eternal sunshine of the moon and semaphore´s lights

Anotace: mňága a žďorp-měsíc

---
čas se zastavil a neexistoval. vznášela se mimo svoje tělo, a přesto naplno vnímala teplo dlaně, která ji hladila po nahých zádech (okamžik, kterej trvá tak dlouho, jak jen chcete).
"a až si někoho najdeš? nebo já? co bude pak?" slyšela trochu rozmazaně svůj vlastní hlas.
"mezi náma se přece nemusí nic změnit."
"aha," zvedla se a ztlumila radio. "jakože oficiálně budeš s nějakou... nějakou, a srdíčko si budeš chodit vylejvat do mý postele?"

pokrčil rameny. "no a? mohla bys to dělat taky tak."
"jo," zasmála se, "a tady přesně vidíš, proč spolu my dva jenom spíme."

/měsíc, svítí měsíc.../

"protože někoho tak zvrácenýho, jako jsem já, bys za přítele nechtěla?"
"pochopils to naprosto správně."
krátce se ušklíbl a zavrtěl hlavou. "trochu se divim, že mě tvoje neutuchající naivita ještě dokáže překvapit, evo... řeknu ti tajemství, chceš?"
"nechci."
"vlastně to neni tajemství... jen tobě to zřejmě zůstalo utajený. nejsme v pohádce. a je to venku! rozhlídni se, vidíš někde cválat bílý koně s princema na zádech, který by..." zachytil její pohled, zarazil se a jenom mávnul rukou. "nevim, proč si tu vůbec plácam játra. ty když se rozhlídneš, tak ty prince vidíš, viď?"
"teď zrovna vidim akorát někoho, kdo se ze mě snaží udělat většího idiota, než je on sám."
zasmál se. "ty si stejně nejlepší, i když neskutečně naivní. chceš kafe?"
"chci abys mě nechal bejt," zabručela.
"ale to se přece - "
"to se přece nevylučuje, já vím... udělej mi teda kafe a pak odtud vypadni."

/měsíc, svítí měsíc.../

nenamítal nic, ale úsměv na jeho tváři mluvil za všechno, co nebylo vyřčeno nahlas. znáte ten pocit, jako byste stáli na semaforu celý věky, a pořád ne a ne padnout zelená? ona ho zná (důvěrně). a on to ví. a to je taky ten důvod, proč ji naučil přecházet na červenou.
---
---
"co to máš na krku?" odtáhla se.
"cože?"
"nesnaž se ze mě zase dělat pitomce," řekla s klidem sobě nevlastním, až se tomu podivila a stejně tak on.
chvilka zaváhání. "byla tu eva... včera."
"skvělý. co asi zůstalo na památku jí?" a kde?
mlčel.
"to je fakt neskutečný," vrtěla hlavou se smíchem, otočila se na patě a odešla. není nic jednoduššího. a on ji nechal jít. není nic jednoduššího.
rozsvítil v koupelně a ohmatával si krk, ale k jeho velkému překvapení zrcadlo žádnou fialovomodrou zradu nenalezlo. v jedný vteřině nechápal nic a v příští všechno. včetně jejího smíchu, toho hořkýho ironickýho smíchu, kterej obletěl celej pokoj, než se za ní zavřely dveře. a snad poprvý v životě mu bylo smutno ze sebe samýho.
všichni to známe a teď už i ty. gratulujeme!
idiote.
---
---
"jako jahody namočený v nutelle... horký maliny s vanilkovou zmrzkou... oříšková milka... tofifé... kobliha plněná čokoládou... nebo čokoládovej croissant... krtkův dort... pařížák... s kopcem šlehačky..."
"pořád ještě mluvíš o tom, jak mě máš rád, nebo už jenom jmenuješ věci, na který máš chuť?"
jen se ti snažím přiblížit, jak sladká je nevědomost, lásko...
"to se přece nevylučuje," usmál se.
---
---
"ty s nim něco máš?"
"ježiši," procedila mezi zuby a odměnila ho pohledem všeříkajícím.
"tak máš?"
ze sedu na posteli přešla do lehu a několikrát si zabušila polštářem do hlavy. "jasně. dva malý parchanty, kluka a holku. kluka jsme pojmenovali po tobě a holku po jeho přítelkyni! stačí ti to takhle?"
přitáhl si popelník a tiše odklepl. "a víš co? nestačí mi to takhle. nechci se tě nějak dotknout, evo, ale nehodlam za měsíc, dva, až se to provalí, poslouchat něco o tom, žes mi vlastně vůbec nelhala... takže mi prostě řekni, jestli s ním spíš nebo ne."

/děkuju ti za to, žes mi ještě zavolala
moje duše černá už to ani nečekala/

"ne," řekla pevně.
protože to chtěl slyšet.
protože si přála, aby to byla pravda.
"dobře," kývl, posadil se vedle ní a dal jí cigaretovou pusu. "akorát ses zapomněla urazit, že si vůbec dovoluju tě z něčeho takovýho podezírat, a že ti nevěřím..."
otočila se k němu zády (řeknu ti tajemství, chceš?). "vlez mi třeba na hrb," zamumlala a zabořila nos do polštáře.

/děkuju ti za to, žes to rovnou nepoložil
že jsi nezapomněl, co jsi se mnou všechno prožil/

"lásko, prosim tě promiň... já to asi někdy fakt přehánim," zašeptal na usmířenou a ji úplně automaticky přepadl ten hloupej stav, kdy se člověk rozhoduje, jestli brečet nebo se smát, a ona nemohla ani jedno. věděla jen, že zbrklýmu přebíhání přes silnici na nějakej čas odzvonilo, tentokrát si na zelenou počká. počkají si na ni spolu. a do tý doby, než padne, už se nějak zabaví. (ty když se rozhlídneš, tak ty prince vidíš, viď?) není kam spěchat.

/teď, když svítí měsíc pro každýho zvlášť, je mi to líto
jenže už je konec, však víš to

vím to/