Dáma v šedém

Anotace: Zapadlý tajný losangelský bar tehdy voněl přísliby zítřků i ozvěnami dnů minulých. Byl skrytým jevištěm pro rodící se hvězdy stříbrného plátna, náručí pro vizionáře s touhou po záři reflektorů. (kurzíva je nahrazena "~")

~ Zapadlý tajný losangelský bar tehdy voněl přísliby zítřků i ozvěnami dnů minulých. Byl skrytým jevištěm pro rodící se hvězdy stříbrného plátna, náručí pro vizionáře s touhou po záři reflektorů. Zdálo se, že charisma těch, co byli právě v tu chvíli na vrcholu, nikdy nevyhasne. Že vzpomínka na ně potrvá věčně, avšak pozlátko a klam šly ruku v ruce s prohibicí, němým filmem Charliho Chaplina i mou naivitou.
Bůhví co tam všechny ty hledače talentů hnalo, snad drobounká zrníčka písku z Mohavské pouště, které jim bránily mít oči otevřené i jinde na světě. Před vchodem stály ve stínu tůjí zaparkované naleštěné automobily značky Ford a na lístku byste marně hledali evropská vína. Majitel nabízel pouze ty nejlepší bobule z kalifornských vinic v Napě.
Chodili sem jen dva typy lidí. Ti co právě letěli ke hvězdám, rychle a slavně, a ti, co padali už méně slavněji. Číšník k nim byl méně uctivý než před půl rokem a většinou seděli sami v koutě.
Herečky, které slavný režisér jen využil stejně jako filmový průmysl, vypadaly všechny stejně. Bez špičky na cigaretu, s málo výraznou rtěnkou a skleničkou brandy. Závistivě sledovaly mladé divy u baru, jak špulí rty na elegány v oblecích od Bosse, s tučným kontem a konexemi.
Můj případ byl jiný, nevešla jsem do toho baru prvoplánovitě. Byla to jedna z těch náhod, které vám navždy změní život. Hráli Cole Portera a u jediného volného stolu seděl vysoký muž s bradkou... ~

Jean Scottová pohodila blonďatou hřívou, smyslně přejela prstem po okraji skleničky a prohlásila:
„ Ráda bych vás pane milovala tak, jako vy mne, ale nejde to.“ Vášnivě si potáhla z cigarety a vyfoukla na muže, který jí klečel u nohou dokonalý kroužek šedivého kouře. I tabák, který kouřila mu připadal jako afrodiziakum z jiného světa, jako omamný parfém, jako tmavý květ v rozpukajícím ranním světle, jako clona krásy.
„ Čeká na mne tolik mužů, čeká na mne celý Hollywood, celý svět.“ dodala, přivřela víčka a nastavila drobnou ručku k políbení.
„STOP!“ ozvalo se a Jeanino srdce se zklidnilo. Usmála se na muže o tolik zkušenějšího, slavnějšího, který stále ještě klečel u lenošky a upřeně ji pozoroval.
„ Jean, dovolte, abych vám sklonil poklonu. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Kolik jste říkala, že vám je?“ promluvil neodolatelným hlasem Roger.
„ Dvacet.“ hlesla a sklopila oči.
Potom udělal něco, co do té doby Jean nezažila, ale ve filmových kruzích to bylo naprosto běžné. Tím nejuchvácenějším způsobem uchopil její ruku a rty se zastavil těsně nad jemnou krajkou šedé rukavičky.
„ Voníte jako skořice, drahá.“ špitl ji do ucha po dotočení další scény. Jean si připadala jako ve snu. A byla ve snu? Tak byla?

Na rohu dvanácté a čtyřiapadesáté podřimoval žebrák. V pravé ruce, natažené ze zvyku směrem k procházejícím svíral dvacet centů a levačku měl položenou na hlavě pouličního ratlíka. Špinavého, zablešeného přítele, který se mu jako jediný díval vždy zpříma do očí. Lidé jej míjeli bez povšimnutí, tak jako sám život.
Palmové listí v Los Feliz se chvělo pod poryvy sílejícího větru, který přicházel od oceánu a ptáci z přilehlých parků kroužili nízko nad městem. Po chvíli se přidaly i ostré kapičky vody. Pro milence kdesi na molech měly slanou příchuť, ale na bulváru, po kterém spěchala domů Jean Scottová, už byly sladké. Světelné odlesky v temnotě noci, ať už pocházely odkudkoliv, snad z převysokých lamp okolo, snad z nebes, byly svědky poklidného zmatku města andělů. V mrakodrapech se stále svítilo. Jean se zdálo, že v tomto městě nikdy nikdo nespí. Jeho tep byl tak vášnivý a přitom vyrovnaný jako ukolébavka. Bylo jako ten utajený bar.
Angelenos, jak se přezdívalo zdejším obyvatelům, žili naplno. Černoch v baru na předměstí, zpívající zastřeným hlasem swing. Dívka s účesem přesně takovým, jako měla Josephine Bakerová, svádějící byznysmena z downtownu. I nešťastný opilec, který si právě přisednul k tomu žebrákovi na rohu dvanácté a čtyřiapadesáté. Ti všichni byli neobyčejnými pozorovateli dějin dvacátých let.

Ztráta identity, kterou Jean poskytl velký kovově šedý deštník, jí dovolila stát se svědkem rozhovoru dvou lidí, jejichž hlasy jí byly velmi povědomé. Proč se jen tehdy neotočila?
Kráčeli pár kroků za ní. Rozrušeni, spojeni něčím temným. V chladném vzduchu prosyceném úzkostí a strachem té ženy ušla Jean téměř jeden blok, než ti dva nečekaně na poslední chvíli nastoupili do noční tramvaje.
„ Kam to jdeme?“ špitla neznámá.
„ Uvidíš. Je to překvapení, Vanilko.“ vyřkl jízlivě a žena sykla bolestí.
„ Já o ničem nevím. Opravdu, pro... Proč si myslíš?“
„ Protože, kdybys, Vanilko, nevěděla, tak tady nejsi. A proč si to myslím? Protože jsi stejná jako já. Máme společnou minulost, ale budoucnost už ne.“ Byl tak klidný.
„ Brian je doma sám, musím být brzo zpátky. Nemůžeme si v klidu promluvit zítra ráno? Vždyť...“ Muž jí vždy, když začala mít sklon k hysterii přerušil a tichým vemlouvavým hlasem pokračoval.
„ Jen klid, Vanilko. Nic se ti nestane. Myslím, že se všechno dnes večer vyřeší. Každému to, co si zaslouží. Že ano?“ zasmál se hořce.
„ Dobře. Já odejdu. Zítra. Už o nás nikdy neuslyšíš. Prosím, dej mi čas do rána. Prosím tě.“
„ Ale to nestačí, víš. Už jednou jsem kvůli tobě přišel...“
„ Prosím!“
„... Už jednou jsem kvůli tobě přišel o všechno.“ zopakoval, nedbaje slz na tvářích Vanilky.
Nastalo ticho. Přerušoval ho jen prudký déšť, klapot podpatků na ztichlém bulváru a bouřlivě vířící myšlenky v hlavě Vanilky.
„ Teď mě dobře poslouchej...“ promluvil pevně a prudce ji strhnul do tmy právě se rozjíždějící tramvaje.
Když se Jean Scottová otočila, byli pryč. Až když se ozval mírný skřípot, jak tramvaj zahnula k severu, došlo jí, že nastoupili.

~ V té době jsem netušila nic o bezbřehém bahnu Hollywoodu. V osmnácti jsem snila o romanci s o dvacet let starším kolegou a až dnes se mi ve vzpomínkách vybavují zatrpklé obličeje těch, co balili kufry. Film vás vyvrhne do světa obyčejných lidí tak jako moře vyplaví za rozbřesku ohlazené skleněné střípky. Ty se usadí na písečné pláži a do konce svých dnů jen bez ladu leží na slunečné výhni a závidí, tolik závidí právě roztříštěné láhvi, kterou daleko od břehu vyhodil opilý rybář.
Smrt věhlasné herečky, o níž jsme se všichni dozvěděli ve večerních novinách, mi vyrazila dech. Byla jsem přesvědčená o tom, že minulý večer kráčela za mnou se svým vrahem. Ale kdo to byl? Kdo?~

Neschopna pohybu ležela v kaluži – rudé – nachové – čiré.
Grace Lynnovou unavilo pokoušet se vydat hlásku, unavilo ji mít strach, bojovat.
Grace Lynnová měla jen tolik síly, aby zvrátila hlavu stranou a za mlhavým oparem nicoty spočinula vyhaslýma očima na srpku měsíce nad hladinou moře. Krev jí tepala tak slabě, že v hluboké temnotě postranní uličky viděla procházet lidi, kteří nebyli. Anebo ano? Její matka za mlada a potom shrbená žena, matka, kterou léta neviděla – Mami! - On, Brianův otec – Její otec – Brian, její malý synek – Och ano, je sám doma! - Kdo mu teď pomůže? - On! - Nedělej to, prosím! - Vanilko! - volal někdo. - Vanilko Gracie! Kdepak jsi?
Ó ne, to né. Bože! To je on. Najde ji! Pomozte mi...
Z nosu jí vyrazil pramínek tmavé krve. Nevšimla si toho - Nikdo si toho nevšiml. Spojil se s pečlivě nalíčenou rtěnkou na rtech a po kapkách pokračoval do kaluží okolo – Briane!
Grace, té herečce, se znovu vrátilo vědomí, spatřila východ slunce. Ostré, nesmlouvavé paprsky se dotkly černých vlasů, rozlily se po luxusní látce, z níž bylo ušito béžové paleto – zakrvácené stínem minulosti – bez budoucnosti.
V dálce uslyšela hovor dokařů. Blížili se.
„ Počkejte chvíli!“ vydechla naposledy, toužebně – prosebně – láskyplně.
Už byla jen jejich. Andělů.

„ Je to tak strašné, slečno Scottová, že?“ řekl pohnutě Roger. Zapíjeli s Jean v tom baru, kde ji objevil, ani nevěděl co. Ona ano. Poprvé ve svém životě tušila, ne Jean to věděla, že něco propásla. A nešlo to napravit.
„ Ano, byla mladá. Prý se o jejího syna nemá kdo postarat.“ Jean jen nepřítomně přejížděla prstem po okraji skleničky. Dělala to vždycky.
Snad byla doopravdy jediná, která se nad ztrátou legendární Velšanky zamýšlela, a nebylo by tomu tak, kdyby vrah vnímal své okolí, kdyby ten den nepršelo, kdyby Grace Lynnová nebyla zavražděna.
~ Jak povrchní to byl svět. Jako by nezáleželo na životu jednotlivce. Mrtvá – vyškrtneme jí ze scénáře. Slečno, nechtěla byste natočit film? ~
„ Ještě jednu brandy.“ zvolal Roger směrem k barmanovi a jemně chytil Jean za bradu.
„ No tak. Nesmíte plakat, Jean. To je život. Měla prostě smůlu. Potulovala se na předměstí a pro jednoho z těch surovců se stala lehkou kořistí. Točíme o takových věcech filmy, ale když se to náhodou...“ Vrhla se mu do náruče.
„ No tak.“ Hladil ji po zádech. „ Jean, zvyknete si.“ Povolila sevření, po zádech jí přejel mráz.
„ Tak vy také? Máte pocit, že jednu herečku – ženu, matku, dceru – může nahradit jiná?“ Roztřesenýma rukama si připálila cigaretu ve špičce a čekala na Rogerovu reakci. Očividně si sebou byl jistý, nepochyboval o svých slovech. Nikdy.
„ Tak jsem to nemyslel. Já ji znal.“ Napil se a dodal. „ Nechtěla by, abychom truchlili.“
„ A proto nebudeme, že?“ vyřkla ironicky Jean, hodila na bar dvaceti dolarovou bankovku, nervózně uhasila cammelku a otočila se k odchodu.
~ Tím to mělo skončit. Měla jsem vyjít z baru, vrátit se ke své práci. Zapomenout na Grace Lynnovou i ten večer a pokračovat v životě, který mne tolik okouzloval. ~
„ Jen klid, Skořice.“ zamumlal přesvědčeně s očima upřenýma na její odcházející postavu.
Drobné blondýnce se sevřelo hrdlo úzkostí.
To nemůže být pravda! - „ Jen klid, Vanilko. Nic se ti nestane. Myslím, že se všechno dnes večer vyřeší. Každému to, co si zaslouží. Že ano?“ - Tramvaj zabočující na sever - Fotka Grace Lynnové ve večerním deníku – Rogerův výraz, než ji konejšivě objal na pohřbu – Vanilka – Skořice...
Zpomaleně se otočila. Propichoval ji očima, jistý si tím, že se vrátí. Jako by se zastavil čas. Sebevědomý pohled gentlemana, kterému se vrhaly k nohám ty nejkrásnější ženy – Pohnuté zajiskření v zelených očích naivní dívenky – Pak mu ztuhnul úsměv na tváři – Ona se však usmála. Byl to instinkt a jediné gesto, kterým si myslela, že může utajit svou uvědomělost.
~ Tehdy jsem dospěla. ~

Drahá Jean,
vím, že jste slyšela můj rozhovor se slečnou Lynnovou toho večera, kdy zemřela. Ať už půjdete na policii nebo ne, měla byste znát pravdu, aby ji jednou mohl znát i někdo jiný.
Nezabil jsem ji. Neměl jsem na to dost síly.
Předal jsem ji jednomu z vysoce postavených politiků, kterému už několik měsíců konkurovala v obchodech s alkoholem. Hrála si s ohněm. Varoval jsem ji, ale Grace měla vždycky dobrodružnou povahu. Ani jeden z nás netušil kam až to zajde. Dali mi na vybranou, buď já nebo ona. Něco mi říkalo, že to dopadne špatně, ale po určité době zde, vám přestane jít o lidi. Ráno ji našli.
Můžete mi věřit a nemusíte. Doufám, že budete. Kvůli němu.
Grace i já jsme byli příliš slabí, abychom to dokázali ustát. Nebudu vám jakkoliv radit, slečno Scottová a nemám potřebu se před vámi očišťovat, i když bych asi měl. Jediný důvod, proč čtete tento dopis je její syn Brian. Bylo to jediné ryzí v našem životě. Nemůže tu zůstat. Přála by si, aby jej vychovávala žena jako vy. Pokud se rozhodnete o něj postarat, úřady vám nebudou bránit. Zařídil jsem to. Sbohem, skořice.
Roger

~ Čím starší byl můj syn Brian, tím více jsem v něm viděla Rogera, muže, který mne kdysi objevil pro film, a zase mi jej vzal. ~

Ani ty nejvyšší a nejzářivější lampy té noci nepronikly mlhou na ulicích Los Angeles. Zlověstný svět – Svítání bylo daleko a přece byli všichni v srdci toho města nebývale šťastni. Nezáleželo na tom, kolik času zde strávili. Sláva – obdiv – spojovala je milenecká láska k městu andělů, jeho utajeným barům, k sobě navzájem.
Dáma v šedém kráčela ruku v ruce s asi tříletým chlapcem bulvárem v Los Feliz, po tvářích jí stékaly slzy. Vzpomínala, snila, přemýšlela o budoucnosti. Jaký bude život bez andělů?
Přešla cestu, už ji nebylo vidět. Hustá mlha ji doprovázela po Mohavské poušti až nakonec Kalifornie.
Takový byl její odchod. Zapomenutý? Ne, ona nosila i o léta později výraznou rtěnku a své oblíbené cammelky držela s noblesou ve špičce a pořád přejížděla ukazováčkem po okraji sklenice.

Chodci, který míjel okna utajeného baru musely připadat postavičky uvnitř jako z němého filmu. „Groteskní“ jak by tu dobu nazval dnešní člověk. Bylo v tom však víc. Mnohem víc.