Za/škobrtnutí

Anotace: The spirit is willing but the flesh is weak.

Snad chlad způsobil to náhlé vystřízlivění. Chápal, k čemu se schyluje, a že to ještě může zastavit. Bořil promrzlé ruce do kapes, pohroužený v myšlenkách, vzrušení dávno opadlo a najednou to bylo snazší. Teď věděl, co se chystá udělat, a to bolelo víc než lákalo. Ale neustával v chůzi, poslušně šel vedle, jako pejsek, nemluvil a nedíval se na ni, ona šla také mlčky. Cítil se příliš slabý na to, aby se s ní rozloučil, sehnal taxíka a odjel domů. Možná v tom byl i ten mráz, že toužil být v teple. Ale když pomyslel na teplo, začal roztávat. Tušil, že v teple se umrtvené zase probere k životu a bude znovu vábit a dráždit.

Varšava byla trochu méně ošklivá. Co nepřekryl sníh, to zahalila tma. Nevěděl, jak dlouho šli, ale procházeli ulicemi, v nichž nikdy předtím nebyl, nebo mu nebyly povědomé. Bylo v tom něco skličujícího, ale možná jen hledal důvody, aby nemusel začít pátrat, kde je. U jednoho z domů zastavili. Byla to dvoupatrová vila z druhé republiky, elegantně vyhlížející, ale při bližším ohledání se ukázalo, že téměř celá část do ulice je posprejovaná. Uslyšel zavrzání branky a následoval Aňu dovnitř. Malá předzahrádka, bytelné dveře.

Zmrzlými prsty odemkla, trochu to trvalo. Uvnitř to vypadalo nehostinně. Schodiště osvětlovala jedna poblikávající žárovka. Šel za ní a nejvíc myslel na to, jak uhlídat myšlenky. Na jednom patře zaškobrtl o předmět, v němž poznal malou dětskou koloběžku. V podkroví měla Aňa byt. Než vešli, usmála se na něj a on se taky usmál. Byt působil útulným dojem a byl vyhřátý. Aňa nabídla čaj nebo kávu a natlačila ho do obýváku, který – jak pochopil při pohledu na lůžko v místě, kde očekával pohovku –, byl také ložnicí. Zůstal raději stát a procházel tituly v knihovně, než by si měl sednout na postel.

Nedokázal tomu však věnovat pozornost. Tenká vrstvička ledu praskala, jak se plamínky rozehřívaly. Tělo přicházelo k sobě. Zachvátila ho zimnice, nepříjemný pocit chladu, že rád vzal za vděk čajem. Aňa mu pokynula, aby si sedl vedle ní, a on si sedl a upíjel a vracel se mu klid, který se pomalu přetavoval ve vzrušení. Prolomila mlčení. „Máš rád ticho?“ zeptala se. „V tichu k nám promlouvá Bůh,“ řekl první věc, co ho napadla, a pak si teprve uvědomil, že ji četl v literatuře s přívlastkem duchovní. Zabolelo to, když si vzpomněl, jak mu i tato konkrétní knížka pomáhala v budování zásad, jimž se nyní tak zpronevěřuje.

„Trápíš se, poznám to,“ řekla a prsty mu přejela po hřbetu ruky. „Mohu se netrápit…“ odvětil trochu přiškrceným hlasem. Vzala jeho tvář do dlaní. „Jsi hladový po teple. Záměrně neříkám po lásce. Ty máš v sobě moc lásky. Ale nemáš ji komu dát.“ Bylo mu do breku, když ho tak odhalovala proti jeho vůli. Rozhodl se odhalit sám, ale teď už ani nedoufal, že jím pohrdne. „Je to chlípnost, co mě sem dnes přivedlo,“ vypravil ze sebe. Usmála se. „Není to chlípnost. Vy tomu říkáte chlípnost. Jenže mnohem víc je to souznění, blízkost.“

Při těch slovech ho jednou rukou hladila ve vlasech a druhou přecházela po hrudníku. Když se k němu sklonila pro polibek, bez váhání jí vyšel vstříc. V první chvíli to byl bojácný dotyk, ale pomalu přecházel v trvalejší a hlubší. Zakláněla hlavu, když ji s prudkostí pro něj dosud nepoznanou vášnivě líbal, držela se ho kolem ramen, když pustil její ústa, laskal ji všude, kam dosáhl, aby žádné místo nezůstalo nepoznamenané. Zatímco jí rozepínal košili, neboli trhal knoflíky od sebe, měl pocit, že to nevydrží a každou chvíli vyvrcholí do napnuté látky. Alespoň si jednou rukou povolil kalhoty a druhou strčil do podprsenky.

Na dlani ucítil vystouplý hrot a pokoušel se vysvobodit prsa. Chci je vidět, lásko, šeptal ve vytržení. Pomohla mu a on podprsenku zahodil někam do kouta, aby nepřekážela, sám si také svlékl košili a nejprve se celý přitiskl k jejím ňadrům, aby je cítil na sobě, a pak je začal hladit a líbat. Jednu bradavku vzal do úst a nasál ji, nejprve jemně, ale když ho Aňa pevně přimáčkla k sobě a tlumeně vzdychala, odvážil se přitlačit. Sál jako kojenec a palcem nepřestával přejíždět přes druhou bradavku.

V jeden okamžik byli oba nazí. Dělo se to v extatickém polospánku, svlékali se rychle a svépomocí, aby už nic nestálo v cestě. Natáhla se před ním na postel a on mezi nohama spatřil její lůno, jak se decentně říkalo, a kdyby neměl v hlavě prázdno, tak by jej ten výraz určitě napadl, teď však žádná slova nebyla dost silná na to, aby dokázala vystihnout, co cítil, když poprvé smáčel ústa v té malé říčce. Vycházela mu naproti, ale pak před ním ucukávala, proto ji pevně chytil a pohyboval se tam a zpátky, než pochopil, že celé jeho tělo dělá ten samý pohyb a jestli nepřestane, udělá se dřív, než do ní vnikne.

Jazykem kroužil kolem pahorku a prsty zkoumal štěrbinku. Ruce křečovitě svírala v jeho vlasech a hlasitě sténala. Nalehl na ni, otevřela se mu úplně, a jak do ní vstoupil, tak se celá protáhla a zaklonila hlavu. Když ho obepínala, byla to ta nejněžnější přívětivost, jakou kdy zažil. Chvilku zůstal jen tak, vychutnával si ten pocit být uvnitř. Hladila ho na čele a po vlasech a ramenou. Poprvé přirazil tak silně, až mu vyjekla do ucha. To ho trochu vylekalo. „Nebolelo to?“ zeptal se omluvně. „Pokračuj.“ Byl to příkaz.

Jak přidával, cítil, že ona mu stále více pomáhá, přiráží a jejich touha na sebe naráží v jednom místě. Její sténání bylo stále prosebnější a v jednu chvíli ho k sobě přitiskla ještě pevněji, zavřela oči a kousla se do rtu. Její tělo v ten okamžik svíralo jeho a znemožňovalo mu pohyb. Strnutí povolovalo, Aňa vydechovala, a on přirážel nejrychleji, jak to dokázal. Pak se v něm všechno sevřelo, zatmělo se mu před očima a v několika vlnách to z hloubi naplňovalo Aňu. Největší pozemská slast. Chvěl se po celém těle, když na ni klesal, bezmocný jako zvíře, jež právě utrpělo smrtelný zásah.

-----------------------

Ta smrt byla ale úchvatná; šíp lásky nebyl plný jedu, nýbrž sladkosti. Alespoň s tou myšlenkou usínal. Post coitum omne animal triste est. To neplatilo, že každé zvíře je po styku smutné. Nebo? Jestliže noc byla nebem, tak ráno bylo peklem. Každé uctivé pokynutí kolemjdoucích, každé dítě, co pěkně zdravilo, za každého jeden bolestivý políček.