Ošklivá socha

Ošklivá socha

Anotace: ,,Nárok na štěstí by měl mít každý člověk.‘‘ Děkuji za přečtení a názor :)

Patricie hrdě vzhlédne do zašpiněného zrcadla místních toalet, uroní poslední dvě slzy a k očím si přitiskne zatnutou pěst, jíž si přejede po vlhkých víčkách. Brečí nerada. Nesnáší to. Nenávidí se za to. Ovšem i přes svůj vědomý odpor vůči pláči si nikdy nedokáže pomoci – v krku jí vždy nakyne obrovský knedlík, takže není schopná cokoliv říct, tváře jí vzplanou rudou barvou a oči náhle ztěžknou a začnou být stejně smutné jako ona. Nicméně na všechny skličující věci, které se jí posledního roku drží jako klíště, nesmí mít v tento okamžik nejmenší pomyšlení, poněvadž se neúprosně blíží odjezd vlaku a ona bude muset jít. Otevře proto svůj, až nadbytečně, velký batoh a zapátrá v něm po balení kapesníčků. Rukou několikrát zašmátrá kolem hladké, chladivé urny, jež zabírá v batohu většinu místa, a když balení stále nemůže nalézt, sáhne až na dno, pod urnu, kde ho úspěšně najde. Jeden kapesníček vezme do rukou, osuší si jím mokré oči a následně jej zmuchlá a hodí do již přeplněného odpadkového koše, v němž se kupí papírové utěrky a barevné obaly. Než se natáhne po zipu batohu, skloní tvář a víko urny nakrátko políbí. Poté vyjde s těžkým batohem na zádech ven, a když se po pár metrech otočí za sebe, spatří svou spolužačku Anetu, vycházejíc ze dveří toalet. Usmívá se, zuby má nepřehlédnutelně vyceněné a něco hlasitě volá na její adresu. Patricie však přidá do kroku a dělá, že nic z toho neslyší. ,,Do háje,‘‘ vynadá si, když si uvědomí, že Aneta byla po celou dobu na záchodech s ní a musela veškeré dění slyšet.

Sluneční paprsky nepříjemně spalovaly zátylky všech žáků deváté třídy a zvuky okolí napovídaly, že se v blízkosti musí nacházet velká řeka. Nikdo ji přes hustý porost křoví a jehličnatých stromů neviděl, ale přesto se ke všem dostavoval její chladivý dech. Nicméně, proti neutuchajícímu vedru nemohlo pomoci téměř nic, ani chladivý dech řeky. Vysoké teploty, které panovaly po celý den, spolu s dlouhou a namáhavou cestou do kempu, jež po chvíli omrzela nejednoho žáka, měly za následek zamlklé a přešlé obličeje. Jen Patricie se tvářila stále stejně – zachmuřeně a duchem nepřítomna. Loudala se pořád vzadu, zrak upřený k zemi, a při každé příležitosti, kdy vztyčila hlavu a pohlédla na skupinku dětí před sebou, se jí zastesklo po domově. Litovala, že na výlet jela, ale zároveň si uvědomovala, že sem nejela nadarmo. Pamatovala na rozhodnutí, před kterým večer povstane. Přehodila si na zádech těžký batoh a opět zabředla do bezedného toku svých myšlenek. Uvědomovala si již delší dobu, že si připadá jinak, podivně. Měla málo přátel, těžko zapadala. To by ale ani nebylo tím nejhorším. Přišlo jí totiž, jako by něco celý život postrádala. Nenacházela pro to, co jí chybělo, správné pojmenování nebo přirovnání, ale teď, když nad tím uvažovala usilovněji, když pochodovala do kempu ustavičně a bezmyšlenkovitě kupředu jako voják, levá, pravá, levá, pravá, nalézala konečně ta správná slova. Patricie si připadala jako ošklivá socha, co opustila svůj podstavec. Kráčela nemotorně světem, beze smyslu, bez teplého srdce, orgánů a krve, nic ji samotnou nehřálo, uvnitř byla dutá. Narážela neustále na spousty lidí, jež si jako první všímali jejího zkaženého vzhledu, nikoliv jejího ztvárnění. A osobně vlastně vůbec nevěděla, jakým směrem se má vydat, aby se dopátrala svého podstavce, na kterém kdysi dávno stála. Přála si jej doopravdy nalézt, přála si nalézt balanc, ale šlo to tak těžko. Všechny cesty, kterými se vydala, vedly zpátky na začátek a jakékoliv snahy se jevily být zcela beznadějné. Proto si povzdychla a loudavým krokem pokračovala dál v jedné ze svých cest.

Po čtvrt hodině dorazila třída do cíle. Celá skupina se zastavila u hlavní chaty kempu, kam se na trávník odhodily batohy a kde žáci společně vyčkali do příchodu třídní učitelky, jež šla mezitím oznámit příjezd skupiny. Patricie si šla dřepnout před chatu právě mezi ostatní spolužáky, ale když se tak rozhlížela kolem sebe, moc dobře si uvědomovala, že mezi ně ani v nejmenším nezapadá, třebaže ji od sebe v tomto okamžiku nevyháněli. Pohlédla na nedalekou lavičku osvětlenou zapadajícím sluncem. Přemýšlela, že by se tam posadila, aby se mezi svými spolužáky necítila navíc, aby byla jen sama se sebou, aby se vyhnula přicházejícím úšklebkům ze strany Anety a jejich kamarádek, ale než se jen stihla zvednout z místa, přišla třídní učitelka s krabičkou plnou klíčů. ,,Eriku, tebe pověřím, abys rozdal klíče mezi vás kluky. Je vás šestnáct, tak to vychází přesně,‘‘ z krabičky vyloví čtyři klíče, na nichž jsou přilepeny cedulky s čísly, jež jdou popořadě. ,,Ale nikdo nikam neutíkejte. Ještě vám něco povím.‘‘ Obrátí se na Anetu a řekne: ,,U vás budou plné dvě chatky. Tu třetí si mezi sebe rozdělí dvě z vás.‘‘ Podá jí tři klíče, shromáždí si k sobě nedočkavé žáky a přidá na hlase: ,,Jak jistě víte, tohle je náš poslední školní výlet. Myslím si, že už jste dostatečně chytří na to, abych vám nemusela opakovat, jak se máte chovat, ale pro některé to raději zopakuji znovu. Žádný alkohol, ano to platí pro kluky tam vzadu, a žádné omamné látky ani cigarety. Po večerce, která je v deset hodin, nechci slyšet žádný hluk ani hudbu, a už vůbec ne někoho vidět venku pobíhat. Chovejte se slušně a opatrně, ať nedojde k žádnému úrazu, když to máme naposledy. Je to jasný?‘‘

Žáci jednotně odsouhlasí pravidla, přestože jsou mezi nimi tací, kteří je i přes přísný zákaz dozajista večer poruší. Patricie jejímu povídání a současnému předávání klíčů jen nečinně přihlíží z podřepu, neboť nemá sebemenší ponětí, co si počne, ke komu se bude muset vetřít do chatky. Nikdy neví, s kým bude na výletě ubytovaná, ačkoliv se čtveřice domlouvají dlouho dopředu. Zjišťuje to vždy až na místě, protože není nikoho, kdo by jí byl ochoten sdělit, jak bylo za ni rozhodnuto. ,,Seš se mnou,‘‘ zacinká nakonec klíči spolužačka, v jejichž očích se zračí neskrývaný odpor, protože na ni Patricie zbyla.

Potom, co se dívky i hoši zabydleli v chatkách, jež už měly svá nejlepší léta za sebou, a navštívili rovněž chatky svých přátel, u nichž se stavili hodit kus řeči a poradit se o dnešním vyplížení se k řece, se šel udělat táborák, a na něj bylo třeba dříví. Třída nehodlala platit poplatek za nabízené kempové dříví, a tak se vydala do blízkého lesa nasbírat vlastní. Brali klacíky na rozdělaní ohně, větve na jeho udržení, zkrátka jakékoliv dřevo, které leželo na zemi. Děti běhaly z kempu do lesa, z lesa do kempu, v nadcházející tmě už člověk ztrácel povědomí o tom, zda vidí děvče, či chlapce, nebo se mu to jen zdá – a to byl nadmíru správný okamžik pro Patricii popadnout batoh i s urnou, vzít nohy na ramena a razit k nedaleké řece. Vše vycházelo přesně tak, jak si dívka naplánovala.

Když dorazila k řece, začala téměř okamžitě přešlapovat z místa na místo, jak jí bylo na břehu chladno. Trápilo jí, že si na sebe nevzala kalhoty s dlouhými nohavicemi, ale co se stalo, stalo se. Pozorovala plynoucí tok vody kolébající na svých vlnkách několik spadaných šišek, v duchu líbala každého tvora, co se ukládal ke spánku, a především prožívala samotu, po které tak dlouho toužila. Cítila se být spokojená, ačkoliv si stále připadala neúplná, taková, jaká teď byla – ničím nerušena, uprostřed tichého lesa, u kempu, jehož jméno nikomu nic neřeklo. ,,Už chápu, proč jsi to tu měla tolik ráda,‘‘ zašeptá do večera, v němž není nic jiného než blaženost, porozumění a svoboda. ,,Tady jste se s tátou poznali a dali si svou první pusu. Přímo u tamtoho pařezu,‘‘ pomyslně ukáže na zarostlý pařez naklánějící se k řece z opačného břehu. ,,Sice se mi vzpomínky z našeho výletu vytrácí každým dnem víc a víc, ale tohle… na tohle já nikdy nezapomenu.‘‘ Očí jí zrudnou a hlas se začne třást. Uvědomí si, co v pár dalších okamžicích nadejde. Bude se jednat o volbu – nezvratnou a neopakovatelnou – do které se donutila jen ona sama, o níž nemá žádný člověk tušení, jež po sobě zanechá důsledky. A byť se nadcházející rozhodnutí zdálo být sebevíc děsivé a nekompromisní, Patricie se nebála. Věděla totiž, že učiní dobrou věc. Na moment se však zničehonic zarazila. Nikoliv proto, že by jí rozpačitost poklepávala na rameno, či by jí strach roztřepal jinak pevné ruce, nýbrž se děsila představy, že by mohla být z tmavých křovisek a zákoutí stromů někým pozorována. Rozhlédne se kolem sebe. Už nechce udělat stejnou chybu tak jako před několika hodinami na toaletách, kdy se jí nepozornost vymstila. Nemusí si příliš domýšlet, co byla první věta, kterou Aneta svým kamarádkám po odchodu z toalet řekla: ,,Patricie zase fňukala.‘‘ Obrátí se za sebe směrem k houští, za nímž vede cesta do kempu, nad kterým se vznáší lehký dým z táboráku.

Poté, kdy se ubezpečí, že to byl závan větru, co zatřásl hustým křoviskem, že to byl zajíc, co přeskočil po praskajících větvičkách, že to bylo volání ptáka, co znělo jako, když promluví lidský hlas, a že se v žádném z těchto případů nejednalo o Anetu a její kamarádky, si konečně uleví. Sundá si ze zad batoh, vytáhne z něj urnu a popojde o pár krůčků blíže k řece. ,,Říkala jsi mi, že to, co neuděláš ty, neudělají ani jiní. Nikdy jsem tvým slovům nevěnovala velkou pozornost, možná, že jsem to dělala záměrně, protože jsem si to sama nechtěla připustit. Ale teď když tu stojím, vidím, že jsi měla pravdu. Nám všem jsi při poslední návštěvě říkala, že chceš spočinout právě tady, že chceš být šťastná… vrátit se tam, kde ti bylo nejlépe. A koukni se na naši rodinu. Uběhl rok a nikdo s tím nic neudělal. Jen tě postavili na polici jako bys byla nějaká… výstavní soška.‘‘ Pohladí urnu tak něžně, jako by se jednalo o tvář novorozeněte, a když jí zrak dopadne na krasopisně vyryté jméno matky, potlačujíc přívaly slz, dokončí svou řeč slovy: ,,Nárok na štěstí by měl mít každý člověk.‘‘ Sejme těsně přilehlé víko, nakloní urnu nad hladinou řeky a nechá němý popel nažhavit své trysky. Částečky popílku nemeškají jediné chvíle a pouštějí se k rozletu. Ze své ranveje nezkroceně startují, právě tak jak se jím zlíbí, neboť čekání na vysvobození se již dávno stalo neúprosným, a vydávají se na poslední let své existence, třebaže půjde o ten nejšťastnější. Směřují do temného večera, neosvětleny, bez určitého cíle, ale s úsměvem na betonově šedé tváři a klidem v uhlíkatých očích, poněvadž vědí, že co nevidět naleznou svůj balanc – svůj podstavec - na kterém kdysi dávno stály a byly tak šťastny. Možná tím místem, kde naleznou svůj podstavec, bude řeka samotná, její blízké okolí či pařez na protějším břehu. Tak či onak na podrobnostech nezáleží, jisté je, že společně s matkou nachází pomalu ale jistě i svůj podstavec Patricie. Za doprovodu padajícího popelu, jenž horlivě opouští nitro urny, cítí, jak se jí zpevňují nohy a paty nabírají stability, jako by na jednom takovém skutečně stály. Patricie pociťuje sílu v konečcích svých prstů, mohutnost a neohroženost pomyslné kamenné desky. S posledním zrnkem popílku, jež se nadobro rozloučí s urnou a doputuje na hladinu řeky, poklekává k zemi. Sleduje proud vody odnášející tmavé částečky, uspávaje je na něžných vlnkách, a přestože stále neslyší bít své drce, nedokáže vnímat nádechy a výdechy plic, a necítí teplo vlastních orgánů, je přesvědčena, že někde hluboko uvnitř ní jsou, pulzují, tepají. A až v životě nadejde správná chvíle, ucítí jejich teplo, které z nich bude vyřazovat, a popojde o krok blíže ke štěstí.

Navíc ono štěstí se již vůbec nezdálo být tak nedosažitelné a Bohem zapovězené, jak se dříve domnívala. Uvědomila si totiž, že štěstí začíná pevným základem – podstavcem – a k tomu se ona dopracovala. A jestliže tomu bylo skutečně tak, bylo načase jít dál za získáním tohoto celoživotního štěstí – vzpřímit se, zakořenit své končetiny až do středu kamenné desky a vyčkat na správnou chvíli. Vyčkat na to, než projde kolem ní muž, žena, dítě, stařec, někdo, cokoliv, kdokoliv, kdo ji, Patricii, jako sochu ocení, pochopí její ztvárnění a nebude se pohoršovat nad její nevzhlednou podobou. Dýchalo se jí při těchto představách snadněji než kdykoliv jindy. Jako by snad popadla druhý dech. Byla si naprosto jistá tím, že se vydává na složitou cestu – možná až naivní, protože věřit, že někdy nadejde ta správná chvíle, kdy se vše zase o kousek zlepší, bylo zkrátka dosti neuvěřitelné – ale říkala si, že pokud stačil dnešní večer na to, aby našla správný směr, a pokud celý život, obzvláště poslední rok, dokázala kráčet jako schránka bez duše, dokáže stejně tak dobře a mechanicky kráčet kupředu za štěstím. Především se nesmí na své cestě nechat ničím zviklat.

Najednou se za jejími zády ozve zašramocení a podstavec se rázem otřese v základech. A stejně jako se zachvěje kamenná deska, zachvěje se i Patricie, neboť zaslechne lidské hlasy. Otočí se poplašeně za sebe, urnu nechává stát na zemi, aby zjistila, kdo se za jejími zády skrývá. Jakmile hledí čelem k houští, začíná rozpoznávat mezi stíny a neurčitými obrazy téměř jasné obrysy přikrčených postav – svých spolužáků. Ti, sotva je dívka rozpozná, propuknou v hromadný smích a spustí se obrovská vřava několika hlasů. Jeden přes druhého do sebe pobaveně šťouchají, ukazují si prstem na Patricii a do chumlu zlých vtipů a urážek mířených na dívku přidávají hromadu dalších. Jejich plán vyplížit se k řece nemohl vyjít lépe. Nejen, že se úspěšně vypařili z kempu, ba dokonce se pro ně naskytla výborná podívaná v podobě melancholické Patricie a jejího tragického představení, v němž uctila památku své zesnulé matky tím, že její ostatky spláchla do řeky. Jaké nezapomenutelné a markantní vystoupení si pro ně mladá žákyně deváté třídy na závěr školního roku připravila.

A zatímco se hlouček dětí popadal za břicho dál a pokračoval ve výčtu krutých poznámek, Patricii v krku nakynul natolik obrovský knedlík, že nebyla schopna cokoliv říct, tváře jí vzplanuly rudou barvou, oči náhle ztěžkly, začaly být stejně smutné jako ona, a kamenný podstavec se zlomil na milion kousků.
Autor Vabr, 07.07.2024
Přečteno 64x
Tipy 3
Poslední tipující: cappuccinogirl, mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tenhle text je silný, opravdu. Napsaný dobře, četla jsem se zájmem o příběh... a jsem ráda, že jsem tuto povídku neminula. Připomněla mi, jak je někdy velice těžké prát se s tím, co nás potká... s přístupem lidí kolem sebe, s okamžiky, které nehřejí, jen...bolí a podrážejí nohy... v nich opravdu ty knedlíky v krku rostou...tak, až dusí... přeju sílu nám všem, abychom "ustáli" někdy až moc těžkej svět...

07.07.2024 22:43:54 | cappuccinogirl

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí