Gerbera

Anotace: Proč se to muselo stát? (ps. omluvte gramatiku, nejsem s ní moc velký kamarád)

Rozvázaná kytice ležela těsně mimo dosah. Zdálo se, že se mu vysmívá, když se po ní už po několikáté natahoval. Vždycky jeho zakrvácené prsty jen namalovaly na zemi další čáry, které vypadaly, jako by je vytvořil štětec šíleného malíře. Zachvátila ho další vlna bolesti, když si volnou rukou přimáčkl ránu na krku. Jeho džíny a bílá košile byly celé nasáklé krví. Okraje zorného pole se pomalu začaly zaplňovat temnotou, která přinášela příslib ukončení bolesti. Tomy ale umřít nechtěl! Ne dnes, když se mu konečně začal život líbit.
Zrovna šel na schůzku s Annou, kterou potkal před několika dny v knihovně. Je zvláštní, že našel spřízněnou duši na svém místě klidu a úniku. Zde v knihovně trávil spousty času zahrabán ve velkém množství různých žánrů knížek. Tomy knížky zbožňoval celým svým srdcem už od dětství. Byl to jeho únik z mizerného života a poslední vzpomínka na jeho zesnulé rodiče, kteří ho sem často brali. To a jizva, která se mu táhla šikmo přes obličej až na levou klíční kost. Když mu bylo 6 let, tak se jeho otec zbláznil a sekáčkem zabil svou ženu. Pokusil se zabít i Tomyho, ale tomu se podařilo utéct i přes ránu na hlavě a schovat se. Když ho jeho otec nenašel, vyrazil do ulic a začal zabíjet na potkání, při čemž křičel, že zlobivé děti musí být potrestány. Než ho policie zastřelila, tak zabil dva lidi a třetího smrtelně ranil. Tomy nikdy nebyl moc společenský typ a tyto události ho navždy poznamenaly. Na těle i na duši. To vedlo k tomu, že se Tomy uzavřel ještě více a skoro s nikým nemluvil. Když tedy k němu přišla a slušně se ho zeptala, jestli si může přisednout, nevěděl jak reagovat. Po trapné chvíli ticha se mu omluvila, že ruší a chystala se odejít. Tomy vycítil svou šanci a na cestě jí dohonil a vysvětlil, že není zrovna mluvka. Slovo dalo slovo a poprvé ve svém životě se Tomy cítil šťasten. Tomy se cestou usmál a pohlédl na kytici, kterou před chvílí koupil. Byla plná bílých gerber, které Anna zbožňovala.
Když si chtěl cestu zkrátit přes zadní uličku jednoho starého domu, kde dříve bývalo řeznictví, tak na něj skočily tři rychlé stíny. Přitlačily ho ke stěně s takovou silou, že mu vyrazili dech. Když konečně popadl dech, poznal v nich své spolužáky Ricka, Paula a Trevora. Tito tři byli jeho největší trýznitelé. Skoro každý den od nich schytával nadávky nebo nakládačku.
Paul se k němu sklonil a z úst mu byl táhnout alkohol. „Neber to osobně ty jedna buzna ale ona je moje!“ Tvrdá pěst se mu zaryla do břicha takovou silou, až se z toho Tomy pozvracel na útočníkovy kalhoty. „Fuj! Ty jedno prase, tohohle budeš litovat!“ Další rány na Tomyho pršely ze všech stran, když se na něj vrhli všichni tři útočníci najednou. Tomy schytával nadávky i kopance aniž by vydal hlásku. Věděl, že když začne kňučet a žebrat tak ho ti surovci stejně nenechají. Na to byli moc opilí. Nebýt toho že ho Trevor s Rickem drželi tak už by se válel po zemi.
Najednou ale smršť úderů přestala. Tomy zvedl zakrvácenou hlavu a uviděl, jak se na něj Paul šklebí. V ruce držel něco, co podivně odráželo svit měsíce. Než stačil zareagovat tak ho Paul bodl šroubovák do krku.
Trevor s Rickem vytřeštili oči. „Paule! Co to do hajzlu děláš?“ zařval Trevor a pustil Tomyho, který se skácel k zemi, kde zůstal bez pohnutí ležet. Krev mu volně protékala skrze prsty, kterými se snažil ucpat ránu. Paul se otočil a s nevinným úsměvem pravil. „Co by, dokončuji práci.“ Pak se na patě otočil a nakopnul Tomyho zboku do hlavy, čímž ho převrátil. „To máš za ty kalhoty!“ Rukou s rozbitými klouby mu obrátil hlavu tak, že koukal na oblohu. „A tohle máš za Annu!“ Poslední, co Tomy viděl, byl šroubovák, který rychle bodl nejdříve do levého, a pak do pravého oka. Tomy stále mlčel, i když se celé jeho tělo křivilo bolestí. Po nekonečné době se zvuky jeho mučitelů vzdálily, a Tomy zůstal sám. Nevěděl, jak dlouho tam ležel. Taky netušil, že v jeho těle je ještě nějaká krev, která by mu mohla vytéct. Kdyby se dokázal natáhnout pro tu květinu, bylo by všechno lepší.
Musel se zvednout! Musel jít dál! Ona na něj čeká! Konečně se mu podařilo se zvednout na kolena a potom na nohy. Udělal dva váhavé kroky směrem, kterým si pamatoval, že ležela květina. Po nekonečné chvíli se mu jí podařilo sebrat a opřen o stěnu vyrazil uličkou zpět na silnici. Když ušel sotva pár metrů, znovu se mu podlomily kolena. Tomy ale nespadl, protože ho někdo zezadu zachytil. „Neboj se, chlapče! Už jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží, postaráme se o tebe.“ Hlas se nezdál být ani mužský, ani ženský, ale kombinací obou. Tomy dotyčného neviděl, ale z nějakého důvodu věděl, že ho zná.
Když se Tomy probudil, bylo už dávno jasno. Zvednu se a protřel si unavené oči. Když se rozhlédl, zjistil, že tuto místnost nepoznává. Nebyl to jeho pokoj. Vlastně tu nikdy nebyl. Všechno tu bylo zaprášené a zahalené do pavučin. Na zemi kousek od hrubého stolu ležela na hromadě jeho zakrvácená košile a kytice. Tomyho zamrazilo. To nebyl sen!
Klopýtavým krokem došel k malému zrcadlu, které viselo na sloupu. Rukou z něj setřel vrstvu prachu. To co uviděl, ho skoro donutilo se pozvracet. Jeho oči byli pryč! Zůstali po nich pouze dvě černé díry, ve kterých prosvítala bílá kost. Hvězdicovitá rána na krku byla hrubě sešitá. Tomy poplašně odskočil od zrcadla a začal si ohmatávat tvář i krk. Opravdu mu oči chyběly. Tomy chtěl brečet, ale nemohl. Chtěl křičet, ale ani to mu nebylo dovoleno. V slepé zuřivosti udeřil pěstí do zrcadla, až se rozlétlo na tisíce střepů. Tomy běhal po místnosti sem a tam a cokoliv se mu dostalo pod ruku, zničil. Stůl letěl do roku, kde se rozštípal na několik částí.
Po několika minutách se Tomy vyčerpal a klesl do rohu místnosti. Rukama si objal nohy a znehybněl. Nemohl zavřít oči. Ať se snažil, jak chtěl, tak neměl víčka, která by poslechla jeho příkaz. Teprve teď si uvědomil, že ačkoliv nemá oči tak může vidět. Rukou se znovu dotknul odhalené kosti a překvapivě se zadíval na svou ruku. V celé dlani měl zabodané velké střepy. Bolest ale necítil, ani krev mu netekla. Jeden po druhém začal vytahovat ven a zahazovat na hromádku. Když byly všechny venku, odhalily bledé maso. „Tttttoo…. nen….ííí mož….nééééé!“ Zachraptil hlas, který už se ani zdaleka nepodobal tomu, co znal. Rychle popadl jeden ze střepů a zabodl si ho hluboko do nohy. Žádná krev! Bodal se znovu a znovu, ale ze zmrzačeného těla nevyždímal ani jednu kapku krve. „Můžeš to zkoušet, kolikrát budeš chtít, ale ničeho nedosáhneš.“ Ozval se z boku hlas, který slyšel den před tím v uličce. Tomy se překvapivě otočil do rohu místnosti, kde ve stínu stála postava. Celé její tělo bylo skryté ve stínech tak hluboko, že to vypadalo, jako by nimi byla tvořená. „C…ooo chcešššš?“ Zeptal se chrčivým hlasem. Tomy vycítil, že postava se usmívá, i když to nebyl schopen vidět. „Co chci já, to už jsem dostal. Pojď ke mně, chlapče. Chci ti něco dát.“
Tomy věděl, že by neměl jít, ale co by se mu mohlo ještě stát. Váhavě se zvedl a pomalu se došoural k neznámému. Jakmile u něj stanul tak se postava k němu sklonila. I když od ní stál necelý metr, stále nebyl schopen rozeznat, o koho se jedná. Navíc se zdálo, že v jedné siluetě se nacházejí dva různí lidé. Ta menší a hubenější nyní více vyčnívala. Rukou ho pohladila po tváři a ten pocit Tomymu přišel podivně známý stejně jako hlas, který nyní zněl mnohem ženštěji. „Och sladký chlapče, ty jsi ale vyrostl. Vždycky jsem byla s tebou, jenže ty jsi mě neviděl. Tolikrát jsem tě obejmula, ale ty jsi mě necítil. Pro koho jsou ty kytky?“ Tomy zcela nechápal, o co jde, ale neviděl důvod lhát. „Pr…oo Annnuuu.“ Silueta přikývla. „To je ta dívka z knihovny, že. Jsem ráda, že tam stále chodíš. Knížky jsou nádherná věc, když víš jak je použít. Podívej se na mě, můj chlapče.“ Tomy zvedl hlavu a Silueta ze země zvedla dvě gerbery, které mu zasunula do prázdných očí. Původní bílou barvu nyní kazily stříkance zaschlé krve. „Tak je to lepší, vždycky jsi byl hezký chlapec, kterému slušelo cokoliv.“ Postava se znovu zavlnila a nyní více dominovala vyšší a širší postava s mužským hlasem. „To může počkat, ale teď nás čeká práce. Ty víš, kdo ti to udělal?“ Tomy se zamračil a přikývl. „Trrrreeevvoorrr ….. Rrriick …… Pauuuul!“ Postava přikývla. „To jak teď odpovíš, se bude odrážet na celém tvém bytí. Rozmysli se pořádně, abys pak nelitoval. Co s tímto darem, který ti byl dán, chceš udělat?“
Tomy nezaváhal ani vteřinu. Představa těch tří ho naplnila nenávistí a ta ho donutila okamžitě odpovědět hrdelním, avšak plynulým hlasem. „Pomstu!“
Mužská silueta se nafoukla, hrany se zaostřily a skoro úplně zakryli ženskou postavu. „To jsem chtěl slyšet. Nastav ruku!“ Tomy natáhl třesoucí se ruku, do které mu postava vtiskla těžký předmět. Když si ho Tomy pořádně prohlédl, poznal v něm řeznický sekáček, který mu způsobil jizvu na obličeji. „Teď víš, co máš dělat. Jdi a ukaž jim, jak se zachází se zlobivými dětmi!“
Tomy se děsivě usmál a pravil. „Ano, otče!“