Jak jsme plavali aneb Ztráty a nálezy

Anotace: Další vyprávění od domácího krbu, tentokrát o povodních v roce 1997...:o)

„ Au! Šláplas mi na ucho! Dávej pozor kam tu nohu dáváš. Proč si prosím tě nerozsvítíš?“
„ Můžete přestat žvanit? Rád bych se vyspal, ráno vstávám v pět. Vy do práce nejdete!“
„A ty myslíš, že ty jo, tati? A jak? Na kajaku? Půjčím ti pádlo.“

Potemnělým obývacím pokojem problesklo měsíční světlo a stříbrně osvětlilo pět na zemi ležících siluet. Už třetí den začínalo každé ráno balením molitanových matrací, karimatek a spacáků a jejich opřením do kouta obývacího pokoje našeho bytu, ve kterém momentálně bydlelo devět lidí. Našeho bytu na kopci, - to je na celé situaci podstatné - protože dům mých rodičů a prarodičů, pod kopcem, byl právě ze všech stran obléhán útočící Odrou.

Začalo to všechno před týdnem. Vypravili jsme se na Letní slavnosti na hřišti, na jednu z těch vesnických akcí, o které jsou lidé ve velkých a neosobních městech ošizeni. Víte, že se potkáte s lidmi, které znáte celý svůj život a vidíte je jen jednou za čas a to vám dává pocit, že všechno je jak má být a věci se nemění. U táboráku jsme si opékali buřty, zpívali s kytarou, že:
„…na kánoi jedu vždycky s Jendou… Bendou…co nevšiml si, že se blíží jéz, jéz, jéz…“ a taky, že“ „…máme kocábku náram…náram…náram, kocábku náram…náramnou,“ a netušili jsme, jak brzy ji budeme potřebovat. K večeru se spustil déšť a ten neustal ani ráno. Ani další ráno…a ani to další ráno. Pocházím z domku, který je v nejníže položené ulici naší vesnice tím nejníže položeným. Zdá se vám to trochu kostrbaté? Tak jinak. Nachází se jen pár set metrů od řeky a při jarních záplavách jsme jako děti se vzrušením pozorovali, kam dosáhne Odra tentokrát. Vždycky se rozlila na přilehlá pole a nikdy se nedostala blíže než na vzdálenost dvou set metrů od naší zahrady. Teď ale vytvořila jedinou celistvou vodní plochu, která zakryla zahradu dvěmi metry vodního sloupce, zalila sklepy až po strop a zaútočila na schody verandy.
„Ty, Oldřich, esli se to dostane eště o pul metra vyš, tak možeme robiť nove podlahy,“ pravila babička Liba.
„ Cihle, potřebuju cihle,“ pronesl děda, zaplul do dílny pro fanglu a kelňu a jal se v kýblu rozmíchávat maltu. Rozhodl se, že vodě zabrání ve vstupu do domu všemi prostředky. Nakonec, nikdo ji k nám nezval, že.
„ Postavim kantku!“ poklekl na koleno a začal na schodišti ve vstupní chodbě vršit cihlu na cihlu. (,No passarant!‘, blesklo mi hlavou.)

Rozhlédla jsem se po bojišti a naskytl se mi vskutku zajímavý obrázek. Celistvá vodní plocha od Mariánských Hor, Třebovic, Poruby, Svinova, až k nám, byla čeřena několika pitoreskními figurkami. Po prsa ve vodě se prodíral na zahradě bahnitým proudem můj muž, s rukama nad hlavou. V každé pevně svíral jednu slepici a přenášel je z kurníku, do bezpečí střechy dědovy dílny. Na vrcholku plotu, obklopen mokrým živlem, balancoval na ťapkách Ferda a prosebně mňoukal, dokud ho táta nezachránil a nezanesl domů. Máma zatím přemisťovala pětimetrové smrkové klády z pravé strany zahrady na levou, malíčkem jedné ruky. Tuto práci si domlouvala celá mužská část rodiny už asi dva roky a nakonec se všechno vyřešilo samo.
„To koukáte, co? Plánujete, ale stejně to nakonec oddře ženská,“ pravila se smíchem máma a přišplouchla si další kládu. Kolem ní probublával na hladinu metan. No jo, Ostravsko, tak to se člověk nemůže divit. Poddolovaných domků a starých podzemních štol a šachet tady najdete nepočítaně. I když by měly být „bezpečně“ zatopeny, realita ukázala, jak moc bezpečné to asi je.

„Okamžitě se všichni evakuujte, blíží se povodňová vlna!“ donesl se k nám z megafonu hlas starosty, který na loďce projížděl vesnicí a varoval před blížící se katastrofou. Někteří rozumně sbalili děti, nějaké jídlo, suché věci, vkladní knížky a prchali. Ti šťastnější, k výše položeným příbuzným, ti méně šťastní, do místní tělocvičny. Největší práce byla se stařenkami, které odmítly kamkoliv jít, držely se sveřepě svých trezůrků a kočky a na postelích čekaly, připraveny na smrt. Věřím, že v tomhle věku už člověk bere věci jinak a lpí daleko více na těch několika málo základních jistotách, které ještě má a odchod ze života ho tak nestraší, obzvlášť, když ví, jak a kdy přijde.

Naštěstí rodiče, brácha a prarodiče chtěli ještě dát životu šanci, děda připlácl poslední cihlu na Zeď Obrany, pak vzali Ferdu a nastěhovali se k nám na kopec. A tak jsme se na čas stali Noemovou archou. První večer to bylo vzrušující, díky výpadku elektřiny jsme seděli všichni u svíček a drželi černou hodinku. Povídali jsme si o vojně a o cestování a bylo nám dobře z rodinné soudržnosti. Pro naše holky to bylo dobrodružství a i my jsme si to užívali. Sami určitě víte, že když vidíte své příbuzné jen jednou za čas, u příležitosti padesátin strejdy Fandy nebo třetí svatby sestřenice Janky, máte radost a to setkání si užijete. Ale už k večeru všechny novinky vyčerpáte a se stoupající hladinou alkoholu můžou na světlo vyplout i méně příjemné zážitky a nakonec se Fanda s Tondou pobijou, protože mají z první obecné nevyřešený spor o duhovku. A pokud byste s nimi měli bydlet delší dobu v jednom bytě, nebyla by ta láska tak žhavá už vůbec. My jsme v podstatě týden slavili padesátiny strejdy Fandy, se vším všudy.

Chodili jsme několikrát za den kontrolovat, kam voda vystoupala a jestli Zeď Obrany plní svou funkci. Plnila. Voda se totiž nakonec zastavila centimetr před ní a pak už jen klesala. Asi se zalekla té fortelné práce mého dědy a došlo jí, že tady má smůlu. (Tady je Oldřichovo!). Klesání ale bohužel předcházelo protržení hráze Odry na opačnou stranu a zaplavení chemičky a Svinova. Ve stejnou dobu, kdy my se radovali, že jsme z nejhoršího venku, kamarád na protějším břehu koukal nevěřícně ve svém bytě u televize na vodu, která mu nadzvedávala křeslo a stoupala tak rychle, že se celá rodina musela zachránit prokopnutím dveří do vedlejšího bytu a rychlým útěkem na půdu. Odtud je ze střechy evakuoval vrtulník. Půl roku pak strávili s třemi malými dětmi na ubytovně. Přišli tehdy o všechno.

Po několika dnech všichni začali sčítat rány, které utržili. Známá přišla o koně, které byly zvyklé pást se kousek od mostu a vzhledem k blízké cestě byly přivázané. Voda kulminovala tak rychle, že se k nim už nestihla dostat a oni se utopili. Když jsem o týden později jela do práce, nevěřila jsem svým očím, jak řeka, až kilometr od svého koryta, narýsovala na domech čáry ve výšce prvního patra. Při procházce kousek od našeho domu jsem viděla na vrbě, ve třech metrech křeslo a o kus dál i pohovku. Jakoby tam čekaly na vodníka, až si večer bude chtít zabafat z fajfky a pověsit nějaké pentle. Bylo k neuvěření, co všechno voda dokáže. Přede mnou ležela asfaltová cesta, nadzvednutá silou živlu a poskládaná jako dvacet metrů látky v oblých vrstvách na sebe, do úhledného asfaltového balíčku. Z domku lidí, kteří bydleli deset metrů od řeky, zbyl jenom skelet a mokré zdi do daleka žalovaly.

Jako při každé krizové situaci, i tehdy, se náš národ vtipálků vzepjal k ironii a humoru. Vyrojila se spousta povodňových vtipů, které tady nevznikly proto, aby se vysmívaly postiženým, ale proto, aby pomohly mnohdy strašnou situaci přežít se zdravým rozumem. A tak mě na kolena dostal vzkaz Sudetským Němcům, který se objevil, když po řece pluly chatky a střechy směrem do Německa: „Tak vám ty chalupy vracíme,…“ či inzerát: „ Prodám chatu na Slapech, k vidění v neděli 15:30 u Braníku, v 15:40 u Štěchovic, s tekoucí vodou…“

Po opadnutí vody jsme obhlédli situaci, rozebrali zeď a nechali přistavit kontejner. Jelikož prarodiče měli naprosto jasný názor, že pokud nějaký sto let starý krám vyhodí, zítra ho určitě budou potřebovat, nevyhazovali nikdy nic. A tak byly sklepy plné zavařených švestkových kompotů, starých deset let, protože:
„ To se može hodič, jak budě kerysy paliť slivovicu,“ a tun překližkových desek přivezených ze skládky, protože:
„ to se može tež hodič, bo jak by kerysy potřeboval izolaciju.“
Nám nezbývalo než nad touto fobií, způsobenou prožitými válečnými lety a chudobou v dětství přivřít oči. Pravda je, že babička a děda by si to stejně nikdy vymluvit nedali. I teď jsme pracovali ve zvláštním cyklu, který spočíval v tom, že rodiče nenápadně nosili do kontejneru všechno, čeho se chtěli zbavit už zhruba třicet let a díky babičce a dědovi nemohli a prarodiče ten brajgl nosili ještě více nenápadně z kontejneru zpátky do domu, „…bo to se može ešče vysušič…“ Byla to šťastná symbióza, jak praví klasik. Vyhrnuli jsme si rukávy a vynášeli ze zahrady předměty, které nám donesla řeka a přemýšleli, co s tím trabantem, co nám doplul na třešeň a co s těmi starými zatopenými motory z praček a ledniček, „kere se tež mohly hodič, bo jak by kerysy potřeboval ventilator.“ A při tom jsme čekali na hasiče, až nám přijedou vypumpovat ze sklepů vodu.

Ti ale po hodině práce naše úklidové nadšení rozhodně nesdíleli. Vynořili se ze sklepa a jejich původně jednobarevné uniformy zářily hráškově zelenou, jasně červenou, blankytnou modří a sem tam i purpurovou:
„ Ty, Oldřich,“ pravil velitel hasičů Bernard, „ čemu musiš schovávať každu poloprazdnu plechovku s barvu? Všecko se to dostalo ven my zme jak z cirgusu. Same barevne fleky. Tuž jak to včil mame ze sebe umyť?!“ Děda, který se zrovna s taťkou dohadoval o důležitosti zachování polorozpadlé zpuchřelé pneumatiky z první republiky, mrknul jedním okem na záchranáře a pravil:
„Tož, mělo by tam byť aji ředidlo.“

Tak nevím, říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Asi by lidé, kteří ztratili svého blízkého silně nesouhlasili, přišlo jich tehdy o život na padesát. A ti, kterým vzala voda dům a majetek by vás za tohle pořekadlo vzali něčím přes hlavu. Ale nejsou jen ztráty, ale i nálezy. Někomu připlul s proudem pes, společník pro osamělé večery a jinde si padli do oka záchranář a evakuovaná paní. A mnoho z nás si tehdy uvědomilo, že pokud nejde o život, jde o ….nejde o nic. Děláme si těžkou hlavu s pětkou, kterou dítko přinese z fyziky a nahnilými banány, který nám prodali v supermarketu a nemyslíme na to, že dokud máme obyčejnou střechu nad hlavou a řeku, dostatečně vzdálenou od svého obýváku, není třeba ztrácet energii malichernostmi.
…

Jen tak na závěr…sklepy u rodičů jsou opět nacpané vším možným, jako před deseti lety. Prarodiče zvýšili shromažďovací úsilí a prázdná místa do roka zaplnili. Chtělo by to povodeň…nebo, abych se nerouhala, aspoň takovou jednu malinkatou úklidovou pidipovodničku.