Na druhý břeh

Na druhý břeh

Anotace: Tak takhle se umírá... Smutné a nadějeplné...

„Leničko... Spíš? Nespi... No tak, nespi, probuď se.“ Znělo ke mně jakoby z dálky, a přece hodně blízko. Proč mám zase vstávat, vždyť spím určitě jen pár minut, proběhlo mi hlavou zoufale. Proč nemůžu mít ani chvíli klid? Ta osoba, co se mě zarputile snažila probudit, mnou zatřásla. Pomalu jsem tedy otevřela oči.
Seděla vedle mne na posteli a skláněla se nade mnou, aby zjistila, jestli jsem už vzhůru. Nikdy předtím jsem ji neviděla, ale stejně nebyla cizí... Posadila jsem se a zamrkala, jestli se mi náhodou jen nezdá. Mlčela a usmívala se. A byla mi strašně moc podobná... Natáhla jsem ruku, abych se jí mohla dotknout. Je to iluze? Zešílela jsem už?
Chytila mne za tu ruku a dál mi hleděla do očí. Tekly jí slzy. Kolik let čekala, až se setkáme?
Ani nemusela mluvit. Jak jsme tam seděly, dívaly se na sebe, ona plakala a já zjistila, že taky pláču, vydalo to za tisíce slov. Napřáhla pak ruce, aby mě mohla obejmout. Poprvé...
„Čekala jsem tak hrozně dlouho...“ Zašeptala mi, když mě držela a já si přála, abych se z toho zvláštního snu už nemusela probudit.
„Celý život mi chybíš...“ Řekla jsem já.
Pravdu... Co jiného, než pravdu říct sestře, kterou mám i nemám? A ona mi opravdu chyběla... Vždycky. Moje starší sestřička, ta, která by mi mohla radit, co se životem... Kdyby žila.
„Já vím, malá... Jsem s tebou a přitom nejsem. A tak nerada vidím, jak se trápíš...“
„Co mám dělat?“
Nic neodpověděla, jen mě pořád držela.
„Kdybys tak mohla být skutečná, žít tu se mnou...“ Pokračovala jsem a vyslovila své největší přání. Nebyla bych sama... Kdyby se tak dal zvrátit běh života...
„Nejde to, já bych si to taky přála... Kdybys věděla... Dívám se na tebe od chvíle, co jsi přišla na svět. Pláču s tebou, když je ti smutno a raduji se ze všech tvých úspěchů. Jsem na tebe tak pyšná, sestřičko, a tak se o tebe bojím...“
„Pyšná? Není proč. Vždyť já ani neumím žít. Nic jsem nedokázala, ani nikdy nedokážu. Ty bys byla lepší.“
Pustila mě, odtáhla se a rozhodně se na mne podívala.
„To přece není pravda, Leni. Proč to říkáš?“
Ale jeden pohled do mých očí jí prozradil, že si to doopravdy myslím. Nechtěla jsem, aby mě litovala. Jen jsem jí řekla svou pravdu...

„Proč si myslíš, že bych byla lepší člověk? A co vlastně znamená být lepší...? Vždyť to se přece ani nedá posoudit... Ani známky ve škole ti neřeknou, jak jsi nebo nejsi v něčem dobrá. A v životě to už vůbec neplatí... Já vím, jak na to koukáš, znám tě přece odjakživa... Dívám se na tebe už 21 let, rozumím všemu, co se ve tvé hlavě děje, i když ty sama někdy ani nevíš... Jsi na sebe moc přísná...“
Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla ještě něco dodat, ale pak neřekla nic.
„Honím se za něčím, co vůbec není. Jen sny... Co ty mají společnýho s realitou. Někdy už nechci snít. A už se nechci za ničím hnát. O nic bojovat... Pro nic se trápit. Myslím si, že nic nemá smysl...“
„Tohle jsem nechtěla nikdy slyšet.“ Vzdychla a kousala si rty.
„Já vím. Odpusť mi.“
„Tvůj život... On má smysl... Přece má smysl...“
„Tak mi řekni jaký. Řekni mi to, setřičko, prosím... Protože já to nevím. Mám pocit, že splývám ke Smrti a to je jediný smysl všeho. Nebaví mne to, žít je tak strašně těžké, složité, beznadějné...“
„Ach Leni... Copak už jsi zapomněla na všechno, pro co jsi chtěla žít?“
„To ne. Jenže je to prostě nad moje síly... Vždyť se na mne podívej. Podívej jak slabá ve skutečnosti jsem. Nic nedokážu dělat dobře, ani postarat se sama o sebe...“
Zamračila se a v očích se jí zablesklo. Jemně, ale s velkou naléhavostí, mne chytila za ramena a zatřásla mnou, abych se jí podívala zase do očí.
„Toho, kdo ti tohle nasadil do hlavy... A já vím, kdo to byl...“ Začala a hlas se jí chvěl zadržovaným vztekem. Ten vztek cítilo tolik lidí, kteří mne měli rádi... „Bych propleskla. A pak ještě jednou a znova, než by mu... Teda jí... Došlo, co ti sakra udělala.
Leničko... Teď mne poslouchej. Ty nejsi ani trochu slabá. Zvládla jsi tolik věcí... Ty to opravdu nevidíš? To všechno s našimi rodiči, to, co se ti stalo v osobním životě, zvládla jsi být oporou pro lidi, na který se třeba už všichni vykašlali, nebo by to udělali, a to ti můžu říct – zrovna ta osoba, která ti tu nesmírnou hloupost nasadila do hlavy, se ti nemůže rovnat a zrovna pro ni jsi udělala strašně moc. A postarat se o sebe? Jistě, potřebuješ někoho, kdo tě bude mít rád, přátele, taky mne... Ale to je přece naprosto normální, každý potřebuje mít se o koho opřít... To není žádná slabost.
To není neschopnost. To jen znamená, že máš srdce. Opravdu, věř mi...“
Mlčela jsem. Mlčela a dívala se na ni. A ona věděla, protože starší sestra vždycky ví...

„Pojď.“ Vzala mě za ruku a já vstala. Otočila jsem se zpět a viděla sama sebe, jak ležím v posteli. Se zavřenýma očima, nehybná, jen klid a ticho. Krásná... Nic živého nemůže být tak mrazivé a přitom krásné. Byla jsem pryč...
„Nemusíš se vrátit zpátky. Je to jen tvá volba, broučku. Teď tě odvedu daleko odsud, tam, kde žiju já a kde je už líp. Chci ti někoho představit a pak... Pak se vrátíš a budeš žít dál svůj život. Anebo ne.“ Řekla tiše a viděla jsem, že v očích, ve kterých hrály tytéž zelené a hnědé odstíny, jako v mých, se zračí velký smutek a malá naděje.
Šla jsem s ní a necítila bolest... Po tolika letech života to bylo tak osvobozující a krásné. Šla jsem, lehká jako chmýří z pampelišky a všechny starosti zůstaly tam dole, kde spala teď už jen prázdná schránka jedné hloupé holky. Držela jsem se jí a cítila jen to, jak moc mi chyběla, jak moc ji mám ráda, jak moc chci, aby nepouštěla mou ruku a už nikdy mě nenechala samotnou. Teď, když jsem ji znala, už jsem se jí nemohla vzdát... To po mně nemohl nikdo chtít, nikdo...
Vedla mě cestou pokrytou bílým pískem, lemovanou stromy a vál vlahý vítr. Viděla jsem louky, které nikdo nezničil svými hloupými a nepotřebnými stavbami. Pásly se tam srnky s velkýma, nežnýma očima. Nebály se, jen zvedaly zvědavě hlavičky a dívaly se, koho to vede jedna čistá duše. Koho vede tam, odkud se obvykle nikdo nevrací...
Za álejí stromů se prostírala krajina plná života. Zvláštní, že tady, kde odpočívají mrtví, je ho tolik, snad víc, než na našem světě... Viděla jsem lesy, louky, jezera, řeky... Nebe... Co asi leží za ním?
„Je tam váš svět, Leni.“ Odpověděla na moje myšlenky.
Zastavila se pod velkým stromem. Nikdy jsem neviděla zelenější barvu... A slunce, které prosvítalo skrze listy, hladilo nás tak opatrně, jako bychom byly dvě malé sněhové vločky, kterým nechce ublížit.
„Je tady tak krásně...“ Zašeptala jsem.
„Ano, je. Jenže i tady se stýská...“ Řekla. „Sedni si tu... Tohle je mé nejmilejší místo. Odsud jsem tě pozorovala většinou.“
Sedla si, já vedle ní. Padl na mne zvláštní smutek, ale ona to poznala.
„Malá Leničko... Neboj se, mne budeš vždycky mít...“ Objala mě kolem ramen.
Tam v trávě a s ní mi bylo dobře. Věděla jsem, že jsem v bezpečí.
„Seznámím tě s Marion. To ona mě sem odvedla...“
Přikývla jsem.

 

Objevila se mezi stromy, mladá dívka v tak barevném oblečení, až oči přecházely. Musela být starší, než sám svět, ale tvář měla asi tak dvacetiletou. A byla krásná. Moc krásná. Oči zelené jako by patřily kočce, pleť porcelánové panenky, vlasy rudé, hladké, sahající asi k pasu. Vypadala jako víla, nebo tanečnice, ale rozhodně ne smutně ani temně. Jistě nikdo by si tak nepředstavil Smrt.
„Ahoj... To ty mi děláš nepořádek v papírech?“ Usmála se a sedla si k nám.
Měla tmavě modré tričko, sukni vanilkově žlutou a punčochy zelené. Ve vlasech stuhu stejné barvy. Jen střevíce byly černé barvy. Pokračovala.
„Nejsi mrtvá, moje milá... Ale vím, proč jsi tu. Znám tvoji sestřičku, tušila jsem, že tě jednou přivede...“
„Nezlob se, Marion... Cítila příliš velkou úzkost, už ani já to nemohu vydržet...“ Sklopila hlavu moje sestra.
„Ano, mně je to jasné... Já jsem Marion, Smrt, ta, co převádí duše na druhý břeh. Taky o tobě vím už delší dobu, dost často se ke mně obracíš... Ty bys vážně chtěla odejít sem?“
„Chtěla...“
„Ale to se vzdáš všeho. Víš to?“
„Copak já něco mám? Všechno, co se dalo, jsem už zkazila... To musím nejdříve přijít o všechny ideály, sny a naděje, než budu moci jít...? Nevím, co mám dělat, jakou cestou se vydat... Cítím, že na kamarádech visím jako závaží... A přitom jsem na všechno sama, už mi nikdo nepomůže, nikdo mě nemůže zachránit. Marion, já se strašně bojím žít...“
„Já tě samozřejmě zachránit můžu, jestli je pro tebe nadějí má náruč a potom bytí tady. Ale nedělala bych to ráda... Vždyť jsi ještě tak mladá, Leni...“
„Ano, to mládí není výhodou, ale prokletím. Nemám žádné jistoty, nic... A školu se mi nedaří studovat a vlastně ani správně zvolit. Lásku nemám, mít nebudu... Ale asi to tak je lepší, alespoň už žádné zlomené srdce. Je mi smutno na světě. Mám ráda hodně lidí a kvůli nim tady přežívám...
To přežívání bolí. Už nemůžu dál.“
„Být tady v podsvětí je jistota. Ale vzdáš se všech nadějí... Tady už nikam nesměřuješ, nemáš cíle ani vize do budoucna, tady prostě jenom jsi...“
„Já chci jenom být... Já si tak strašně přeju už nic nemuset řešit, ničím se trápit, za nic bojovat...“
„Potom tě mohu odvést z vašeho světa. Mohu, maličká. Ale ještě si to rozmysli – opravdu ti nikdo tam nestojí za to, abys zůstala? Co máma? Táta? Vaše mladší sestřičky? Prarodiče? Kamarádi? Ty tvoje ztracené duše, jimž se snažíš porozumět? Tvoje lásky? Nikdo?“
Rozplakala jsem se, když takhle mluvila. Vždyť jen kvůli nim jsem stále žila... Ale copak i pro ně nakonec nejsem přítěží?
„Marion, Marion prosím tě...“
„Život bolí, ale je v něm naděje... Tady ne. Víš to?“
„Pro ty naděje jsem došla až sem... Tolikrát jsem vstala a šla dál... Už to nejde. Už nemohu znovu vstát. Dej mi možnost už konečně nemuset...“
„Leničko... Jsi si tím jistá? Myslím opravdu jistá?“
„Marion prosím... Nic, co jsem kdy chtěla, nemám žádnou naději získat a ti které mám ráda, sem za mnou tak jako tak jednou přijdou... Už nedokážu nést svůj úděl, jsem na konci sil a už tak dlouho, prosím tě, pomoz mi... Kleknu si před tebou, budeš-li chtít... Já už... Prostě už nechci...“
Přikývla. Vzdychla. Vzala mě za ruku.
„Ve snech budeš smět své milované navštívit.
Ale nebudeš s nimi moci mluvit, ani je obejmout, poradit jim, jak se smířit s nevyhnutelným, nebudeš moci skoro nic. Neuvidí tě, neuslyší, jen málo z nich možná ucítí tvou přítomnost. Zbudou ti jen a pouze ty sny, které spousta z nich zapomene.“
„Marion...? Co vzpomínky, čím vlastně jsou?“
„No, tak to záleží na spoustě věcí. Mohou být neustále živou bolestí, stejně jako nadějí a radostí ve vší šedi běžného života. Někdo si je střeží v srdci jako největší poklad, někdo se jich bojí...“
„Dáš mi rozřešení?“ Zašeptala jsem a ona pevněji stiskla mou ruku.
„To víš, že dám.“

 

Dovedla mě zpátky do pokoje, k mému spícímu tělu. Chvíli jsme tam stály mlčky. Dívala jsem se na svou schránku a cítila podivnou něhu – ke komu, sama k sobě? Bylo mi trochu líto, že ji tady zanechám. Že to všechno musí takhle skočit. Obrečí mne... Zvládnou to... Umírat je tak těžké.
„Určitě?“ Zeptala se naposledy, oči vážně zkoumaly mou tvář.


Určitě? Opravdu chci opustit všechny a zanechat je napospas v tomto krutém světě? Na druhou stranu... Já už udělala pro ostatní hodně. Nemohla jsem dát víc. Moje srdce bylo slabé na to, aby ten nápor zvládlo dál snášet...
„Určitě.“

 

Řekla, ať si lehnu, vrátím se do svého těla a ona, jediná, kdo opravdu smí, mi z něj pomůže vstát a odvede si mě s sebou. Tak takhle se umírá...
Sotva jsem si lehla, ucítila jsem znovu tíhu svého žití. Slyšela jsem bít své vlastní srdce tak nahlas, jako by bilo na celý svět.
„Leničko...“ Uslyšela jsem potom známý hlas a Marion mi nabídla ruku.
Pomohla mi se posadit a vstát. Zavál vítr... A srdce utichlo.

Autor genca, 17.12.2013
Přečteno 618x
Tipy 2
Poslední tipující: A. L. McCawley
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Obdivuji poety, kteří se dokážou vyjadřovat v próze...

04.01.2014 00:23:34 | A. L. McCawley

I já :) díky...

04.01.2014 00:26:20 | genca

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 | Facebook, Twitter