukou se chytla pravé špičky a jednou levé špičky boty. Když ani tak z toho pro mě nevypadlo nic zajímavého, rozhodl jsem se pro obhlídku okolí.

„Ty stejně ještě budeš chvilku potřebovat, že?“
„To rozhodně. Pořádně se rozcvičit, je hrozně důležitý...“
„Já vím, mrknu se zatím ke koulařkám. Až budeš tak daleko, tak houkni...
„Dobře...“ zase hekla a já měl pocit, že mě snad ani pořádně neposlouchá.“
„Čau, Adélo...“
„Čau Jirko. Jdeš si taky hodit koulema?“ vypustila ležérně ze rtů tuto nehoráznou dvojsmyslnost.
„Docela bych rád, ale zatím nemám nikoho do party. Co ty na to? Ty bys naskočila?“
„Možná… a ty bys chtěl?“
„Třeba docela jo. Myslím, že bych se mohl od tebe ledasjaký technice přiučit, co tomu říkáš?“ brnknul jsem na její strunu ješitnosti.
„Přijde na to, kamaráde...“ usmála se.
„Tak povídej, na co?“ provokoval jsem.
„Do jaký míry dokážeš bejt přístupnej...“
„Já? Co tě napadá, do všech!“ reagoval jsem bez rozmyslu.
„Opravdu?“
„Stopro!“
„Jen až půjde do tuhýho, aby sis to pak nerozmyslel...“
„Nemám co si rozmejšlet už i proto, že jsem přesvědčenej o tom, že toho o těch koulích určitě víš víc než já sám...“
„Na to se teda můžeš spolehnout...“ zafuněla po vypuštění svýho kulatýho balastu z dlaně.
„Tak v čem potom vidíš ještě problém?“
„Pouze ve tvým mládí...“
„A to se dneska opravdu počítá jako hřích?“ přimhouřil jsem oči a představil jsem si ji bez dresu.
„Záleží na tom, kdo to počítá. Pro mě to hřích tedy rozhodně není...“
„Tak vycházej z toho, že já prostě taky moc chci...“
„I tak by to mohl bejt malér...“
„Jsem mlčenlivější jak stoletej dub..“ překonával jsem se.
„Uvidíme, ty kůzle jedno neodbytný...“ udělala zase pár kroků zpět do kruhu a vypustila další kouli z ruky, do pro mě neuvěřitelné vzdálenosti.
„To je tedy výkon… smekám!“ vydechl jsem uznale a rozběhl se k hlubokýmu obtisku v trávě.

Ona si mezi tím vzala do ruky druhou a klidně posilovala dál. Tedy facku, tu bych od ní držet na mou duši nechtěl ani náhodou. Tělo měla samý sval a když se připravovala k vrhu, břicho se jí vždycky napjalo k prasknutí a prsa se jen tak zavlnila. Rozevláté vlasy potem rychle ztmavly a v čích měla najednou takový divný lesk.

„Kolik ti je vlastně roků?“ zeptala se náhle.
„Táhne mi na osmnáct...“
„Takže ti bude s bídou sedmnáct, že?“ usmála se a mně nebylo jasný, jak na to tak rychle mohla přijít. „A holku, tu už máš?“
„Mám, támhle běhá pořád dokola. S ní ale fakt vůbec nic není. Ta vidí jen sama sebe a jinak ji nic nezajímá.“
„Opravdu nic?“
„Tak to ti můžu odpřísáhnout...“ zvedl jsem dva prsty.
„Takže ses ještě ani k ničemu tak nějak pořádně nedostal?“
„Tak to, bohužel, je. Moc nerad to přiznávám, ale...“
„No…“ vydechla s uznáním. „To se dneska jen tak od chlapa neslyší…“ uznale pokyvovala hlavou.
„Jirkóó, už můžeš?“ zaslechl jsem najednou volání Růži a nejraději bych ji ignoroval.
„Tak honem běž za ní, já ještě potřebu tak půlhodinku. Jestli chceš, tak potom můžeš přijít.“
„A ty opravdu…?“ vydechl jsem překvapeně.
„Přijď, až mě uvidíš odcházet. Ale běž nenápadně za mnou.“
„Jasně, spolehni se…“ polkl jsem několikrát naprázdno a rozběhl se za tím svým prvním úlovkem...
„Tak co? Už jsi se dostala na pracovní teplotu?“ zeptal jsem se docela otráveně.
„Jistě. Ale dneska se nějak necejtím. Dám si jen jeden rozběh a pak si raději půjdu domů lehnout..“
„To bys snad ani neměla zkoušet...“ radil jsem ji.
„Povídala jsem, že to zkusím jen tak cvičně...“ vmáčkla mi do ruky stopky a na můj pokyn vyrazila.

Opravdu to za moc nestálo. Růža se znechuceně sbalila a skoro se se mnou ani nerozloučila. Mně to ale v ten moment ani tak moc nevadilo, protože jsem jedno oko stejně pořád držel v koulařském sektoru. A když se moje koulařka najednou ke mně otočila a významně si hodila bágl přes rameno, vyrazil jsem rychle k východu. Dbal jsem však na to, aby to vůbec nevypadalo, že jsme nějak spolu domluvení. Vyšli jsme ze hřiště a mně bylo po deseti minutách jasný, že určitě bydlí v tom velikým paneláku na kopci. Musel jsem přidat do kroku, abych ji u vchodu dohnal. Cestou se několikrát otočila a to mi dělalo hrozně dobře...
U hlavního vchodu jsem podržel dveře a ona je zase podržela u výtahu. Sotva se ale rozjel, objala mě kolem ramen a přivinula si mě na svou zpocenou hruď.

„Ty seš pořádně rozpálená…“ vydechl jsem vzrušeně.
„To se pod sprchou poddá, neboj...“ mrkla na mě.
Sotva klec zastavila, vystoupila zase jako první a rukou mi naznačila, abych ještě vteřinku počkal. Až když odemkla dveře svého bytu, dala povel ke startu.
„Musíme bejt opatrní. Jsou tady samý starý baby a kdyby nás zmerčily, tak bych to mohla schytat.“
„Rozumím, ale mě se fakt bát nemusíš.“
„Nebojím se, ale opatrnosti není nikdy dost.“
„To je taky pravda...“
„Tady si pověs věci a půjdeme nejdříve pod sprchu...“
„Fajn…“ souhlasil jsem mechanicky, ale najednou mi došlo, že si nemám ani vlastně co pověsit.
Ona zatím pustila sprchu a zavolala si mě k sobě. Když jsem vstoupil do koupelny, tak byla zrovna u stahování tepláků.
„Ty si neodložíš?“ mrkla přes rameno.
„Jistě že si odložím...“ špitnul jsem, ale ten můj světácký tón zůstal někde v kleci výtahu.
Ona si s perfektní ležérností přetáhla triko přes hlavu, jako by se nechumelilo... ono se tedy taky nechumelilo, ale v hloubce mé smrsklé dušičky už vypukla přímo vánice.
„Rozepneš mi ji?“ otočila se ke mně zády a já poprvé v životě rozepnul skutečnou podprsenku, na skutečným ženským těle.
„Oúú, to je úleva, když se týhle příšery zbavím...“ zatřepala hrudníkem a já zahlédl něco se kmitnout.
„Tak proč ji nosíš?“
„Musím, když mám na sobě jenom triko, tak bych nemohla na hřiště. Pán bůh na mě nebyl zrovna skoupej...“ otočila se ke mně.
„To s tebou tedy souhlasím...“ heknul jsem nad tou parádou a několikrát jsem polknul na prázdno.
„Moc ráda bych některý polovinu dala...“ zase zavrtěla hrudníkem.
„Ba ne. Tohle se přesně k tvé postavě hodí. Buď ráda za to, co máš...“
„Myslíš?“ přejela si je rukama a významně se při tom na mě podívala.
„Fakt si to myslím...“ zaskučel jsem a v katích jsem už cejtil boží dopuštění.
„Asi máš pravdu. S tím stejně nic neudělám, že?“ a zase si s úplnou samozřejmostí stáhla kalhotky.
„Seš opravdu hrozně moc pěkná kočka...“ šeptnul jsem malinko přiškrceně.
„Tak už si pospěš...“ popohnala mě skoro netrpělivě a já s obrovským sebezapřením strhnul trény.
Ten můj divoch, jak vyletěl ze sevření látky, tak se v prostoru několikráte houpavě zapružil. No prostě jako to dokonalé vytvrzený péro.
„Ukaž se mi...“ vzala mě za ramena a natočila si mě k sobě. „Seš pěkně vyvinutej kluk, ale holek sis ještě moc neužil, že?“
„Tak přiměřeně. Určitě ale míň, než bych si přál...“ lhal jsem.
„Je to vidět...“ vzala si jej do ruky tak, jako by to dělala desetkrát za den a mě polil studený pot. „Ale musím uznat, že se ten tvůj ptáček má čile k světu...“
„To on vždycky...“ opatrně jsem se opřel o její rameno a jednu ruku jsem spustil na její pohupující se ňadro.
„Tak co? Jaký jsou na omak?“
„Fantastický. Ještě jsem tak velký prsa v ruce nedržel...“
„A tady na bradavkách je musíš jemně mnout, nebo si je vzít do pusy a sát, či do nich lehounce brnkat prstem. Tím fakt s jistotou rozdovádíš každou normální ženskou až k šílenství...“
„Takhle je to dobře?“
„Dobře. Cítíš jak tuhne? To je vždycky jasný důkaz…“
„Neopláchneme se nejdřív?“ rychle jsem navrhnul v naději, že budu mít chvilku k nadechnutí.
„Jo, to můžeme. Ale rychle, prosím..“ podala mi pěnu a já začal.
Ona se jenom opřela o stěnu kabiny a já jí napěnil tělo. Pustila mě úplně všude, kam jsem chtěl a jen občas hlasitě zaúpěla, nebo sebou vzrušeně poškubávala. To však nebylo nic proti tomu, když se ona dala do mě. Stály mi snad i vlasy na hlavě a uši kmitaly v prostoru. Takový vzrůšo jsem v životě ještě nezažil.
A když si přede mě klekla a polkla mi toho skoro chlapa, bylo to jako když mi do palice udeří hned tři sta blesků najednou. Slastná žahadla mi vystřelovala z nitra, kolena se mi podlamovala tak silně, až jsem skutečně přepadl k ní, do toho mokrého nebeského pekla.
„Počkej, junáku, počkej. Tohle všechno je zatím jen krásná předehra...“ zastavila vodu a vzala si mě jako mimino do náruče. Než jsem vůbec pochopil, o co jde, tak se mnou mrskla o postel, sama padla vedle a natáhla si mě na sebe, jako nějaký tréninkový trikot. Já snad pro to neudělal vůbec nic a už jsem kmital někde ve vroucích hlubinách jejího koulařského těla.

Co bych líčil, byl to fakt božský pocit. Netrvalo dlouho a připadal jsem si jako loutka na špagátku. Každých pár minut jsem se ocital v jiné poloze. Jednou zalehla ona mě a já se dusil její obrovskou bradavkou, nebo si mě obrátila nohama k sobě a hlavu mi zamáčkla do svého klína, kde jsem se jen hltavě opájel.

Ale její horká, podmanivá vůně rozpáleného květu lásky, mě neustále víc a víc přiváděla k šílenství. Sotva jsem se silně přisál, stiskla stehna k sobě a já se dusil slastí. Mé tělo bylo jak zapojené na vysokofrekvenčním transformátoru. V hlavě mi to najednou prásklo a všechny hráze se jedním rozum beroucím šlehnutím prolomily. Sotva jsem zase po čase začal pomalinku vnímal své okolí, probralo se její mohutné tělo k opožděnýmu, ale zato dost mému životu nebezpečnýmu šílení. Každý můj dotyk ji vytáčel do hrozného varu s takovou razantností, až jsem se začal o sebe vážně bát.

„Nepřestávej! Pro boha živýho, přidej! Prosííím!“ křičela a bila mě svým klínem tak zběsile, že jsem se jí musel pevně držet, abych neskončil umlácenej někde pod postelí. Sotva se ale vykřičela, začal jsem mít nadějný pocit, že se snad tímto uragánem bude všechno tak nějak chýlit ke svému krásnému a spokojenému závěru.
Ale třikrát běda! Nenasytně se znova vrhla na mé zmožené tělo, které si silou natáhla na to své tak, že jsem byl zase bez jediný šance. A když mě ty její lýtka sevřely na mý šíji, tlak její ruky mě vehnal do otevřených dvířek té nenasytné komůrky, zavřel se nade mnou na dlouho zase svět. Hnala mě jako v atletickém finiši, při nasazení toho nevyšší tempa, kterému bych bez její aktivní pomoci nemohl nikdy stačit. Po nekonečně dlouhé době jsem se vysíleně zhroutil vedle jejího zpoceného těla a nemohl ještě hodně dlouho zaostřit. V hlavě se mi honilo rachotivé nic a když jsem se chtěl po jejím odchodu pod sprchu postavit na vlastní nohy, tak jsem hrůzou
zjistil, že to bez nějaké podpory už snad ani nezvládnu.

Už vůbec nevím, jak jsem se dostal do kabiny výtahu. Vím jen, že jsem se opřel o umakartovou stěnu v rohu a sjel na podlahu. Spustil výtah dolů jsem však už neměl sílu. Vylekal jsem se až v momentě, když kabinu zespoda někdo přivolal. Domů jsem to měl sice jen necelý kilometr, ale překonat jej bylo možné jen s několikrát opakovaným odpočinkem...

Když jsem se ráno probral, tak mě bolelo úplně všechno. Skoro jsem měl pocit, že mé tělo vběhlo do nějaké vysilující tréninkové fáze po dlouhém zimním spánku. Tato moje první sexuální zkušenost mi skoro zpětně začala nahánět hrůzu. Tenkrát jsem byl přesvědčen o tom, že přesně tak, jak reagovala moje koulařka, bude reagovat každá další dívka. Trvalo hodně dlouho, než mi zase otrnulo a já sebral odvahu k dalšímu koketování s Jitkou v jízdárně. Využil jsem k tomu naši společnou vyjížďku, kterou jsme v minulosti absolvovali už několikrát.

„Teda, já ti, Jitko, upřímně povím, že ses neuvěřitelně zlepšila. Je vidět že máš opravdovej talent. Vidíš, jak tě i ta kobylka baští?“ chválil jsem ji a nespouštěl při tom oči z jejího rytmicky dosedajícího zadečku.
„Jen si ze mě dělej legraci. Ty ani netušíš, jak je pro mě tohle snažení ještě pořád vysilující...“
„To se ale za chvilku poddá, uvidíš. Tvé tělo rychle pochopí zákonitosti pohybu toho koňského a přizpůsobí se mu tak, že pohybově splynete. Pak už ti to bude dělat jenom radost...“
„Jirko, já se toho pocitu, o kterým mi tady vyprávíš, snad nikdy nedožiju...“
„No tak, neztrácej naději...“ zamanévroval jsem se svým ořem tak, abych se dostal po její bok a natáhl jsem ruku.
„Ani netušíš, jak jsem moc ráda, že sis mě při těch prvních vyjížďkách na krk uvázal právě ty...“ chytla se ráda podávané ruky.
„I mě to těší, opravdu. Dalo mi dost práce, toho neodbytnýho Kocábka vyšachovat. Ten asi má o tebe eminentní zájem, že?“
„Kocábek? S ním bych nikam nejela ani kole...“
„A proč?“ přišlo mi to k smíchu.
„Ani vystát ho nemůžu… ty jeho smyslný pohledy a vlhký ruce. Vždycky mám pocit, že mě pořád očima jen svlíká do naha...“ s důrazem mi stiskla ruku.
„A o mě si to nemyslíš?“
„O tobě rozhodně ne. Ty seš správnej kluk, kterýmu se dá i věřit...“
„To teda můžeš rozhodně...“ zdůraznil jsem. „A když budeš mít chuť si odpočinout, tak řekni. Teď si dáme lehký klus...“ naposledy jsem jí zmáčkl ruku a vyrazil.

Bylo to s ní opravdu moc krásné. Široká lesní pěšina tlumila koňský dusot a já věděl přesně, kam až se chci dostat. A když jsme po čtvrt hodince dorazili k pastvině, za kterou stál mladý bukový lesík s potůčkem, tak jsem zvolnil.
„Jirko, prosím. Jestli ti to nebude vadit, tak bychom si mohli udělat opravdu malinkou přestávku...“ zaslechl jsem za sebou její prosbu.
„Pojď přede mě...“
„Nechci, jen zpomal...“
„Támhle u toho hájku si odpočineme. Teče tam i potůček a koně se můžou v klidu napást.“
„Fajn...“ souhlasila.
Objeli jsme jej levou stranou a volným krokem došli až ke břehu potoka.
„Jestli budeš chtít, tak se můžeš i malinko opláchnout..“ sesedl jsem a ona mě následovala.
„No, zadek mám opravdu rozpálený jak kamínka...“ usmála se. „Myslíš že nám neutečou?“
„Myslím, že ne...“ propustil jsem svého koně, který se hned ohnul a začal žrát.
„Je tady opravdu překrásně...“ šeptla udýchaně. „Moc ti děkuji za tvou trpělivost. Myslím, že chvílemi začínám mít dokonce pocit, že to nakonec i já dokážu...“
„Mockrát jsem ti to říkal a tvé úsilí ponese ovoce, uvidíš...“ pochválil jsem ji.
„Ale jen díky tvé trpělivosti...“ zase zdůraznila.
„Ještě pětkrát, desetkrát sem zajedeme a pak už i ty začneš konečně vnímat krásy kolem sebe...“
„Kéž by. Zatím ještě nestíhám vůbec nic...“
„Ale i to je úplně normální...“
„Pořád si uvědomuju, že jsem v sedle taková nějak křečovitá. Jen chvílemi se mi povede, že to jde lehounce a skoro samo.“
„A to je přesně ten krásný pocit, o kterým ti celou dobu vykládám.“
„Já vím...“ sedla si opatrně do trávy.
„Je tady fakt překrásně, že?“
„Moc. Ale jsem zpocená, jako bych celou tu cestu běžela po svých.“
„Potůček tady máš, sluníčko překrásně svítí, daleko široko nikdo není, tak co ti brání v tom, aby ses malinko osvěžila? Já to tedy udělám rozhodně...“ a hned jsem ze sebe začal ležérně stahovat věci, ani jsem nečekal na její souhlas.
„Hm. To mě nenapadlo. Já ale na sebe nic nemám...“
„No tak, Jitulko. Myslím si, že k osvěžení těla a ducha nepotřebuješ určitě nic na sebe, naopak...“
„Tobě se to mluví...“ šeptla a botkou se vrtala v kopečku rozcuchaného drnu..
„No tak, už přeci nejsme malý děti a taky není osmnácté století. Podívej se kolem sebe. Jsi tady jen ty, já, pár nádherných koní a hejno skřivanů...“ stáhl jsem si kraťasy a hodil je na hromadu.
„Když tohle já opravdu nedokážu...“
„Nevadí. A nezlobíš se na mě, když jsem to já tak sobecky udělal? Nechtěl bych se potom oblíkat do mokrých věcí...“
„Nezlobím, opravdu ne...“ špitla a malinko se otočila stranou, protože pochopila, že to myslím vážně.“
„Fajn. Třeba se potom bude chtít i tobě...“ rychle jsem ze sebe stáhl slipy a sestoupil z nevysokého břehu do opravdu příjemné vody, která mi sahala s bídou po kolena. „Je to ještě větší paráda, než jsem si myslel. Ten potůček je mělký, běží přes celé pastviny. Sluníčko jej opravdu v pohodě stačilo prohřát...“ sváděl jsem ji dál a sedl si do vody.
„Já ti, Jiří, věřím...“ otočila se zase ke mně a já cítil, že sama ze sebou svádí silný boj.

Labužnicky jsem si vodu stříkal na ramena a občas jsem se i potopil. Dělal jsem, že o ni nejevím vůbec žádný zájem. Když jsem se příjemného mokra nabažil, začal jsem si hrát. Hrnul jsem před sebou písek a hledal větší kameny. Netrvalo dlouho a povedlo se mi hladinu ještě o pár centimetrů zvednout.
„Dívej, ještě chvilku a bude se tady moct i plavat...“ přeháněl jsem.
„Bylo by to fajn, kdyby byla o něco hlubší...“ zaslechl jsem náhle za sebou.
„Bude, neboj...“ reagoval jsem snad přirozeněji, než sama přirozenost. „Pojď mi pomoct, stáhneme sem támhle ten kámen a k němu si dojdeme pro ty čtyři kameny támhle po proudu. A uvidíš jak rychle se zvedne hladina...“ kombinoval jsem, aniž bych si její nahoty vůbec všímal.
„Tak jo...“ náhle ožila.
„Počkej, já ho tady nadzvednu a ty jej tlač z této strany, abychom jej dostali do proudu...“ radil jsem, a teprve když se ohnula a zabrala, tak jsem ji poprvé znalecky obkroužil pohledem...

Srdce se mně divoce rozbušilo a v hrdle mi začalo dráždivě škrábat. Její štíhlé tělo, krásná plná prsa tak akorát do dlaně a kraťoučký kožíšek pod bříškem mě fascinovaly. Tento pohled neměl vůbec nic společného s pohledem na svalnaté, strach nahánějící tělo divoké koulařky.

„Ještě kousek...“ napínala se.
„Teď to půjde...“ zabral jsem a kámen se dal konečně do pohybu a s velkým cákancem pleskl o hladinu potoka...
„Jirko honem, musíme jej dostat sem mezi ty kořeny...“ radila a na svou nahotu v zápalu boje už dávno zapomněla. Když se zase ohnula, nasál jsem krásný pohled pohupujících kůzlátek nízko nad hladinou.
„Moment, pomůžu ti. Nesmíš se lopotit s takovou tíhou, ty moje křehounká dívenko. Nejsi přeci žádný dřevorubec...“

Stavěli jsme ještě snad půl hodinky a bylo hotovo. Naše nahota splynula s okolím a já už dávno měl pocit, že ji to vůbec nevyvádí z rovnováhy. V osvěžující vodě se i ten můj uličník choval důstojně, takže nehrozilo nic, co by moje nejtajnější myšlenky mohlo prozradit.
„No řekni, není to paráda?“ zvedla se a odhodila neposlušnou loknu z čela.
„To je víc jak paráda. Musím ti vážně, Jitko, říct, že jsi ta nejúžasnější holka, jakou jsem kdy poznal.“
„Opravdu?“ zarazila se a honem nevěděla, jestli mám na mysli její tělo, nebo přístup k celé akci.
„Fakt. Jiná by se ofrňovala, ale ty?“
„Když já tak moc do tý vody chtěla...“ přikryla si prsa.
„Počkej, no tak. Nezapírám, opravdu se mi moc líbíš a ani netušíš, jak šťastnej jsem, že jsme dneska vyjeli právě spolu...“ udělal jsem ten rozhodující krok směrem k ní.
„Ale, Jiří...“
„Můžu tě malinko, opravdu jen malinko políbit?“
„Ale...“ její rty se chvěly, ale šly pomalinku mému přání samy v ústrety.
„Jsi jako krásný sen, který si již dlouho každý večer ve svém pokoji sním. Jsi, jsi ve skutečnosti ale mnohem, mnohem krásnější...“
„Jiří, já, já se opravdu vůbec nechápu...“
„To má být výčitka, nebo jen konstatování?“ usmál jsem se.
„Já, já bych se takhle nesvlíkla ani před našima. Když jsem musela jít poprvé k ženskýmu, tak jsem málem studem omdlela a tady?“
„Tady je to úplně o něčem jiném. Tady funguje kouzlo sluníčka, krajiny, tvé vlastní chtění i má bezprostřednost. To když se všechno tak krásně sejde, tak o co vlastně jde? Jen podmanivost takové úžasné bezprostřednosti se nedá vůbec ničím nahradit. Nebo to vidím špatně?“
„Vůbec ne... jen…“
„Jen sem, jen tam...“ šťastný výkřik se mi vydral z hrdla a já nechal své tělo padnout volným pádem na znak do vody.
„Jirko, ty jsi ten nejúžasnější blázen, jakého bych si dokázala jen představit...“ plácla sebou se smíchem vedle mě.
„Jestli budeš chtít, tak tohle bude naše kouzelný jezírko lásky, do kterýho se budeme chodit koupat jen a jen my dva...“
„Chci...“ zavrněla a nechala se proudem pomalu unášet směrem ke mně.
Těsně přede mnou roztáhla nohy a obkročmo přistála v mém klíně. Vyzvedl jsem její tělo z vody a přivinul si ji k sobě.
„Mockrát jsem se ujišťovala, že jsi správný kluk, ale nikdy jsem neměla odvahu ti to taky říct...“
„Dneska jsi to řekla svým přístupem tak přesvědčivě, že se v tom snad ani nemusíme dál ujišťovat...“
„Tys Jiří tady už někdy s nějakou dívkou byl?“
„Tady jsem byl snad stokrát, ale vždy pouze se svým koněm a v myšlenkách s tebou. A vidíš, někdy se snad i ta nejtajnější přání vyplňují... není to úžasný?“
„Ale proč jsi mi to nikdy nenaznačil, že si na mě myslíš?“
„Vždyť to sama moc dobře znáš. Někdy se člověk prostě bojí, že by mohl vlastní netrpělivostí něco pokazit, někdy k tomu zase není vhodná příležitost, nebo jen nemáš odvahu.“
„Tak to i já moc dobře znám. A povíš mi, kolik holek jsi už měl?“
„Zatím žalostně málo..“ pokrčil jsem popravdě rameny.
„Co to je, žalostně málo?“ nedala se odbýt.
„Jednu. A ta byla ještě ke všemu trochu odrostlejší. Už bych se jí opravdu nikdy nechtěl dostat do rukou...“ přiznal jsem se nediplomaticky.
„Opravdu to bylo tak moc zlé?“
„To bylo daleko horší a jak jsi na tom ty?“
„Já, já zatím dvakrát a…“ zarazila se a upřímně se mi podívala do očí. „Ale slíbila jsem si, že už nikdy, dokud nebudu přesvědčená o tom, že to je opravdu ten správný kluk...“ špitla a rychle si schovala tvář na mém mokrém rameni.
„A to jako proč?“
„Víš, chodila jsem s klukem skoro rok a když měl těsně před vojnou, tak pořád hrozně naléhal a vzdychal, že když bude v kasárnách, tak už nebude moct nic a ták...“
„Hm. A ty jsi mu prostě jen vyhověla, že?“
„Vyhověla. Myslela jsem si, že to bude zrovna tak krásný, jak se o tom píše v různých románech, ale byla to katastrofa...“
„A v čem si myslíš, že to bylo?“
„Buď mojí hloupostí, nebo jeho uspěchaností... já nevím…“
„Jak uspěchaností?“
„Byla jsem u nich na návštěvě a měli jsme na všechno jen hrozně málo času...“
„Ty si teď děláš legraci?“
„Opravdu nedělám. Vůbec nechápu, jak jsem se k takové akci za takových podmínek mohla nechat umluvit. Však ono mě to taky pořádně vytrestalo. Takovou bolest jsem ještě nikdy nezažila...“
„A co bylo dál?“
„Dál? Za tři dny to ode mě chtěl znova, a když jsem odmítla, tak si mě prostě vzal skoro násilím...“
„Prase jedno...“
„Přesně to jsem mu taky řekla.“
„A jaký bylo to po druhý?“ „Nijaký, mimo toho, že mě to zase moc bolelo...“
„Hm a dál?“
„Dál už nic. Ještě než nastoupil na vojnu, stihnul sbalit Janu, to byla moje kamarádka a bylo to...“
„No jo i tak to někdy v životě chodí. Asi je to i tak, že každej z nás potřebuje dostat pořádně za vyučenou, aby už jednou konečně pochopil, že všechno si prostě žádá to své. Někdy se chováme jako by za další hodinu už měl přijít konec světa...“ rozohnil jsem se.
„Takže i ty jsi dostal někdy za vyučenou?“
„Už jsem ti to naznačoval...“ krátce jsem jí vyprávěl mou první zkušenost.
„Je to vůbec možný? To opravdu všechno s tebou dělala?“
„Přísahám a ani se mě na nic neptala. Připadal jsem si jako špatně vyřezanej maňásek.“
„Ale bylo to alespoň krásný?“
„Jo, kdyby toho bylo o dvě třetiny míň...“
„Ten svět dospělých, je ale stejně tak nějak zkaženej, že?“
„Asi. Anebo jsme do něj prostě jen my ještě nedorostli...“
„Možná. To já, já bych dneska už přesně věděla, jak bych to chtěla...“
„Opravdu?“ vydechl jsem překvapeně.
„Ano, věděla...“ zvedla hlavu a podívala se mi zase do očí.
„A jak?“
„Když budu mluvit za sebe, tak se úplně ze všeho na to musím nejdříve hrozně moc těšit a né se hrozně bát. Pak si potřebuji povídat o hezkých věcech, líbat se a dlouho se mazlit a teprve potom...“ zase si schovala tvář na mém rameni.
„Jak to tak přesně víš?“
„Moc jsem o tom přemýšlela. Mám jednu o hodně starší kamarádku a radila jsem se s ní. I ona mi říkala, jak by všechno mělo začít, aby to opravdu bylo taky moc hezké...“
„A ty bys teď chtěla?“
„A ty?“ odpověděla mi otázkou a dost nejistě zvedla hlavu.
„Já, já moc...“
„Já taky...“ vydechla vzrušeně a sama mi nastavila své rty.
„Tak půjdeme na chvilku na sluníčko?“
„Půjdeme...“ vstala jako první a táhla si mě z vody.
„Zůstaneme třeba tady?“ ukázal jsem na velký koberec jemné trávy.
„Třeba...“ padla pomalinku na kolena a vztáhla ke mně své paže.
„Jitko, myslím, že tě opravdu miluju a že bych si moc přál právě s tebou dobývat ten podivnej svět dospěláků...“ klekl jsem si proti ní a položil jí ruce na ramena.
„Já jsem pro...“ zavrněla a pomalinku si se mnou lehla do trávy.
S dost silným pocitem strachu, pramenícím zřejmě v hloubce mého nitra z uložených obav mé poslední zkušenosti, jsem se rozhodl opatrně experimentovat. Pomalinku jsem se rozběhl po jejím těle a hledal ta nejcitlivějším místečka. Dost mě vyvádělo z míry, když skoro pasivně ležela a jen tichounce vzdychala. Nekonala se žádná exploze vášně, nebo vše ničícího chtění. Nekonaly se ani žádné protiútoky, či pokusy mi stejným některé něžnosti vrátit. Pravda je, že mi dovolila volný pohyb po svém těle.
Byla skutečně úplně o něčem jiném, než ta moje koulařka.
Hrozně jsem se lekl, když šeptajíc, pořád opakovala své Né!
Byl jsem z toho dost zmatený, protože jsem se rozhodně nechtěl ani v nejmenším dopracovat k tomu, abych jí něco ze svého chtění vnucoval.
Ale na rozdíl od jejího slovního projevu se chovalo její tělo v příkrém rozporu. Ještě mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, proč se pod mými dotyky napíná a zase uvolňuje, jako by čemusi v hloubce svého nitra naslouchala.
Když jsem se prolíbal zpět až k jejím horkým rtům, očekával jsem zásek jejích lýtek do mého zátylku, ale zase se nic takového nekonalo.
Nakonec jsem raději vyvinul vlastní iniciativu a opatrně její nožky zvedl a pomalinku, krůček po krůčku se loudavě propadal hluboko, přehluboko do jejího tak úžasně připraveného a roztouženého chtění. Bylo to nepopsatelně krásné! Každý pohyb, každý přítlak jsme si společně vychutnávali s neustálou potřebou se líbat, hladit, nebo si šeptat překrásná slovíčka, která by jeden za normální situace, ani nahlas nedokázal nevyslovit.
Když se mi povedlo s ní již podruhé proběhnout rozkvetlým sadem lásky a ona se hlasitě vyzpovídala ze svého snového prožitku, šel jsem do střehu, protože jsem už cejtil, co se asi za pár okamžiků se mnou stane. Když to v mé palici zahřmělo, vyletěl jsem s hlasitým zakňučením z mé nově objevené lásky ven.
To všechno nás tak silně vzalo, že jsme snad další půlhodinu neřekli ani slovíčko, jako bychom se báli, že se probudíme z nějakého překrásného snu.. Teprve když už jsme seděli v sedle a pomalým krokem opouštěli naši oázu lásky, probrala se Jitka jako první...
„Jiří, proč se mnou vůbec nemluvíš? Udělala jsem něco špatně?“ šeptla s obavou, když si oba koně srovnali krok.
„Blázínku můj neskutečně sladký… protože jsi mě celého tak neuvěřitelně hluboce očarovala...“
„Jak to myslíš?“
„Přesně tak, jak to i ty sama cítíš...“
„I tobě se to opravdu tak hrozně moc líbilo?“
„Ba ne, to ještě nic nevystihuje. Musíš ještě hrozně moc přidat!“
„Tak proč, proboha, nekřičíš radostí?“ vydechla a už vůbec nešeptala.
„Protože se bojím zaplašit tu doznívající krásu v mém těle, v mé duši...“
„Proč to muselo trvat tak dlouho, než jsme se sešli?“
„Protože jsme asi museli pro naše setkání uzrát, lásko...“
„Jsem moc ráda, jestli to myslíš vážně...“
„Myslím a jsi první děvče na světě, kterému jsem tohle kdy pověděl…“
„A myslíš si, že budu i tou poslední?“
„To nezáleží jenom na mě! Já bych si to hrozně moc přál...“
„A myslíš opravdu, že mám na to, abych teď jela jako první?“
„Myslím, že na to máš už dávno!“ volal jsem za ní, protože na mou odpověď již nečekala.
Štěstí za ní jen vlálo a netrvalo dlouho a klus jí už nestačil. Přešla v rychlý cval, až jsem se o ni začal bát. Ale byla jak vyměněná, jak znovuzrozená...

To, co jsme si u našeho potoka prožili, bylo pro nás pro oba na dlouho tím nejkrásnějším. A vůbec jsme nechtěli připustit, že je to jen začátek něčeho úžasného, co nás spolu na dlouho teprve čekalo.

Na tom jsme se nejednou shodli i po několikaletém manželství, kde naše štěstí bylo znásobeno dvojím sladkým přírůstkem. I v tom nám pán bůh přál, protože v intervalu dvouletého kroku, se nám vždy narodila překrásná dvojčata…

***