Napíšu Ti dopis I.

Anotace: V povídkách i románech si vždycky všichni řeknou to, co mají. A jak je to v životě? ;-)

Show me,
show me how to lie now,
my enemies are stable
and I don’t wanna fight.

Obrazy bitev jsou všechny stejné. Mázance barvy naznačující těla, kterých musí být vždy alespoň několik vrstev na sobě. Nemají nohy, ruce, ani tváře. Musejí to být anonymní duše bez končetin, které nejsou vidět, nebo jim je prostě někdo usekl. Několik postav je detailních. Tváří se podle toho, jestli dějiny říkají, že jsou záporné či kladné.
Svět nepřipustí namalovat někoho, kdo bojovat chtěl, aniž by byl ztvárněn jako prachsprostý žoldák, který zrovna drancuje a znásilňuje.
Nikdo nemá právo chtít bojovat.

„Ukážeš?“
Ale odpověď je tichá, rty se pohnou, jen tak, aby vydechly. Každý nádech vypadá jako poslední, ale není. Ta možnost, že je, dělá z jejich blízkosti to, proč tu oba jsou. Jsou dost staří, na spoustu věcí zvyklí. Ale na tohle si nejde zvyknout. Výdech, nádech, na tu blízkost. Napětí je větší, když se nedotýkají.
Nemusíš bojovat. Neprohraješ. Nevyhraješ.

Nebojovat ale znamená lhát. Veškerá diplomacie směřuje k jedinému cíli – strategii WIN-WIN. Ta zaručí, že obě strany jsou spokojeny. Kompromis je dočasné řešení. Příručkový příklad. Dva chtějí pomeranč, pomeranč je jeden. Ten rychlejší nebo silnější začne pomeranč okupovat. Místnost se rozdělí na dva tábory. Nejsnazší pro druhý tábor je pomeranč ukrást. Ale ten je dobře hlídán. Druhá strana má na pomeranč stejný nárok jako já. Nedáš mi pomeranč, připrav si armádu.
Nebudem bojovat? Budeme vyjednávat.
Po dvou měsících se zjistí, že já chci dužinu a ty kůru. Já vyhraju, ty vyhraješ. Vyjednavač dostane plat a udělá si čárku. Na WIN-WIN se dá vždy spolehnout.
Jenže pomeranč mezitím shnil. Musíme si koupit nový. Teď už oba víme, co chceme, bylo by tedy spravedlivé se na další pomeranč složit a koupit si jeden dohromady, ušetříme.
Jenže kůry je míň než dužiny. Ty bys měl zaplatit míň? Tak to si radši koupíme dva.
Ale v ovocnářství je jeden poslední. Tak si připrav armádu…
Nebudem bojovat? Budeme lhát.
Diplomacie vyřešila všechny spory lží o tom, co která strana chce, proto se obě dohodly a mezitím udělaly to, co chtěly obě, jen tajně, nevyslaly armády, ale bezpečnostní jednotky a vše se zařídilo podle toho, jak to dopadlo. Obě strany vlastně zvítězily. To je strategie LIE-WIN-WIN.

Je tam ještě místo?
Teplo chtějí všichni a když jde jen od krbu, musíme se všichni vejít. Někdo půjde na klín, jiný se nakloní. Ale toho vespod a toho naklánějícího začnou za chvilku bolet nohy. Všichni se před krb nevejdeme. Nezoufejme! Teplo nejde jen od krbů.

„Neukážu. Nevím jak.“
„Nevíš, jak lhát?“
„Nevím, jak ukázat. Až to přijde, lež se objeví sama, proto je to tak jednoduché. Jen ji musíš zavolat.“
Usmála se. Jak může teď žertovat?
„Nejsme spolu právě proto, že je nám veselo?“
Jsme, připustil, ale jen v duchu. Rty se nadechly a než vydechly, chtěly říct, že tady je nám veselo, a tak se smějí. Ale to, co by chtěly říct, nejde ven, protože pak by veselo přestalo a nemohli by spolu být. A co nejde nikdy ven, to se uvnitř hromadí.
Rodro vstal z postele a vyhlédl z okna. Auta byly jako šňůry perel na nitích ztracených ve tmě. Za chvilku bude jednou z nich.
Startér zlobí, dnes už podruhé. Zatím tohle nikdy nedělal, to bude tou mlhou. Zatopí, až nastartuje. Měl by se cítit smutně, ale usmívá se. Cítí se naplněn. Až uvidí Maiu, řekne jí o nové povídce. Není celá a nikdy asi nebude. Začátky jsou vždycky jednodušší než konce. Motor nastartoval a modrý Opel se zavěsil na šňůrku perel.

Domy málem vypadaly jako jeden. Ale tenhle má balkon v prvním patře…a tenhle špičatou střechu. Rádio modře poblikává a hraje tiše nevhodnou písničku. Rty si tiše zpívají.
Lay me down
in the hallowed ground.
Červená Mazda se odstřihla od ostatních perel a snaží se být rychlejší. Brzda, túúú, zablikají světla. Mazda je pryč a možná zmizí navždy.
Lay me down,
in the hallowed ground
Down by your side I will stay.

Některé perly se ukrývají do garáží, jiné lemují silnice. Těm druhým vlhnou startéry.
V kavárně bylo přítmí, to jak se dovnitř vnášela mlha. Maia přišla později. Čas utíkal, slova ubíhala. Občas se slova množí a pak se od nich musí utéct. Ale s Maiou vždycky ubíhají, a proto se jich může říct, kolik chce. Všechno, co bylo uvnitř, je venku. I to, co se netýká povídek a románů a spisovatelů a nápadů. Maiin úsměv je vzácnost, ale stojí zato ho vykouzlit.
Mezi nimi malý kulatý stolek a slova, co se rozpouštějí jako mlha u stropu. Výdech, nádech. Rty se tiše pohnuly, ale nic neřekly. Nejsou v posteli, jsou u stolu, ale blízkosti, když se dva nedotýkají, to nevadí. Osahávající se dvojici u okna stydne káva. Kdyby byli v posteli, blízkost by zmizela. Ale kdyby ještě před hodinou byl v kavárně, místo v posteli, blízkost by ani nepřišla.

Všude po světě se bojuje za možnost volby, za svobodu. Kdyby lidem došlo, že svoboda je možnost volby, nebojovalo by se. Ta možnost totiž neznamená, že se zvolit může, ale že se zvolit musí.
Výdech, nádech, při loučení. Černé kabáty se obejmou.To blízkost ještě vydrží.

Opel se znovu zavěsil na nit. Na křižovatce ho z ní téměř vytlačila červená mazda, navlas stejná jako před dvěma hodinami. Rodro ani nezatroubil. Přemýšlel, kterou z nich miluje víc. Ne Mazdu. Kterou z těch dvou – Maiu nebo Eilee? Slova, nebo smích? Naplnění, nebo uvolnění?

Na přehrávači zablikala kontrolka repeat. Kdo ji zapnul?

I will write you letters that
Explain the way I'm thinking now
I will return to you
What I have taken long before
I will return again
When it gets dark and day is done