Ten hřbitov je Tvůj

Anotace: Omlouvám se za chyby...

Rozbořený plot jakoby se snažil naznačit, že chrání místní naprosto zanedbaný a zapomenutý hřbitov. Tráva byla seschlá a dokonale neživá, tak krásně svým mrtvým vzhledem kontrastující s jasně bující letní přírodou všude jinde okolo. Posmutnělé, depresivní až téměř mystické místo bylo ozářeno slabou září již vyšlého úzkého srpku Měsíce, jenž se zdál být nabroušenou kosou všemu, co jen na posvátnou půdu dávných zemřelých vkročí. Přesto se osoba zahalená v černém dlouhém kabátu procházela po zarostlých pěšinkách mezi poničenými hroby. Užívala si tichosti a tajemné atmosféry tohoto místa v kombinaci s mrazivým pocitem z temné a hluboké noci. Raven se na tomto místě cítil skvěle. Neznal lepší místo než starý opuštěný hřbitov, kde ho obklopovala blízkost smrti. Došel až k velikému poničenému a na některých místech se rozpadajícímu kříži a usedl do pohodlné uschlé trávy pod ním v poloze tureckého sedu. Své skvostné dlaně s nádherně tvarovanými štíhlými prsty si položil na kolena, zhluboka a nadechl a v sedu se napřímil. Takto se opřel o stěnu mohutného kříže a po naplňujícím pohledu na hrozivý Měsíc slastně zavřel oči. Nic mu nezabrání to tuto noc udělat. Nic a nikdo.

Rozbořený plot, jakoby se snažil naznačit, že chrání jeho naprosto zanedbaný a zapomenutý hřbitov. Tráva byla zelená a dokonale živá, tak krásně svým bujícím vzhledem kontrastující s jasně umírající přírodou všude jinde okolo. Nádherné, přesto posmutněle a téměř mystické místo bylo ozářeno silnou září již vyšlého úplňku Měsíce, jenž se zdál být smrtící zbraní všemu, co jen na posvátnou půdu nedávného zemřelého vkročí. I přesto se osoba v krátkých šatech a naschvál děrovaných punčochách procházela po zarostlých pěšinkách mezi poničenými hroby. Užívala si tichosti a zdrcující atmosféry tohoto místa v kombinaci s mrazivým pocitem z temné noci a bolestivých vzpomínek. Corbie se na tomto místě donedávna cítila skvěle. Neznala lepší místo než tento starý opuštěný hřbitov, kde jí obklopovala blízkost smrti. Ale teď to bylo jiné. Nyní jí obklopovala blízkost jeho smrti. Došla až k velikému poničenému a na některých místech se rozpadajícímu kříži a usedla do pohodlné zelenající se trávy, jež v odrazu měsíčního svitu a částečné tmy vypadala namodrale. Neodolala a v trávě se nakonec schoulila do klubíčka a bez jediného pohledu na zrazující Měsíc sevřela křečovitě oči, ze kterých se začaly kutálet slzy bolesti a smutku. Proč ti nic nezabránilo to udělat? Proč jsem ti já nezabránila to udělat? Její otázky zůstaly nezodpovězené.