Pocit

Anotace: Povím vám jeden příběh,který se stal a není zas tak dávno....

Už jako malá jsem si přála mít hodně dětí,být mladou maminkou,mít krásný dům s velkou zahradou a zvířatky.K tomu všemu mít dobrého chlapa,otce mít dětí.
Ale je spoustu mladých holek co jsou už maminky a většina z ních nemá ani střední školu.A já tu střední školu měla hotovou,Ihned po ukončení studia jsem se šla zapsat na úřad práce,po necelých dvou měsících jsem si ale našla práci.V den kdy jsem tam měla jít jsem zjistila,že jsem v jiným stavu.V tu chvíli se mi zamotal svět a já nevěděla co ted a už vůbec né co potom.Mám to říct přítelovi?Jemu,který mi říkal,že děci nechce,je moc prý mladý a co jsem měla říct potom já???
Ten pocit,že ve mě něco žije,roste mě uspokojoval.Najednou jsem byla strašně moc štastná a vcelku mě ani okolí nezajímalo.Budu mámou!!!
Ale pak jsem začala krvácet,a objímal,mě strach,že jsem o to dítě přišla,nebo že se nebyla vůbec ani těhotná,že ten těhotenský test byl nějakej závadnej.Po pár dnech mě přepadaly chutě na všelijaké jídla,můj žaludek byl neustále prázdný.Nabrala jsem odvahu a šla k lékaři,tam mě čekala špatná zpráva.Oznámil mi,že jsem těhotná,ale to nebyla ta špatná zpráva.Řekl,mi že jsem čekala dvojčata,ale to jedno zemřelo a může se stát,že až se mi ta krev odplaví mohla by stáhnout ten živý plod,a tak si mě pozval na kontrolu za týden.Byla jsem z toho moc zdrcená,nevěděla jsem jak to mám říct přítelovi,chtělo se mi brečet,ale chtěla jsem to v sobě aspon než mu to řeknu udržet,byl taký smutný.Ale uklidnoval mě,že mám ještě jedno v sobě.NA další kontrole mě doktor uklidnoval,že je vše v pořádku,že roste,a ukazal mi na fotce jak to vypada.Byla jsem štastná,že mi to roste.TErmín mi vypočítal na první letní den,ale řekl mi že mám rizikové těhotenství,nesměla jsem dělat skoro nic,ale dodržovala jsem to,protože jsem chtěla donosit do dítě v pořádku.Pak jsme to s přítelem oznámili doma,všichni byli nadšeni a hledalo se i jméno pro naše dítě.Zavládl pocit štěstí a byly i velké plány,kde bydlet,zhánělo se oblečení pro dítě,kočárek i různé vybavení.Měl jsem pochybnosti zda se o to malé stvoření dokážu vůbec postarat.Po ránu mi nebývalo špatně,ale cesta v autě mi dala pokaždé zabrat,chutě jsem měla taky a to na všecko...
Pak jsem byla pozvána do poradny,tam mi doktor podle ultrazvuku oznámil,že mi to dítě už nežije.Oblel mě zvláštní pocit,zabolelo mě srdce,cchtělo se mi brečet,ale nechtěla jsem před ním.Proč zrovna ve třetím měsíci a proč ted před Vánocema??!!Vypsal mi papír do nemocnice,ještě v ten den jsem nastoupila do nemocnice a čekala s přítelem a matkou,než mě zavolají na operaci.A pak mě vezli na sál,matka s přítelem jeli dom a já tam zůstala úplně sama.Nebála jsem se operace,ale toho co bude potom.Po operaci mě probudili, věděla jsem ,že už není ve mě.Stašně mě bolel podbříšek.V hlavě jsem měla nejrůznější myšlenky.Pak přišla zdravotní sestra,řekla mi,že za chvilu příjde a budem chodit.Celou tu dobu jsem měla strašne bolesti a krvácela jsem.Vyndala mi kapačku z ruky,najednou jsem byla celá od krve a citíla jsem,že slábnu.Sestry mi pomohli se umýt,já jsem šla zpátky ležet.Na pokoji jsem pakk začala brečet,nebralo to konce,na mobilu jsem měla zprávy od přítele,neměla jsem chut s ním mluvit,ani chut jíst,nic jsem už nechtěla.Najednou jsem byla tak sama...Ale nebyla jsem sama měla jsem přítele a svojí rodinu.