VESELÉ VÁNOCE, MILÁČKU, A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK

Anotace: Psal jsem to do soutěže o cenu Filipa Venclíka 2013, na téma "Já za 20 let". Vyhrál jsem třetí místo. Snad se to bude líbit :-)

Zpěv pod stromem na ulici utichl a nahradil ho hromadný jásot.

„Veselé Vánoce!" vykřikl někdo. „A šťastný nový rok!"

„Veselé Vánoce, a šťastný nový rok!" zopakovali sborově ostatní jako ozvěna. Při těch slovech jsem se pousmál. Zapálil jsem svíčku mezi námi, potom jsem se dlouze podíval do očí před sebou, do těch nejkrásnějších očí na světě, a zašeptal:

„Veselé Vánoce, Miláčku, a šťastný nový rok."

 Hlavou mi prolétla myšlenka, jak by se mi takový vynález hodil dřív. Budík byl vyrobený na míru, vydával zvuk na určité frekvenci, na který můj mozek reagoval podobně jako na nebezpečí a výsledkem byla okamžitá a dokonalá bdělost. Pryč bylo zaspávání, které jsem znal v mládí.

Hladký strop mé ložnice mě pomalu přestal bavit a obrátil jsem tedy pohled vpravo na druhou postel. Byla prázdná. Moje žena, nejúžasnější bytost na světě, byla pryč. Vždycky vstávala dřív než já, měla svou práci opravdu ráda. Občas jsem si dokonce říkal, že ji miluje víc než mě, to když jsem si chtěl za každou cenu zkazit náladu. Ale dnes ne, dnešek měl být skvělým dnem.

Vstal jsem a posnídal co nejrychleji: dva rohlíky, salám, kousek sýra, k tomu rajče a černý čaj. Tak mi to vyhovovalo. Potom jsem vyrazil do sprchy jako každý den.

 Když jsem si čistil zuby, koutkem oka jsem sledoval několik digitálních číslic v rohu zrcadla: Sedm hodin, padesát devět minut, padesát čtyři vteřin. Padesát pět, padesát šest, padesát sedm, padesát osm, padesát devět...

 „Je dvacátého čtvrtého prosince, osm hodin ráno." zaplnil místnost mužský hlas. „Děkujeme, že jste si naladili právě nás, a jsou tu zprávy: Znovu tu máme Vánoce s onou magickou dvojkou, a stejně jako v letech 2012 nebo 2022, svět stále ještě neskončil. Přesto však pořád existují proroci, kteří tvrdí, že se lidstvo svého zániku dočká. Inu, co na to říct, tak snad příště za deset let.

Letos nás čekají opravdu bílé Vánoce, bohatá sněhová nadílka má však i své stinné stránky. Ačkoliv silničáři pracují už od brzkých ranních hodin, na mnoha místech mohou být silnice stále pokryté závějemi či náledím, buďte proto za volantem opatrní. Další zprávy už po písničce, zůstaňte s námi."

 Zrovna jsem opouštěl koupelnu, když se ozvaly první tóny vánoční klasiky:

 „So this is Christmas. And what have you done..."

Já jsem ale neměl čas si hudbu nějak zvlášť vychutnávat, protože už jsem měl dost naspěch. V rychlosti jsem se nasoukal do kalhot a přes hlavu si přetáhl košili, kterou jsem se už ani neobtěžoval rozepnout. Přes ramena kabát, u dveří nazout boty, a cvaknout vypínačem. Poslední pohled do teď už tmavého a ztichlého bytu a můžu vyrazit.

 Hned, jak jsem překročil práh, mi do vlasů spadlo několik vloček syntetického sněhu, který se pomalu snášel kolmo dolů jako v romantickém filmu. Když jsem však zvedl hlavu, mohl jsem celkem zřetelně vidět, odkud vítr vane. Doslova. Různé vysoké budovy po městě, které svou střechu poskytly obřím rozprašovačům, měly výraznou korunu z bílých oblaků čerstvých vloček. Pár jsem jich chytil do dlaně a promnul mezi prsty. Nebyly tak studené, jako přírodní sníh, spíš jen tak mírně chladily a rozpouštěly se mnohem pomaleji.

Zamířil jsem ke svému autu, zaparkovanému hned u domu. Sotva jsem se dotkl kliky, zámek okamžitě zareagoval na čip v zápěstí a dveře se zlehka otevřely. Podobně mou přítomnost zaznamenalo i zapalování. Když jsem svíral prsty kolem volantu, hlavou mi projela vzpomínka na časy, kdy se auta odemykala a startovala klíčkem. To bylo už dávno pryč.

Do studia jsem dorazil už kolem deváté, protože moje cesta vedla převážně přes hlavní silnice, které byly dokonale čisté, a můj sporťák se na nich mohl naplno vyřádit.

 Ačkoliv byl Štědrý den a většina lidí se už dávno povalovala doma, u nás se pracovalo pořád, protože jsme byli dost pozadu za termínem.

Kabát jsem jen ledabyle odhodil v šatně a už jsem se i s šálkem ranní kávy, který jsem si mezitím poručil, řítil na plac.

 „Tak kde to vázne?" byla moje první reakce na všeobecný chaos, který zde panoval. „Neflákejte se, už jste mohli dávno začít beze mě! Tohle musí odsejpat! No tak, na místa, honem!" Sám jsem se posadil na svou židli a s potěšením jsem sledoval, jak se věci konečně dávají do pohybu. Potom jsem se ale očima zastavil na Stevovi. Dnešek dopadne špatně, měl to v očích jako vždycky, když zrovna vstal špatnou nohou. A to měl ten chlap hlavní roli.

 „Akce!" zavolal jsem a s hrnkem kávy na půl cesty k ústům jsem čekal, jak to zbabrá dneska. Šlo to dobře, asi první tři vteřiny. „Stop!" zařval jsem rozčíleně. „Děláš si ze mě srandu? Co to tam sakra předvádíš? Čet jsi vůbec scénář?" Ani nevím, proč jsem tak vybuchl, snad proto, že když jsem postavu Matta Elydira psal, psal jsem sám o sobě, protože Matt představoval mě samotného. A pak přijde ten blbec a takhle mě zkazí.

 „Víš vůbec co je za den?" pokračoval jsem ve svém výlevu. „Všimnul sis, že jsou Vánoce? Že všichni chceme jít domů? Ale nikdo se odsud nehne, dokud ty neuděláš svou práci pořádně, ty hvězdo!"

Rozčíleně jsem do sebe obrátil horkou kávu a zakuckal jsem se, když se mi žhavá tekutina dostala do krku.

 „Akce!" zachraplal jsem a hodil prázdný hrnek na zem. Potom jsem znovu zvednul oči ke Stevovi jako když šelma zírá na svou kořist a čekal jsem na chybu, která na sebe jistě nenechá dlouho čekat.

Když jsem nastupoval do auta, parkoviště už halila tma, ačkoliv bylo teprve pět hodin odpoledne. Ohlédl jsem se po několika lidech ze štábu, kteří stáli nedaleko v hloučku a tiše spolu mluvili. Určitě chystali vzpouru, nebo vymýšleli způsob, jak mě nechat zavraždit. V tuhle chvíli jsem jim to nemohl mít příliš za zlé, když jsem je držel na natáčení tak dlouho na Štědrý den. S tím se ale nedalo nic dělat, byli jsme hodně ve skluzu, hlavně díky tomu idiotovi v hlavní roli, který taky potřeboval pořádně srovnat do latě.

 Už ale bylo dost práce, teď bych měl myslet na to, co mě čeká doma. Nebo spíš kdo?

 Cestou jsem se zastavil v květinářství a vybral velikou kytici ze slunečnic. Milovala slunečnice. A taky jednu krásně zdobenou vánoční svíčku, která mě zaujala. Večer ji zapálíme.

 Z práce mi to trvalo o něco déle, než do práce, protože teď k večeru nečekaně zhoustla doprava. Skoro mě překvapilo, kolik lidí se na Vánoce poflakuje venku v autech, místo aby byli doma s rodinou.

 Kolem sedmé hodiny jsem zaparkoval auto před domem. Schody k bytu jsem bral po třech, už jsem se těšil, až budu u ní.

Jenom jsem otevřel dveře, okamžitě jsem z ložnice uslyšel lomoz ve skříni, jak hledala ty správné šaty.

„Jsem doma, Miláčku!" zavolal jsem ode dveří a rovnou zamířil do obývacího pokoje. Kytici i svíčku jsem položil na stůl a sám jsem se usadil do svého oblíbeného křesla. Dělali jsme to tak každý rok, byl to takový náš malý zvyk. Ona mě teď přijde překvapit tím, jak moc jí to bude slušet, a potom půjdeme na slavnostní večeři.

 Slyšel jsem její kroky, jak se točila kolem zrcadla a šatníku.

 „Zavři oči!" zavolala na mě se smíchem. Poslechl jsem.

 „A nedívej se!" dodala ještě. Naslouchal jsem jejím pomalu se přibližujícím krokům a tlumenému smíchu. Vyšla z ložnice, teď se krůček po krůčku blížila předsíní ke mně. Už byla u dveří, slyšel jsem ji, jak se směje. Každou chvíli vstoupí, a až otevřu oči, uvidím, jak se na mě usmívá.

 Práh zavrzal pod jejíma nohama a já otevřel oči. V tu chvíli celý byt zaplnilo hrobové ticho. Zíral jsem do prázdné předsíně a slyšel jen vlastní dech a tlukot srdce. Nehýbal jsem se, moje myšlenky se zastavily spolu s ozvěnou smíchu. Jen jsem hleděl na dveře pokoje a dál do tmavé chodby. A pak, najednou, to sevření povolilo a já si povzdechl. Prázdně, smutně, přišlo mi to, jako kdyby za mě dýchal někdo jiný.

Křeslo jemně vrzlo, když jsem vstal. Natáhnul jsem ruku, pevně sevřel svíčku a kytici a zamířil ke dveřím bytu.

Procházel jsem bílou uličkou a falešný sníh mi křupal pod nohama. Do očí mi zářil vysoký strom přímo přede mnou, rozsvícený tisícem malých světel. Strom však nebyl můj cíl. Slyšel sem lidi, mohly jich být desítky nebo stovky, za zdí, na ulici pod tím stromem. Zpívali, skoro jako jednohlasný sbor. Slova koled se nesla široko daleko a přitahovala k davu houfy zvědavců, kteří se postupně přidávali.

Já jsem však nebyl tím zvědavcem, mě koledy nepřitahovaly. Jejich zvuk jako by byl vzdálený a jen letmo se dotýkal mých uší, mého srdce.

Míjel jsem kameny, jeden po druhém, různých velikostí i tvarů. Ani ty se ke mně však nedostávaly, mě přitahoval jen jeden, jako světlo přitahuje můru, tak osamělou.

Zastavil jsem před ním a sklouzl na kolena, abych ho lépe viděl. Jen letmo jsem přejel očima po číslicích na posledním řádku: 24. 12. 2031. Potom mě ale upoutala ona.

Její tvář vystupovala z kamene jako socha, tak věrná své předloze. Záplavu hnědých vlasů pomalu zakrývaly umělé vločky a prázdné oči z mramoru na mě hleděly, jako to kdysi dělávaly ty skutečné.

Pohladil jsem ji, jen konečky prstů. Byla tak chladná, jako když jsem se jí dotýkal naposled, když jsem ji naposledy objímal.

Položil jsem kytici slunečnic na desku. Milovala slunečnice. Vedle jsem dal svíčku, a z kabátu vytáhnul zapalovač.

Zpěv pod stromem na ulici utichl a nahradil ho hromadný jásot.

„Veselé Vánoce!" vykřikl někdo. „A šťastný nový rok!"

„Veselé Vánoce, a šťastný nový rok!" Zopakovali sborově ostatní jako ozvěna. Při těch slovech jsem se pousmál. Zapálil jsem svíčku mezi námi, potom jsem se dlouze podíval do očí před sebou, do těch nejkrásnějších očí na světě, a zašeptal:

„Veselé Vánoce, Miláčku, a šťastný nový rok."