Běh a zoufalství

Běží, cítí nerovnost země pod nohama. Utíká před sebou, před svým ponížením. Je na sebe naštvaná. Netuším co čekala... Určitě to bylo naivní, nebo možná doufala jen v obyčejné ahoj... Utíká před svojí naivitou, svým doufáním. Už zase se v noci vzbudila. Vzbudila se přesně na čas. Na čas, kdy jí většinou psal. Náhlá vzpomínka na něj ji rozhodí. Zakopne a jen tak tak se se chytí kmene stromu. Drtí kůru mezi prsty a prosí. Prosí o pomoc, o nějaké znamení, jakou cestou se dát. Zhluboka se nadechne a běží dál. Běží a své zoufalství nechává za sebou...