Příběhy obyčejných žen - Anna

Kapitola I – Ranní rutina

Anna se probudila několik minut před budíkem. Od jakživa se probouzela o chvíli dřív, než měl zazvonit, což ji od malička přišlo jako špatná vlastnost. Byt byl ještě ponořený do ranního šera a za okny bylo slyšet jen vzdálený šum prvních aut. Z kuchyně se ozývalo slabé šramotivé cinkání kovu. Ten zvuk poznala okamžitě. Petr už byl vzhůru.

Byla to jeho práce. Muži se vždy budili dřív než ženy. Anna vstala, přehodila přes sebe lehký župan, v koupelně si vyčistila zuby a pak sešla po schodech dolů do kuchyně. Petr stál u linky a připravoval snídani. Neměl na sobě nic, kromě koženého obojku kolem krku a kovové klece uzavírající jeho penis, která byla připevněná úzkým textilním páskem kolem boků. Při každém pohybu se ozvalo tiché kovové cinkání řetězu, který pevně spojoval klec s kolejnicí, která těsně pod stropem probíhala napříč celým bytem.

„Dobré ráno,“ řekl.

Anna jen kývla, sedla si ke stolu, Petr před ni postavil hrnek kávy a vedle položil talíř s toastem a marmeládou. Byla to rutina. V jejich domácnosti probíhalo ráno každý den téměř stejně.

Anna se natáhla pro cukřenku. Ruka se povytáhla z županu a na jejím zápěstí pod rukávem vykoukl malý klíček. Anna si osladila kávu a pomalu ji zamíchala lžičkou. Petr stál u stolu a čekal. Anna mezi jednotlivými sousty a usrkáváním horkého nápoje z hrnku krátkým, skoro mechanickým pohybem zkontrolovala zámek na kovové kleci. Vše bylo jak má.

„Dobře,“ řekla.

Petr přikývl.

„Máš na dneska odpoledne něco v plánu?“ zeptal se.

„Mám domluvené kafe s Janou a Klárou,“ odpověděla. „Kavárna na náměstí.“

Petr jen přikývl. Ne, že by jeho reakce na stavu věci cokoli měnila.

Venku se mezitím město začalo probouzet. Z oken kuchyně bylo vidět na dvůr mezi domy. Sousedka právě vyvedla své dva muže před dům. Oba měli obojky a krátká vodítka. Jeden nesl pytle s odpadky do kontejneru, druhý začal ihned zametat chodník před domem. Anna to sledovala jen koutkem oka. Tady na předměstí to byl běžný obrázek.

Po snídani Petr uklidil stůl, Anna si zatím sedla na pohovku a otevřela tablet. Přes noc přišlo několik pracovních zpráv z firmy. Jedna z nich byla označená jako interní oznámení. Statistika reprodukčních cyklů – poslední kvartál. Anna si ji rychle projela. Čísla byla stabilní. Ale pod tabulkou byla poznámka z ministerstva: Doporučení: zvýšit efektivitu přirozených cyklů.

Anna si povzdechla. Znamenalo to jediné: Více práce.

„Petře.“

„Ano.“

„Přines mi kabelku.“

Petr okamžitě odešel do předsíně a vrátil se s její pracovní taškou. Anna v ní chvíli něco přehrabovala a pak vstala a šla se do ložnice převléknout. Petr mezitím uklízel kuchyň.

„Tak pojď.“

Předsíň byla malá, ale praktická. U stěny visely kabáty, na polici ležely klíče od auta a pod nimi byl malý plastový štítek s městským znakem, QR kódem a nápisem Registrovaná domácnost – biologický subjekt evidován. Anna si oblékla kabát. Petr stál vedle dveří a čekal.

„Otoč se,“ řekla Anna.

Petr poslechl. Anna odepla řetěz z klece, pak vzala z háčku krátké vodítko, připnula ho k obojku a znovu rutinně zkontrolovala zámek obojku i klece.

„Jdeme.“Dobré ráno,

Na ulici už byl ranní provoz. Lidé spěchali do práce a tramvaje byly plné žen v kostýmcích, které držely kabelky, notebooky a některé i vodítka svých mužů. Anna došla k autu a odemkla ho. Petr se zastavil u zadní části vozu – žádných slov nebylo třeba. Anna otevřela kufr, kde byl uvnitř zabudované klece z nerezových profilů tenký polštář a složená přikrývka – standardní výbava. Muži obvykle nejezdili na sedadlech. Jednak by překáželi a jednak to nebylo považováno za vhodné. Petr si sedl dovnitř, přikryl se dekou a přitáhl kolena k hrudi. Anna ho chvíli pozorovala a pak zajistila dveře klece.

„Dneska jedeme rovnou do práce,“ řekla.

„Ano.“

Anna zavřela kufr. Víko zaklaplo s dutým kovovým zvukem. Pak obešla auto, nastartovala motor a vyjela do ranního provozu, který už pomalu v celém městě houstnul.

Kapitola II – Pracovní den

Budova GenLife Reproductive Systems stála na okraji obchodní čtvrti. Skleněná fasáda odrážela ranní světlo a parkoviště už bylo z poloviny plné. Anna zaparkovala na svém obvyklém místě a chvíli seděla v autě, než vypnula motor. Pak vystoupila a otevřela kufr. Petr zamrkal do světla.

„Ven.“

Petr opatrně vylezl a narovnal se. Anna uchopila krátké vodítko do ruky.

„Jdeme.“

Recepce firmy byla velká a světlá. Podél jedné stěny byla řada kovových kroužků zapuštěných do zdi – podobné jako v kavárnách nebo v nákupních centrech. Některé zaměstnankyně si totiž přiváděly své muže do práce. Většina ale využívala místnost v suterénu. Anna šla rovnou k výtahu. Petr stál vedle ní a čekal než přijede kabina. Když dveře výtahu zapadly, krátce cinkl kovový kroužek jeho obojku o kovovou přezku vodítka. Nikdo tomu nevěnoval pozornost. Suterénní chodba byla úzká a chladná. Na konci byla místnost označená jednoduchou cedulkou: Doprovodné biologické subjekty. Anna otevřela dveře. Uvnitř sedělo několik mužů, každý připnutý ke kovovému oku ve zdi. Místnost byla jednoduchá – omyvatelná podlaha, lavičky, automat na vodu a řada ok s čísly. Někteří muži spali. Jiní jen tiše seděli a dívali se do podlahy. Anna přivedla Petra ke kruhu číslo 12, připevnila obojek řetězem se zámkem ke kovovému oku.

„Počkej tady,“ řekla.

„Ano.“

Anna si vzala návratku s číslem 12, otočila se a odešla. O patro výš už začínal normální pracovní den. Anna si oblékla laboratorní plášť a zapnula počítač. Na monitoru čekala hromada formulářů. Každý reprodukční cyklus měl vlastní dokumentaci.

- Identifikace klientky.
- Identifikace dárce.
- Čas zahájení.
- Farmakologická asistence…

Anna otevřela první složku. Dobrovolný cyklus – klientka číslo 2031. Dobrovolnice byly administrativně nejjednodušší. Podepsané formuláře, krátká konzultace, pak samotný zákrok. Procedurální místnost byla čistě vyklizená a připravená. Uprostřed stála kovová konstrukce se dvěma moduly – jeden pro klientku, druhý pro dárce. Byla to kombinace gynekologického lehátka a mechanického rámu, který dokázal nastavit přesnou polohu obou částí zařízení vůči sobě. Lenka už kontrolovala monitorovací panel.

„Máme první.“

Klientka seděla na lehátku a nervózně si pohrávala s rukama.

„Poprvé?“ zeptala se Anna.

Žena přikývla.

„Ano.“

„Nebojte se,“ řekla Anna klidně. „Je to rychlé.“

„Jsou čistí?“

„Žádný strach, dbáme na všechny povinné hygienické postupy přesně podle nařízení. Naši dárci jsou také pod přísnou lékařskou kontrolou, nic vám nehrozí.“ promluvila Anna hlasem, který, jak doufala, zněl dostatečně uklidňujícím tónem.

Procedura začala jako obvykle. Klientka byla zafixována v gynekologické poloze na lehátku, dárce připoután a znehybněn v druhé části zařízení. Monitor ukazoval jejich puls a další fyziologické hodnoty. Mechanika konstrukce tiše upravila polohu obou modulů. Lenka stiskla tlačítko. Rám se pohnul a k nelibosti dárce nasměroval a zavedl jeho ztopořený úd do lůna klientky. Přístroj pomocí anální sondy posílal jemné elektrické impulsy do dárcovy prostaty. Dárce se neklidně vrtěl a marně se snažil vyprostit z popruhů. Anna sledovala křivky na monitoru. Když hodnoty naznačily nedostatečnou reakci, zapnula vyšší stimulační režim. Došlo k okamžité odezvě. Po chvíli se rozsvítila kontrolka. Za několik minut se na displeji objevilo: Cyklus dokončen.

„Devět minut,“ řekla Lenka.

Anna přikývla. Asistentka odvezla klientku do vedlejší místnosti na pozorování a dárce odvezl automatický mechanismus neznámo kam.

„Další.“

Dopoledne uběhlo rychle. Dva dobrovolné cykly, jedna kontrola genetické banky a několik podpisů pod laboratorními protokoly. Všechny postupy byly přesně standardizované. Po několika letech práce už Anna většinu úkonů prováděla téměř automaticky. Když hodiny ukázaly dvanáct, Anna si sundala plášť.

„Oběd?“ zeptala se Lenka. Anna přikývla.

Firemní jídelna byla plná. U stolů seděly zaměstnankyně z různých oddělení. Podél jedné stěny byla řada kovových kruhů – některé ženy si totiž přiváděly své muže až sem. Muži seděli u stěny, připnutí ke kovovým okům. Někteří měli misku s vodou. Jiní jen čekali. Anna si vzala tác s obědem a posadila se ke stolu. Lenka si sedla naproti.

„Jaký jsi měla ráno cyklus?“ zeptala se Iveta, kolegyně z vedlejšího oddělení.

„Rychlý,“ řekla Anna. „Devět minut.“

Iveta se zasmála.

„To je skoro rekord.“

Anna pokrčila rameny.

„Dobrá spolupráce.“

U stěny se jeden z mužů snažil číst starý časopis. Vedle něj jiný jen zíral do podlahy. Anna tomu nevěnovala pozornost. Po několika letech práce ve firmě člověk podobné věci přestával vnímat. Byla to prostě součást každodenního života.

Kapitola III – Stabilizační cyklus

Po obědě se chodby firmy znovu zaplnily tlumeným šumem ventilace, kroky zaměstnankyň a občasným cinknutím kovových obojků. Anna si oblékla laboratorní plášť a otevřela další složku v tabletu. Tentokrát byla označená žlutým pruhem – Stabilizační reprodukční cyklus. Lenka se naklonila přes stůl.

„Tak máme jednu z těch složitějších.“

Anna přikývla. Dobrovolnice byly jednoduché. Podepsaly formuláře, podstoupily proceduru a za pár minut bylo hotovo. Stabilizační cykly ale znamenaly něco jiného – klientky, které s procesem nesouhlasily, ale podle zákona ho absolvovat musely. Administrativně to bylo mnohem složitější.

„Má už sedativum?“ zeptala se Anna.

„CALM‑7 podaný před pěti minutami,“ řekla Lenka. „Ale moc to nepomohlo.“

Anna zavřela tablet.

„Tak jdeme.“

Procedurální místnost byla připravená stejně jako dopoledne. Uprostřed stála kovová konstrukce s dvojicí modulů, monitorovací panel a stojan s léky. Vzduch byl teplý, a plný napětí. Klientka seděla na lehátku a měla ruce zkřížené na hrudi. Když Anna vstoupila, ani se na ni nepodívala.

„Dobrý den,“ řekla Anna neutrálním tónem.

Žena mlčela.

Lenka si povzdechla. „Tohle bude trvat.“

První problém byl vždycky fyzický odpor. Klientky v tomto režimu často odmítaly spolupracovat – napínaly svaly, snažily se vstát nebo jen pasivně ztuhly tak, že nebylo možné správně nastavit polohu. Dvě sestry přistoupily k lehátku a připnuly fixační pásy. Přezky zacvakly. Klientka sebou trhla.

„Nechte mě být,“ řekla.

Anna se na ni ani nepodívala. Jen sledovala monitor. „Zvýšíme dávku.“

Lenka připravila další kapsli. Druhý problém býval na druhé straně rámu. Dárce. Dveře se otevřely a sestra přivedla mladého muže v obojku. Byl hubený a viditelně nervózní. To také nebylo nic neobvyklého. Muži totiž procházeli zvláštní psychologickou výchovou už od dětství. V rámci tzv. behaviorální stabilizace byli vedeni k tomu, aby spojovali vlastní sexualitu s pocitem studu, kontroly a trestu. Mělo to praktický důvod – systém tak předcházel nekontrolovanému chování. Vedlejší efekt byl ale zřejmý. Když se ocitli v reprodukčním zařízení, byli často napjatí a vyděšení. Sestra ho připnula do druhého modulu konstrukce. Přezky zacvakly. Monitor ukázal zrychlený puls.

Anna si povzdechla. „Další nervózní… Začínáme!“

Lenka stiskla tlačítko. Mechanika rámu se tiše pohnula. Na displeji se objevily dvě křivky – srdeční rytmus klientky a dárce. Klientka ztuhla. Muž zavřel oči. Minuta uběhla. Pak druhá. Na monitoru se objevilo varování. Nedostatečná reakce dárce.

Anna přepnula panel. „Zvýšit stimulační režim.“

Na displeji se rozsvítila oranžová kontrolka. Stimulační modul, který byl připojený k mužskému modulu konstrukce, měl jemnými impulzy vyvolat reflexní reakci organismu.

„Teď to půjde,“ řekla Lenka.

Anna sledovala monitor. Klientka se snažila pohnout rameny, ale pásy ji držely pevně.

„Uklidněte se,“ řekla Anna bez emocí.

Žena zavřela oči. Po několika minutách se na displeji objevila zelená kontrolka. Biologický cyklus dokončen. Rám se pomalu vrátil do výchozí polohy. Sestry odepnuly pásy. Klientku odvezly do pozorovací místnosti. Dárce byl okamžitě odveden pryč. Anna si sundala rukavice.

„Čas?“

Lenka zkontrolovala tablet.

„Devatenáct minut, čtyřicet dva sekund.“

Anna přikývla.

„Zbytečné komplikace.“

Když vyšly na chodbu, Lenka se opřela o zeď.

„Víš, co je na tom nejdivnější?“ řekla.

Anna zvedla obočí. „Co?“

„Že systém vlastně vychovává muže tak, aby se toho báli. A pak je musíme stimulovat, aby to vůbec fungovalo.“

Anna pokrčila rameny. „Je to stabilnější.“

Lenka se zasmála. „Možná.“

Anna se vrátila do kanceláře a otevřela další formulář. Reprodukční cyklus – dokončeno. Klikla na tlačítko uložit. Pak se podívala na hodiny. Do konce pracovní doby zbývaly ještě skoro dvě hodiny. A před ní byl ještě celý blok administrativy. Byl to obyčejný pracovní den. A systém fungoval přesně tak, jak byl navržený.

Kapitola IV – Konec směny

Když Anna dokončila poslední formulář, kancelář už byla téměř prázdná. Na chodbách byla slyšet klimatizace a spěchající kroky zaměstnankyň, které odcházely domů. Anna zavřela tablet a sundala laboratorní plášť.

„Jdeš dneska do kavárny?“ zeptala se Lenka, která právě vypínala počítač.

„Jana psala, že tam budou,“ řekla Anna. „Tak asi jo.“

Lenka přikývla. „Tak si to užij.“

Anna vzala kabelku a zamířila k výtahu. Suterénní chodba byla chladnější než zbytek budovy. Anna otevřela dveře místnosti označené Doprovodné biologické subjekty.

Uvnitř posedávala prořídlá řada mužů jako ráno. Někteří spali, jiní se ani nepohnuli. Vzduch byl těžký a tichý. Petr seděl u kruhu číslo 12, opřený o zeď. Když Anna vstoupila, okamžitě se narovnal.

„Dobré odpoledne.“

Anna vložila návratku do přístroje, který zaznamenal čas hlídání a odcvakla karabinu z kovového oka.

„Tak pojď.“

Na parkovišti už se stmívalo. Anna otevřela kufr auta. Petr si automaticky sedl dovnitř a přitáhl kolena k hrudi. Anna ho chvíli pozorovala, pak zavřela víko. Motor nastartoval a auto se zařadilo do proudu odpoledního provozu. Kavárna U Zahrady byla jen pár ulic od kanceláře. Anna zaparkovala na rohu náměstí a otevřela kufr.

„Ven.“

Petr vylezl a protáhl si nohy. Anna ho přivedla ke kovové tyči před kavárnou. Už tam seděla řada mužů – někteří na patníku, jiní opření o zeď. Klik. Karabina na obojku zapadla do řetězu u tyče.

„Počkej tady.“

„Ano.“

Uvnitř kavárny už seděly Jana a Klára.

„Konečně,“ řekla Jana. „Už jsme myslely, že nepřijdeš.“

Anna si odložila kabát. „Dlouhý den.“

Servírka přinesla kávu.

„Tak co v práci?“ zeptala se Klára.

Anna pokrčila rameny. „Standard.“

Jana se zasmála. „To říkáš pokaždé.“

„A co ty?“ stočila Anna hovor na jiné téma.

Jana pracovala na magistrátu. „Dneska jsem celý den řešila evidenci domácností s více muži. Ministerstvo chce zavést nový přerozdělovací model.“

Anna se pousmála. „Takže další formuláře.“

„Spousta formulářů.“

Klára si mezitím míchala kávu. „Já měla dneska kontrolu ve výcvikovém centru.“

Anna zvedla obočí. Klára pracovala v Institutu pro behaviorální stabilizaci mužů.

„Nová skupina patnáctiletých,“ řekla. „Zase jsme je učily základní poslušnost.“

„Jak to šlo?“ zeptala se Jana.

„Jeden z nich se pokusil utéct z výběhu,“ řekla Klára.

„A…?“

„Dali jsme mu týden izolace, to většinou stačí.“

Řekla to stejným tónem, jakým by někdo mluvil o školní poznámce.

Klára se naklonila směrem k ostatním dvěma ženám. „Včera jsem byla na přednášce v historickém ústavu,“ řekla. „Dělala ji Markéta Vrbová.“

Jana svraštila čelo. „Kdo?“

„Ta historička,“ vysvětlila Klára rychleji, skoro nadšeně. „Z Ústavu společenské stability. Píše o demografické krizi a o tom, jak vlastně vznikl dnešní systém.“

Anna pokrčila rameny. „A co tam říkala?“

„Bylo to hrozně zajímavé,“ pokračovala Klára. „Zkoumala staré digitální komunity, mužskou izolaci, pokles porodnosti… a pak jak se ustálil ten stabilizační poměr.“

„Jedna ku třem,“ řekla Jana automaticky.

Klára přikývla. „Přesně. Vrbová to má všechno dobře zpracované…“

Klářino nadšení žádná z kamarádek nesdílela. Anna jen mlčky míchala kávu a nepřítomně hleděla z okna. Venku Petr seděl na patníku vedle několika dalších mužů.

„Mimochodem,“ řekla pak Jana a naklonila se blíž. „Slyšely jste o těch uprchlících?“

„Jakých?“ Anna se otočila zpátky.

„Muži, co utekli ženám,“ řekla Jana. „Prý se schovávají v lesích za městem.“

Klára se zasmála. „To je nějaká legenda.“

„Není,“ řekla Jana. „Policie o tom dneska mluvila na poradě.“

Anna zvedla obočí.

„Kolik jich je?“

„Nikdo neví, snad dvacet?“

Venku Petr seděl tiše u kovové tyče. Vedle něj starší muž naklonil hlavu. „Slyšel jsi o těch v lese?“ zašeptal.

Petr sotva znatelně přikývl.

„Říká se, že jich je už víc než dvacet.“

Petr se zadíval směrem k ulici vedoucí ven z města. Uvnitř kavárny se Jana něčemu zasmála.

„Stejně je chytnou.“ Anna pokrčila rameny. „Kam by asi chodili? Ve městě jim nic nechybí.“

Z okna bylo vidět řadu mužů připnutých ke kovové tyči. Seděli tam klidně a trpělivě. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

Kapitola V – Večerní rutina

Když Anna zaplatila v kavárně, venku už byla tma. Náměstí bylo osvětlené lampami a kovová tyč před kavárnou vrhala na chodník dlouhé stíny. Anna vyšla ven a došla k řadě mužů. Petr seděl na patníku přesně tam, kde ho nechala. Když ji uviděl, okamžitě se narovnal.

„Dobrý večer.“

Anna odemkla karabinu.

„Jdeme.“

Cesta domů byla krátká. Anna otevřela kufr auta a Petr si opět sedl dovnitř na připravený polštář. Víko zaklaplo a auto se rozjelo večerním provozem. V rádiu běžely zprávy.

„…městská policie zvýšila hlídky v oblasti starého mostu po informacích o možné skupině zaběhnutých mužů…“

Anna rádio vypnula.

„Zase ty nesmysly,“ zamumlala.

Doma probíhala večerní rutina stejně pravidelně jako ráno. Petr připravil jednoduchou večeři, Anna mezitím seděla u stolu a procházela pracovní dokumenty v tabletu. Na kuchyňské desce ležel také malý sešit. Byl to osobní evidenční průkaz. Každý registrovaný muž ho měl. Anna ho otevřela. Na stránkách byly úhledné tabulky – pravidelné zdravotní kontroly, extrakční procedury, reprodukční nasazení, disciplinární záznamy… U každého zápisu bylo razítko kliniky a podpis pracovnice. Anna přejela prstem poslední řádek. Extrakce – zítřejší datum – GenLife. Anna přikývla a sešit zavřela. Byla to jen rutinní záležitost. Po večeři Petr uklidil stůl.

„Koupelna,“ řekla Anna.

Petr přikývl. Hygiena byla povinná součást večerního režimu. Kliniky i úřady to doporučovaly jako základní standard domácí péče o biologický subjekt. Z koupelny bylo slyšet tekoucí vodu. Anna mezitím seděla v obýváku a dívala se na zprávy. Když Petr vyšel z koupelny, Anna vstala.

„Do ložnice.“

Petr ji následoval. U postele byl kovový kruh zapuštěný do podlahy. Anna vzala krátký řetěz z nočního stolku.

„Klekni.“

Petr si klekl. Karabina se zámkem zapadla do kovového oka. Řetěz byl dlouhý asi metr – dost na to, aby mohl spát na matraci vedle postele, ale ne dost, aby došel ke dveřím.

„Dobrou noc,“ řekla Anna.

Zhasla lampu. V bytě bylo ticho. Petr seděl na matraci a poslouchal Annin dech. Chvíli čekal. Pak pomalu zvedl ruku k zámku. Starý typ. Jednoduchá pružina. Pokud se zatlačila správným směrem, šla někdy otevřít. Petr ji opatrně zmáčkl. Pružina cvakla. Anna otevřela oči.

„Petře.“

Petr ztuhl.

„Co to děláš?“

Anna se posadila na posteli a pološeru viděla napnutý řetěz. Petr stál u dveří. Anna vstala.

„Vrať se.“

Petr se nepohnul. Anna udělala krok a chytila ho za obojek.

„Co tě to napadlo?“

Petr mlčel. Anna ho strhla zpátky k posteli a znovu připnula zámek do kovového oka. Tentokrát si však dala záležet na tom, aby vytáhla správný typ nového elektromagnetického zámku. Anna chvíli stála a dívala se na Petra. V očích měla něco mezi znechucením a únavou.

„Zítra jdeš na kliniku,“ řekla.

Petr sklopil oči. Anna vzala ze stolku evidenční průkaz a krátce do něj nahlédla.

„Prodloužená procedura,“ řekla klidně a zapsala tato dvě slova do poznámky na řádek se záznamem zítřejší extrakce. Chvíli bylo ticho.

„Možná si pak rozmyslíš podobné hlouposti.“

Anna zhasla lampu. Tentokrát už usnula rychle. Petr seděl na matraci a díval se do tmy. A věděl, že zítra ho čeká dlouhý den.

Kapitola VI – Druhý den

Budík zazvonil v šest třicet. Anna ho vypnula hned po prvním zazvonění. V bytě bylo ještě šero, ale dnes nevstávala tak klidně jako obvykle. V hlavě jí pořád zůstával obraz nočního pokusu o útěk. Vedle postele byl řetěz pořád připnutý ke kovovému oku v podlaze. Petr seděl na matraci, přesně tam, kde ho nechala. Když Anna vstala, okamžitě se narovnal.

„Dobré ráno.“

Anna neodpověděla. Ranní rutina proběhla rychleji než obvykle. Petr připravil kávu a toast, ale dnes dělal všechno opatrněji. Kovová klec při pohybu tiše cinkala a každé to cinknutí v tichu kuchyně znělo hlasitěji než jindy. Anna seděla u stolu a dívala se do tabletu. Nečetla. Jen přejížděla prstem po obrazovce. Po snídani Petr uklidil stůl. Anna sáhla do kabelky a vytáhla Petrův evidenční průkaz. Krátce ho otevřela. Na poslední stránce byl čerstvý zápis ze včerejška. Extrakce – dnešní datum – GenLife – prodloužená procedura. Pod tím zelo několik prázdných řádků. Anna sešit zavřela. Pak jej znovu otevřela vzala propisku a do kolonky poznámka napsala ještě jedno slovo: neposlušnost. Uložila sešit zpátky do kabelky.

„Předsíň,“ řekla.

Petr okamžitě přišel, Anna si oblékla kabát, otevřela zámek domácího řetězu a připnula vodítko k obojku.

„Dneska jedeš se mnou rovnou do laboratoře.“

Petr přikývl.

„Ano.“

Venku byl studený ranní vzduch. Anna došla k autu a otevřela kufr. Petr si sedl dovnitř, přitáhl kolena k hrudi a položil ruce na stehna. Anna zavřela víko. Cesta do práce probíhala mlčky. Auto projíždělo ranním provozem a Anna sledovala silnici před sebou. V rádiu běžely zprávy, ale po chvíli ho vypnula. Dnes neměla náladu poslouchat komentáře o politice nebo statistikách reprodukčních programů. Parkoviště před GenLife Reproductive Systems bylo téměř plné. Anna zastavila na svém místě a otevřela kufr.

„Ven.“

Petr vylezl ven o něco rychleji než obvykle. Bylo na něm vidět napětí. Anna ho chytila za obojek a vedla ho dovnitř budovy. Recepční zvedla oči od počítače.

„Dobré ráno.“

Anna jen krátce kývla. „Extrakce.“

Recepční otevřela databázi. „Standardní?“

Anna zavrtěla hlavou. „Prodloužená.“…a podala recepční sešit se záznamy.

Recepční se ani nezeptala proč. Jen přikývla. Petra odvedli čekárny. Byla to úzká místnost se dvěma lavicemi a obrazovkou na zdi. Na ní běželo informační video o zdravotní stabilitě mužské populace. Vedle něj seděl další muž s obojkem a nervózně si mnul ruce. Petr měl ruce položené na kolenou. Díval se do podlahy. Dveře se otevřely.

„Petr.“

Zdravotnice ho vzala za obojek a vedla do odběrové místnosti. Anna šla za nimi. Uvnitř místnosti stál známý přístroj. Kovové křeslo s opěrkami na zápěstí a modul s kabely a displejem. Zdravotnice odemkla klec. Kovové cvaknutí zaznělo v tichu místnosti.

„Sedni.“

Petr poslechl. Pásky na zápěstích zapadly. Zdravotnice prostrčila Petrův penis příslušným otvorem, upevnila sběrovou jednotku a zavedla sondu k prostatě. Anna stála vedle panelu.

„Třicet minut,“ řekla.

Zdravotnice nastavila parametry.

„Rozumím.“

Na displeji se rozsvítil časovač.

30: 00

Petr zavřel oči. První pulzy přišly téměř okamžitě. Elektrické impulzy procházely nervy v pánvi a tělo na ně reagovalo reflexivně, bez ohledu na to, jestli chtěl nebo ne. Anna chvíli sledovala monitor. Pak se otočila.

„Až skončíte, dejte ho zpátky do suterénu,“ řekla zdravotnici.

„Ano.“

Anna vyšla na chodbu. Zůstalo za ní jen tiché bzučení přístroje a odpočítávání času na displeji.

26: 37

Pro pracovníky kliniky to byl jen další rutinní postup. Ale pro Petra to byl začátek dlouhého dne, který měl ještě pokračovat. Anna stála chvíli na chodbě a poslouchala tlumené bzučení přístroje za dveřmi. Byl to známý zvuk. V budově ho bylo slyšet téměř pořád – oplodňování, rutinní krátké extrakční cykly, které trvaly několik minut, a pak ty delší, kdy se zařízení nechávalo běžet mnohem déle. Na displeji uvnitř místnosti mezitím pomalu ubýval čas. První reflexní reakce přišla poměrně rychle. Přístroj ji zaznamenal a automaticky oddělil první dávku do malé průhledné nádoby. Mechanický manipulátor ji přesunul do chladicího boxu ve spodní části zařízení.

Ale procedura pokračovala.

Prodloužený režim byl navržený tak, aby proces zopakoval několikrát – řídící jednotka dokázala s přesností vypočítat úroveň stimulace podle zadaného času. Tělo zůstávalo v reflexní stimulaci, dokud přístroj nevyhodnotil, že je cyklus dokončený a není již co ze subjektu extrahovat. Na displeji běžel čas.

12: 43

Zdravotnice sledovala hodnoty na monitoru a zapisovala údaje do tabletu. Další vzorek. Pak ještě jeden. Nakonec se po téměř dvaceti osmi minutách na displeji rozsvítila zelená kontrolka.

EXTRAKCE UKONČENA

Zdravotnice vypnula přístroj a odepnula pásky na zápěstích.

„Hotovo,“ řekla.

Pak znovu zamkla kovovou klec. O několik minut později seděl Petr opět v suterénní místnosti. Byla to stejná místnost jako včera – řada kovových ok ve zdi, několik laviček a tlumené světlo. Asi dvacítka mužů tam čekala stejně jako on na své ženy. Někteří spali. Jiní jen tiše seděli. Petr se opřel o zeď a zavřel oči.

Anna mezitím seděla ve své kanceláři. Na stole měla otevřený formulář. Disciplinární poznámka – domácí subjekt. Chvíli váhala, pak do kolonky napsala: Pokus o útěk – noční incident. Uložila dokument a zavřela tablet. Něco v ní zůstávalo napjaté. Nejen kvůli papírům nebo proceduře. Spíš kvůli tomu, že Petr se v poslední době začal chovat jinak. Nervózněji. Nepředvídatelně. To neměla ráda. Když pracovní den skončil, Anna sjela výtahem do suterénu. Dveře místnosti vrzly. Petr seděl na stejném místě jako včera. Když ji uviděl, okamžitě se narovnal. Anna odemkla zámek.

„Jdeme.“

Cesta domů proběhla mlčky. Anna otevřela kufr, Petr si sedl dovnitř a auto se rozjelo večerním provozem. Tentokrát Anna rádio nezapnula. Doma panovalo napjaté ticho. Petr připravil večeři, ale dělal všechno opatrněji než obvykle. Anna ho sledovala jen koutkem oka. Po jídle uklidil stůl. Anna vstala.

„Sem.“

Petr přišel do obýváku. Anna otevřela skříň a vytáhla kožený disciplinární postroj – zařízení, které drželo ruce pevně za zády a znemožňovalo jakýkoli odpor.

„Ruce dozadu.“

Petr poslechl. Přezky zapadly. Postroj ho donutil stát s rameny staženými dozadu a hlavou lehce zakloněnou. Anna ho chvíli pozorovala.

„Včera jsi zkoušel utéct,“ řekla.

Petr mlčel. Anna ho donutila kleknout na podlahu a zabořit hlavu do jejího odhaleného klína. Následující minuty byly pro Petra spíš ponižující než bolestivé – disciplinární rituál, který měl připomenout jeho postavení v domácnosti. Anna zůstala klidná a chladná, jako by prováděla běžnou rutinní proceduru. Když skončila, odepnula postroj.

„Dneska spíš v kuchyni,“ řekla.

Vzala delší řetěz a připnula ho k radiátoru. Petr si sedl na studenou dlažbu. Anna zhasla světlo v obýváku.

„A jestli tě ještě jednou napadne něco podobného,“ řekla před odchodem do ložnice, „bude příští extrakce mnohem delší.“

Pak odešla. V bytě zůstalo jen ticho a slabé cinknutí kovového řetězu o radiátor.

Kapitola VII – Druhý pokus

Byt se ponořil do ticha. V kuchyni bylo chladněji než v ostatních místnostech. Petr seděl na matraci opřený o radiátor. Řetěz z obojku byl připnutý ke kovové trubce. Na chodbě tikaly hodiny. Anna už byla v ložnici. Petr chvíli jen seděl a díval se do tmy. Dnešní den byl dlouhý – klinika, procedura, návrat domů a trest. Tělo měl unavené, ale spánek nepřicházel. Nakonec zvedl hlavu a podíval se na řetěz. Nebyl to stejný zámek jako u postele. Anna znovu omylem použila starší typ. Petr jej opatrně vzal do prstů. Nejdřív jen zkusil, jestli se nepohne. Kov slabě cvakl. Zůstal nehybný a poslouchal. V bytě bylo ticho. Zkusil to znovu. Tentokrát použil kancelářskou sponku zapomenutou na stole a zatlačil pružinu jiným směrem. Západka povolila. Řetěz se otevřel. Petr zůstal chvíli sedět. Srdce mu bušilo. Pak se pomalu zvedl. Kuchyňská podlaha byla studená a každý krok byl slyšet víc, než by chtěl. Opatrně prošel předsíní. Dveře ven byly jen pár kroků. Stačilo je otevřít. Když položil ruku na kliku, za jeho zády se rozsvítilo světlo.

„Petře!“

Anna stála ve dveřích ložnice. Petr ztuhl. „Co to děláš!?“ řekla.

Petr mlčel. Anna udělala několik rychlých kroků k němu.

„Otoč se.“

Petr se pomalu otočil. Anna si všimla otevřeného zámku na řetězu. V očích se jí objevil výraz, který byl jiný než včera. Tentokrát to nebyla jen únava. Byl to vztek.

„Takže to zkoušíš znovu!?“

Petr neodpověděl. Anna ho chytila za obojek.

„Myslíš, že se někam dostaneš?“

Petr se instinktivně pokusil ucuknout. Ten pohyb byl krátký, ale prudký. Anna ho chtěla jen strhnout zpátky, ale vodítko na obojku se napnulo, Petr uklouzl na dlažbě a ztratil rovnováhu. Hlava narazila o hranu botníku a ozval se tupý a krátký náraz. Pak bylo ticho. Anna ho pustila.

„Petře?“

Ležel nehnutě na zemi. Anna si klekla a dotkla se jeho ramene.

„Petře.“

Žádná reakce. Jen ticho v bytě. Trvalo několik sekund, než Anna vstala. Šla do kuchyně, vzala telefon a zavolala na městskou službu.

„Ano,“ řekla klidně. „Potřebovala bych technika.“

Pauza.

„Došlo k úmrtí registrovaného muže.“

O hodinu později seděla Anna u kuchyňského stolu. Dvě pracovnice z magistrátu vyplňovaly formuláře.

„Příčina?“ zeptala se jedna z nich.

Anna pokrčila rameny. „Pokus o útěk.“

Žena to zapsala – nehoda při disciplinárním zásahu.

Když odešly, byt znovu ztichnul. Anna seděla u stolu a dívala se na složku se žlutým pruhem, kterou jedna z pracovnic nechala na stole. Byl to starý dokument z porodnice. Anna ho otevřela. Klientka: Anna Krausová; Pohlaví dítěte: mužské. Pod tím byla poznámka: Komplikace při porodu – pacientka trvale neplodná.

Anna chvíli držela papír v ruce. Petr byl její syn. První a poslední dítě, které kdy mohla mít. Dcera nikdy nepřišla. Anna složku zavřela. Na stole ležel ještě jeden formulář. Žádost o přidělení náhradního mužského subjektu. Anna ho chvíli pozorovala. Pak vzala propisku. Zaškrtla políčko: mladší subjekt. Když formulář vyplnila, vstala a začala uklízet byt: řetěz u radiátoru, matraci v kuchyni, starý obojek… Brzy to všechno bude potřeba znovu. Jen tentokrát, pomyslela si Anna, si dám více záležet. Mnohem více.