Spodní vrstva

Anotace: (1)

Tereza se procházela jen tak jako vždycky po Bubenský.Dělala to tak vždycky, když neměla co na práci a zkrátka jenom chtěla zapřemýšlet. Poslouchat ten šum města, které je magicky schované za větvemi a vysokým plevelem, občas projíždějící vlak na nedaleké trati ... svým způsobem to měla ráda. Dneska vyšla ven a na tohle místo z jediného důvodu. Patrik. Zase nějak zázračně neměl čas.
Bylo jí to divné. Tohle nikdy nedělal. Terka ho snad měla ráda víc než přítele, jak to cítil on pochopitelně nevěděla. Patrik byl přesně ten typ člověka, pod jehož kůži se nemůžete dostat. Tajemný, zvláštní a jedinečný - pro Terezu zkrátka skvělý.

Došla na malé zašlé a skoro zapomenuté nádražíčko, kde teď nikdo nečekal. Vytáhla mobil a napsala Patrikovi.
"SEM NA BUBENCAKU TAK KDYZTAK PRID". Odesláno. Věděla, že se stejně nedočká odpovědi.

Další den ráno Patrik prostě nikde nebyl k nalezení.
"Stejně je to divný ... něj doma nikdo neotvírá." Svěřovala se Terka své sestřenici - Kačce.
"Nech mu svobodu ... ani spolu nechodíte a děsně si ho přivlastňuješ .. třeba se jenom polekal. Neboj ... on se za pár dní objeví." Pokusila se Kačka o lehký úsměv, Tereza však byla neoblomná jako skála.
"To slyšim už popátý a od někoho jinýho. Prostě ho mam ráda a mrzelo by mě, kdyby se mu něco přihodilo." Odvrátila zrak k oknu a dívala se na pulzující metropoli. Chvíli to trvalo než jí Kačka vytrhla ze snění a přemýšlení co asi s Patrikem může bejt.
"Za půl hoďky je trénink", oznámila jí, "měla bys tam jít, minule si chyběla."

Tereza s Kateřinou chodili do kroužku akrobatického rock'n'rollu. Obě ten tanec milovali, jakoby se to ale báli přiznat.

"Víš, já ho mam až o hoďku pozdějš ... " Začla Terka
"Ajo vlastně .. sem zapomněla ... " Zavrtěla hlavou Kačka a věnovala se počítači.

O hodinu později tedy Tereza vychází domu a jede na trénink. Jezdí tudy už pět let a snad nikdy jí nepřevapilo nic tak závratně jako právě dnešní den. Sebíhala schody do metra na Vltavský když v tom si někoho všimla. Někoho vzdáleně podobného .. Patrikovi. Podívala se na malý balkónek za schody a opravdu. Byl to Patrik. Svíral se na zemi v křečích a ... sténal snad ... ? Tereza nezaváhala ani chvíli a rozběhla se směrem k němu. Srdce jí bušilo asi desetkrát rychleji.Doběhla k němu, poklekla před něj a spustila:
"Patriku! Co ti je ? Děje se něco! Mluv na mě kurva! Tak slyšíš ... ?" K její úlevě se začal smát. Dětinskej žert ... stupidní imbecil, pomyslela si rozzuřeně a vstala.
"Blbečku ... tohle dělaj jenom pětiletý parchanti ... Kdes byl celý dny ? Nemohla sem se dozvonit ani dovolat!"
Stalo se však něco zvláštního. Petr se stále nepřestával smát, teď byla ale jeho smích chladný a ... jiný, děsivý, až kamarádku vylekal. Tereza začla něco tušit.
"Ty hovado, ty si sjetej! Ty kreténe, mluv na mě!" vlepila mu facku. Nedočkala se odpovědi. Petr byl strašně bledý a sešlý. Měl mastné vlasy, suché rty a zornice byly prakticky neviditelné.

Tereza vytáhla mobila, najednou jí ale Patrikova ruka prudce zastavila a pevně sevřela. "Nech ho ležet ... nech ...ho!" Dýchal velmi přerývaně a Tereza byla vyděšená-snad nejvíc ve svém životě. Vůbec nechápala a netušila jak se má zachovat. "Pusť mě ty idiote!" Do očí se jí vehnali slzy. Nakonec pustil, ale tak prudce, až Tereza dopadla prudce na zem.
"Potřebuješ pomoc!" Vyhrkla zoufale. Strhli na sebe velmi silnou pozornost kolemjdoucích. Nikdo však nezasáhl. Tereza popadla tašku s věcmi na trénink a šla. Sama nevěděla kam ale to jí bylo teď jedno. Hlavou jí proudila spousta myšlenek. Co proboha jeho matka ? Ví to vůbec? Copak o něj nikdo kromě mě nemá žádnou starost ?

Hlava se jí zamotala až si musela sednout. Řezáčák, kde právě seděla a plakala, byla najednou jiný - tichá a bez života. Zavolala Kačce.
"No .. ahoj ... jsem na řezáčáku .. nemohla bys přijít prosím ... ?" Zavzlykala do telefonu. Po palbě otázek co se děje až po lamentech jaktože zase nebyla na tréninku a že je tréňa dost nasranej, nakonec Kačka souhlasila.
No, a za chvíli tam seděli dvě. Jedna uplakaná a zdrcená, druhá druhá jen nevěřícně zírající do země. A tak tam seděli. Dlouho.

"Co myslíš .. mam to říct někomu ve škole ..? Nebo doma ... ?"
"Jo holka .. tak to ti fakt neporadim ... Mmm ... někomu říct by to bylo fajn ale ... to bude zas vysvětlování ... co takhle ho nechat ať se s tim vypořádá sám ... ?" zachytila Terčin pohled a pak jenom zašvitořila "Já jen chtěla pomoct."

Seděli na Řezáčákua koukali jak se jim slunce vytrácí nad Holešovickými domy, až se ztratilo úplně. Začla noc a Tereza přemýšlela kde teď asi Patrik je a co dělá. Zase jí přepadl pláč.