Pár přátel mít...

Anotace: je vším.... je to taková stručná analogie k posledním pěti rokům mýho života a zjištění, kolik lidí mě vlastně tím životem provází..a jak úžasní jsou :)

AU!!
Nechápu, proč dopadnout na zem vždycky tolik bolí a nemůžu uvěřit tomu, že i tentokrát byly moje nohy tak vratký…tak prostě jenom chvíli choďte kolem mě, moc po mně nešlapte a já si to tady v klidu rozmyslím, poskládám a zase vstanu…Proč říkáš, že je to hloupost? Já fakt chci, vím, co dělám….nee, nechytej mě za ruku.
Tak dobře…pomalu a nemotorně jsem se zvedla a možná i trochu vyčítavě na Tebe koukala, já přece sama vím, co je pro mě nejlepší. Taková prostě jsem.
Snažíš se jít stejně pomalu jako já a divím se, že Tě to baví. Tupě zírám do země a nechám se vést…no jo. Nechávám se vést, protože Ti věřím, nevím sice, kam mě to vedeš, ale spolupracuji. Aspoň do chvíle, než jsou před námi ty zpropadený schody. Víš jak těžce se mi jde?? Jsi o několik schodů výš a já se za Tebou plahočím. Nechce se mi, prostě nechce, chci si tu sednou a sedět. Jak kdybys to vytušil, otočíš se, podíváš se mi do očí, usměješ se, podáš mi ruku a vytáhneš mě k sobě na svůj schod…a zase jdeš vedle mě, jak kdybys věděl, že takhle Tě spíš budu následovat. Zdolat ty schody trvalo věčnost…
Kráčíme dál zablácenou cestou a já pozoruju jak se mi to bahno lepí na boty. A je mi to úplně jedno. Posadíš mě na pařez a odejdeš..a já tu dál civím na ty boty. Přinesl jsi vodu, já se napila, Tys se napil…a ano, samozřejmě jdeme dál…jestli mi ale chceš tvrdit, že ten kopec před námi budeme dobývat, tak jsi vážně blázen. To nemůžu vyjít…
Pozdě…jsme na cestě a pomalu stoupáme…chtěla bych křičet a fňukat, jako to děcko, co je ve mně, ale kvůli Tobě to neudělám. Vylezeme až úplně nahoru…vzpomenu si, že jsem teď mohla někde poklidně ležet, lidi by chodili kolem mě a já si rozjímala…možná jsem i trochu naštvaná, že se to tak nestalo…
Sednu si na planinu na samém vrcholu kopce a zmateně koukám kolem. Sem jsme šli? V tom začne za obzorem vycházet slunce a výraz Tvé tváře se změní – usmíváš se. Nechápavě na Tebe koukám a mám chuť se zeptat, jestli jsi nezešílel. Jen mi ale pokyneš směrem, kterým vychází a já…nevěřícně pozoruju s Tebou.
Sedíme spolu mlčky na kopci a pozorujeme jak vychází slunce. V tom skloním hlavu, trochu se usměju a sklopím zrak – trochu se stydím a asi mi to došlo. Podívám se na Tebe, znovu chytnu Tvojí dlaň a pohladím jí.
Já vím, že bys mě tam moc nerad nechal ležet. Vím, že lidem jako Ty se říká přítel. Vím, že bych pro Tebe udělala úplně to samé, protože jsou skutky, na které se nezapomíná. Víme, že některé věci pominout nemůžou.

Při svých cestách potkala jsem spoustu známých, spoustu kamarádů, spousta z nich mě učila odpouštět a spousta z nich tu byla na určité chvíle života. Potkala jsem ale i pár lidí, kteří se mnou vždycky budou počítat a se kterými budu počítat já, ti, kteří mě nutí být zítra lepší než dnes. Nejlepší přátelé jsou našimi nepřísnějšími soudci – tu pozoruhodnou schopnost přátelství to však v žádném případě nevylučuje – schopnost kouzlit úsměv a podat ruku, když je třeba.

Cením si jich víc, než na jednu cestu.