Nepoučitelný recesista

Anotace: Tento příběh lze vyjádřit příslovím: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu... Někteří lidé jsou prostě nepoučitelní.

"Co seš dneska tak zamyšlenej, Josefe?", zeptala jsem se po ránu svého druha. Společně už jsme hospodařili několik let. Soužití s ním jsem rozhodně neměla jednoduché. Jeho podle jeho názoru "legrácky" často přesahovaly rámec zákona, a to mě velmi trápilo.

"Ále, zase jsem něco přehnal, Eliško, a teď mě to mrzí", slyšela jsem odpověď.
"Tak povídej", vyzvala jsem Josífka a pohodlně se usadila ve svém ušáku před televizi.
"Eliško, já jsem takovej neuvěřitelnej blbec", začal Pepa své vyprávění sebekritikou a já o to víc našpicovala svoje uši.

"Minulý týden, víš, jak byl ten upršenej podzimní den, jsem se jen tak bez cíle toulal městem. Přemýšlel jsem, kam se před deštěm schovám a zašel do hypermarketu nedaleko náměstí. Bylo tam alespoň teplo. Procházel jsem jednotlivými odděleními a skončil u hraček. Jen tak pro sebe jsem si koupil dětskou bakelitovou pistolku. V té chvíli mě ani nenapadlo, proč to vlastně dělám. Vždyť žádné potomky spolu neplánujeme, viď? Ale takový už jsem já...".

Josef přerušil svoje vyprávění a zhluboka se napil ranní, dobře oslazené kávy.

"Tak to jsem zvědavá, cos zase vymyslel, ty recesisto!", zkonstatovala jsem mezi tím.
"Poslouchám".

"Když jsem vyšel z obchodu, přestalo pršet a mezi mraky vystrkovalo svoje paprsky podzimní sluníčko. Začal jsem přemýšlet, co s volným časem. A pak mě to napadlo...".

V pobočce peněžního ústavu byl celkem klid a pohoda. U tří otevřených přepážek několik málo klientů, za každou přepážkou úřednice. Běžný provoz, nic mimořádného. Nedaleko od vchodu uniformovaná ostraha. Dveře na fotobuňku se potichu otevírají a dovnitř vchází muž. Celý v černém, klobouk na hlavě, brýle na očích. Prochází kolem přepážek a pozoruje okolí.
"Budete chtít peníze uložit na váš účet, nebo máte nějaké speciální přání?", slyší hlas bankovní úřednice od přepážky. Před ní stojí mladík ve společenském obleku a je vidět, že ukládá větší částku peněz. Muž v černém prochází kolem.
"Dám to na nějaký vysoký úrok", slyší zákazníka.
"Nemám v úmyslu v nejbližší době peníze investovat a tak mi poraďte, co se mi vyplatí", poslouchá dál.
Úřednice přebírá větší částku peněz a přitom vysvětluje výhody navrhovaného řešení. Vyřízení transakce trvá delší dobu a muž v černém začíná být nervózní. Konečně spokojený klient odchází. Blíží se poledne a u sousedních přepážek "ani noha". A teď přichází chvíle našeho neznámého. Přistupuje k přepážce, za kterou se skrývají odevzdané peníze. Zaměstnankyně zvedá oči od terminálu a než se stačí zeptat na jeho přání, dívá se do ústí hlavně pistole.
"Peníze, nebo život!", slyší z úst muže, který na první pohled svým chováním nevyvolává žádné pochybnosti o tom, že svoje tvrzení myslí zcela vážně.
"Děje se něco, Maruško?", ozývá se v tu chvíli hlas z vedlejší přepážky.
"Drž hubu! Koukejte navalit peníze a já jdu!" Muž v černém zvyšuje hlas a znovu napřahuje ruku s pistolí. Ale více už nestihne udělat. V tu chvíli se rozezní poplašné zařízení a muži z ochranky násilníka zadržují na místě a volají policii.

"Tak jak to bylo?", ptají se policisté vyděšené Marušky. Na místo přijeli za několik málo minut. Maruška líčí své zážitky přerývaným hlasem a ještě chvíli potrvá, než se vzpamatuje z utrpěného šoku.
"A kdepak máme toho výtečníka?", hledají policisté pohledem našeho neznámého. Ten sedí v rohu v křesle, z každé strany střežený jedním členem ochranky.

"Ale? Náš známý! Pane Tomane, copak to zase vyvádíme? Tak kdepak máme tu zbraň? A kdepak jsme ji vzali?".
Otázka stíhá otázku a náš neznámý z kapsy kabátu vytahuje pistoli a předává ji policistům.
"No, jo. Mohli jsme si to myslet. Zase ta vaše "recese". Vždyť je to dětská pistolka z bakelitu, ze které se nedá aní vystřelit. Vy jste nenapravitelný blázen a jednou na ty svoje vtípky dojedete, pamatujte si to! Teď pojedete s námi!". Ohlášené přepadení banky tak skončilo i se zadržením pachatele za několik málo minut.

"To byl opravdu nápad za všechny peníze! Umíš si vůbec představit, jaké zděšení si musel způsobit? Ty seš blázen. Jinak se to nedá ani nazvat. Kdo to s tebou má vydržet. Už je mi jasné, proč jsi v pátek přišel domů tak pozdě večer. Tos byl na policii, co?", hardusila jsem ze svého ušáku, když jsem vyslechla Josefovo vyprávění až sem.
"A jak to vlastně dopadlo? Uvědomuješ si, žes mohl taky skončit v kriminálu? Tobě je asi všechno jedno, co?"
"Eliško, vím, že jsem to přehnal. Mrzí mě to. Věř mi. Na policii jsem opravdu byl až do večera...

Na obvodním oddělení policie, kam mě přivezli, se mě ujal mladý robustní policista. Určitě jsem se s ním už někdy v minulosti setkal.
"Tak pojďte dál, pane Toman, už jsme se nějakou dobu zase neviděli. Copak vás zase napadlo?".
"Byla to jenom "recese". Podívejte. Vždyť z té pistolky se nedá ani vystřelit", zdůrazňoval jsem, ve snaze zachránit si svoji kůži za každou cenu. Po vylíčení příběhu se policista jen usmál.
"Víte, co vám řeknu, Josefe?", přešel k důvěrnějšímu oslovení.
"Vlastně při tom všem máte ještě štěstí. Kdybyste si nějaké peníze skutečně odnesl, nebo šlo o skutečnou zbraň, tak by vás vězení už neminulo. Ale s ohledem na to, že jste úřednice v bance jen vyděsil, bude vás to vaše počínání stát jen nějakou tu korunu za přestupek. Na úřadě z vás budou mít radost. Ale je to tentokrát s odřenýma ušima...".
"Pane rado", snažil jsem se získat tímto oslovením policistovu důvěru.
"Když už, tak komisaři".
"Pardon, pane komisaři", pokračoval jsem.
Vždyť mě znáte. Já přece nekradu, nikomu neubližuju".
"No, pomlčel bych, pomlčel, Josefe. Vy už si nevzpomínáte na předchozí věc? Co ty ukradené deky v nedalekém obchodě? To bude asi rok, ne? Kolik vás to tenkrát stálo?".
Musel jsem uznat, že policista měl vynikající paměť a já už věděl, odkud vítr vane a kdy jsem ho viděl po prvé.
"Ty deky? No to byla přece taky "recese!" Vždyť jsem vám říkal, že jsem je ukrást nechtěl. Chtěl jsem jen vyzkoušet, jak funguje to bezpečnostní zařízení, když s nimi neprojdu pokladnou a zvolím jiný východ... Bohužel fungovalo. Na úřadě to posoudili jako krádež, i když jsem se všemi možnými prostředky bránil. Tři tisíce pokuty jsem zaplatil!".
"Víte co Josefe? Radši už běžte, nebo si to s tou vaší pistolkou ještě rozmyslím. A už se sem nevracejte!". Policista odemykal zamřížované vchodové dveře a já se ocitl na ulici a vydal se domů...

Mlčela jsem. Téhle "recesi" jsem se nedokázala ani smát. Jen jsem si představovala, jak by to asi působilo na mě, kdyby z ničeho nic na mě někdo vytáhl z kapsy kabátu pistoli a zamířil. Mráz mi přitom běhal po zádech a ujala jsem se slova:
"A jak to chceš řešit dál? To si myslíš, že pořád za tebe budu platit pokuty? Co je moc, to je příliš. Pamatuj si. Ještě jednou - a rozejdeme se!".
"Ale Eliško moje zlatá, co bych si bez tebe počal?", snažil jsem se znovu získat její přízeň. Ale věděl jsem, že má tentokrát pravdu a svoje výhrůžky myslí skutečně vážně. Nemluvila se mnou nejmíň čtrnáct dní.
Moje "recese" mě tentokrát na úřadě stála čtyři tisíce, které jsem raději okamžitě zaplatil ze svých úspor, abych si Elišku udobřil.

Můj "recesový smysl" však ještě neměl dost. Na úřadě jsem potkal zrakově postiženého mladíka s bílou hůlkou a okamžitě mě napadlo, jak takavé neštěstí využít pro sebe. Chvilku jsem sice měl výčitky svědomí, připomínal si Elkščiny výhrůžky. Říkal jsem si, že to, co chci udělat, je značně "nefér", ale nakonec jsem neodolal. Téměř za půl roku, když pomalu začínalo léto, jsem svůj záměr začal uskutečňovat. Elišce jsem pochopitelně nic předem neprozradil.

Sehnat si bílou hůlku a černé brýle nebyl problém. Doma jsem ve skříni našel ty nejstarší a značně obnošené kalhoty a košili. Venku bylo docela příjemné teplo. S brýlemi na očích a šermující hůlkou v ruce jsem došel až na nádraží. U pokladny jsem si za pomoci neznámého železničáře koupil lístek do Prahy a namluvil mu, že tam jedu do nemocnice, na složitou oční operaci.
"Když se operace podaří, budu vidět! Víte, co to pro mě znamená? Za celý život, a to je mi čtyřicet, nevím, jak vypadá skutečně zelený trávník, modré nebe, zlaté slunce...", snažil jsem se působit na jeho city.
"Nó,jo. Slepota. To je hrozná věc. Já si to nedovedu osobně představit", litoval mě železničář a pomáhal mi do vagónu.
"Ale víte, co je na tom nejhorší?", pokračoval jsem v hovoru s ním.
"Tu operaci si musím zaplatit a chybí mi pět tisíc. Zbytek peněz, které jsem si pracně uškudlil ze svého invalidního důchodu, mi pošle moje Eliška na účet nemocnice. Ale kde vezmu těch pět tisíc nevím. Snad se mi podaří se v nemocnici domluvit na nějakých splátkách..".
"To je mi opravdu líto", soucitně pronesl železničář a svorně zanadával na naše zdravotnictví, které za minulých dob bývávalo zdarma.
"Nezlobte se, že se tak ptám. A vy byste mi alespoň něco nepůjčil?", obrátil jsem se na železničáře, jehož důvěru jsem si nepochybně získal.
"No, to jste uhodl. Nepůjčil. Já vám dám, rozumíte. dám tisíc korun. Sice pro nějaké veřejné charitativní sbírky moc nejsem, ale když to mohu dát do ruky opravdu někomu, kdo moji pomoc potřebuje a ještě pro takovej účel, tak to dám rád".
Sáhl do peněženky a v mé dlani se ocitla tisícovka. Chvilku jsem ještě naoko dělal drahoty. Ale když železničář opouštěl vagón, kam mě usadil do pohodlného kupé se slovy, že "další povinnosti volají", pochopil jsem, že při troše mé šikovnosti jen při tisícikoruně nezůstane.

Ke mně do kupé si přisedla mladá žena s malým dítětem. Zapůsobit na její city při mé výřečnosti nebylo složité a v mé kapse se brzy ocitly další peníze. Dojel jsem do Prahy a za pomoci spolucestujících vystoupil z vlaku. Počkal jsem, až se nástupiště vyprázdní a zakoupil si zpáteční jízdenku na nejbližší vlak z Prahy do mého bydliště. Chápající pokladní mi jízdenku podala až do ruky. Protože vlak odjížděl až za hodinu, stihl jsem i jí vyprávět svůj dojemný příběh. Moje kapsa se obohatila o pětistovku... Svoji báchorku jsem jen trošku pozměnil. Operace v Praze se nezdařila a já se vracím domů, kde mi nezbyla ani koruna...

Při zpáteční cestě jsem seděl v plně obsazeném kupé. Se zadržovanými slzami jsem spolucestujícím vyprávěl svůj smyšlený příběh. Opět to zabralo. Když jsem se přiblížil k mému bydlišti, byla moje peněženka bohatší o deset tisíc korun. Ale tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu...
V jedné ze zastávek vlak prudce zabrzdil a mladé slečně, která si pro ukrácení dlouhé chvíle četla, knížka upadla na zem, pod moje nohy. Tehdy jsem zapomněl na svoji roli a chtěl se zachovat jako džentlmen. Bez zaváhání jsem sáhl pod nohy, vytáhl knížku a pronesl:
"Hm.Harry Potter a Rowlingová. Tyhle fantazie nemusím!" Teprve, když jsem dívce knížku podal, jsem si uvědomil, co jsem způsobil.

Z vlaku mě odvezli rovnou na policii. Co čert nechtěl, službu měl zase "můj komisař".
"No vidíte, pane Toman. Já vám to říkal, abyste se sem nevracel. Tentokrát to dobře nedopadne. Necháme si vás tu ve vazbě. To je trestný čin jako z učebnice a ještě s tak zavrženíhodnou motivací... Že se ani trochu nestydíte!".
Sice jsem se snažil zase použít své vysvětlivky o pouhé "recesi", ale tentokrát jsem neuspěl.

Příštích devět měsíců jsem strávil ve věznici a moje Eliška, která se o mém průšvihu dozvěděla od policie, mě jednou pro vždy opustila.