Srdce pro královnu

Anotace: Povídka o romanci nemilované královny.

Srdce pro královnu



Paříž 15. října 1793

Jak je pozlátko lákavé-drahé roby, šperky, bankety a plesy… hřích nepodlehnout pokušení všech krás světa! O tom smýšlela i královna Marie Antoinetta, údajně velká marnotratnice, hráčka a milostná vlčice. „Madam deficit!“ takovou to přezdívku si vysloužila od svého lidu. Poddaní trpící hladem a královská pokladna prázdná… královniným přičiněným. Avšak ptáme se, byla opravdu vina? Vždyť se stala královnou. Nemá jít královna příkladem a prezentovat svou krásou? Příchod patnáctileté půvabné princezny, jako manželky budoucího krále Ludvíka XVI.,vítali s nevídaným nadšením. A teď? Teď ji celá Francie nenávidí.
Ocitáme se v ubohé cele, kde na obyčejném dřevěném stole, při slabém svitu svíčky, píše svůj poslední dopis předčasně zestárlá žena. Stříbrné vlasy ukryté pod bílým čepcem, ještě nedávno nádherně světlých a hustých. Jemné pavučinky rámují modré oči, rýhy utrpení se táhnou podél plných úst, kdysi tak smyslných. Místo královny zůstal jen stín nešťastné ženy a matky. Křivdili ji? Nepochybně. Cožpak není hrůzné nařknout z incestu s vlastním synem? Cožpak je zrůda? Ne, jen žena toužící po štěstí a lásce, která ji byla odepřena. Královna Francie mohla mít vše, avšak jediné, po čem opravdu toužila mít nemohla…

„… Měla jsem přátele a pomyšlení na to, že od nich budu navěky odloučena mě naplňuje největším žalem, který si ve chvíli smrti odnesu do hrobu. Líbám svá milovaná dítka. Bože můj, drásá mě srdce, že je na věky opouštím. Sbohem…“
Marie Antoinetta dopsala poslední slova dopisu a byla by se dala do pláče, kdyby před její celou nestáli hlídači a bedlivě ji nepozorovali. Hlídali ostřím zrakem, jako by se báli, že jejího nečekaného útěku. Připadalo ji to absurdní, po karafiátové aféře, která byla její poslední záchranou už na svobodu nepomýšlela. Ba naopak, smířila se z brzkým koncem. Zítra tohle utrpení konečně skončí. Snažila si uchovat zdravou mysl, myslela na své děti. Co se po její smrti s nimi stane? Manžela ji popravili 21. ledna. Nyní zůstanou sirotky. Takový osud si nepřála žádna matka.
Útěchou dlouhé noci ji zůstali vzpomínky. Myslela na dávného přítele, který byl pro ní ochoten položit život. A právě do doby prožitého štěstí, byť trvalo krátce, se ve vzpomínce vrátila…


15. 7. 1783, Malý Trianon, Versailles

Celý večer ji pozoroval. Nespustil oči z jejích ladných pohybu při tanci. Marie Antoinetta si mladého hraběte povšimla už dávno, ale nyní, po letech odloučení ji připadal mužnější a krásnější. Vysoký v dobře padnoucí uniformě. Úplný opak jejího manžela. Kdyby tak, on byl jejím mužem… Ovšem takové štěstí ji nebylo přáno. Teď ho mohla obdivovat pohledem. Ve vzduchu ztěžklém po parfému s vůni pomerančových květu, které si oblíbil již Ludvík XIV. … ji cosi našeptávalo, že dnešní večer bude jiný… výjimečný…
Množství vypitého vína, sladké cukrovinky, mladí přátele, lesk šperku a skvostné načesané paruky, plesy, bankety… to tvořilo každý den královny v jejím soukromém zámečku. Teď se ji z toho trochu zatočila hlava. Obrátila se na svou přítelkyní vévodkyni de Polignac.
„Vypila jsem dnes přespříliš, omluvíte mne, má drahá?“ Tvář ji lehce zrůžověla při myšlence, jež se ji rodil v hlavě.
„Jistěže, Madam,“ odpověděla vévodkyně a s tajemným úsměvem zabloudila k hraběti Fersenovi. Konverzoval ve skupince mladých mužů, jistě o vojenských taktikách. Vévodkyni neuniklo, jakým pohledem se ten jeho ubírá. Mezi Marii Antoinettou a hrabětem Hansem Axelem Fersenem to jiskřilo jako nikdy předtím.

Vlahý noční vánek a nebe plné hvězd vylákalo Marii Antoinettu na zahradu. Náhle si připadala jako obyčejná svobodná žena, bez jakýkoliv závazku. Pomalou chůzí dorazila ke kašně dominující před honosnou stavbou zámečku. Rukou nabrala hrst kamínku a vhodila je na poklidnou zčernalou hladinu v niž se odrážel srpek luny. Voda je pozřela do svých útrob a znovu se uklidnila.
„Co děláte sama v zahradách, výsosti?“ ozval se harmonický hlas. Úlekem málem omdlela, když se otočila a hleděla na hraběte Fersena. V tmavých očích zračící se hloubka jeho citu.
„Dnes je toho na mne trochu moc. Chtěla jsem se nadýchat trochu čerstvého vzduchu. Co, že jste, milý hrábě, opustil bujarou zábavu?“ Nemohla odolat pohledu na to, jak mu slušela švédská vojenská uniforma. Muž každým coulem, pomyslela si. Och, kéž by bůh dal, a byl mým manželem. Věděla však, že toto toužebné přání ji není dáno.
„Totéž co vy, má drahá královno,“ Zahleděl se na ní výmluvným pohledem plných neřestných příslibu. Lehký ruměnec zahalil půvabný obličej. V zahradě byli sami, nikdo poblíž, kdo by je rušil. Dlouho takové štěstí nepocítila.
„Dnes je krásná noc. Neprojdeme se, má paní?“ Dvorně ji nabídl rámě. Ochotně jej přijala. Pomalu vykračovali po chodníku sypanými drobnými oblázky, poklidné ticho narušovaly jen bzučení nočního hmyzu a vodotrysk kašny. Zastavili se, až v altánku porostlým břečťanem stojící v odlehlejší částí zámeckého komplexu.
„Kéž by tento okamžik trval věčně,“ povzdychla si zasněně. „Jak příjemný by byl tento život, bez dvorské etikety, bez těch pohledu, které kontrolují každou chybu…“
„Bez vás Francie by nebyla tak oslnivá,“ řekl to tak tiše, jako by nechtěl zrušit tu vzácnou chvíli. Překvapeně na něj ulpěla zrak.
„Myslíte, můj drahý příteli? Versailles je příliš hlučná, všichni ti velvyslanci u dvora, přátele krále, etiketa. Šťastná jsem zde v mém útočišti, kde mohu být sama sebou, se svými dětmi. Život královny je někdy neúnosný. Ludvík se o mne příliš nezajímá, raději věnuje svou pozornost svým klíčům… Někdy… Někdy se cítím tak osaměla… Nemilována…“ po tváři ji kanuly jemné perličky slz. Vypadala tak krásně, že by ji nejraději přitiskl na svou hruď a líbal do skonání věku, nehledě na následky.
„Ne, má královno. Nejste osamělá a nemilována. Mé srdce tluče jen pro vás. Říkám vám něco, co už cítím od našeho prvního setkání. Zažehla jste ve mně plamen, jež nikdy neuhasne. Vím, že je zradou milovati královnu, ale nemohu jinak. Žádná žena se kterou jsem setkal vám krásou nevyrovná. Odpusťte mi tato upřímná slova.“ Na důkaz pokory poklekl a Marie Antoinetta zalykající se štěstím, ho pobídla: „Povstaň te. Vaše upřímnost mě těší, žel osudu člověk neporučí. Mé srdce cítí to samé. Avšak bolí mě, že naše štěstí nemůže být uskutečněno. Budu vás vždy milovat, a jsem nesmírně ráda, že i vy sdílíte mé city. Má matka, dej pokoj její duši, se směla provdat z lásky. Má starší sestře také povolila sňatek z lásky. My ostatní jsme takové štěstí neměly, jak vidíte. Ve čtrnácti letech jsem přišla k francouzskému dvoru, sama… Nemohla jsem si sebou vzít ani svého oblíbeného psíčka Mopse, jež by mi připomínal rodný domov. Můj život byl předurčen, láska mi byla odepřena, avšak takový je uděl princezen…“
Bez rozloučení ho opustila. Pokazila tak důvěrnou chvíli a nejspíš i poslední. Zakrátko se vrací do Švédska a ona ke dvoru. Zpátky k Ludvíkovi. Jak ten jí byl odporný. On a všichni jeho rádcové. Musela se uskrovnit kvůli dluhům, jež narůstaly každým dnem. Nerozuměli ji, všechna ta „paráda,“ byla snaha zapomenout. Vpadla do své komnaty, vrhla se do postele s nebesy, zabořila hlavu do měkkého polštáře, nehledě na to, že si poničí svůj pracný účes s pavími pery a stuhami a tiše se rozeštkala.

Hosté zamířili do svých pokojů. Ještě pozdě v noci se ozýval smích některých dam. Hrabě Fersen však nešel do své přepychově zařízené komnaty. Neslyšně otevřel dveře komnaty, která stála nejvzdáleněji na konci dlouhé chodby. Obrovské okno bylo pootevřené, linul se z něj příjemný chlad noci, lehounká záclona se při průvanu nadouvala jako objemný břich jeho velitele. Jediné světlo a to patřící srpku luny patřilo masité posteli s nebesy na kterém spočívalo tělo ženy. Jakmile za sebou zavřel dveře stejně neslyšně jako je otevřel. Postava ležící na loži se napřímila.
„Přišel jste?“ ozval se její hlas, ze kterého poznal zbytky smutku. Byla neodstrojená, z účesu ji trčely uvolněné prameny světlých vlasů, s nazrzlým odstínem. zpozoroval je už dávno a velmi se mu zamlouvaly. Ostatně i její plné rty vyzývaly k polibků.
„Ano. Můžu odejít jestli si to přejete.“
„Ne, zůstaňte.“

Nemohla uvěřit tomu, že ta slova vyřkla. Její tělo toužící po muži i zradilo. Ale nebylo na vině jen její hříšné tělo, nýbrž i srdce bažící po lásce. Tahle noc zůstane tajemstvím, jakým se zavázaly její věrné přítelkyně-vévodkyně de Polignac a princezna de Lamballe. Jen ony dvě tušily jaký nezměrný cit poutá královnu k hraběti.
Se zatajeným dechem pozorovala jak k ní přichází a bere do náruče. Hladovými ryze vášnivými polibky se nemohli nasytit. Jako by teprve teď obživla. Vášeň je zcela pohltila.
„Má sladká Antoinetto, jak jsem na tuto chvíli čekal…,“ špital a nedočkavě rozvazoval živůtek nyní už přebytečných šatu, aby se pokochal půvabným tělem.
„Drahý, och… kéž tato chvíle nikdy neskončí.“
On sám již stál v pouhé košili, která prozrazovala pevné mužné tělo. Kalhoty byly staženy, taktéž bílé punčochy. Brzy před ní stál obnažený, jen se svou sílou. Tak ráda se mu poddala…

Hans uvolnil složitý příčesek tvořený množstvím blankytných stuh, ladící s očima jeho milé. Po nahých ramenou se rozprostřela kaskáda plavých vlasů. Rozkošnicky do nich zabořil prsty, přitáhl si její hlavu blíž k sobě a hladově ji líbal na pootevřená ústa. Patřila jemu… Jen jemu. I když na kratičkou dobu. Zručnýma rukama strhl živůtek a polaskal pevná ňadra s vystouplými bradavkami jako dvě drobné růže. Nejvíc ho vábilo samotné luno, jež se mu samo odevzdalo, když do něj vnikl prsty. Její stenání ho nesmírně vzrušovalo. Nepřestával s hlazením ani líbáním.
Marie Antoinetta nedočkavá, rozdrážděná celou svou bytostí se vyprostila z jeho objetí. Hans ji nespustil z očí. Beze studu si svlékla šaty i spodní sukýnku, ale nechala si jen saténové punčochy. Jednou v životě okusila jaké je to svlékání bez komorných, ale líbilo se jí to. Měla ho jen pro sebe.
Francouzská královna se na okamžik proměnila v éterickou vílu, jako znával s pohádek, když mu je kdysi dávno chůva vyprávěla.
Vzala ho za ruku a táhla ho do svého tajného pokoje. Nestačil si všimnout bohatého zdobení osmiúhelníkové komaty, ostatně zabývati se toho by mělo pramalý smysl. Zastavili se, až ve výklenku na pohodlné sedačce. Tam do ní pronikl, až vzdychly oba nekonečnou radostí. Propletli se jako dva hadi a milovali se, dokud jejich divoce zmítající těla neosvítily první paprsky slunce. Opouštěl ji nerad, ale vojenské povinnosti ho volaly zpět do Švédska. Se smutným výrazem pozorovala jak odjíždí na svém běloušovi… Statný a mužný… Věděla, že toto nebude poslední setkání… Teď ji čekal návrat Versailles.


Paříž, 16. října 1793

„Hni se! Je čas!“ ostrá slova hlídače vytratila kouzelnou vzpomínku na milovaného muže. Hrdě pohlédla na toho muže se zkaženými zuby a přidrzlýma očima. Nikdo s ní už nejednal jako s královnou, po smrti manžela byla pouhou vdovou Capetovou. Ale co, již na tom nezáleželo. Přála si mít své utrpení za sebou.
Ostříhali ji vlasy, ale byly to pouhé zbytky vlasu, umaštěné splývající podél obličeje. Oblečenou v bílém popravčím rouše ji přitáhli ke káře, která ji měla odvézt rovnou ke gilotině. Sama nemohla chodit, museli ji podpírat. Na tváři se ji rozlil podivuhodný klid, smířená se smrtí projížděla kolem zástupu lidí, jež nebrali ani poslední úctu ke své bývalé královně a házeli po ní shnilá ovoce.
Přijela do Francie jako půvabná rakouská princezna, zemřela jako předčasně zestárlá žena za něco, co vůbec nespáchala. Byla vina, že byla taková jaká byla? Hrdá královna milující přepych? Kdyby se jí více věnoval muž, jež nebyl diplomaticky zrovna zdatný panovník nebo měla vedle sebe muže jako byl hrabě Axel von Fersen… Možná by byla jiná. Možná by se dočkala opravdového štěstí, které ji navzdory bohatství bylo odepřeno.
Gilotina uťala hlavu královně. Lid propukl v bujarý jásot. „Rakouskou děvku,“ kterou, tak hanlivě nazývali po mnohá léta, nechaly pohřbít ve společném hrobě, bez špetku úcty. Poprava královny znamenala vrchol a zároveň i pád revoluce.