Nezkrotná touha

Nezkrotná touha

Anotace: Krátký příběh hříšné Alice...

Dost ztěžka otevřu oči a nakouknu do postýlky, kde slyším vrnět Marušku. Mou lásku, mé štěstí, moji naději. Ona je totiž to jediné, co mi po něm zůstalo… Přestože mne při vzpomínce na něj píchá u srdce, tak pohled na mé dítě vše změní, vhání mi úsměv do tváře. Je tak krásná, líbezná, bezbranná…, překypuje energií, kterou mi vždy předá a já mám zase chuť ráno vstát.

I když posledních pár měsíců to vlastně není jen ona, kvůli komu vstávám s radostí a umí mě nakopnout do nového dne. Otočím se k nočnímu stolku odkud popadnu do ruky mobil, na kterém jako obvykle objevím nový vzkaz...

Přeji krásné ráno, krásko! Vítá Vás nový den a já se už nemohu dočkat, až Vás konečně spatřím!“

Dnešní zpráva mne jako vždy potěší. Vlastně ne, potěší mne mnohem víc, protože je jiná než ty předchozí. Je naprosto výjimečná a unikátní, až z ní ucítím šimrání v podbřišku. Erikovy zprávy mne sotva kdy nechávají chladnou, jak by také mohly, stal se součástí mého pochmurného života. Dost náhle a zcela nečekaně, přesto je to právě on, kdo mi vlévá do žil novou krev.

Užuž se chystám odpovědět, když mobil začne znenadání vyzvánět jako na poplach, jen úlekem poskočím. Celá rozechvělá, přijmu hovor téměř okamžitě.

Ahoj mami, proboha, proč voláš tak brzy? Hoří snad?“ Vyjedu na svou matku, která téměř nikdy nevolá jen tak sama od sebe, aniž by k tomu měla závažný důvod a už vůbec ne před sedmou ráno.

Co by hořelo!“ Vyštěkne bez pozdravu, ale hned zase zmlkne.

Haló mami, seš tam? Voláš kvůli Marii? Dovezu ti ji kolem desáté, dle dohody, vždyť jsem ti to včera říkala,“ potvrdím okamžitě hlídání své ratolesti. To pro pořádek, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.

No jo…, proto volám…, ani ji sem nevoz. Já...já musím do práce…Dočekalová…, volala mi a chce abych přišla, tak…, prostě nemůžu,“ koktá máti dost nevěrohodně a je z toho patrné, že lže, až se jí práší od pusy.

Mami, sakra! To mi přece neuděláš, ne teď…, ne dnes! Přece víš, jak mi na tom záleží a říkala jsem ti to s dostatečným předstihem,“ vysypu ze sebe bez otálení jedním dechem. Navíc začínám zmatkovat, chodím z místa na místo, protože při představě, že budu muset dnešní schůzku zrušit, mě dočista jímá hrůza.

Alice, nechci ti do toho mluvit, ale neměla bys tam chodit. Není to správné, není na to vhodná doba a měla bys teď myslet především na Marii.“

Ale já musím, slíbila jsem to! Známe se tak dlouho a ještě jsme se jedinkrát neviděli. Potřebuju, aby se to už někam posunulo,“ vyjmenuju bezmyšlenkovitě pár dostatečně pádných důvodů, aby dnešní den vyšel podle plánu. Moje matka dokáže být někdy příšerně zatvrzelá. No jo, po kom to asi mám. Proto také doufám, že jí tyto, pro mne důležité, pro ni však jistě chabé argumenty přesvědčí. Je totiž přesvědčená o tom, že bych se chlapům měla vyhýbat minimálně do konce života, stejně jako ona.

Nějakou dobu jsem si to myslela i já, to přiznávám, ale po tom, co jsem potkala Erika mám dojem, že mám možná ještě šanci, být zase šťastná. Asi bych nedokázala zůstat celý život sama. Chci věřit tomu, že na mě někde pořád čeká láska, štěstí, porozumění pro mé vrtochy, kterých není zrovna málo.

Ponořená do svých myšlenek, v návalu zoufalství, ale zároveň i vzteku, téměř nevnímám, že na mě máma stále mluví.

Alice, tak posloucháš mě?“

Ano, promiň, jistěže tě poslouchám, ale špatně ti rozumím.“

Měla bys to zvážit, vůbec toho chlapa neznáš a...“

Známe se čtyři měsíce, dost dlouhá doba!“ odseknu napruženě, aniž bych na okamžik zapochybovala o svém rozhodnutí. Ano, přesně tak, jsem rozhodnutá tam jít, i kdyby se máti měla rozkrájet.

Chceš dopadnout jako s Pavlem? Jedno dítě ti nestačí?“

Mami, co to povídáš? Je to schůzka, ta první, nejdůležitější. Na nějaké intimnosti určitě nedojde, tak mi to prosím přej,“ ztiším hlas a zmírním ironický tón. Tohle mi přece nemůže udělat, vždyť musí vědět, jak se k tomu upínám. Na druhém konci je na malý okamžik ticho, slyším jen oddechování a tikot hodin na zdi.

Tak já nevím, Alice,“ zapochybuje, ale pak zase umlkne, rozhodně váhá, jen se přemáhám, abych na ni nevyjela další salvou argumentů nebo výčitek. Jsem si totiž jistá, že to by mi v této situaci vůbec nepomohlo, právě naopak. Máti je na mou prostořekost přímo vysazená. „V kolik tam máš být?“

V jedenáct, však to moc dobře víš.“

Tak tady buďte v deset.“

Pak v telefonu zašramotí a klap. Na důkaz díků naťukám vřelou esemesku. Nechci být nevděčná.

Díky mami, seš zlatá!“

Na nic víc nečekám, vyskočím z postele, jen uháním dát si očistnou koupel, abych své tělo provoněla vůní mandlí z bohaté pěny.

Teplá voda v kombinaci našeho prvního setkání ve mně vyvolává nepředstavitelné vzrušení. Nemám sebemenší tušení, co mám čekat, jaký asi bude ve skutečnosti? První pohled, první slovo, první dotek, to vše ve mně vyvolává další otázky, na které však neznám odpověď.

Rande jsem jsem měla naposledy před pěti lety...s Pavlem. Vlastně si ani nepamatuju, co jsem tehdy cítila, ale tak intenzivní pocit neochvějné touhy to nebyl, tím jsem si naprosto jistá.

Ponořím celé tělo do hřejivé lázně, vyčnívají sotva vztyčené bradavky a obličej. Rukama si zlehka přejíždím po stehnech tam a zpět, až pravačka skončí v mém klíně, kde na malou chvíli zastavím. Jsem dočista napnutá jako struna, měla bych se uvolnit, ale přece si to teď neudělám?!

Vzrušení narůstá stále více, svými prsty zajedu zase o kousek níž, nohy dám mírně od sebe…, ukazováčkem se zlehounka dotknu klitorisu, který několikrát jemně obkroužím, až samou slastí pevně semknu rty.

Druhou rukou přejedu od boku přes pas až k prsu, abych stiskla bradavku mezi dvěma prsty. Stisknu ještě o trochu více a prsty v rozkroku si zasunu do své zvlhlé tůně. Jsem tak silně vzrušená, hořím touhou po tom, aby se mě tam dotýkal ten, který je již dlouhou dobu objektem mých erotických snů a představ.

Mamí, mamí…,“ zaslechnu v tu chvíli z ložnice.

Panebože, Marie! Hbitě vyskočím na nohy, natáhnu ruku po županu, do kterého zabalím vyhřáté tělo, abych chvátala za svou dcerou, která se slzami v očích natahuje nedočkavé ručky.

Promiň, Maruško, byla jsem v koupelně, neboj broučku.“

Jsem příšerná matka, ano, přesně tak. Třeba má moje máti nakonec pravdu. Měla bych se na tu schůzku s cizím chlapem vykašlat a zůstat doma, protože to je místo, kde mám své zázemí, svůj klid, bezpečí, kde mi žádný z těch grázlů tam venku nemůže ublížit. Jenže když tu schůzku zruším, co si o mně pomyslí?! Třeba je právě Erik moje naděje na lepší život! Vyměnili jsme si tolik emailů a zpráv, přece ho alespoň trochu znám. Nevěřím, že by mi ublížil.

Mami, já mám hlad,“ protírá si Maruška oko a pravačkou mě dost křečovitě svírá kolem krku.

Já vím, kočičko, uděláme si dobrou snídani, chceš?“

Jen dojdeme do kuchyně, přiřítí se i pecivál Piškot, který mi v mžiku přiběhne vrnět k nohám. Marušku tak posadím na židli, do misky nasypu hrnek granulí a pustím se do přípravy palačinek. Hryže mě svědomí, že jí dnes nebudu věnovat plnou pozornost, proto připravím jídlo, které má nejradši.

Až se nasnídáš, pojedeme k babičce.“

Já nechci k babičce, chci být s tebou.“

Ale broučku, říkala jsem ti přece, že mám důležitou schůzku.“

Nechci tam. Chci být s tebou!“ vede si stále svou.

Cestou domů se zastavíme třeba na zmrzlinu, co říkáš?“

Nechci zmrzlinu…,“ odsekne vzdorovitě a ruce si na důkaz protestu založí na prsa.

Maruško, tak nezlob přece. Koukni, budou palačinky. Máš je přece tak moc ráda.“

Nechci palačinky, ani zmrzlinu, chci být s tebou.“

Ačkoli své díte miluji nadevše, jsou chvíle, kdy mne doslova přivádí k šílenství. To se musí stát právě teď. Sotva se soustředím na přípravu jídla, ještě abych vymýšlela plán, jak co nejrychleji a bez protestů dopravit svou dceru na pár hodin k matce.

Koupíš mi psa?“

Při té otázce mi vyjede vidlička z ruky, jen žbluňkne do misky s těstem, které mi tak prskne až do obličeje. Zůstanu stát jako opařená, ale Marie se mojí kalamitou náramně baví.

Júú, mami, ty seš vážně nešika,“ směje se mi od ucha k uchu. „Tak koupíš mi ho?“ ptá se dál.

Marie, nezlob mě! Co sis to zase vymyslela?“

Tak koupíš mi ho?“ zopakuje znovu svou otázku a jak se zdá, ze svého požadavku nemíní slevit, hotový kolovrátek.

Ne, máme kočku, nemůžeme mít i psa.“

Ale Adéla ho má, dostala k narozeninám pudlíka.“

Řekla jsem ne.“

Tak nikam nejdu.“

Marie!“ osopím se na ni. Jenže ona ke mně upíná ten svůj srdceryvný pohled, už jen začít natahovat moldánky.

Mami prosím…, budeme mít pudlíka, když nemáme tátu.“

To přece nejde.“

Proč by nešlo? Adéla má pudlíka a má i tátu. Proč ho nemůžu mít já?“

Máme Piškota,“ zopakuju znovu tu nejstupidnější odpověď. Maruška pak seskočí ze židle a rázuje si to přímo do svého pokoje, aniž by mi věnovala jediný pohled.

Otřu si z obličeje zbytky těsta, připravím několik palačinek, se kterými pak ihned zamířím do pokoje, kde najdu své zhrzené dítě sedět na zemi.

Tady máš snídani. Popapej, za chvíli vyrazíme.“

Maminko prosím tě! Já chci pudlíka,“ zvedne ke mně hlavu mé jediné dítě, kterému se v očích blýsknou slzy. Má je tak krásně modré po svém otci, že kdykoli se takhle podívá, vidím v ní jeho. I ty vlasy má po něm černé jako uhel. Co jí na tohle mám vlastně odpovědět. Má pravdu…, nemá tátu a zřejmě mít nebude, ale taky nebude mít psa. Jenže já ji potřebuju dostat ke své matce, proto jí ho zcela bez rozmyslu...slíbím.

Když budeš hodná, třeba toho psa dostaneš.“

Vážně?“ vyskočí samou radostí, aby mne objala.

Říkám možná, když teď budeš poslušná. Sníš tyhle palačinky a pojedeš k babičce.“

Dobře…,“ odpoví, pak otře slzy a s chutí strčí půlku palačinky do pusy, jen má u toho boule za ušima.

Abych více neztrácela čas, nechám tu malou cácorku o samotě, protože se konečně musím pustit do vlastních příprav na tu veledůležitou schůzku. V uších mi však stále zní dvě prokletá slova...nemám tátu. Je těžké dítěti vysvětlit, že táta o nás nestojí. Ještě je příliš malá na to, aby takovou věc pochopila. Proto se také těmto debatám vyhýbám seč můžu.

Ponořena do chmurných myšlenek otevřu skříň plnou hader, ze které nakonec vytáhnu to nejméně originální, co jsem snad mohla najít, bílé tílko s modrou sukní. Uvědomuju si, jak moc na dnešku záleží, ale rozhovor s Maruškou mě natolik rozhodil, že se toužím spíš schovat v davu, než z něj vyčnívat. Takže rudé sexy šaty nechám pěkně viset ve skříni.

Liščí hřívu sepnu sponkami a zakončím oblíbeným ohonem. Jsem kráska k pohledání, jen co je pravda. Řasenka také splní svůj účel, zůstanu hodně nenápadná. Pak už jen obléknout malou, načež vyrazíme do ulic.

V autě pustím, rádio co nejhlasitěji, jen abych se vyhnula dalším debatám na téma koupíme si psa nebo nečelila návalu dalších proseb, které bych musela s těžkým srdcem odmítnout. Už teď je moje nálada na bodu mrazu, takže to poslední co by mi právě chybělo, je dostat se do ještě větší depky, než ve které právě jsem.

Máti už na nás opravdu čeká, ale dvakrát přívětivě nevypadá. Já tak očekávám další příval nezbytných rad do života, kterými mne bude jistě bombardovat po celou dobu mé přítomnosti.

Doufám, že víš co děláš, Alice.“

Jo…, vím. Je to jen schůzka, vůbec nechápu proč to tak dramatizuješ.“

Schůzkou to začíná, postelí to končí…, a nakonec nechtěným těhotenstvím. Zapomněla jsi snad?“

Samozřejmě, že jsem nezapomněla, musíš mi mé nerozvážné mladické chování neustále připomínat? A vůbec…, ještě tam ani nejsem a ty už myslíš na těhotenství. To je snad trochu předčasné, nemáš ten dojem?

Třeba nakonec ani nepřijde, co ty víš.“
„Ale neboj se, že by nepřišel, když si může vzít to, co se mu samo nabízí. Chlapi nejsou hloupí. Dobře vycítí příležitost uzmout laskominu. Z tebe jde cítit na sto honů, žes to dlouho neměla.“

No dovol? Proboha mami, nech už toho, je to celé hloupost. Chlapa jsem sice neměla...delší dobu, ale slibuju, že se budu chovat slušně,“ usměju se smířlivě, obejmu ji kolem krku a přidám pusu na tvář.

Jen aby, mám o tebe strach. Tak už běž než si to rozmyslím a ten tvůj hřích mládí ti zase hezky hezky vyexpeduju zpátky.“

Už jsem ti říkala, jak moc tě miluju maminečko?!“

Využiju slabé chvilky své matky, bez které bych se nyní sotva obešla. Sama vím, že to myslí dobře, jenže Erika si zkrátka nenechám vymluvit. Déle se tak nezdržuju a vymáznu dřív, než mě ty dvě začnou přemlouvat abych zůstala.

U nákupního centra zaparkuju už o deset minut později a s knedlíkem v krku, i údy vibrujícími napětím vyrazím na místo setkání. Hlavně klid, opakuju si stále dokola. Erik je slušný chlap, který by mi jistě neublížil, jde jen o obyčejné setkání...dvou přátel, kteří spolu visí na telefonu, o nic přece nejde. Na místo schůzky jdu pomaličku, hlavně abych nepřišla uřícená, funící jako lokomotiva. Dokonce mám několikrát nutkání zamířit zpět k autu.

Rtuť teploměru ukazuje téměř třicet stupňů, jenže mě polévá horko především z toho neskutečného vzrušení. Nenápadně koukám kolem sebe, Erika však nikde nevidí. Míjím spoustu lidí, téměř každému muži pohlédnu do tváře, bohužel nemám příliš štěstí.

Zastavím tak až u výkladu knihy, kde se máme setkat. Chvíli jen tak laxně postávám, aniž bych se pohnula…, vtom okamžiku přímo hmatatelně zaznamenám jeho přítomnost. Můj tep se začne prudce zvyšovat, snad na sto osmdesát úderů za minutu. Stále stojím nehybně na místě, protože čekám odkud ke mně přistoupí. Vím, že je už jen nepatrný kousíček. Instinktivně pohlédnu do skla výlohy a on...stojí přímo za mnou!

Chtěla bych se k němu otočit, jenže jsem zcela paralyzovaná jeho upřeným pohledem. Přestože stojí za mými zády a nevidím na něj přímo, vnímám ho každým kouskem svého těla tak intenzivně, až mi z toho začnou dočista vibrovat kolena.

Přestože jsme na tak frekventovaném místě, najednou mám pocit, že jsme tu úplně sami, nedokážu vnímat okolí. Pak ucítím jeho ruku na svém rameni, jeho dotek na holé kůži mne spaluje zvenku i uvnitř, proto zavřu oči. To už pomalu a něžně sjíždí svými prsty po mé paži až ke konečkům prstů, aby mi stiskl dlaň a otočil mě směrem k sobě.

Dobrý den, Alice,“ pozdraví a pozvedne mou ruku, kterou políbí.

Dobrý den..., Eriku,“ oplatím pozdrav zdrženlivě a konečně dostanu odvahu, podívat se mu zpříma do očí, ve kterých se začínám trochu ztrácet.

Tolik měsíců jsem netrpělivě čekala právě na tuto chvíli, tento okamžik prožila snad tisíckrát a teď když je to konečně tady, nejsem schopna vymyslet jednu jedinou souvislou větu. Došla mi slova i řeč…

Čekáte dlouho?“

Ani trochu, právě jsem přišla,“ odpovím dosti zastřeným hlasem, aniž bych z něj na vteřinu spustila zrak.

Smím vás někam pozvat na oběd?“

Ano jistě…, ale…, snad později. Vlastně nemám vůbec hlad. Ještě je dost brzy.“

Tak se chcete raději někde projít?“

Ano, to je výborný nápad.“

Pak už spolu úplně mlčky kráčíme ven. Všude je pořád rušno a já zatoužím, být s ním někde o samotě. Chci, aby se mě zase dotknul, chci aby mě políbil. Hned co jsem ho uviděla, problesklo mi hlavou několik různých myšlenek, které neměly s tím, co mi máti kladla na srdce, vůbec nic společného.

Co kdybychom si někam vyjeli?“ Řeknu náhle zcela bezmyšlenkovitě.

A kam?“

Já nevím, třeba do přírody.“

Vtom na chvíli zastaví… Zůstanu tak stát o dva kroky napřed. Ohlédnu se po něm, ale pohledem rychle uhnu, protože si mě dost udiveně měří. Jeho pohled jako kdyby trochu potemněl, je vážný a zadumaný. Vůbec z něj nedokážu vyčíst, co ho právě napadlo.

Nemáte ze mě strach?“ Zeptá se zcela vážně, takže svého návrhu začínám ve vteřině litovat.

Měla bych ho mít?“

Možná ano.“

No já myslím, že snad…,“ než stačím svou myšlenku dopovědět, popadne mě za ruku, dost neopatrně přitáhne k sobě, jako kdyby mne snad chtěl políbit, jenže to neudělá. Jen se mi zpříma dívá do očí a pak si prohlíží můj obličej, odhrne mi z čela pramínek vlasů.

Vy jste pro mne velké pokušení, Alice. Možná větší, než si vůbec dokážete představit. Uvědomujete si to vůbec? Jste si jistá, že se mnou chcete být někde o samotě?“

Ještě před chvíli bych bez zaváhání řekla, že ano, ale teď…, já vlastně nevím. Když tak koukáte..., také to co říkáte, začínáte mě tím děsit.“

Děsit? Vypadám snad, že bych vám chtěl ublížit?“

Nejsem si zcela jistá.“

Mě se bát nemusíte.“

Celou dobu našeho rozhovoru se Erik tváří velice vážně, tajemně a já se vůbec nevyznám v tom, co mi tím vším chce naznačit. Jenže už není cesta zpět, protože mě znovu chytí pevně za ruku, kterou přitáhne ke svým rtům, aby ji opět mohl políbit. Je tak zvláštní, špatně čitelný, ale tomu jeho modrošedému pohledu začínám nemilosrdně propadat.

To co říká i jak to říká, ten vzrušující tón hlasu mě neskutečně vábí, takže se mu toužím celá odevzdat. Přestože tam někde hluboko uvnitř mám strach, má touha po něm je silnější. Jeho charizma je přímo ohromující.

Vydáme se směrem k parkovišti, kde ho zcela oddaně následuji. Nastoupíme do vozu a jedeme kamsi za město.

Proč jste mi ráno neodepsala? Měl jsem trochu obavy, jestli vůbec dorazíte.“

Ano já vím, moc se omlouvám. To moje dcera, víte? Usmyslela si, že chce psa…, pudla. Odmítala jít k mé matce, trochu se to celé zvrtlo.“

Nemusíte se omlouvat, jen jsem se zeptal. Takže budete mít psa?“

Bohužel, myslím, že ne. Máme už kočku.“

To se přece nevylučuje,“ mrkne na mne spiklenecky, ale tím je náš rozhovor u konce a po zbytek jízdy je hrobové ticho, které ruší už jen tichá hudba z přehrávače. Je to moje oblíbená písnička...Where the lonely ones roam.

O chvíli později pak zastavíme v lese na malém odpočívadle, kousek za jednou malou vesničkou. Erik vypne motor, odepne bezpečnostní pás, aby se mohl otočit ke mně.

Tak jsme tady madam, jak jste si přála.“

Fakt myslíte, že jsem si přála skončit na úplně opuštěném místě, kde není jediného živáčka?“ vyhrknu ze sebe příkře.

Myslím, že ano, protože se už nemůžete dočkat až...“

Prosím, mlčte už Eriku!“ přeruším ho dříve, než řekne něco zcela nevhodného, za co by mi muselo být stydno. Copak opravdu vypadám jako nadržená ženská, která nemá v hlavě jinou myšlenku, než je sex?! Vážně ho něco takového vůbec napadlo? Mám sto chutí jet zpátky domů. Vyprostím se ze sevření pásu, který v té rychlosti vyletí až do okýnka, rychle vystoupím, a v návalu zlosti za sebou prásknu dveřmi.

Štve mě…, především to, že mě ve skutečnosti odhalil, zná mé touhy i přání ještě dříve, než je stačím vyslovit. Právě ta přání, která jsou ukrytá někde ve skrytu mé duše. Než vystoupí i on, vydám se cestičkou směrem do lesa.

Najednou mám pocit, že tohle naše setkání je jeden velký omyl, celé je to špatně. Máti měla pravdu, já jsem za ním vůbec neměla chodit, měla jsem to včas utnout, ukončit, zrušit…

Po chvíli dost ostré chůze se ohlédnu za sebe, on jde za mnou, jenže nejde jen tak, v ruce má smotanou...asi deku či něco takového. To mne začnou sužovat obavy, co se mnou má v plánu, proto přidám do kroku. Les je dost temný, z čehož mne přepadne zvláštní pocit, který umocňuje asi zvedající se vítr, který začíná házet korunami stromů, někde v dálce dokonce zahřmí. Ještě aby se tak přihnala bouřka.

Ujdu dalších pár metrů a znovu se po něm ohlédnu, to už je sotva nepatrný kousek.

Vy přede mnou utíkáte, Alice?“

Proč bych utíkala? A co to sebou vlečete?“

To jen pro pohodlí, kdyby vás rozbolely nohy,“ odpoví s úšklebkem, který je tak okatý, jak jen může být. Očividně si ze mě utahuje, což mi vůbec na dobrém pocitu nepřidá.

Nemějte péči, jsem zvyklá chodit mnohem větší vzdálenosti.“

O tom nepochybuju, ale třeba si ráda odpočinete...a nespěchejte tak.“

Asi abych mu neutekla, chytí znovu pevně mou ruku, stejně jako předtím, ještě u nákupního centra.

Au, to bolí. Buďte tak laskav a pusťte mě!“ Snažím se z pevného sevření vykroutit, jenže mě svírá zatraceně pevně, že budu mít na ruce akorát modřinu. „Myslím, že se raději vrátíme,“ pokusím se o chabý slovní protest. Na to nic neřekne, ale opravdu mou ruku pustí, bez jediného slova. „Byla to chyba, vy jste asi jiný, než jsem si myslela.“

Proč myslíte?“

Dívá se na mě tak chladně, mohla bych si myslet, že i on začal o něčem pochybovat. Jeho pohled mě dočista vyvádí z míry, takže nevím, co mu odpovědět.

Vy jste dost zvláštní, Alice. Myslím si, že sama nevíte, co vlastně chcete. Působíte tak zdrženlivě, přesto…, jsem přesvědčený, že se pod tou nedobytnou slupkou ve skutečnosti skrývá něco docela jiného. A já bych si moc přál zjistit, co tam doopravdy je. Necháte mne nahlédnout do své třinácté komnaty? Na to místo, kde ještě nikdy nikdo nebyl, ale vy si v hloubi duše přejete, aby to konečně někdo udělal?“

Nic takového neexistuje!“ odseknu napruženě, tónem malého dítěte.

Aniž bych si to uvědomila, stojíme na malé planině, kolem které se tyčí pouze pár stromů. Začíná se pomalu smrákat, slunce už docela zašlo za mraky… Přestože je snad poledne, všude kolem je šero, které ve mně podněcuje obezřetnost, protože aniž bych si to chtěla přiznat, opravdu z něj mám respekt.

Jediné, co mě trochu uklidňuje, tak tón jeho hlasu, a když na mě upřeně hledí, mám pocit, že se musí dostat opravdu až na dno mé duše. On má vlastně pravdu, ví přesně co ve skutečnosti chci a to mě dost děsí. Měla bych ho nechat, aby odhalil celé mé druhé já, to zkažené já, které se pod tíhou jeho pohledu pomalu, ale jistě prodírá na povrch, aby konečně spatřilo světlo světa.

Přistoupí ke mně na pár centimetrů a jednou rukou mě pevně uchopí v pase. Celou tu dobu ho pozoruju, aniž bych z něj spustila zrak. Začínám být dočista rozechvělá, moje tělo neúprosně žádá o to, aby si mě vzal. Jsem si jistá, že on to ví, protože jsou to mé oči, které mu dávají jasný signál svolení…

Deku odhodí někam za mne, pak stáhne gumičku z mých vlasů, s nimiž si v ten okamžik začne pohrávat vítr, který stále sílí. Zaboří svou ruku do mé hřívy, pevně uchopí, snad z obavy, jestli se nezačnu vzpouzet. Protesty nemám v úmyslu, právě naopak, vyjdu mu okamžitě vstříc, aby se naše rty střetly v prvním vášnivém polibku.

Ten je zpočátku dost neohrabaný a on mě při něm tlačí kamsi dozadu, takže záhy skončím opřená o strom. Svou rukou pak přejíždí po mém krku…, sjíždí čím dál níž, až ucítím jeho prsty ve výstřihu, navíc ihned zaznamenám jak mi stahuje ramínko. To se jeho doteky změní opět na pevné tisknutí, až mám chvílemi pocit, že mě drtí. Jenže to vůbec nevadí, naopak, líbí se mi to čím dál tím víc! Ta jeho odhodlanost, vzít si mě přímo tady.

Někde v dálce zahřmí, což dodává všemu, co se zde odehrává tu správnou atmosféru… Toužím se ho dotknout na holé kůži, ale on mi to vůbec nechce dovolit. V momentě, kdy mu chci vykasat košili, chytí mě pevně za ruce, které mi dá nad hlavu. Chvíli je drží pouze pravačkou, pak zajede druhou rukou někde dozadu, aby vytáhl pouta, kterými mě ve vteřině připoutá ke stromu.

Chtěla bych něco říct, vzdorovat jeho počínání, ale samým rozrušením toho nejsem vůbec schopná. Znovu spojíme naše rty a jazyky se začnou velmi nenasytně proplétat ze všech možných stran. Připadám si tak bezbranná… Za normálních okolností bych snad něčeho takového nebyla vůbec schopná, proto mám dojem, že se mu asi opravdu podařilo nahlédnout do mé třinácté komnaty. Ty dveře dočista rozrazil!

Svýma rukama začne zkoumat mé tělo, zajede pod tílko, kde si chvíli pohrává s bradavkami, ty ze začátku jemně mne mezi prsty, ale pak k nim přiloží i své rty a dráždí je jazykem.

Vítr sílí, stejně jako jeho doteky i touha. Obloha je už celá zahalená do temných mraků, ze kterých se ozývá temné burácení hromu. Netrvá tak dlouho, co mé rozpálené tělo začnou kropit první kapky deště.

Aby byl prožitek ještě intenzívnější, musím zavřít oči…, obličej nastavím dešti a celá se ponořím do světa vášnivé extáze. On svými polibky rozhodně nešetří, začínají mi unikat hodně hlasité vzdechy, které může přehlušit snad jen bouřka, která nabývá na síle.

Být v pozici oběti, je pro mne něco zcela nového, nepoznaného. Nikdy bych si byla nepomyslela, jak moc si to dokážu užívat. Pouta, která mě omezují a brání pohybu, do jisté míry umocňují veškerý prožitek. Laskání si mohu užívat plnými doušky.

On však po chvíli všeho nechá, položí mi obě ruce na prsa a hledí na mě. Asi odhaduje, jestli to opravdu chci. Přestože mi déšť padá přímo do obličeje, nemohu pokazit ten dokonalý okamžik mlčení, vzájemného pohledu, musí vidět, že jsem z toho co dělá pořádně rozrajcovaná.

Pod smáčeným tílkem se rýsují hroty bradavek, ale není to chladem, ten nejsem v tom okamžiku schopna vůbec vnímat. Soustředím se jen na jeho pohyby rukou, kterými jede stále výš…, až skončí na mém krku, který pevně, ale zároveň ohleduplně stiskne. Nejprve oběma dlaněmi, hlavu tak trochu zakloním, věnuju mu provokativní pohled, aby vycítil můj chtíč, nikoli strach. Náhle jednu rukou povolí a pomalu se s ní přesouvá někam dolů, až skončí v mém klíně. Jednou jedinkrát z něj nespustím oči, naopak jej vybízím, aby udělal to, co jistě zamýšlí.

Roztáhne mi nohy mírně od sebe, v jeho počínání mu rozhodně nehodlám bránit a dám je tak daleko, co sukně dovolí.

Neškrtím vás příliš? Nerad bych vám ublížil…, jen byste měla vědět, že teď jste moje,“ řekne klidným rozhodným hlasem, ovšem postřehnu i malé zaváhání.

Toužím vám patřit, tak na co ještě čekáte?! Vemte si to, co vám právem náleží, můj pane! Od toho jsme přece tady.“

Na malý okamžik mě pustí, aby se sehnul k zemi a z deky kterou sem hodil, vytáhl další ze svých hraček. Černý kožený obojek, který mi připne kolem krku. Téměř u toho nedýchám, sleduju jeho plynulé pohyby, napětí vrcholí, dech se mi zrychluje v tom očekávání a touze odevzdat se jen jemu. Chci mu patřit, chci aby věděl, že jsem jen jeho, i kdyby tomu tak mělo být jen dnes.

Ten obojek vám neskonale sluší a v tomto případě symbolizuje vaši pokoru a odevzdanost vůči mně...tady a teď.“

Jen to dopoví, celý se ke mně přimkne, ihned tak ucítím na svém těle jeho silné vzrušení. Přímo dychtím dotknout se ho tam dole, což samozřejmě nemohu, protože mám ruce spoutané nad hlavou. On se tak ke mně znovu provokativně přitiskne, čímž mě očividně nutí k dalšímu vzdoru, instinktivně škubnu rukama ve snaze dát najevo svůj nesouhlas proti jeho počínání.

Nesnažte se o protest, z těch pout se nedostanete a způsobí vám to akorát bolest. Mě se přece nemusíte bát, já vás tady nenechám ani vám neublížím. To už jsem přece říkal.“

Jeho hlas mě opět nesmírně uklidňuje, mohla bych ho poslouchat celé hodiny a neměla bych dost. Jediné, co mi působí trochu potíže, že mi z něj naskakuje husí kůže.

Vy se celá chvějete.“

Na to neodpovím, jen pohodím hlavou na stranu, což si asi vyloží jako jistý druh mého odporu či protestu. Jazykem přejede pomalu po mém krku. To zapříčiní, že ze sebe dostanu hodně silně zasténání. V tu chvíli se mi začíná rukou prodírat pod sukni. Má mě zcela ve své moci. Zajede prsty přímo pod kalhotky a vůbec se s tím nepáře. Tělo mě zrazuje a dává mu najevo, že to co se mnou dělá, je obdivuhodné. Projíždí mou štěrbinku jedním prstem tam a zpátky bez sebemenšího zaváhání, na což reaguju dle očekávání tím, že mírně rozvlním boky, aktivně mu pomáhám, aby mi to udělal.

Vzdychám tak hlasitě…, všechna ta touha se dere na povrch ze samotného nitra mého hříšného těla. Vyhrne mi promáčené tílko, aby se znovu dostal k mým prsům, které začne laskat a posévat mnoha polibky, přičemž své prsty druhé ruky zasune do mé jeskyně, která je nepředstavitelně mokrá.

Vylízej mě, teď hned!“ zakřičím na něj bez otálení, protože chci, aby mi to udělal. Přestože já jsem jeho obětí, on mě opravdu poslechne. Klekne si, vyhrne sukni, stáhne kalhotky, znovu mi pořádně roztáhne nohy a svými ústy začne laskat můj klín. Jde mu to vážně skvěle, nevynechá jediné místečko, hbitě mrská svým jazykem, pak saje můj poštěváček, po kterém o chviličku později přejíždí i prstem přesně tak, jak to mám ráda.

Zasuň do mě prsty, dál mě lízej a nepřestávej, dokud se neudělám!“ poručím si znovu.

Ve vteřině mám v sobě snad tři prsty, kterými mne uvnitř dráždí přímo bravurně, jsem tak mokrá a rozdrážděná, že by do mě zasunul snad celou ruku. Když pak začne jazykem opětovně dráždit i klitoris, mám už orgasmus na krajíčku. Točí se mi hlava, přestávám vnímat okolní svět. Jediné, po čem teď prahnu, je divoké šukání!

Prosím, ošukej mě! Vraž mi ho tam nebo zešílím…,“ vykřičím na něj ze všech sil.

V tu ránu všeho nechá, postaví se a já otevřu oči, do kterých udeří déšť. Dost přerývaně dýchám a on mě celou tu dobu sleduje, zřejmě váhá, co má právě teď udělat.

Tak slyšíš? Odpoutej mě a už mě konečně pořádně ošukej! Na co ještě čekáš?“

Začínám být dočista jako smyslů zbavená, znovu škubnu rukama, ve snaze vyprostit své ruce, jenže je to samozřejmě zbytečné. On mně pak opravdu bez jediného slova odpoutá, jenže sotva to udělá, otočí mě zády k sobě, roztáhne mi nohy…, pak vytáhne konečně ten svůj klacek, který bez sebemenšího zaváhání vrazí hluboko do mých útrob.

Projede mnou vzrušení, ale zároveň i dost silná bolest, ze které mi přeběhne mráz po zádech. Bolest sice po chvíli mírně ustoupí, ale vzrušení naopak narůstá do neskutečných rozměrů.

Přiráží tak silně, až mám mžitky před očima. Bere si mě úplně celou a já přemýšlím, jestli je to tím, že má na mě vztek, protože mu poroučím, že jsem na něj zlá nebo je zkrátka takový. Možná má pro to tisíc dalších důvodů, co já vím, ale copak na tom sejde? Ne, je mi to vlastně úplně jedno. V tuto chvíli naprosté otupělosti díky silnému prožitku, ho už jen žádám, aby nepřestával. Je to fascinující, můžu si užívat naše pevné spojení i ten neskutečný orgasmus, kterého dosáhnu během chviličky.

Pohltí mě nejblaženější pocit, který se rozlévá do všech nervových zakončení. Dál vnímám jen to divoké přirážení a slyším hlasité projevy naší vášně. Příval rozkoše prostoupí každý kousek mého těla, které se chvěje pod návalem té ohromující vnitřní bouře...

Vracím se do reality, smáčená od hlavy až po paty prudkým deštěm. Takové prozření je přinejmenším nepříjemné. Stále je ve mně, jeho přírazy nepolevují, rychlost i intenzita jsou stále stejné, ale já potřebuju pauzu, proto se dost nevybíravě vyprostím ze sevření jeho dlaní.

Čelem se opřu o strom, abych nabrala síly. Déšť stále neúprosně bičuje naše těla, to mé pocítí chlad, mysl si navíc začíná uvědomovat, co se právě stalo. Schoulím se ke kmeni stromu, slyším Erika, jak si zapíná džíny, pak mne ze všech sil zezadu obejme. Dýchá mi asi dost nevědomky na krk a jeho teplý dech i pevné objetí ve mně probouzí něhu. Stydím se za to co jsem říkala i jak jsem to říkala. Copak jsem opravdu taková hříšnice?!

Otočím se k němu, abych viděla jeho tvář i výraz, aby ke mně promluvily ty jeho oči. Potřebuju vědět co si myslí, ale zároveň mám strach. Z jeho zraku, jako by se zračilo jisté zklamání, alespoň já to tak vnímám. Ano…, určitě to bude zklamání z toho, jaká ve skutečnosti jsem.

Do očí mi vhrknou slzy, jenže on to sotva postřehne, díky tomu prokletému dešti. Nechci, aby viděl, že brečím, nesnesla bych to, takže za ten déšť vlastně mohu jistým způsobem schovat všechen ten žal, bolest, zoufalství… Jsem úplně ztracená, nenapravitelná a navěky budu spoutaná ve svém prokletí.

Hledala jsem lásku, štěstí, naději, ale našla jsem zase jen ponížení a bezmoc cokoli ve svém životě změnit. Vždycky to tak skončí.

Alice, vy pláčete?!“

Já a plakat? Nikdy nepláču, to jen ten pitomý déšť.“

Omlouvám se, je to moje chyba, spletl jsem se, protože tohleto vám vůbec nesluší,“ odepne mi obojek, který zahodí někam do křoví.

Proč jste to udělal? Škoda toho obojku.“

Myslím, že už ho nebudu potřebovat. Vy jste přece úplně jiná, nezkrotná, nespoutaná, svá a právě to se mi na vás tolik líbí.“

Já a nespoutaná? Tak to se šeredně mýlíte. Je to přesně naopak. A vůbec, už bychom měli jít,“ sehnu se pro své promáčené oblečení, abych odsud mohla co nejrychleji zmizet, jenže on mě zadrží.

Alice, počkejte! Proč neuděláte to, co doopravdy chcete?“

Co chci?“

Ano, udělejte to!“ Vybídne mě a v jeho očích se opět objeví ta jiskra, jako když mě připoutal ke stromu.

Podívám se někam za něj, rychle přemýšlím, co je v tuto chvíli správné učinit. Přece to tak hloupě neukončíme. Hlavou mi doslova prolétne jedna myšlenka za druhou, já přece vím, co teď chci udělat. Jsem si jistá, že on nemá potuchy, co mám v plánu, ani to, čeho jsem ve skutečnosti schopná. Proto teď nebo nikdy! Využiju jeho nepozornosti, ale i vzrušení, které zřejmě dosud nepolevilo, povalím ho na zem, kleknu si na něj, hlavu mu dám na stranu a začnu ho líbat na krku i uchu, které vášnivě olíznu.

Co na tom záleží, že ležíme na zemi, pořád leje jako z konve…, já musím a chci, vzít si z něj úplně všechno!

On mě tak chytí za zadek, spíš je to pořádné plácnutí, které příjemně zabolí. Divoce se o něj otírám, celým tělem, přetáhnu si přes hlavu tílko a košili mu rozepnu jedním trhnutím, jen se knoflíky rozlétnou do stran, jenže kdo by se teď zdržoval zdlouhavým rozpínáním. Líbám ho na prsa i břicho a on mi při tom hlavu tlačí stále níž, až skončím v jeho rozkroku.

Vytáhnu to jeho nádobíčko, které si zasunu hluboko do pusy. Kouřím mu ho vážně poctivě, tisknu svými prsty, nešetřím jeho ani sebe. Svým klínem se mu otírám o nohu, v nepřekonatelné touze mít ho znovu uvnitř své sopky. Jenže než k tomu zase dojde, chci si užít ještě aspoň jednou to slastné lízaní, proto se hbitě otočím na druhou stranu, abych mu dala možnost pokochat se pohledem na mou roztouženou studánku.

Líbí se mi, že ho k ničemu nemusím vybízet, on přesně ví co má dělat. Zasune do mne prsty, ze začátku pomaličku, ale pak zrychlí, navíc mi svým mrštným jazykem dráždí klitoris. V návalu rozkoše se na ty prsty snažím dosednout a když mi zastrčí jeden ze svých prstů i do zadečku, mám dojem, že exploduju. Jsem nepředstavitelně rozrajcovaná i ten jeho klacek, který mizí v mých ústech doslova pulzuje.

Nevím, na co se soustředit dříve, jestli na to brutální prstění a lízání mojí štěrbinky nebo kouření jeho penisu, který tisknu a objímám svými rty, laskám jazykem, tam a zpět, cítím semeno, které mi pomalu vytéká do pusy a on tak nádherně chutná...pomyslím si.

Je to jako by to bylo kdo z koho, budu to já nebo on, kdo ten úžasný pocit prožije dřív! Erika je nakonec ten šikovnější, protože se během pár chvil začnu svíjet pod návalem dalšího dechberoucího orgasmu. Jenže ani to mne nezastaví, stačí malá chvilka, co si nasednu na jeho vztyčený stožár, který krásně ční z jeho kalhot. Tohle milování si prostě chci užít do posledního dechu.

Začnu na něj dosedat v rychlém tempu, nepolevuju, jeho penis ve mně mizí s naprostou lehkostí, až se zalykám blahem i tou smyslnou bolestí, jež mi to pevné spojení působí. Bradavky mi tuhnou pod jeho doteky, kapky deště chladí mé rozpálené tělo a já jim v té extázi kterou prožívám ještě jednou nastavím svůj obličej. Užívám si každičký okamžik našeho těsného kontaktu, to spojení, které by mohlo trvat donekonečna.

On mě pevně svírá v pase, aby sám volil rytmus mých pohybů, ale když zrychlím tempo, po chvíli mne převalí na záda, zřejmě touží být pánem situace.

Chceš mít nade mnou kontrolou?“ Neodpustím si úšklebek a věnuji mu smyslný pohled.

Chtěl bych mít, ale obávám se, že to ve tvém případě není zcela možné. Ta nezkrotná touha z tebe přímo čiší...“

V ten moment do mne znovu vstoupí a já se celá prohnu, pod přívalem vzrušení z toho nenadálého spojení. Zvednu nohy co nejvýše, aby mne mohl chytit pod koleny, nadzvednu se v bocích, vychutnávám si jeho pomalé a plynulé pohyby. Proniká do mne velmi hluboko, cítím ho snad na samém konci, otírá se o mne svým tělem, až z toho šílím.

Jednou rukou si mnu dmoucí prsa, druhou pak zlehka polaskám svůj klitoris, jenže sjedu ještě o něco níž, abych své prsty zasunula spolu s ním do své hříšně rozdrážděné jeskyňky, která lační po dalším orgasmu. Nemůžu se ho nabažit, chci aby mě píchal tvrdě, silně a nekompromisně, aby mi ukázal, že právě on je ten úžasný a výjimečný milenec.

Pobízím ho svýma očima, rukou jej začnu postrkovat k prudším a hlubším přírazům, provokuju ho k nezkrotné vášni i silnému prožitku tak, že jednou jedinkrát nezapochybuje o tom, jak je tohle milování jedinečné, nezapomenutelné a bude na něj vzpomínat dnem i nocí.

Znovu se začneme vášnivě líbat. Pohyby našich těl jsou naprosto sehrané, moje vzdechy tlumí jen pevně spojené rty, jazyky, které si spolu náruživě pohrávají. Cítím ho ve svém nitru, hbitými prsty dráždím jeho i sebe, oddávám se té slasti a od orgasmu mne dělí už jen krůček…

Píchej mě prosím…, ještě chvíli…, ještě jednou to chci...s tebou! Rozumíš?!“

To je neskutečné, jak jsi nenasytná!“

Jsem nenasytná, jsem zhýralá a toužím po tom, abys nezahálel a šukal moji chtivou kundičku bez jediného zaváhání.“

Abych cítila ten jeho průnik co nejhlouběji, položím mu obě nohy na ramena. Vede si vážně skvěle a podle jeho hlasitých vzdechů je mi jasné, že i on už brzy dojde k onomu pomyslnému vrcholu, takže stačí pár silných přírazů až na samé dno mé nestoudné mokré tůně, co mě náhle skropí pořádná dávka spermatu… Sleduju ten mohutný výstřik, hustou bílou šťávu, která se rozlévá po mých prsech, bradavkách i břichu.

Náhle si uvědomím, že přestalo pršet…

Lehneme si vedle sebe, oba shodně oddechujeme, každý ponořený do svých vlastních myšlenek. Vůbec nemám odvahu promluvit, jen si vybavuji svá poslední slova, při kterých jsem se rozhodně nedržela zpátky. Panebože, jak jsem jen mohla!

Kdyby mě takhle viděla máti, nepochybně dostanu pár facek. Chovám se jako laciná děvka. Tok mých myšlenek však rázně přeruší bolest. Sakra, mám úplně podřená záda, což jsem v záchvatu chtíče vůbec nebyla schopna vnímat.

Dost nemotorně vstanu na nohy, sesbírám promáčené svršky, do kterých se snažím nasoukat. Erik mne u toho celou dobu sleduje, ale neřekne jediné slovo, proto aniž bych na něj čekala, jdu zpátky k autu.

Bolí mě doslova každý krok, jsem celá rozbolavělá, zvenku i uvnitř. Otázka je, co bolí víc, protože mou mysl pohlcují ty nejtemnější myšlenky. Nepochybuju o tom, že naše první setkání, bude dozajista také tím posledním. K ohlédnutí nemám dost odvahy, ale tuším, že jsem sama. Vůbec se mne nesnaží dohnat, ani zadržet. Nestojím mu za tu námahu…

Do očí se mi znovu prodírají slzy. Abych je zahnala, myšlenky upínám k rozbolavělému tělu. Co asi řeknu mámě?! Ta až mě uvidí, jistě si neodpustí špičaté poznámky. Zároveň mi jistě ráda připomene, jak moc jsem ji zklamala. Jako kdybych to snad nevěděla.

Když dojdu k autu, kouknu za sebe… Znovu mne ovane vítr, tentokrát je to teplý letní vánek. Nebe je zase téměř bez mráčku a já vzhlédnu vstříc slunečním paprskům, které působí přímo zázračně. Erika nikde nezahlédnu, asi nemá cenu na něj čekat, kdyby chtěl, dohnal by mne snad desetkrát, což se nestalo.

Vyjdu tedy po silnici směrem k městu. Stále ve skrytu duše doufám, že mne dožene, zastaví…, omluví se. To je ale naivní představa. Za co by se asi tak omlouval? Vždyť já ho k tomu vybízela celou dobu a pak ho téměř...znásilnila. I přesto, že jdu domů úplně sama, musím se začít smát. Vybavím si totiž okamžik, kdy jsem toho nadrženého hajzlíka poslala k zemi a osedlala si jej. No jo, přesně tak to teď vypadá. Vážně dost komická představa.

Je potřeba vzít to z té lepší stránky. Naši schůzku jsem si užila, pořádně se vším všudy. Teď musím doufat, že mi na ni nezůstane nějaká památka v podobě…nechtěného těhotenství. Alice, Alice, to už tady jednou bylo, vzpomínáš?! Ale nač myslet na nejhorší.

Dokonce mám štěstí v neštěstí, jsem kousek za vesnicí, ale od města stále hodný kus, když kousek přede mnou zastaví černý bavorák. Řidič stáhne okýnko a počká, než dojdu k němu.

Potřebujete někam svézt?“

Ačkoliv jsem stopem nikdy v životě nejela, dnes touto nabídkou nepohrdnu. Pohlédnu na řidiče a pak zpátky směrem k lesu, odkud jsem přišla. Snad se bojím uhasit i tu poslední jiskřičku naděje, která tam někde uvnitř stále plápolá…, leč ten plamen je velmi slabý, proto se ho rozhodnu nadobro uhasit…, a nasednu k neznámému řidiči BMW.

Tak kam to bude madam?“ zeptá se kluk za volantem a mrkne na mě. Na slovo madam začínám mít alergii.

Jedu do města, jestli to není problém,“ zchladím toho Don Juana jasným požadavkem, bez úsměvu či sebemenšího náznaku flirtu. Ale jak se zdá, on nebude úplně natvrdlej, protože hbitě vyrazí vpřed, ale zapříst nějakou živou debatu se více nepokusí. Naviguju ho k nákupnímu centru, kde si vyzvednu své auto. Pak mne však čeká mnohem náročnější úkol, vyzvednout Marušku. Moje matka mne samozřejmě dle očekávání vyhlíží z okna. Když vidím její vytřeštěný výraz, je mi naprosto jasné, co bude následovat.

Alice! Jak to vypadáš? On tě snad…?“ přiběhne celá vyděšená ke dveřím, ve snaze zjistit, co že se to vlastně stalo.

Mami, proboha svatého uklidni se. Nic se nestalo, o nic nejde…, jen pršelo a já dala trochu průchod vášni a emocím,“ snažím se kajícně pousmát.

Ty seš přece taková…!“ vyjekne máti a je na ní vidět, že by mi opravdu nejradši uštědřila pár pohlavků. „Myslela jsi při tom na Marii? Co jsem ti říkala a co víc…, co jsi mi slíbila?!“

Mám se ti snad omlouvat? No tak se stalo no…, asi jsem bez chlapa už moc dlouho a neudržela jsem se. Copak tys nikdy neměla chuť na sex? Takový ten opravdový…, živočišný…, nikdy ti to nechybí?“

Naše dohady zaslechne i Marie, která v mžiku přiběhne, aby mne objala.

Mamííí, ty už seš tady, jupí!“ výská samou radostí, takže jsem uštědřena další hádky. Máti si jen vrazí ruce do kapes, hodí po mně pohled a´la bůh pomsty, jenže na víc se nevzmůže a odkluše do kuchyně.

Pojedeme domů beruško, ano?!“

Nene, pojedeme pro pudlíka přece, slíbilas mi to,“ připomene mé dítě ranní, ale hlavně nerozvážný slib.

To přece nejde teď hned…, tak rychle a hlavně…, co Piškot?“

Ty jsi lhářka!“ podívá se na mě přímo nenávistným pohledem.

Tohle neříkej, Marie! Obleč se a jedeme.“

Nikam s tebou nejdu, seš lhářka!“ zopakuje znovu ono slovo, které mi doslova trhá ušní bubínky.

S přičiněním matky, se mi však nakonec podaří Marušku přemluvit, naložit do auta a odvézt domů. Těším se na teplou koupel, na vyhřátou postel, klid…

Večer pak sednu k televizi, otevřu láhev vína, kterou jsem zašla koupit cestou, hodím nohy na stůl a rozjímám, čekám. Telefon jsem od svého příchodu kontrolovala snad tisíckrát, ale nic. Žádná zpráva, ani kratičký vzkaz. Tak moc bych si přála, aby zavolal nebo napsal, jenže dočkám se toho vůbec?! Já jsem přece taková káča pitomá, spílám si v duchu a utápím se v neutuchajícím žalu.

Usnu teprve dlouho po půlnoci, kdy promáčím celou krabičku kapesníků. Ráno pak vstávám rozbolavělá s oteklýma očima. Když kouknu na mobil…, opět žádná změna a to jsem tolik doufala.

Jsem úplně sama, navíc máti se mnou od onoho dne nemluví a Maruška je uražená, jelikož jsem odmítla dodržet slib koupit jí psa. Abych jí malinko uchlácholila, vzala jsem si týden volna. Vegetíme spolu doma, což je možná ještě horší, než kdybych šla do práce. Neustále se totiž vracím ke schůzce s Erikem, přehrávám si ve své mysli sled událostí a stále více docházím k závěru, že ho už neuvidím…, v životě mi nenapíše.

Chybí mi zprávy, které mne vítají do nového dne, naše dlouhé rozhovory, povzbuzení…, takže pročítám alespoň ty staré, při kterých mám slzy na krajíčku.

Akorát stojím u okna, přemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybych na naši schůzku nepřišla, když se tichem rozezní zadrnčení zvonku.

Ahoj Ali…, co je s tebou? Pořád čekám, že přijdeš,“ culí se na mě Nina, sousedka. Vlastně je to má jediná kamarádka, která o Erikovi věděla. „Myslela jsem, že mi přijdeš vyprávět jaké bylo rande.“

Není co vyprávět. Podělala jsem to na celé čáře,“ propuknu v hlasitý pláč a pověsím se Nině okolo krku.

Jdeme si tak společně sednout do kuchyně, kde jí nabídnu kafe a bábovku s broskvemi, kterou jsem začala péct podle Erikova receptu. Sedíme tam spolu téměř celé odpoledne. Já samozřejmě fňukám, Nina mě utěšuje, ale můj srdcebol je snad mnohem větší než tomu bylo včera, předevčírem…, před týdnem. Člověk by si mohl myslet, že když se svěří s trápením, všechno náhle bude mnohem snesitelnější, ale v tomto případě si akorát drásám rány.

Měla bys mu napsat, Alice, opravdu, třeba na to čeká.“

Napsat?! Zbláznila ses? Ne, to neudělám a on to ví. Nikdy mu nenapíšu…, tohle je prostě...konec,“ začnu znovu natahovat a hlavu si opřu o stůl.

S tím nesouhlasím. Kde máš mobil? Udělám to sama.“

Ne, nikdy…, to nemůžeš, dej to sem!“ začneme se přetahovat o telefon.

Když toho nejsi schopna ty, udělám to já. Nebudu stále poslouchat tvé únavné nářky.“

Tohle mi nemůžeš udělat. Sakra, Nino! Já tě přece o pomoc nežádala!“ zakřičím na ni. Nejradši bych ji praštila přes prsty, jenže naše dohady náhle přeruší zvonek. „Tak, Nino! Dej mi ten mobil.“ využiju její nepozornosti a telefon se mi opravdu podaří sebrat.

Ty někoho čekáš?“

Ne, ale to bude máti, nemluví se mnou už týden. Asi nakonec nevydržela.“

Jdu otevřít dveře…, ale skoro nikdo za nimi není. Opravdu skoro, protože tam najdu proutěný košík a jen co nadzvednu deku, najdu pod ní ležet malé štěňátko…, pudlíka. Rychle popadnu koš i se psem a odnesu ho do kuchyně.

To je…, to je pes…,“ usměju se na Ninu, která nechápe oč jde.

No a? Co to znamená?“

Že to může být jedině… Od něj! Chápeš?“

Oči se mi rozzáří, popadnu mikinu ležící na botníku a jako splašená vyrazím po schodech dolů. Srdce buší šílenou rychlostí, ruce vibrují strachem, jenže já ho musím vidět…, musím mu poděkovat...a musím ho přece políbit!

Nezačali jsme sice nejlépe, ale jistě není pozdě to napravit, protože já už bez něj nedokážu být...nikdy!!!

 

 



 

Autor Aparisha, 03.04.2021
Přečteno 626x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter