V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti - sedmá část

V rytmu salsy do všudypřítomné osamělosti - sedmá část

Anotace: walome.pise.cz

Ranní nevolnost

Helena se probudila. Ležela v posteli, odhadovala, kolik asi tak může být hodin a pomalu se otočila na bok. Na nočním stolku ležel budík, jehož ručičky ukazovaly půl sedmé. Sedla si na postel, zívla, protáhla se. Než si stačila obout plyšové trepky, bylo jí jasné, že její žaludek ty běžné pohyby nesnesl.

Rychle vyrazila k toaletě, otevřela dveře, jen tak tak stačila zvednout prkýnko, když se jí díky vrozenému reflexu každého člověka otevřela ústa a do mísy šplouchly žaludeční šťávy. Helena zakašlala, doufala, že další dávka nevolnosti už nepřijde. Přišla. Klečela ne zemi, čekala, co se bude dít a sahala po toaletním papíru. Utrhla si kousek a otřela si jím ústa.

"Kurva," pronesla. Zaděkovala, že je v bytě sama. Nesnesla by teď žádné otázky.

Spláchla a s hlavou plnou strašidelných myšlenek došla do kuchyně, kde třesoucími prsty sebrala rohlík, posadila se před televizi na křeslo a pomalu ho ujídala.

Tři čtvrtě na sedm. Ještě mám čas.

Hleděla na černou obrazovku televize, ve které se odrážel obraz vystrašené dívky v noční košili, zpytující své svědomí a držící suchý rohlík.

Doprdele. Přemýšlela, jestli je to možné. Jestli je možné, aby byla těhotná. Aby její poslední sex nebyl tak bezpečný jak doufala. Jak doufali.

"Sakra, dohajzlu." Sledovala hodiny nad kuchyňskou linkou, jak se ručičky blížily k celé. Ach jo, dneska tam jít musím. Jinak mě fakt vyrazej. To by nebylo dobrý, nechat se vyrazit v devítce.

Helena si povzdechla, šla do pokojíčku převléknout se a přemýšlet, co bude dělat, jestli se její obavy potvrdí. Poté se na to snažila nemyslet, ale to se jí příliš nedařilo. Popadla batoh a vyrazila do školy.

Helenka

Helena se chystala na úterní open class, ale dvě hodiny před tím, než by vyrazila z domova, napsala Milošovi, že dnes nedorazí.

Nemuzu ti to zatim vysvetlit ale proste nemuzu prijit.

Proc ne?

Proste nemuzu, promin.

Dostala totiž email, na který čekala příliš dlouho. Zdálo se jí, že celé věky. V úterý odpoledne se vrátila z práce, zasedla ke starému notebooku, který jí Miloš s velkým přemlouváním věnoval poté, co si koupil nový, a otevřela emailovou schránku. Nejdříve nemohla uvěřit, co v ní vidí. Email od jejího kamaráda, jediného, který jí zbyl ze základní školy. Často přemýšlela o tom, jestli je to osud, že zrovna on pracuje na úřadu sociální péče.

Ahoj Helenko,

nejradši bych ti to řekl osobně, ale vím, že ani jeden z nás nemá příliš času – navíc pro tebe je tahle informace důležitá a čekáš na ní dlouho.

Nakonec jsem jí našel, vůbec to nebylo lehké, ale našel jsem jí.

Jmenuje se Helena Gregorová, chodí na základní školu Pošepného na Chodově, je to na tom sídlišti, tady máš odkaz na mapy a jak se tam dostaneš. Je ti doufám jasné, že na ní nesmíš ani promluvit? Posílám ti její fotku, naštěstí má ta škola dobrý internetový stránky.

Vím, že to bude těžký, ale jestli s ní zapředeš rozhovor, hrozí ti žaloba a mně taky. Vyhodili by mě z práce. Tak na ní nemluv, hlavně kvůli sobě.

Měj se hezky, Vláďa

Heleně se leskly oči, když si ty řádky četla znovu a znovu. Ve chvíli, kdy otevřela přílohu, pohlédla na ní usmívající se hnědovlasá devítiletá holčička.

Nemohla tomu uvěřit. Našel jí. Opravdu se mu to podařilo. Uvědomovala si, jak hrozně riskoval, vlastně přestala doufat, že se mu to podaří.

Ihned sáhla po telefonu a našla si Vladimíra v seznamu.

"Ahoj, neruším?" ptala se rozklepaným hlasem, neustále sledujíc dívčinu fotku.

"Vůbec ne. Jsi v pořádku?"

"Jo. Chci ti jenom poděkovat, cos pro mě udělal."

"Není zač. Jsem rád, že se to povedlo."

"Já...chtěla bych tě vidět, šlo by to? Můžu tě pozvat na večeři?"

"Ani nápad, chlap má zvát holku na večeři."

"Ale..."

"Jinak nejdu." Usmíval se, poznala to.

"Tak dobře. Co kdybych ti třeba někdy napsala? Až budu vědět, kdy mám volno? Vlastně...co třeba zejtra?"

"Kdy za ní pojedeš?" zajímalo Vladimíra.

"Já nevím. Nevím."

"Hlavně s ní nemluv, ano? Slibuješ?"

"Slibuju. Chci jí jenom vidět."

"Já vím. Tak se mi ozvi, až se ti bude chtít jít na tu večeři, ano?"

"Určitě. Znova děkuju. Děkuju ti moc."

"Není zač. Ahoj."

"Ahoj."

Helena zaklapla véčko a nadále se dívala na usmívající se dívku, která měla úplně stejné oči jako ona.

Helena

"To myslíš vážně?" vyjevil se Martin. "To myslíš vážně?"

"Jo."

Patnáctiletý chlapec nemohl věřit vlastním uším. Seděli na lavičce v parku, ještě před chvílí se drželi za ruku. Ještě před chvílí se bál, že se s ním Helena chce rozejít. Z jejího vážného tónu poznal, že se něco děje. Teď si přál, aby to tak bylo. Aby se opravdu chtěla jen rozejít.

"Já myslel že něco bereš. Nebo snad ne?"

"Jo. Jo. Já nevim, asi sem si ten den zapomněla vzít. Nebo já nevim."

"Cože? zasmál se Martin. "To si děláš prdel, ne?" Povzdechl si. "To neni fér. Je nám kurva patnáct."

"Táta mě zabije," pronesla Helena jakoby mimochodem. "A tebe taky."

Chlapec se postavil a zhluboka se nadechl. Nevěděl. Netušil. Chtěl někam utéct nebo vzít všechno zpátky. "Co budeš dělat?"

Upřela na něj nejistý zrak. Brada se jí třásla. "Co budu dělat? Necháš mě v tom samotnou?"

Nic neříkal, jen mlčel. "Je nám patnáct. Já...kolik stojí potrat? To by šlo, ne?"

"Já nejdu na potrat."

"Ale teď di do hajzlu s tím svym posraným křesťanstvím! Jako co? Chceš mít v patnácti dítě nebo co?"

"Já nevim!" Teď už regulérně plakala. "Ale nikoho zabíjet nebude."

"Seš blbá." Už ve chvíli kdy to vyřkl, byl si Martin jist, že tohoto výroku bude litovat. "Promiň, já sem jenom...dohajzlu." Sedl si zpátky na lavičku a chytil Helenu za ruku. Následující roky se utěšoval tím, že aspoň v ten krátký moment se zachoval jako chlap. Byl pro svojí dívku oporou. Aspoň tu krátkou vteřinu na lavičce.

"Nemůžeš si to nechat. Vždyť...umíš si to vůbec představit?"

"Ne," přiznala mezi vzlyky. "Ale já nezabiju život, to se nikdy nestane. A to nemá s náboženstvím vůbec nic společnýho."

"A co se teď bude dít? Vyrazej tě ze školy, fotr tě přerazí, mě taky...ježiš to vůbec ani nechci vo tom přemejšlet."

Na lavičce seděli v tichu asi pět minut.

"Uteču."

"Cože?"

"Uteču," prohlásila pevně Helena. "Uteču."

"Jako kam?" Martin se zastyděl – byl totiž rád, že to Helena navrhla. Styděl se za to, ale věděl, že takové řešení by pro něj bylo nejlepší. Následující roky se za tohle myšlení nenáviděl.

"Kamkoliv."

"Když si to děcko necháš, kde ho porodíš?"

"Nevim. Něco vymyslím."

Martin následující roky litoval toho, že nechal Helenu odejít. Měl rodinu, dvě děti, které viděl vyrůstat. Pokaždé, když se na ně díval, vzpomněl si na to, které měl jako první, s dívkou, kterou jako první doopravdy miloval. Ani jí ani dítě však už nikdy poté neviděl.
Autor Walome, 05.03.2009
Přečteno 221x
Tipy 2
Poslední tipující: Elwig
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Dobře vnesená další linka :-) Pěkně se to propojuje, pomaličku odhaluješ další a další věci :-) Jsem fakt rád, že jsem si na to znovu našel čas :-)

30.04.2009 11:23:00 | Elwig

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí