pitomej svět

Anotace: ne tohle neni ždáná EMO povídka,ale příběh ze života docela nomrálního kluka..do tý doby než ..

Jenom co otevřel po ránu oči,chtěl je zase zavřít. Bylo to jenom další pitomý ráno,ráno stejný jako ty necelý dva prokletý roky.. od tý doby se toho tolik změnilo. Nikdo ho už nepozdraví,nikdo mu nezamává,nikdo ho neobejme a už mu nikdo neřekne,že ho má rád. Proč musel skončit tady? Lehne si na noviny,do ruky si vezme krabicový víno a hlavou mu proudí myšlenky..

Najednou se ovitá u sebe v pokojíku, na stěnách má plakáty svejch oblíbenejch skupin. Na posteli leží kytara a po zemi jsou rozházený kusy oblečení a texty songů, který si skládal. Skolní se a začne si jeden pročítat. Je to ten co kdysi napsal pro svoji holku. Byl oto potom,co mu řekla že ho tolik miluje a po tý probdělý noci kterou spolu strávili v parku.Najendou ho ale něco vyruší ze čtení. Rychle vstane , otevře dveře od svýho pokoje a běží ke schodům,dole uvidí svoje rodiče. Chce k nim jít a vysvětlit jom, že se omlouvá za to, jak jim řekl že je nesnáší a ať ho nechaj žít jeho život, protože si ho nechce zpackat jako oni.. ale je pozdě.. Tátovi se kolem srdce začíná zbarvovat čistě bílá košile do červena.. Máma se nad ním sklání a začnou jí po obličeji stékat slzy.. „Ne,to se nemělo stát!“ začne křičet .. ale v tom jí zezadu do zad trefí kulka .. „ Néé,to néé mamíí tatííí, prosím to néé!“uslyší jemu dobře známý hlas,ano je to on.. Ještě jako malý kluk před dvěma lety..Běží ke svým rodičům a začne brečet.. Věděl že umírají, a že už asi nemůže nic udělat.. Ve škole je učili že srdce je jeden z nejdůležitějších orgánů v tělě, že zamilovaní vidí srdcem, a taky že při zasažení srdce kulkou je pozdě..člověk do několika minut umře .. a jeho matka krvácela,yblko zbytečné říkat,že všechno bude v pořádku…

Najednou mu z očí začnou tryskat Niagáry.. jen tak bezmocně sedí na schodech a pozoruje jak mu zabili rodicče, vidí jak tam jeho mladší já sedí u mrtvých rodičů a jenom brečí.. Ptom se jeho mladší já zvedne , po schodech kolem něj proběhne do svého pokoje a je slyšet jak rozbíjí něco o zeď..za chvíli s báglem na zádech seběhne ze schodů a běží pryč..
Tak se tedy pomalu zvedne ze schodů a dojde dolů k pomalu chladnoucím tělům svým rodičů .. chce se k nim sehnout,ale najednou se všechno kolem něj začne točit..postupně zmizí jejich obývák a on se ocitá před mohutným bílým domem s krásnou zahradou. Chvíli jenom tak postává s otevřenou pusou a pak mu to dojde, ..vzpomene si na ten text písničky pro svojí holku, ano je to její dům. Nestihne udělat ani krok, nědko do něj vrazí, jeho mladší já. Zase je tu,má ten stejnej bágl jako před chvílí.. Napadne ho tedy, že to je ten stejnej den. VždyťThned po tom, co mu zabili rodiče běžel k ní.
Zůstane jenom beze slov stát a pozoruje sebe v minulosti.. jak jeho mladší já zavoní na zvonek,obličej mokrý od slz a na tričku červené stopy od krve. Po chvíli otevře dveře černovlasá dívka,tmavé pronikavé oči těkají po jeho obličejí a se strachem si prohlíží jeho červeně zbarvené tričko. Nedokáže ze sebe vydat hlásku. „moji rodiče .. oni jsou ..mtrví,já já nevím jak se to stalo,ale jdou .. oni jsou po smrti..“ vypadne z jeho mladšího já.. Dívka ale dál zarytě mlčí, po chvíli z ní vypadne.. „Tys, ty si je snad ,..zabil?“ .. „Cože?“ zmateně odpoví klučina, „Ne,nezabil,jen jsem přišel,slyšel výstřely a pak , pak byli mrtví!“
Po chvíli ho dívka pustí dovnitř..a tk on jenom dál čeká před jejím domem,čeká a přemýšlí,sedne si do trávy a přemýšlí co se uvnitř dělo...
.. po celé věčnosti uslyší hlasy..“Ne prosím věř mi!“ pozná svůj hlas,ale dívka za jeho mladším já zavřela dveře.Chvíli tam ještě stál,možná z naděje že si to rozmyslí,a pak pomalu odešel… kráčel tak pomalu,že to vypadalo ,jakoby kráčel po ledu,zvažoval každý svůj krok..
Když se tak pozoroval,začal přemýšlet o tom , proč se tak choval k rodičům,pořád se s nima hádal. Oni ho nechápali..nechápali, že v hospodě jdou ejho kámoši,že ho skošla nebaví,že má svoje sny..

…. „ Hey vole!“ uslyší hlas z dálky .. „Vstávej!“ pomalu otevře oči, „Co se to děje?“
„Přines sem ti něco k jídlu,chceš?“ ..uvidí chlápka s šedejme Vlasáka a špinavjema hadráka, v jeho ruce jsou nějaký zbytky jídla,nejspíš z popelnice. „Jo dám si,díky.“ Natáhne ruku a ten chápek mu podává jídlo.. s klidem se do něj pustí..
Je totiž už zase v tý pitomý realitě..když mu před dvěma rokama zemřeli rodiče,skončila a ulici.. Jejich dům zdělil strejda se svojí manželkou a před nim zavřel dveře. Jo zkoušel pár děcáků,ale to nějak nevycházelo, a te%D už sem tam stejně nemůže vrátit. Zejtra je mu totiž osmnáct..První den kdy bude ve světě dopělejch,první den co o sobě bude moc sám rozhodovat..ale co teda dělal do teď ? Bydlel na ulici,sám bez peněz,bez nikoho,jenom se vzpomínkama.
Ne zejtra to nebude první den ve světě dospělejch, v tom už je totiž dýl jako rok a půl…
Pochopil,že ani jeden z jeho snů se nikdy nesplní,že svět není spravedlivém, a že se ti jeden den rozbije na kusy tvůj sen,a i když posbíráš střepy,už je nikdy neposkládáš dohromady.