Zpověď mrtvého muže

Anotace: Dialog nenapravitelně smutného studenta a jeho stejně starého zpovědníka.

Dnes ke mně přišel podivný mladý muž. Sice se po univerzitě říká, že jsem zpovědnice bezedná, ale po dnešním případu jsem si řekl, a dost. Víc už slyšet a vědět nepotřebuju. Psal mi na Facebook a já ho znal od vidění, tak mi nedělalo problém, když mě požádal, jestli se může dostavit osobně ve čtvrt na dvě. Studuju prvním rokem psychologii, ale ve stejné budově jsou i žurnalisté. On, Tibor, je jedním z nich.

„Zdar, pojď dál. Boty nech před věšákem – matka nesnáší, když jí teče voda ze sněhu po policích.“ Měl na sobě oblek do školy a lakýrky, nejlepší obuv do zimy.

„Jo, jo. Venku mrzne, až praští, kamaráde. Na vašich domovních schodech jsem se málem rozštípal.“ Bodejť by ne.

„Dáš si čaj nebo nějaký pití?“

„Ne, díky.“

„Tudy. Doleva ne – tam jsou naši. Proč si na profilu předzvídáš Popel?“

„Protože jím jsem.“ Nechápu.

„No dobře. A kolik ti ve skutečnosti je? Znám různé druhy vtipu, ale věk 60 let na profilovce mezi ně rozhodně nepatří.“ Jeho pohyby a profil byly zvláštním způsobem a ve světle dvou žárovek naší chodby podivně neohrabané a jeho kontury připomínaly špatně zabraného herce. Nebyl ošklivý, ale také nepatřil mezi fotogenické lidi i navzdory vysoké postavě a širokým ramenům.

„Někdo udává biologický věk, já udávám duševní věk. Cítím se mrtvý jako dědek.“ Od dvacetiletého člověka jsem nic takového v životě neslyšel.

„Ztracená generace moderní doby, no, a proto jsem přišel.“

„Proč se tak cítíš?“ Lidi nemají ve zvyku vybalit svoje problémy tak razantním a bezprostředním způsobem. Něco mi nesedělo. Je na ně snad pyšný?

„A já se tak ani nechci cítit,“ bez brždění dopadl na můj oblíbený pružný gauč.

„Nenávidím pesimismus a ponuré knihy. Čistě z logického hlediska. Radši mám hlavu vzhůru a plnou nápadů na další sloupek, než Poeovské Jámy a kyvadla nebo Gogola. A k čertu se Zabijákem od Zoly. Samé ztěžování. Ani bych s tebou neměl mluvit, abych neporušil vlastní zásady, ale někdy člověk prostě musí, tak promiň.“

„V pořádku. Jsem zvyklý.“

„Jestli o našem rozhovoru někdy napíšeš, a já si jsem jistý že ano, tak rukopis spal. Nenávidím realistické psaní, jehož autenticita je tak blízká skutečnosti, až z něj nevyplývá vůbec nic a postrádá myšlenku, která by jej sjednotila. Jako experiment francouzského objektivního románu, rozumíš.“

Tušil jsem, o co jde.

„Tak detailní popis scén z téměř kubistických úhlů, že promlouvá i zeď s obrazem a vyprávějí, co vidí. Objektivní román vlastně čtenáři sděluje surová data reality – na rozdíl od naturalismu nevybírá. To je k ničemu. Všechny příběhy jsou přece nějakým výběrem, ne?“

„Do jaké rubriky vlastně nejčastěji píšeš? Vidím, že se v literatuře celkem vyznáš.“

„V rámci výuky děláme všechno od reportáží přírodních katastrof až po televizní projevy, ale jako částečný úvazek píšu beletristické sloupky do Letňanských novin.“

„Aha. No, vraťme se k tvé zpovědi. Odkud myslíš, že tvůj smutek vychází?“

„Apatie, kamaráde. Jsem jak kůl v plotě. Z krásy žen.“

„Konkrétněji?“

„Z devatenáctiletých dívčích laní, které by Truman Capote nejspíš nazval stvořeními se srdcem příliš lehkým a tvrdým, než aby je vystál melancholik a cíťa, jako já.“

„To je zvláštní. Nejsi extra hezký, ale myslím, že s tvou postavou by se daly dělat divy. Co ti brání?“

„Strach. Moje srdce nekontrolovaně a hamižně vyjíždí po těch nejsladších ženách a kašle na rozum, sebekritiku a možnosti.“

„Jsi gay?“

„“Technicky vzato nejsem nic.“

„Spíš panic.“ Snad jsem nepřehnal. Dobré – jen si odfrkl.

„A to je nanic. Jo, jo. Kdybych nebyl hlupákem,“

„Nestal by ses Tiborem.“ Ironicky se usmál.

„Popsal jsi mi holky jako zatrpklý romantik. Takže se bojíš?“

„Jo.“

„No tak se jednou překonej a zkus nějakou, ne? Který máš rád? Prdelky, boubelky, manekýnky? Nebo temný krásky?“

„Jsem divný introvert, ne barový král.“

„Tak jsem to nemyslel. Nepotřebuješ být barový král, abys,“

„Ale já jím chci být.“

„No, moment. Nemůžeš se chtít totálně změnit od svého dosavadního modelu chování. Buď pořád svůj, změn jen něco. Říkáš introvert, tak třeba choď z plesů až v jednu, pak ve dvě a tak dál. Přestaneš se stydět a donutíš se ke komunikaci.“

„Ale když se nenávidím?“

„Za co, proboha?“

„Za špatný tanec, za obliby v nekonvenčních tématech, za myšlenkovou izolaci, za řečnickou nešikovnost, za mlčení, za –“

„Když víš, co poděláváš, tak se přece naprav. Kup si taneční kurz,“

„Nechápu, jak můžeš být dobrý zpovědník.“

„Promiň, ale v tom je právě tvůj největší problém. Nic neděláš.“

„Nedokážu se už ani namotivovat a připadá mi, že nežiju. Nemám sílu, Tome.“ On se normálně rozbrečel. Jo. Sebral obličej do dlaní a normálně se rozbrečel. Docela mi vadilo, že mě oslovil jménem při tak intimní chvilce. Mezi vzlyky řekl pár vět.

„Vidím kolem sebe tolik šťastných lidí, kteří jsou zábavní, milí, společenští, úspěšní a spokojení, až je mi špatně. V hlavě mi pořád běží motor a když některý z mých kamarádů vypráví, jak byl na hudebním festivalu a náramně si to užil, je mi zle. Dnes na mě dolehla tíha všech těch příjemných chvil, které prožili oni, ale které jsem já promarnil. Nestalo by se to, kdybych byl jiný člověk. Tomáši, jak vlastně zvládáš ty lidi, co sem chodí vysypat špínu ze svojí hlavy?“

 „Zajímají mě jejich příběhy. Jestli je tón pesimistický nebo optimistický, je fuk.“ Chtěl jsem mu polichotit.

„Hm. Zatím jsem ti žádný příběh neřekl. Mimochodem, co čteš za knihy, Tome? Nevypadáš na žrouta bestsellerů s happy endem.“

„To je pravda. Někdy schroustnu i Hvězdy nám nepřály nebo Spalovače mrtvol. Spisovatelé se asi někdy potřebují očistit a postěžovat si. Jsou to přece taky lidi.“

„Přesně. Někdy z toho vznikne dodnes uznávaný román, protože umělecké dílo přece musí být náležitě depresivní, a jindy je smeten ze stolu jako prostý hnus.“

„To ano, ale na konfliktu, který je z podstaty něco negativního, co narušuje až do zápletky klidný život hlavních postav, stojí přece veškerá pointa, nebo ne?“

„Starověké Řecko, Athény. Vznik dramatu. Vznik zápletky. Jistěže. Lidi dělají všechnu práci jen proto, aby se měli někdy lépe – jinak by přece byli šťastní a seděli by doma na prdeli, nemyslíš? Větší pohodlí, lepší barák, auto atakdál. Předevčírem si naši koupili Mercedes AMG. Jenže posun k lepšímu stojí sílu a bolí. Negativní bolest je tak nedílnou součástí našeho života, myslím. Když román kritizuje, dělá naši největší přirozenost. Zároveň spokojenost je nudná, proto vznikly zápletky.“

„Úplně jsme odběhli od tématu.“

„Ajo, promiň. Mám strach z promarněnosti tisíců skvělých okamžiků, které mi každý den proplouvají mezi prsty.“

„A nedíváš ne na špičku ledovce? Na ty nejšťastnější lidi v tvojí třídě?“

„Nevím. Mám strach z prázdného života, ale nejsem člověk, co by byl schopen to napravit.“

„Tak to neříkáš pravdu. Kdybys toho doopravdy nebyl schopen, neužíral by ses a nepřišel bys až ke mně domů. Můžu ti na rovinu říct, že jsi schopen, sice nevím jak moc, ale jsi.“ Rozsvítily se mu oči, alespoň něco.

„Tvůj problém tkví ve strachu, zbytek – domnělá neschopnost, je jen racionální výmluva, která tvojí Freudovské duši zjevně nepomáhá.“ Zamračil se a vjel si levou rukou do vlasů. Bylo strašně těžké jeho strach pochopit. Viděl jsem ho jako bohatý chudého. Já mám všechno – trochu společenského uznání, lásku pěkné ženy a dobrou školu, co mě baví.

„Jak se díváš na zklamání?“

Jak to myslíš?“

„Co se ti honí hlavou, když neuspěješ? Když plácneš v hovoru kravinu, co se nehodí, nebo když ti další kráska propluje před očima k jinýmu chlapovi.“

„Nechci dělat chyby. Třeba včera jsem jel na Ostravsko dělat reportáž o ochraně životního prostředí a ve vlaku přímo naproti mně si sedla kouzelná blondýna, a ještě nějaká další holka. Byla rozverná jak hříbě a s tou druhou se furt hihňaly jak středoškolačky. Nohy měla dlouhé a stehna k zulíbání,“ – proboha, vždyť ani neví, co to znamená… – „boky svůdné a její dětské rty na ústech se zdviženými koutky byly vábivě obnažené jako dítě. Jako Lolita. Ani jsem je nepozdravil.“

„Jak to?“

„Protože bych to pokazil a už by mě nechtěla vidět, nebo proto, že bych se s tak krásnou holkou nechtěl nikdy v životě hádat.“

„Tibore, to je ale život, zatraceně! Na většinu situací máš jeden pokus!“

„Někdy mám pohádkový pocit, že bych na všechny důležité chvíle potřeboval přípravu. Jsem úmorně nejistý, ale nedokážu se smířit s porážkou. Jedna část mého já říká, ať raději ta holka odejde – pak mezi námi nebude nic a nikdy nemůže nastat den, kdy bych bulel, že už mě nemiluje – a druhá část, ta egoističtější a nesebekritická, mě vidí jako Leonarda DiCapria. Zamilovanost nemůžu mít pod kontrolou, a to mě dohání k šílenství.“

Tibor mluvil skutečně jako stařec, který má celý život za sebou.

„Moje melancholie nezná mezí, Tome. Já mám dokonce strach i z pomíjivosti krásy dívčích těl, kterých je kolem mě na žurnalistice víc než dost. Ano, až tak jsem pohádkový.“

„Epos o Gilgamešovi v ženském?“

„Myslíš prchavost krásy a její smrtelnost?“

„Ano.“

„Spíš Narcsis a Goldmund od Hesseho.“

„Ale logicky cítíš, že to není úplně v pořádku, ne?“

„Přál bych si, abych neuměl myslet dopředu a abych okamžitě zapomínal na minulost. Aby se moje existence scvrkla jen do přítomného okamžiku.“

„Jsi zatracený romantik, Tibore. Docela slušně vylíčíš ženskou, ba líp než kdejaký otrlý alfa chuligán na motorce s cigárem v puse. Ale máš problém. Musíš se chovat mužněji. Zkus bojový sport, volejbal, běh. Závoď a soupeř. Přitom můžeš romantikem zůstat. Víš, co z tebe pak bude?“

„Dorian Gray?“

„Ne! Frajer, co si zachoval staré hodnoty.“

„Dělám závodně box.“ Aha. Proto ty divné kontury v obličeji.

„Co ode mě vlastně chceš?“

„Dej mi sílu, abych se stal člověkem, kterým chci být.“

„Dobře. Nejdřív mi ale řekni svoje sny.“ Možná tak zjistím jeho motivace a dokážu lépe určit problém. Odpověděl krátce a prostě.

„Ženy. Oproti ženám je vše nicotné. Chci milovat a být milován čtyřmi konkrétními dívkami.“ Vyprskl jsem smíchy, ale on se nepřestával tvářit vážně.

„Uvědomuješ si, že je někdy lehčí snížit laťku? Víš, já tě pořád moc nechápu. Jsi příšerně ctižádostivý a zároveň totálně nesebejistý. Spor samotný ale naznačuje, že nechceš zůstat apatický. Chceš sílu, kterou ti nedá nikdo jiný než ty sám.“

„Fráze.“

On snad pomoc ani nechce, když na mě takhle poštěkává.

„Toužíš po holkách zcela jistě diametrálně odlišných od tvojí osobnosti. Jsi zbytečně nešťastný šílenec.“ Naštval mě. Jeho rozplivané věty a hluboký smutek do mě ale prosákly přes tíhu jeho slov, jimiž pronesl romantické žvásty. Napadá mě ale spásná myšlenka.

„Víš, jaký je rozdíl mezi tebou a Pijanem z Malého prince?“

„Netuším.“

„Žádný! Pijan pije, protože se stydí, že pije. Ty nejdeš a nezkusíš získat holky svého života, proto jsi smutný a odtažitý. A proto nejdeš a nezkusíš to. Bludný kruh. Se založenýma rukama opravdu ničeho nedosáhneš, ať se bude tvá mysl vzpouzet sebevíc. Vylez ze svého pohodlí zahořklosti.“

„Jenže jak!?“ zařval. Uslyšel jsem kroky své matky.

„To nic, mami. Dobrý. Nevím, Tibore. Studuju psychologii teprve prvním rokem. Zkus si představit, že jsi odteď nový. Nezajímá tě minulost, protože jsi se narodil znovu, a ještě žádnou nemáš. Nepopsaný list. Ještě nevíš, co je nejistota a nevíš, kdy se máš cítit trapně, protože jsi ještě nikdy nic nezkazil. Tak zní moje rada.“

„Zase fráze.“

„Prosím?“

„Povídám, že zase cituješ frázi. Stejně tupou jako titulky motivačních knížek nebo pointu amerického trháku.“

„Dobře. Tak až budeš doma, pusť si Youtube a nauč se jeden tanec. Zítra další. Pak jdi na kurz sebevyjadřování. Zjisti, jak se projevuje džentlmen. Našetři peníze na pořádnou motorku. Choď do barů. Ale postupně. Hlavně neseď doma na prdeli se založenýma rukama a nenech se ochromit velikostí svého cíle.“

„Jo. Přesně to udělám.“

„Ale postupně. Nezačínej na 300 %, jinak to vzdáš jako přepálený předsevzetí.“

Najednou zajel dlaní hluboko mezi dva prostřední polštáře křesla a vytáhl křiklavě růžové kalhotky, čímž smysl našeho rozhovoru naprosto rozcupoval – ba co hůř – on ho převrátil.

 

„Zatraceně, dej mi to, prosimtě. Vůbec nevím, jak se to tam dostalo.“

„Jo, jasně.“ Uhnul s rukou, ve které je držel, a zdvihl je až do úrovně očí jako lapenou myš. Po důkladném prozkoumání přejel prstem po gumě, a nakonec je položil na stolek.

„Obvod pasu mnohem menší, než máš ty. Tělo jako erotický bezduchý mazlíček – to neber špatně, ale jako symbol určitého typu žen. Guma trochu vytahaná – to znamená, že schválně nosila o kousek menší kalhotky. Proč?“ Teď jsem byl u zpovědi já, totálně naštvaný na jeho bezduchý slovník, a navíc mnou prošlehla silná erotická vlna. Chytil se za bradu jako Aristoteles a konstatoval:

„Protože tě nebaví anorektické konvenční typy a miluješ iluzi, že jí sladká kůže na bocích lehce přečnívá jako moderní verzi Venuše.“ Idiot. Ale pak zašmátral znovu a já myslel, že ho zabiju, už když jsem viděl cípek dalšího kusu růžového spodního prádla.

„To jsou věci. Podprsenka malé velikosti, ale dostatečně vypouklého tvaru. Tvoje dívka je hotový mladý mazlíček. Je jí tak šestnáct a je poměrně drobná – podle obvodu poutka, které není přetržené.“

„Jak to všechno můžeš vědět?“ Podíval se na mě okem vychytralého parchanta a já byl v tu chvíli detektivem.

„Narcis jednou řekl, že se stačí jen pořádně koukat. Někdo vidí kus prádla a někdo celou ženu. Její mámě to nevadí?“

„Její máma neví ani ň, troubo.“

„No nic,“ bránil se. „Rozdíl čtyř let je jako vzduch. Jsi pro ni princ.“

„Jo, Tibore. Prosimtě, promiň, ale už vypadni. Skončili jsme.“

Se zpovědnictvím jsem ten den nadobro skoncoval. Zpověď mrtvého muže (a také zpověď pro mrtvého muže) mě dostatečně přesvědčila, že jestli přijde ještě jeden Tibor, tak zešílím. Aspoň jsem našel pár ztracených věcí.