Příště rozmýšlej - co si budeš přát! 2.Díl

Anotace: Není co dodat pokračování první části... jen.. čtěte :-) a komentujete, prosím, ať vím, co zlepšit i co ujde.

Příště rozmýšlej - co si budeš přát!
Dějství druhé

Cesta do drogistického skladu 21 hodin

Příjemně naladěná Michaela si vykračovala po cestě z města do skladu a vychutnávala si teplý večer měnící se v noc. Bylo ještě poměrně dost světla a tak to vzala zkratkou po lesní cestě. Vzduch byl cítit šípkovými růžemi, které kolem polní cesty kvetly, vtahovala tu omamnou vůni nosem i ústy a dlouhé nohy kladla zálibně na chomáčky trávy trošku zarostlé pěšiny. Oproštěna od starostí vnímala jen klid a krásu večera. Ani se nenadála a už uviděla sklad, jehož střecha vyčuhovala nad koruny stromů. Posledních pár metrů skoro uběhla a vešla velkými plechovými vraty dovnitř. „Chudák můj, zase tady dře jak blbec sám,“ pomyslela si se soucitem Michaela. „Jo, jo, Dany je dříč, chce, abychom se měli fajn a já mu alespoň dnes můžu trochu pomoci.“
Ve skladu se svítilo až vzadu v kanceláři. „Danieli, už jsem tady!“ Zvolala a vydala se napříč skladem ke zdroji světla. V malinké kanceláři však nikdo nebyl, neviděla dokonce ani Danovo věci, až za chvíli si všimla malého papíru ležícího na stole. „Myško promiň, musel jsem odjet s majitelem k porouchané dodávce se zbožím, vezmi si taxíka a dojeď domů, peníze na něj jsou v šuplíku.“ Zněl naškrábaný vzkaz od Dana. „Sakra!“ Ulevila si a vztáhla ruku po zásuvce, když …. „Vrrr… buch!“ zaznělo prostorem skladu. Leknutím až povyskočila, ale hned se uklidnila: „Kruci asi průvan…“ Vzala si peníze ze šuplete a kráčela ven si zavolat taxíka mobilem, domnívajíc se, že alespoň tam je signál. Věděla už z předchozích návštěv, že to strašné monstrum skladu zazdí telekomunikaci. Zrovna byla uprostřed skladu, když uslyšela zvuk klíče v zámku dveří. Chvíli zkoprněla, než začala křičet: „No to snad ne! Haló já jsem tady, nezamykejte mě!“ A běžela k vratům. „Bože… To mě snad neslyšíte?!“ Bušila do silného plechu dveří, až si zlomila nehet u palce do masa. Chvíli ještě zuřila a pak se začala rozhlížet po jiném východu. Zamyšleně si cucala kapky krve z palce a chodila kolem stěn jejího vězení, sem tam zakopávajíc o bedny se zbožím. Sklad byl však temný a asi dobře zabezpečen před zloději a tak měla smůlu… „Alespoň si rozsvítím.“ Rezignovaně si povzdechla a sáhla po čudlíku. „Cvak!“ A nic…. Málem zadupala vzteky a namířila si to alespoň do kanceláře, kde světlo fungovalo. Sedla si na židli a vytáhla mobil, nebyla tam však ani čárečka značící signál… už sahala po pracovním pevném telefonu, když zhaslo světlo i v kanclu… „Kurnik..“ zavrčela a zvedla potmě sluchátko. „Žádný tón… nic ale vůbec nic tu nefunguje!“ Už málem plakala dívka. Nevěda, co si počít znovu dosedla na židli. „Co teď? Daniel bude možná do rána někde na cestách, já snad tady budu muset strávit noc?!“ Otřásla se při uvědomění si černočerné tmy. Zvedla se a znovu začala bloumat prostorami v marné naději, že se stane zázrak a dostane se ven….

Sklad drogistického zboží 23h 35 minut

Drobná ženská postavička ležela schoulená na zvlášť velké bedně ve snění, když ji probudil šramot… Dveře se rozlítly a uslyšela hlasy. Ještě víc se schoulila za hromadu beden, aniž věděla, proč to dělá. Světlo se slabě rozlilo po místnosti. Někdo nahodil proud… Už už se vzpamatovávala a radostně vylézala ze svého úkrytu, když ji někdo chytil z druhé strany za rameno. „Hele, copak to tu máme! Zlodějka!!!“ řval ten tvor a táhl ji doprostřed místnosti. „Sakra, nech mě, nejsem žádná zlodějka, jsem přítelkyně Danyho, Daniela Kočváře, dělá tu vedoucího!“ Ohradila se strhávajíc vší silou ruku toho přerostlého chlapa ze svého ramene. Rozhlédla se po tom, s kým má tu čest – mimo toho neandrtálce, co jí tak surově dovlekl doprostřed, jak na hanbu, tam stáli další tři muži, byli čistě oblečeni, v drahých džínech a kožených bundách. „Nepovídej ty malá strako, co bys tu jinak v noci dělala?“ opáčil ramenatý chlap v popředí. „Zavřeli mě tu, když jsem šla za svým přítelem, můžu vám ukázat i jeho vzkaz, že musel odjet!“ Bránila se nařčení Michala a začala se uklidňovat. „Tím jim vše dokážu a konečně se dostanu domů.“ Pomyslela si. Muž, který měl hlavní slovo i ten, co jí stále držel za rameno, s ní šli do kanceláře, aby jim dala svůj důkaz neviny. Krev jí ztuhla v žilách. Na stole nic nebylo!!!
Zoufale si začala prohledávat kapsy domnívajíc se, že si najednou tak cenný kus papírku někam nevědomky schovala. „Vida, cha je to zlodějka a ještě k tomu lhářka!“ vyřkl vůdce a šel z místnosti do skladu, kam byla za chvilku dovlečena i vzpouzející se dívka. „A kdo jste vy, že mě tak urážíte!“ vyhrkla, když stála uprostřed hloučku. „O to se děvče nestarej!Ale na rozdíl od tebe se známe s vedoucím.“ Zavrčel na ni ten nejvíc s ní komunikující chlap a ostatní jen mlčeli a výhružně se na ní dívali. „Tak zavolejte klidně policii, já jím to vysvětlím sama, že jsem zde byla zavřená omylem.“ Řekla celkem rozumně Michala, přes své rozrušení.
„To by se ti hodilo, ne, my si tě ztrestáme sami, když budeš poslušná a posloužíš nám, tak tě pustíme.“ „Jak posloužím?“ „Nedělej blbou a svlékni se!“ Přitvrdil zas na hlase ten jejich kápo. „Dělej!“ „No tak, kočičko, pohni sebou!“ Přidali se i ostatní. „Mám jí pomoct, Martine?“ promluvil ten, co ji držel, k hlavnímu trapiči. „Ne, já sám!“ přikročil k ní a strhl z ní tílko a potom i šortky. Kopala, ale ostatní se jali ji také přidržet, tak bylo její vzpouzení marné. Martin odhodil její oblečení do rohu a poodstoupil. Stála nahá mezi těmi muži a třásla se jak osika. Vnímala ty čtyři páry nestoudných očí, které bloudily po její figuře. Začala řvát.. jen se smáli. „Klidně řvi, tady tě, kotě, nikdo neuslyší...“ Řekl Martin s trochou něhy v hlase. Byl trochu dojat krásou té mladé ženy a nechtěl, aby se zhroutila. „Neboj se, dám Ti ještě jednu šanci…. Když poznáš, kdo z nás kdo jsme tady, ti ho tam teď strčí, tak tě hned pustíme, ba tě odvezeme domů!“ Neptal se na souhlas a vysadil jí na velký pult a přetočil ji na bříško, nohama do prostoru a hlavou ke zdi, přes oči jí dal pro jistotu šátek, který měl předtím kolem krku. Strachy se nehýbala… uslyšela pomalu se přibližující kroky, pak jí někdo poměrně jemně roztáhl nohy a vrazil jí ho do kundičky. Divila se, jak to, že jí to není nepříjemné… Jen párkrát do ní nabiják zajel a … „Tak kdo z nás to byl?“ Martin ji zvedl a posadil na pult, byla tak zkoprnělá, že měla tělo jak hadrová panenka. „ Já,já nevím… snad ty…“ Koktala Michaela ukazujíc na Martina, v domnění, že když má hlavní slovo, tak to byl on. „Omyl, holčičko! Budeš se muset vykoupit s námi všemi! A jako první nám uděláš strip…támhle..!“ Ukázal směrem k vysokozdvižnému vozíku ten dominant. „Cože?“ zakvíkla Michaela. Nikdo se jí na nic neptal a ti ostatní se k ní přihrnuli a vysadili jí na plošinky vidlice ještěrky, zdvižené asi metr nad zemí. Stála tam ve vzduchu, nahá rozkročená, jen ve světle modrých teniskách před čtyřmi chlapy. Dívali se na ní a v očích jim viděla obdiv. Vlasy barvy medu jí po tom boji volně splývaly přes plná ňadra až k pasu a klín jí začal vlhnout vzrušením. Tak paradoxní situaci ještě nezažila, mísilo se v ní ponížení spojené se vzrušením z těch pohledů i nenadálé situace. Bradavky jí ztvrdly a ona se hrdě napřímila. „Nemám, co si svléknout a udělat vám strip - vy blbouni!“ Vysmála se jim do obličeje a stáhla z nohou botky a hodila je po nich. Jednou botou zasáhla vysokého štíhlého blonďáka a druhou Martina. Martin se místo vzteku usmál a pomalu se k ní blížil. Celá se klepala, podivně ji vzrušovalo být terčem jejich chtění a zároveň se tak bála. Došel k ní a pomalu sjížděl hrubou dlaní od jejích vln kadeří, přes zahrocená prsa až ke klínu… byl vysoký, široký v ramenou a měl její kundičku takhle plně k dispozici. Jednou rukou jí roztáhl stydké pysky a prstem druhé ruky se jí ponořil dovnitř. Tváře i přirození jí začalo hořet jak v plameni. Chvíli si s ní hrál… Ve skladu najednou bylo zvláštní ticho, jen sem tam se ozvalo nadržené zamručení. Martin k ní zdvihl hlavu a podíval se jí do očí. Neměl zlé oči.. Pak pomalu vytáhl prst z její štěrbiny a s přivřenýma očima olízl rosu, která se jí už perlila po celé kundě. Vzrušení přemohlo jakýkoliv Michaelin vzdor, strach, mravnost… Divoce zasténala a zaryla nehty do Martinovo ruky. S pousmáním ji ten cizí muž vzal do náručí položil na zem - jen částečně zakrytou kůží bund, které tam muži hodili. Dívka byla v obležení mužů, dva byli u ní na zemi a zbylí stáli nad ní s vytaženými penisy. Nevěděla, na kterého dřív sáhnout, kterého z klacků ochutnat. Byli to všichni poměrně atraktivní muži a hlavně vybavení… Jejich nateklé žaludy měla nad sebou i jednoho po druhém mezi rty. Zvláště ten největší trapitel si vychutnával každý zásun mezi její, za chvíli napuchlá, ústa. Do kundičky jí zajížděl něčí penis a několik rukou jí hladilo celé tělo… mačkalo svíralo, lízalo, zajížděli do ní… Už nevnímala, kdo co dělá… jen cítila… byla.. byla v ráji nebo pekle, ale třásla se vzrušením a vypínala jak luk v orgasmech, které přicházely pořád v kratších intervalech. Opět ji převrátili na bříško a mnuli a mačkali jí zadeček, pomalu vjížděli do úzké ještě jimi nezneuctěné úžiny zadečku. Jeden z chlapů poodešel a roztrhl krabici s olejíčky. Nakapal jí olej na zadek a snad i na celé tělo, celá teď klouzala a voněla jak právě vytažená z olejové lázně… Jeden z mužů jí nadzdvihl a vlezl si pod ní a začal jí vyšukávat mušličku, Martin si klekl za ní a vrazil jí ho trochu nešetrně do prdelky. Zprvu pomalu a potom stále rychleji se v ní hýbali a uváděli jí k nepříčetnosti… Muži nad ní už nevydrželi ten pohled a zacukalo jim v nabijácích a Michaela ucítila horkou tekutinu dopadající jí na tvář. Martin s kumpánem řádili uvnitř jejího těla a ona myslela, že už nemůže a přesto znovu a znovu na ní přicházely ty slastné stahy… Pak už jen cítila, jak to do ní oba pumpují…. Pak tma.. snad na chvilku ztratila vědomí… byla úplně mimo.. Tak se jí to líbilo.. ale jak tohle má proboha vysvětlit sama sobě, natož Danymu? Tohle nikdy nepochopí, opustí ji… lítaly jí ve zmatené mysli myšlenky jedna za druhou. Začala se zvedat do sedu a viděla, jak jí Martin přináší deku a navlhčenou osušku a tak zvláštně něžně jí utírá…. Nic neříkala, co také na vše říci? Ostatní už odešli ven ze skladu a Martin jí přikryl dekou, zvedl se a začal odcházet. Pak si to rozmyslel, sehnul se k ní: „Jsi krásná,“ zašeptal a políbil jí na tvář. Pak zmizel v temnotě i on. Dveřmi vanul do místnosti vlahý vánek noci…
Michaela seděla a přemýšlela, co bude dělat… když tu uslyšela šramot za stěnou beden u zadní strany skladu… už se ani neděsila - nešlo to, po tom všem... Najednou před ní stál její přítel. „Dany co…“ Nedořekla. Daniel jí přerušil: „Michaelo, já tu byl celou dobu!“ „Ale… jak to?!“ Nechápala nic Michala. „Všechno se mělo stát, tak jak se stalo, ten vzkaz jsem sebral já. Já byl ten první, co ti ho tam strčil…“ Pomalu vyslovoval Daniel. „Cože, ty hajzle, jak to…!!!“ „Michaelo, buď upřímná… chtěla jsi to, líbilo se ti to?“ Michaela nechtíc kývla s přirozeností jí vlastní. „Ano, já to slyšel, až jak se ti to líbí,“ pousmál se Dany a objal Míšu …

“Víš, že Ti splním každé přání, hlavně ty, které by sis sama jinak nesplnila… vzpomínáš tenkrát v Rokáči - U Krbu, co jsi chtěla… ti chlapi jsou od tamtoho stolu… víš jakého…
Příště rozmýšlej - co si budeš přát!“

(Autorka se s tímto příběhem neztotožňuje a už vůbec nikoho nenabádá ke grupáči, či nechráněnému pohlavnímu styku, leda ve své fantazii, kde se smí vše…)