Spasitel

Anotace: někdy ani modlitba nepomůže...

Slunce již bylo vysoko, když paní Lakomá kráčela s vykasanou sukní, neposekanou loukou za plotem svého domu. Hledala svého milovaného kocourka. Je to ještě koťátko, ale několikrát ji už z domku utekl! Zatím na ni vždycky počkal na zahradě, kde se divil všem těm neznámým rostlinám a k uspokojení lovecké vášně mu postačilo skákat po mouchách.

Paní Lakomá však dobře věděla, že to tak nebude navždy a celá léta neopravovaný prořídlý plot zahrady ji v jejích obavách němě utvrzoval. Kocourek Filip, měl už domek prolezlý od sklepa po půdu a nyní toužil své obzory rozšiřovat.

„Filípku! Filípku!“ její hlas zněl stále naléhavěji, protože za loukou byl les, který by tak malé kotě poznávat ještě nemělo. Paní Lakomou již začínal jímat pocit beznaděje, když se na druhé straně louky z lesa vynořili nějací turisté s dětmi.

„Filípku!“ zvolala a mohlo to i vypadat, že hledá ztracené vnouče. Hleděla na pocestné v dáli s nadějí.

„Paní, nebojte se. Chytili jsme ho, kluk to má v tašce a už k vám běží!“ zahalekal muž a pobízel svého malého synka k běhu vysokou travou směrem k domku paní Lakomé.

Zastavila se a na okamžik ji napadlo, že za vývoj šťastných událostí můžou právě modlitby, které ji v nekonečném řetězci běžely hlavou. Právě těmi v duchu bojovala proti vidinám osudu svého Filípka, ať už proti představě lišky, nesoucí si ho bezvládného v tlamě, nebo škubajícího se v křečích, po otravě jedem.

„Dobrý den paní.“ řekl přerývaně asi desetiletý klučík a lapal po dechu: „Tatínek vám vzkazuje, že si ho máte vzít i s tou taškou, aby vám zase nezmizel. Měli jsme ji na houby, ale našli jsme bohužel houby.“ Chlapec se zasmál svém dětskému bonmotu a pohlédl na paní Lakomou, zda ho za to pochválí.

Do očí ji vyhrkly slzy:“ Ale chlapče děkuji, já nemám u sebe nic, čím bych tě mohla odměnit!“

„To nevadí, dovolte mi, ať si ho můžu ještě jednou naposledy pohladit.“

Paní Lakomá přikývla a s třesoucím se pocitem v rukou začala rozepínat zip látkové tašky. Trochu ji bylo divné, že taška je po celou dobu tak v klidu. To ji na Filípka nesedělo, leda by byl zraněn. Po otevření tašky se chlapci rozzářily oči a paní Lakomé téměř zastavilo srdce.

Z tašky na oba moudře koukal pestrobarevný papoušek o velikosti více jak třicet centimetrů se zobákem jenž přeštípne tužku.

Chlapec pohladil ptáka po zádech a pravil: „ Tak, teď buď už na svoji maminku hodnej a nikam nelítej. Jo? Přísahej!“

Paní Lakomá zatím rozdýchávala mžitky před očima a nevěděla co říct. Nakonec pravila: „Panebože, Filípku, jsi to ty?“ a zároveň se zhrozila svých slov.

„Krrávo-hypotéka“ zareagoval pták.

„Poznal vás, poznal vás..!“ rozveselil se malý chlapec.

„Tak Jirko, poběž už zpátky, co tam tak dlouho děláš?“ zaznělo od lesa.

Chlapec běžel ze všech sil zpátky přes zarostlou louku až ke svým rodičům s pocitem, že poslušně vykonal své povinnosti.

„Tak co, vzala si ho?“ zeptal se otec. Chlapec udýchaně přikyvoval.

Poprvé se ozvala ta druhá paní, maminka Jiříka:“ To se nedivím, ten pták má podle Google cenu 120-150 tisíc korun. Kdo by si ho nevzal.“

Všichni sebou trhli:“ Ty máš tady signál na data?“

Obě děti začali pobíhat a prát se o selfie tyč, otec se přikrčil náhle k pařezu a žádal se s ním vyfotit od manželky... Ta, ale už neměla čas protože lajkovala kamarádce recept na svíčkovou a zároveň sdílela fotografie letenek do Egypta na příští měsíc...

Stará paní Lakomá pomalu kráčela s nalezencem ke svému domku, jako ve snách. Samozřejmě, že věděla jaký je rozdíl mezi kocourem a papouškem, ale nemohla si pomoci. Bůh totiž vyplnil její modlitby alespoň takto. Už asi nebylo v jeho silách vrátit jí Filípka, tak poskytl kompenzaci, která předčila všechna její očekávání. Při těchto úvahách se jí najednou hrozně ulevilo a dokonce se začala těšit, až budou doma.

Jelikož její nebožtík manžel, dříve choval holuby, nebyl problém najít ve stodole nějakou klec a po řádném vyčištění z ní udělat nový důstojný domov pro Spasitele. Ano, tak pojmenovala svého nového společníka životem, protože ji fascinovalo, jak krásně mluví. Některá slova sice nebyla její šálek kávy, ale už byla rozhodnuta, že ho napraví přísnou výchovou. Po letech samoty tak dostal její život opět nový smysl.

Dny pokojně plynuly a slunce se vlídně loučilo s létem oranžovými nádechy podvečerních stínů. Paní Lakomá, tak jako vždy pracovala na zahradě a k večeru nakrmila své drobné zvířectvo. Hned, když se opláchla u pumpy, spěchala do domku, aby postavila hrnek s meltou na kamna. Byl to její každodenní rituál. Pak učila Spasitele mluvit. Zatím se jí to moc nedařilo, ale byla trpělivá, protože po pár lekcích pochopila, že Spasitel asi nepochází z dobré rodiny. Nicméně, některá slova, na kterých jí hodně záleželo, už pochytil a občas i použil. Třeba slovo „maminko“, už uměl celkem slušně, jen ho používal v nevhodných souvislostech.

Jednou takhle vstoupila do místnosti a s plnou dlaní oříšků přistoupila k papouškovi, který seděl na polici s knihami. Vlastně v té době už neměl žádnou klec, protože paní Lakomá usoudila, že tak inteligentní pták ji nepotřebuje.

„Spasiteli, hele co ti maminka přinesla.“ natahovala ruku k jeho váhavému zobáku.

„A kde máš prrachy...maminko.“ pravil pták snaživě a vzal si z její dlaně oříšek.

Paní Lakomou trochu zamrazilo, ale přísahala si, že bude dobrá vychovatelka a nedá se vyprovokovat: „ V tom porcelánovém hrníčku s obrázkem pampelišky. A teď jdu spát a ty se někam usaď, ať nespadneš.“ Pravila rázně a zhasla světlo. Dům okamžitě ztichl, jenom zvuky lesa lehce doznívaly skrze pootevřená okna.

Na zhasnutí světla reagoval Spasitel spolehlivě. Dal si hlavu pod křídlo a spal tak tvrdě, že ho „maminka“ musela někdy budit i tím, že ho pohladila a řekla: „Stávej, můj princi, je nový den, načechrej perutě, letíme ven!“ Na to se Spasitel otřásl, vyndal hlavu a rozespale zakrákoral:“ Hypotéééka-maminko!“

Ten večer nešla spát paní Lakomá spokojeně. Výchovná lekce v ní zanechala jisté pochybnosti. Stále nevěděla důvod, proč ji bůh věnoval tento dar. Pták se sice ochotně učil nová slova, ale ta stará používal také. Vznikaly tak někdy prapodivné a někdy i nechutné věty, které paní Lakomou pohoršovaly a urážely. Také byly chvíle, kdy Spasitel přestal na svou učitelku úplně reagovat, seděl jak socha a vykřikoval nějaká čísla. Když se pak po pár minutách zase dostal do normálu, zeptala se ho, co to bylo, byl nervozní a odpověděl:“ Drrž hubu, maminko.“

Paní Lakomá byla stále více nešťastná z toho nového soužití, protože si ho představovala úplně jinak. Zastesklo se ji po Filípkovi, který sice nedokázal mluvit, ale své city a potřeby uměl dát jasně najevo. Potřebovala si s někým promluvit, ale kromě pošťačky na její samotu nikdo nikdy nezabloudil. Svěřit se jí, by znamenalo svěřit se celé vesnici a to ona nechtěla.

Se Spasitelem si promluvit nemohla, i když v to v počátcích jejich vztahu doufala. Pták by stále panovačnější. Čím více nových slov se naučil, tím více ji děsil, protože je kombinoval se starými. Život paní Lakomé se stával zcela nesnesitelným.

Vše vyvrcholilo v období sucha, když pumpa už dávala jen málo vody a paní Lakomá se tedy po práci na zahradě neumyla. Vstoupila do domku s hrstí čerstvých semen slunečnice a hned běžela k polici, kde dříve měla knihy. Nyní to bylo místo pro Spasitele. Vzpomněla si na romantické chvíle a pravila: „Stávej, můj princi, je nový den, tady hrst semínek, rychle si vem!“ Pták se otřásl, vytáhl hlavu z podkřídla a zakrákal: “Smrdíš jako krááva, maminko!“

Taková slova paní Lakomá nikdy v životě neslyšela. Ten zvuk ji ranil jako šíp. Za ta léta života s manželem, který ji ctil a i trápil, než zemřel, a pak s dětmi, které žijí dnes šťastně v Americe a nenapíšou ani pohled. Nikdo jí toto nikdy neřekl!

„Tak pojď ty slepice!“ pravila a chytla papouška za trup. Nebránil se. Mohl by ji svým zobákem okamžitě přeštípnout malíček, nebo třeba i šlachu na ruce, ale neudělal to, protože si myslel, že se bude chovat v náruči. Tentokrát se ale pan Spasitel šeredně přepočítal...

Druhý den dopoledne zaskřípěla dvířka branky, starý moped ztichl opřený o malou břízu, protože pošťačka Amálie si dobře pamatovala žádost paní Lakomé: „Neopírat o plot prosím. Tenhle je můj poslední.“ Kráčela pak po zarostlém chodníčku a jen tak ze zvyku vesele volala: „ Póšta, rekomando-koremando, připravit si občanky!“ Věděla, že tady takhle hulákat nemusí, ale jinak tuhle metodu používala skoro běžně. Lidé na vesnicích mají totiž místo zvonků psy. Když přišla ke dveřím chaloupky, už z dálky cítila tu libou vůni oběda. Zaťukala a vstoupila.

„Ahoj Amálko, ty mi něco neseš, nebo jdeš jen na oběd?“ zavtipkovala paní Lakomá.

„Hádej!“ řekla pošťačka a sedla si na židli: „mám tady pro tebe...doporučenou zásilku z Ameriky!“

„Nekecej!“ vyhrkla paní Lakomá, tak jak si to asi představovala, že to může být v nějakém filmu. Ve skutečnosti byla z toho sdělení hrůzou bez sebe.

„Jo, kdyby to mladý poslali jako balík, asi by se to ztratilo v Praze na centrále.“

„Ukaž to!“ řekla paní Lakomá a začala rychle trhat rukama zabezpečenou obálku. Moc to nešlo, ale Amálie měla v manikůře skládací nůžky.

„Nedáš si zatím alespoň polévku, než si to přečtu?“

„Jo, a jakou máš? Slepičí, nebo hovězí?“

„Dej si a nech mě číst, pak mi povíš jak ti chutnala...“ zahleděla se do divného úředního dopisu.

„A co ti teda mladý píšou?“ pátrala Amálka neoblomě mezi lžícemi.

„Mají se velmi dobře, oba mají výborně placenou práci a děti už umí anglicky a po prázdninách půjdou na státní observatoř.“

„Fakt? A co to je za školu?“ Podivila se ironicky pošťačka, přičemž dojedla poslední lžíci polévky.

Paní Lakomá již neměla sílu dál lhát, protože její hrdlo se zalknulo slzami: „Amálko, chutnala ti moje polévka?“

„Jo! Takovou jsem nikdy nejedla. Byla snad Francouzská?“ chtěla se pošťačka vlichotit, protože cítila, že něco není v pořádku.

„Nezapomeň, že když ti ten moped dlouho stojí, nejde pak nastartovat a musí se roztlačit!“

„Hm, špatné zprávy. Chceš, abych vypadla viď?“ pochopila a pak dodala:“myslela jsem, že jsme dobré kamarádky a můžeme si všechno svěřit!"

„Myslíš to vážně Amálko? My jsme nikdy kamarádky nebyly. Ty to snad nevíš?“

Dny pokojně plynuly a slunce se vlídně loučilo s létem oranžovými nádechy podvečerních stínů. Paní Lakomá nakrmila a pak na zápraží zapálila tři svíčky. Tu velkou za dceru a dvě malé za vnoučátka...

Do očí ji vstoupily slzy, když pomyslela na svého kocourka Filípka.