Milan

Život je idiot, má idiotské nápady. Takže když jsem se se svým vozíkem přistavil k řadě lidí u pokladny, hned za mnou se objevil Milan.

"Vypadáš blbě," řekl bez pozdravu. To je lehce efektní. Taky to občas dělám. Jsme přátelé, velicí přátelé, naše ženy jsou přítelkyně a naše děti se bez nucení také kamarádí. Vídáme se často.

"Milane," řekl jsem nepatrně vylekaně, a hodně unaveně.

"Ty máš dost," Milan se na mne zavěsil očima. Pomalu vykládal na pás. "Kluk se vymáznul na kole, tak mu to v nemocnici fačujou. Tak zatím nakupuju. Mají tu v akci Mrože," spokojeně položil nanuk a podíval se na mne: "čekal jsem, jestli tam nepotkám Blanku, má dneska službu?"

"Má službu. Ale to by musela být hodně velká náhoda," odpověděl jsem, protože moje žena měla dnes opravdu v nemocnici službu. Díval jsem se do stojanu s dodatečným artiklem.

"Člověče, co je s tebou? Máš problémy?" zeptal se Milan.

"Asi něco takového," odvětil jsem. Měl jsem problém, veliký, nebetyčný problém. Život je idiot.

"Tak se seber, všechno jde řešit, úplně všechno! Zajdeme na Růžek, probereme to," zahlaholil Milan. Ale mě tížilo cosi, co spolu v hospodě Na Růžku nevyřešíme. Ani v žádné jiné hospodě.

"Co, mám mu vzít tyhle žvejkačky? Nebo mu bude stačit ten nanuk?" obrátil se na mne Milan, zřejmě sledoval můj pohled. "Ale jo," a přidal balíček na pás. Pousmál jsem se a udělalo se mi zle.

"Dneska přijdete k nám, vezmeš Blanku a Vašíka, večer vás čekáme! Já se na tebe nemůžu koukat!" přikázal Milan.

"To nevím," řekl jsem. Ale věděl jsem; nepřijdu. Takhle ne.

"Tak si trhni nohou," prohodil Milan někam do prázdna, on může, stejně, jako já můžu říkat podobné věty.

Byl jsem na řadě. Naložil jsem svých pár věci do tašky a zaplatil. Rozhlas volal nějakého zaměstnance do informací. Mně před pár minutami volala z nemocnice Blanka. Vyděšeným a plačtivým hlasem mi řekla, že Milanův kluk před chvílí umřel, krvácení do mozku.

Díval jsem se na ten černý pás, kde pomalu pojížděly žvejkačky a za nimi červený nanuk.