Tíha života

Anotace: Tohle jsem taky našla nedokončené a asi trochu starší, ale třeba bych zase mohla vymyslet pokračování:D... záleží jen na vás. ... no a nevěděla jsem, kde to zařadit, takže prozatím první díl "nezařazený" a další třeba uvidíme...:)

Bez lásky, bez kluka, jen moje parta a zastaralí rodiče. Takhle nějak bych shrnula můj docela hodně nudný život. Přijdu ze školy, učím se, spím a jdu do školy. Jo, sorry. Křivdím svým drahým rodičům. Občas mě pustí na noc k tetě. Vůbec ale netuší, že tam se jdu vážně jenom prospat, jelikož mám skvělou tetku. I když je už dvojnásobnou babičkou, je jí teprve 45 a moc dobře mi rozumí. Sama zažívala totéž v mém věku. Její brácha (můj taťka) mě totiž vychovává přesně tak, jak sám byl vychovávaný. A s mamkou to není o nic lepší. Ta zase vždycky řekne, že za jejich časů... a mě by piclo. Jo mami, za tvých časů neexistovali počítače, net, mobil, pořádné kina a diskotéky a už vůbec ne třeba antikoncepce. No ale vrátím se k té tetě. Občas u ní přespím. Bydlí totiž dva baráčky vedle. Tohlenc to mi naštěstí drazí rodičové dovolí. Naivně si totiž myslí, že jí pomáhám hlídat malou vnučku. Jo, jo. To já vždycky chodím pařit s bandou tam od nás. Přijdu se tam maximálně vyspat a to až k ránu.

,,Hej, nepůjdem v pátek zapařit do Klíče?“ vyřkne najednou Max nahlas, aby přehlušil muziku v hospě.
,,Už jsme zase dlouho nikde nebyli,“ potvrdí Ad.
,,Dlouho? Naposledy... minulou sobotu?“ zasměju se a zbytek to nemůže rozdýchat. Někdy stačí málo k dětské radosti.
,,Tak co?“ chce slyšet Maxmilián odpověď.
,,No jako mohli bysme, že?“ přidává se Jakub. V tu chvíli si uvědomím, že zrovna v pátek nemůžu. Musím absolvovat povinnou návštěvu u kámošů rodičů.
,,Maxi? Nechcete to dát na sobotu. V pátek nemůžu,“ zatvářím se jakože mě to strašně štve. A vlastě štve. Hodně.
,,Ty taky pořád něco máš. Dobrá nic neříkám. Vím, že to máš doma těžké, jenže vždycky se stane, že někdo nemůže,“ těmi slovy mě Jeff docela uráží.
,,Půjdeš prostě příště,“ přidává se zbytek.
,,To si říkáte parta kámošů,“ obořím se.
,,Jo, ale většina je pro. Takže prostě smůla.“
,,Jste hodní, fakt. Už musím domů,“ omluvím se. Sice je teprve půl šesté a mám dovoleno být venku do půl osmé, když je škola, ale naštvali mě. Kámoši. Pcha. Ale mám nápad! Stejně bych v sobotu mohla „přespat“ u tety a vyrazit někam sama. To by byla špica. Roztočit to bez bandy, bez poznámek typu ,,ty zase někoho balíš“, „kde pořád lítáš“, „máš pití?“ , „dáme si přípitek?“ , „nejdeš na záchod?“... a blabla. Vyrazím sama do Býka a uvidím, jak to tam zvládnu.
,,Mami?“ vejdu do kuchyně ihned jak se zuju.
,,Co je?“
,,Teta bude mít v sobotu Siletu, tak prosí, jestli bych tam nepřišla.“
,,No já nevím, zeptej se táty, co ti na to řekne,“ mámina obvyklá odpověď.
„Tak jo,“ řekne neutrálně, aby snad nepojala podezření. Nesnáším lež, ale s našima to někdy jinak nejde.
Táta má odpolední, takže než půjdu do školy, vyřídím to.

No a tak zase usedám k úkolům a učení a šrotím a šrotím...

Tátovi jsem to řekla velmi vymyšleně :D. Je rád, že se snažím tetě pomáhat a celkově rodince. No já taky... ráda si se Siletkou hraju, ale tentokrát to prostě roztočím bez bandy, ještě budou závidět.

Tak jsem se těšila, že čas se vlekl jak toaletní papír. Ale je to tu. Odpolední sobota, kdy si už balím věci k „tetě“. Divím se, že není našim divné, že se tak šňořím a maluju a celkově. Ale tak co. Batoh sbalený, oči zvýrazněné, sukýnka dostatečně krátka.
„Tak já jdu, ahojte.“
„No a hodná,“ musí podotknout oba.
„Jako vždy,“ hodím kukuč.
A jsem venku. Volná!! Poskočím si, abych se ujistila, že vážně jdu dneska sama na lov. Jo jdu, sama!
Zaklepu u tety a už slyším za dveřma Silu, jak se ptá, jestli je to teta. No samozřejmě nejsem v pravém slova smyslu, jelikož je to dcerka mojí sestřenky, ale když si vzpomene tak jsem teta, jinak mi říká po jméně – „Bača“ – tedy:) neumí říct R.:)
No a to už mi otevírá tety. Odložím si věci do pokoje k Siletce a jdu si s ní na chvilku pohrát. Je to fakt zlaté dítě. Jenom se směje a kecá a kecá... ani si neuvědomím, jak rychle ten čas uteče a už je téměř osm hodin.
„Teto půjdu si zatancovat, jo?“
„Jako vždy,“ zasměje se.
„No jo...“
„Však já vím, běž, ale ne, že se ti něco stane. To tě vlastnoručně přerazím,“ myslí to ve srandě, ale taky je tam to, co by se stalo, kdyby na to naši přišli.
Běžím, abych stihla aspoň autobus do Býka. Nerada bych šla 10 km pěšky.

No páni. Je tu narváno. Jsem to ale odvážná, jít zrovna sem sama. A kde si vůbec sednu, když tu není jediné volné místečko??
Procházím se kolem stolů, ale vážně je všude plno. Stejně bych si nemohla jen tak sednout a říct, že tam je prostě volno, tak sedím. Najednou zahlédnu volnou jednu jedinou barovou židličku. Přesně pro mě. Usednu a přiřítí se celkem příjemná číšnice.
„Co to bude,“ mluví ve spěchu a už zase něco shání pod pultem.
„Jednu kolu,“ jsem skromná.
Ani se nenaděju a mám jí před sebou. Poděkuju a konečně se z výšky rozhlédnu po sále. Jsou tu party přátel, páry, ale i nějací osamělci. Ti ovšem leží už na stole trochu... mimo...