Jmenuji se Pablo

Anotace: Jeden z mnoha pohledů na svět těch drobných stvoření, co žijí vedle nás. Láska přes internet bolí někdy víc, než je zdrávo.

Ahoj. Jmenuji se Pablo.
Rád bych vám povyprávěl některý ze svých zážitků. Můj život byl nudný, přesto jsem se stal svědkem zajímavých událostí. Nejsem nijak vlezlý, nic takového! Prostě to nešlo jinak. Nerad poslouchám cizí rozhovory.
Nejdříve ze všeho bych vám chtěl říct něco o sobě.
Tak zaprvé: jsem blonďák. To ovšem neznamená, že bych byl hloupý. Dovolil bych si tvrdit, že jsem docela chytrý.
Říkají, že mám krásné oči. Jsou černé a vypadají jako korálky. Na ty jsem pyšný. Jsem rád, že je mám. Moc se mi líbí.
Nesnáším, když se mi smějí, že mám velké uši. To není pravda! Nejsou velká, ale tak akorát. Je to od nich ošklivé. Posmívat se ostatním je trapné. Nerad používám to slovo, ale je to tak! Každý jsme nějaký. A mé uši jsou perfektní.
Nemám taky rád, když se nade mnou pozastavují a rozplývají, jak moc roztomilý jsem. Což je sice pravda, uznávám, ale je vážně potřeba tak šišlat?
Jsem sportovní typ. Rád běhám. Když se nudím a není co dělat, tak utíkám. Vypadám, ale rozhodně nejsem tlustý. Mám skvělou fyzičku, možná lepší než vy. Kdybych o něco poporostl, bez námahy vás předběhl.
Mé obydlí (těžko bych totiž mohl říct dům), je třípatrové. Dole spím a jím. Nahoru si chodím zaběhat nebo rozhlédnout, co nového. Takový výhled je málokde.
To je tak všechno, co bych vám o sobě mohl říct. Ach! Málem bych zapomněl! Mimochodem, jsem syrský křeček.
Říkají mi Pablo.

Pablo Picaso byl slavný umělec, který žil v Paříži. Maloval zvláštní obrazy. Je těžké rozpoznat, co přesně je hlava a co už ruka. Říkají tomu kubismus.
Vím to, protože dívka, se kterou bydlím je taky umělec. I když ještě studuje. Má hezký hlas. Ale voní podivně jako všichni lidé. Oni sami to necítí.
Je velmi zvláštní tahle dívka. Tráví spoustu času před tou zářící krabicí. Nazývají ji počítač. Vydává podivuhodné zvuky. Nejdřív se mi vůbec nelíbily, ale zvykl jsem si. Je to stejné jako s tou věcí jménem televize. Je v ní uvězněno tolik lidí! Nicméně tu dívku baví pozorovat ty trpaslíky jak pobíhají v krabici. Není to kruté?
I když zůstávám jen s ní v jednom pokoji, někdy se tu objeví i jiní lidé. Je to její rodina. Hmm, nemyslím, že je má ráda. Obvykle hodně na sebe křičí a ona potom brečí.
Myslím, že brečí velmi často. Je to proto, že je smutná. Jednou ke mně přišla a řekla: „Ach milý Pablo. Proč se tohle děje vždycky jen mě? Už mě to nebaví!“ řekla nahněvaně. Vypadala však velmi smutně. Ucítil jsem ve vzduchu sůl. „Kluk, kterého miluji je příliš daleko a ten, který miluje mě je tady. Ale já ho nemiluji. To není fér. Proč se tohle stává vždy jen mě?“
Hmm. To vážně nevím. Chvíli jsem ji pozoroval. Ale protože jí stejně nijak pomoc nedokážu, začal jsem zase běhat. Mé kolečko dělá pěkný hluk. Ale ne tak strašný jako ta velká zářící krabice.
Dívka mě nejdřív pozorovala. Jakoby doufala, že jí odpovím. Ale pak si stoupla (seděla ve starém křesle přede mnou) a odešla k počítači.
Je úžasné, jak se její nálada mění. Mluví k té zářící krabici, která vydává zvláštní zvuky. Zajímalo by mě, jestli v ní jsou taky trpaslíci. Ale rozveselí jí to. Směje se a pobíhá po pokoji jako šílená. Je zábava se na ni koukat. Vylezu si nahoru, do druhého patra svého luxusního obydlí, a kochám se její lidskostí. Jenže když s počítačem dlouho nemluví, je zase smutná.
A potom obvykle jen někde sedí. Velmi obvykle před zářící krabicí, ale už s ní nemluví. Mlčí a jen sedí. Nebo mačká jakési malé kamínky. Počítač vydává zvuk. Myslím, že se jí to líbí. Jenže je pořád smutná.
Mnoho dnů před ním prostě jen prosedí.
Může být už hodně pozdě. Snad na něco čeká. Jenže na co? Všichni ostatní lidé už spí. My křečkové však ne.
Půlnoc. Je velmi unavená. Tak jde do postele. Ale ještě před tím mi dá jídlo a čistou vodu. Vypadá zase smutně.
„Řekni mi, Pablo, proč stále čekám?“ povídá mi jednou. Nevím, dívko. Když se ti to nelíbí, proč takovou věc děláš? Už jsem se zmínil, že je zvláštní, že?
A potom, počítač a ona spolu hovoří. Takže se opět směje. Ale jen tak na dva dny. Radost z ní brzy vyprchá.
„Miluji ho, ale láme mi srdce,“ řekla mi zase takhle jednou. „Kdo ví, jak dlouho to vydržím. Proč se tohle stává vždy jen mě? Chtěla bych být, jen jednou, jen na jediný den, šťastná. Ale on mě neslyší, nestará se o mě. Co znamená milovat? Hej, Pablo, doufám, že ty se nikdy nezamiluješ. Je to jen soužení.“
Netuším, co je to láska. Co to tedy je? Bolí to? Hmm. Takže to znamená, že jí někdo ublížil. Proč to udělal? Byla to ta zářící krabice? Vrazila jí nebo ji kopnula či snad dokonce kousla? Vážně to nechápu.
Ale chtěl bych ji vidět se smát. Dává mi pak moc dobré slunečnicové semínka nebo oříšky. Strašně mi chutnají!
Mám rád svou dívku. I když je tak zvláštní. Někdy jsem z ní zmatený. Ale je to jen člověk. Všichni jsou stejní. Ubližují jeden druhému tou věcí nazvanou láska a zdá se mi, že se jim to snad i líbí. To je sadistické.
Jsem celkem vlastně rád, že jsem křeček. Má dívka mi říká Pablo.