Ne vždy je život spravedlivý.

Anotace: Je to další pokračovní mého života. 2.kapitola

Jelikož jsme bydleli nad ní, tak sme ještě neměli udělané schody ze dvora, měli jsme prozatím místo nich žebřík. Měla jsem jen pár měsíců a byla jsem nemocná, protože nám vypínala elektriku, nemohla mi máma dělat sunar, neměli sme totiž teplou vodu a tatka ten den nebyl doma. Máma by semnou zašla k doktorce, ale bála se semnou slíst po žebříku dolů, tak zavolala doktorce, co by mi mohlo byt, ona řekla že má dojít, ale máma řekla že to nejde, že se bojí a babka ju přes sebe nechtěla pustit. (nemohli jsme přes ni chodit, zakazovala nám to) A tak doktorka řekla, že tohl teda ne, tak aji se sestřičkou dojela k nám, aby mě vyšetřili. Jakmile byli před domem, babka už otvírala a hned jim říkala, že můžou přes ni jít, ta doktorka řekla, že když nemůžeme my, tak oni taky ne.
Hned po tom, co to máma řekla rodině, tak ten víkend nám udělali schody a pomohli nám.
Máma chodívala za tetou (nebyla to příbuzná, ale byla to hodná stará paní, ted už nežije), aby mi mohla udělat sunar a trochu se ohřát, ona plakávala s ní.
Opět se opila. Zase. To snad nikdy neskončí. ,,Ty děvko, zalez do hrobu, ty jsi mi ho ukradla, mého syna. Ted spolu máte děcko, kdo ví, čí je, jenom aby sis ho udržela.” Mlátila smetákem do stropu a nadávala, z dola to smrdělo alkoholem. Máma v křečích, plakala. Za chvilko to přešlo, tatka dojel a mamka mu to řekla, věřil jí, ale těžko, jak to může dělat.
Další dny jsem spávala v kočárku na balkóně, bylo krásně a odpledne. Ona vytáhla tak pět rádií a televizi, dala si to na schody pod náš balkon ze dvora. Pustila to všechno nahlas. ,,Máš smůlu, tvoje děcko spat prostě nebude.” Tohle si ona řekla. ,,Máma opět v křečích, tentokrát to nerozdýchala. Tatka dojel a uviděl ji tak doma, v křečích nehybnou. Okamžitě s ní jel na pohotovost. A pann doktor mu řekl: ,,Pane, myslíte si, že je normální, aby vaše žena byla pokaždé v takových křečích, vždyt to není normální, zjistěte si, co se děje. Vždyt vaše matka není normální, to je s prominutím blázen.” Když za ní tatka zašel, aby mu to všechno vysvětlila, všechno samožřejmě popřela.
Další den tatka zajel autem za roh, aby si babka myslela, že odjel do práce. Pak se nenpadně vrátil domů pěšky. A za chvilku to začalo. ,,Ty kurvo, tak ty ze sebe budeš dělat chudinku, aby tě všichni litovali?! Ty budeš ze mě dělat tu ejhorší, aby mě můj syn nenáviděl, nestačí, že jsi mi ho ukradla?”
Tatka to slišel, rozbrečel se, omlouval se, že jí to nevěřil, strašně moc se jí omlouval. Po chvilce už to nemohl vydržet (ani se nedivil mamce, že to vůbec nezvládala) a šel za ní. Jakmile se objevil před ní, jenom jí zklaplo. Nic neřekl, ani ona. Jen se na ni podíval a řekl: ty už nejsi moje matka.

Když jsem měla asi jeden rok, dostala jsem zápal plic, málem jsem měla umřít, ale přežila jsem a jsem ted tady. Po tom, co jsem se uzdravila jsem byla ještě pár dnů v nemocnici, mamka mě jednou přebalovala a jenom se otočila a já jsem spadla na zem. Byla jsem na té doktorské vysoké posteli, byla to velká rána, spadla jsem na hlavičku. Myslela, že se mi něco stalo, ale já jenom plakala, ale byla jsem v pořádku. Vrátili sme se domů.
Byly mi dva rky a narodil se mamce Radeček, můj bráška. Na mámu musela skákat porodní bába, aby ho vytlačila rychle ven, potom měla po břiše samé modřiny, myslela, že má zlomený žebra.

Nevím, co bylo potom, jak se narodil Radeček ale vím, že se babka trochu uklidnila. Sice se tak trochu snažila, aby se s nama bavila, aby měla vnoučata, že by si uvědomila, že má jenom nás? Máma se snažila s ní vycházet i přesto, že vůči ní cítila určitou zášť.
Ale ona zase začala.