Paganini

Anotace: Povídka

Poflakoval sem se po ulici nedaleko hlavního nádraží matičky Prahy a pozoroval všechny ty somráky, co tam posedávali, vyprávěli každýmu historky o tom, jak je někdo zrovna okradl a ptali se na zbytečnou korunku nebo cigárko. Bylo zajímavý chodit tam a pozorovat je. Horší bylo, že mě od nich dělilo jenom pár stovek v mojí kapse. Moje situace nebyla nijak růžová, ale na druhou stranu se vůbec nelišila od mojí obvyklý situace. Nechtěl sem, aby mě vyhodili z bytu a tak sem si musel najít nějakou práci. Šel sem do pracovní agentury. Tam za to chtěj většinou nějakou provizi z platu, ale na pracáku to stojí pěkně za hovno. Párkrát sem tam byl, tak vim, o čem mluvim. Člověk tam postává mezi bandou cikánů a čeká, jestli se pro něj náhodou nenajde nějaká práce, oni zase čekaj a doufaj, že se pro ně žádná práce nenajde. Jednou sem stál venku před vchodem a čadil cigáro, když ke mně jeden z nich přišel.
„Dobrej pane, neměl by ste jednu cigaretku.“
„Jo tady máte.“
Jednu sem mu dal v domnění, že mi dá pokoj. Ne že by sem byl rasista, ale tomuhle chlápkovi podle toho jak voněl, doma voda určitě netekla a tak sem se s nim moc vykecávat nechtěl.
„Jak dlouho už sháníte práci?“
„Určitě ne tak dlouho jako vy.“
„Myslíte, že se mi nechce pracovat?“
„Myslim, že vy to zrovna v krvi nemáte.“
„Dřív sem měl normální práci.“
„Co to bylo?“
„Dělal sem závozníka“
„Proč se to podělalo?“
„Jednou po vejplatě sem se spráskal z kámošem a tři dny sem nepřišel do práce.“
„To je pech.“
V tomhle sem ho docela chápal, v každý práci sem vydržel maximálně pár měsíců a vždycky mě vyhodili, protože sem se po vejplatě většinou nemohl dostat z kocoviny.
V agentuře moc lidí nebylo. Doufal sem, že pro mě něco mají, ale rozhodně sem nechtěl brát všechno. Po vyplnění formuláře, si mě pozvali do kanceláře.
„Píšete, že jste býval řezníkem.“
„Jo, pomáhal sem v řeznictví.“
„Měli by sme pro vás místo v chladírně.“
„To nepude, mám problémy s kloubama a ta zima mi nedělá dobře.“
„Tak co by ste chtěl dělat?“
„Generálního ředitele Škoda auto.“
„Bohužel tohle místo teď zrovna volné není, ale určitě vám dáme vědět, až se to změní.“
Můj vtípek asi moc nezabral.
„Tak co pro mě máte?“
„Můžete zastřihávat stromky v parcích, nebo tu pro vás máme práci v kuchyni.“
„Tak beru tu kuchyň.“
Dali mi všechny potřebný instrukce, nějaký papíry a druhej den sem se měl hlásit v práci. S vědomím, že si od zejtřka budu zase vydělávat nějaký peníze, sem si mohl zajít na panáka. Pak sem si to ale rozmyslel a koupil si v krámě dvě flašky vína, cigára a pár vosouchů. Doma sem si pěkně přihnul a těšil se na druhej den. Ne že bych byl tak pracovitej, ale z toho válení doma už mi hrabalo.
Dorazil jsem na místo mého nového působiště podle adresy, kterou mi dali v agentuře. Moc příjemný překvapení to nebylo. O Mekáči sem toho slyšel už dost a prej je to pěkná dřina, ale co mi zbejvalo? Vešel sem dovnitř a hnedka mě poslali za vedoucím.
„Pan Nowacky?“
„Ano, to jsem já.“
„Budete u nás pracovat jako pomocná síla. Víte co tato práce obnáší?“
„Jo, už sem o tom něco slyšel.“
„V pořádku. Tímto vás tedy vítám v našem kolektivu a doufám, že sem vám tu bude líbit.“
V tej uniformičce vypadal ten obtloustlej přizdisráč s kotletama přes půl ksichtu, obočím Brežněva, žlutejma zubama a zrzavejma vlasama, jak nějakej vocucanej bonbón. Nezbejvalo mi ale nic jinýho, než se zakřenit a říct:
„Děkuji pane a doufám, že vám budu dělat radost.“
Pak mě poslal za mojim přímým nadřízeným. V McDonaldu to chodí tak, že čím dýl tam člověk je, tak postupuje na lepší místo a bere lepší plat. Já ale věděl, že se mnou to tak horký nebude a nevydržim tady ani do prvního povýšení.
„Zdravim, jmenuju se Nowacky a mám tady dělat pomocnou sílu.“
„Já sem Paganini a sem váš nadřízený.“
„Pěkný jméno, nehrajete náhodou na klavír?“
„Ne, ale trochu to zkoušim na housle.“
Ten chlápek mě překvapil, nebyl zas tak mladej, jak sem si myslel. Tipoval sem, že bude mladej, protože tu byli všichni mladý, ale tenhle byl starší než vycucanej bonbón a tten už něco pamatoval.
„Poslali mě za váma, abyste mi přidělil nějakou práci.“
„Fajn. Támhle vzadu je pojizdnej multifunkční vozík, je to novej hit, tak na něj dávej pozor.“
To jak se u toho zašklebil, mě pěkně sralo. Začal sem ho nesnášet. Řek sem si, že tu zůstanu do tý doby, než mě povýší nad něj a já budu říkat jemu, kde na něj čeká novej hit.
Šel sem teda pro svůj pracovní nástroj. Bylo to fakt něco. Vozík měl čtyři přihrátky, jedna byla na čistou vodu, druhá na vodu s leštidlem, třetí byla prázdná, do tý se měla ždímat voda špinavá a ve čtvrtý části byly všelijaký pomůcky na čištění. Byly tam malinký hadříky na čištění drobných předmětů, větší hadry na vytírání podlahy a pak tam byl ještě jeden velkej hadr. Ten hadr byl tak velkej, že ho snad dřív používali v zoo na vytírání sloních prdelí. Řekl bych, že sem měl nejvymakanější mašinu v celým podniku.
Po pár týdnech kdy už sem měl věci tak zmakaný, že sem třetí přihrátku u mého multifunkčního vozíku používal jako nádobu na studenou vodu, ve který sem si chladil malou placku rumu, sem jednou večer uklízel zadní místnost. Paganini už odcházel a ještě mi stačil zdělit, že až to dodělám, mám říct paní Musaraki, že sem hotov. Paní Musaraki sem neznal. Musela být nová. Podle jména to byla asi nějaká japonka. Chvilku sem uklízel, ale pak sem se rozhodl, že se na to vybodnu. Šel sem říct pani Musaraki, že už končím. Když už sem byl u její místnosti, uslyšel jsem nějaké zvuky, které mi byly nějak povědomé, ale nevěděl sem odkud. Nakoukl sem do kanceláře a tam seděla paní Musaraki s roztaženýma nohama a šahala si do klína. Když sem zaostřil, uviděl sem, jak její prstíky mizí v její svatyňce a znovu se objevují, aby v zápětí mohly zase zmizet v místě vzniku lidské existence. V místě, který se devadesát šest procent chlapů snaží dobývat po celý život, až do doby kdy jim začne vyset a začnou chodit na ryby.
Nemohl sem se udržet, chňapl sem svojí hadici do ruky a začal si j leštit, zbůsobe mně známým už od útlého věku. Když mé druhé já dosahovalo rozměrů téměř maximálních, tak se paní Musaraki zvedla a ve vší své nádheře odešla mimo úhel mého výhledu. Myslel jsem, že si šla jen pro nějakou pomůcku, která jí zpříjemní její snažení. Vzápětí sem však ucítil její jasmínovou vůni za svými zády. Stál jsem tam, držel se mezi nohama a díval se na paní Musaraki. Polil mě pot, jak sem se styděl. Pak sem si ale uvědomil, že paní Musaraki je téměř nahá. Než jsem si to vůbec dokázal dát dohromady, držela mě za můj PIJ!!!!
„Doufej, že se mi to bude líbit.“
Dala mi Paní Musaraki najevo, že jestli budu stát za hovno, moje kariéra vrchního uklízeče v McDonaldu to odskáče.
Paní Musaraki sténala jako při útoku na Hirošimu. Nachvilku mě napadlo, že japončíci je musej mít pěkně malinký. To mě však utvrdilo v přesvědčení, že paní Musaraki bude s mojim výkonem spokojená.
Vzhledem k mojí poměrně dlouhé absenci v oboru pohlavního splývání a minimálně tří minutové soběstačnosti, jsem vydržel celkem úctyhodný čas. Byl jsem přesvědčen, že má královna bude nadmíru spokojená. Moc jsme toho nenamluvili a já šel domu. Nijak se mi nelíbilo, když sem musel odejít, jako by se nic nestalo a od paní Musararaki sem se nedočkal ani pořádnýho pozdravu. Na chvilku sem si připadal, jako nějaký semenonosič jehož úkolem bylo jen zásobit ženu ze země vycházejícího slunce, která nemá čas na řeči a musí svou zásilku rychle doručit do své domoviny. Pravda, že tohle mě trápilo jenom chvilku. Zašel sem na pivko do putiky, pořádně sem se nadral a praskal domu. Večer sem si řek, že jednání paní Musaraki nebylo až tak špatný. Vyplývá z toho totiž, že sem si našel novou pichnu a ona to bere stejně. Večer sem ještě chvilku spřádal plány na to, jak druhej den budu zase uklízet po zavíračce. Řek sem si, že jestli nebude co uklízet, tak tam udělám pořádnej bordel.
Do práce sem šel nezvykle dobře naladěn. Pracoval jsem tam už skoro dva měsíce a zrovna teď se mi moje funkce začala zamlouvat.
„Máš jít za šéfem.“
Sdělil mi poďobanej pihoun u friťáku s hranolkama.
„Tam snad chodim každý ráno.“
„Ne za tvim.“
Zavolal si mě teda hlavní šéf. Pomyslel sem si, že možná dostanu povýšení. Čas na to už celkem byl.
„Dobrý den, přál jste si se mnou mluvit?“
„Víte proč jste tady včera zůstal pane Nowacky?“
„Bylo třeba uklidit chodbu, pokud vím.“
„A uklidil jste chodbu pane Nowacky?“
„Nemohl sem otočit kohoutkem teplý vody.“
„Je mi líto pane Nowacky, ale musím vás propustit, chcete ještě něco dodat?“
„Jo, seru na tě.“
„Co jste říkal?“
„Říkal sem, že tě jebu. Jebu tě, protože tě sere, že sem ti opíchal asistentku, zatím co ty sis doma leštil bambus při představě, jak si to sní rozdáváš.“
Ten vepř na mě ještě něco pokřikoval, ale já ho měl v paži. Sebral sem si svoje krámy a šel domu. Koupil sem nějaký lahve a doma se ožral. Přemejšlel sem nad tim, proč když se vždycky zdá, že začíná bejt líp a věci nabíraj novej směr, se to vzápětí zase všechno posere a je to horší než předtim.
Po pár tejdnech sem seděl u Hlavního nádraží matičky Prahy a pozoroval všechny ty somráky, co tam posedávali, vyprávěli každýmu historky o tom, jak je někdo zrovna okradl a ptali se na zbytečnou korunku nebo cigárko. Pozoroval sem je, protože sem potřeboval nějakou korunku a cigárko a chtěl sem vědět, jak na to. Na zemi se váleyi noviny. Sebral sem je, protože na titulní straně byla fotka mojeho přímýho nadřízenýho z mekáče. Stálo tam: VIRTUÓZ PAGANINI PRODAL ZA ĆTRNÁCT DNÍ VÍC JAK MILIÓN ALB.