Ach ta maturita..aneb jak jsem byla úspěšná

Anotace: Ačkoliv je to už rok, stále to mám v paměti a s bývalými spolužáky si při některých okamžicích stále válíme smíchy u pivka...Díky bohu, že už to mám za sebou a soucítím s těmi, co to teprve čeká..

Ach budík!!! Vyřvává mi do ucha, ale já měla lehký spaní. Posadím se na postel, žaludek sevřený, nohy mě nechtějí poslouchat a vlezlé sluníčko mi svítí přímo do očí. Mamka nakoukne do pokoje a povzbudivě se usměje. Udělám na ní psí oči, zmučený pohled a nemám daleko k slzám. To, že jsem šla spát až po třetí hodině, mi moc nepřidalo.
Je dvacátého sedmého května. Rok dva tisíce osm. Můj velký den. Aspoň tak se to říká. Pro mě je to ten nejhorší den v životě a nejtěžší ráno.
„Měla bys něco sníst,“ přistrčí ke mě mamka jogurt, ale já stěží tláskám půlku housky. Po každém soustu mám pocit, že budu zvracet, tak to radši vzdám a jdu do koupelny. Ruka se mi třese, takže mám celkem slušný problém nanést pastu na kartáček. Jako feťák s absťákem.
Nasoukám se do šedých společenských kalhot a halenky. Přehodím lehké sáčko a tašku do které ještě rvu všechny sešity a učebnice v bláhové představě, že si mezi jednotlivými předměty stihnu něco zopakovat.
Na ulici se klátím v podpatcích a upřímně závidím ostatním, kteří jdou jen „do školy“.
Jsme čtyři, kteří zabrali sedačky před naší zkušebnou. Pohlédneme na sebe s nezakrývající hrůzou a čekáme. Já jakože mám příjmení od Š jdu z nás poslední. A navíc vyhlídka, že nás na chemii přijde okukovat nějaká banda druháků, moc nepřidává. Prý se to může! A co my? Co ohledy na naši psychiku? Jakože nestačí že uděláme pořádnou ostudu našemu třídnímu, shodou okolností chemikáři.
Otevřu sešit na chemii a snažím se do hlavy narvat alespoň nějaké vzorce z organické chemie. V ruce žmoulám můj talisman – keramickou malinkatou kapičku s úžasným ksichtíkem.
„Veroniko, pojďte,“ usměje se na mě profesorka a já se ztuhle zvednu ze židle. Letmo se ohlédnu po mých katech. Moje nejlepší kamarádka sedí a je zkoušena. Nadechnu se a postupuju ke stolku, kde si mám losovat. Malá modrá kolečka jsou otočena samozřejmě čísly ke stolu a jsou poskládána do optimistického sluníčka. Vybírám si a?
„No vidíte, vytáhla jste si to nejlehčí,“ oznamuje mi nadšeně profesorka. Mám přímo první otázku. Což je atom a organické názvosloví. Sedám si, žmoulám talisman a píšu všechno, co si pamatuju. I tak je to chabé, chemii jsem věnovala nejméně času spoléhajíc, že třídní mě nenechá propadnout.
„Tak pojďte,“ vyzve mě třídní a já si sedám vedle něho. Bože! Kdo to sedí naproti mě? Jedna z nejpřísnějších profesorek, doktorka přírodních věd, co nás dva roky trápila na laborky. To mě ještě tak scházelo. Začínám povídat o těch nejprimitivnějších základech atomu.
„Tak Zuzko dobře,“ odkašlá si třídní, když vidí, že už nevím.
„To je Veronika,“ napomíná ho se smíchem doktorka přírodních věd. Přičemž třídní se splete ještě jednou a doktorka se skoro válí smíchy po stole. Ona totiž Zuzka byla přede mnou, tak to má asi docela popletený.
„Promiňte,“ přejede si rukou přes obličej. Ještě ze mě něco vytahá a pak mě pustí, naštěstí se docela usmívá. Vyjdu z učebny a tázavé pohledy čekají, že řeknu, jak jsem dopadla.
„Hrůza,“ prohlásím a seknu sebou do jedno z křesílek. „Jestli mě nechá projít, tak mu snad zlíbám nohy. Taková ostuda.“
Další na řadě je čeština. Předmět, kde si jsem nejvíce jistá. Učila jsem se, nejvíc umím realismus. Ale ani ostatní věci mi nečiní problém, až na sloh, na který jsem se lehce vykašlala. Spoléhám na to, že tohle okecám.
„Humanismus,“ zamumlám a sedám si na potítko. Kruci!!! Kruci, kdo tam patří? Okno! Já mám okno! Já fakt nevím!
A půlka času je pryč. A já čučím na prázdný papír, kde osamotě na mě kouká slovo Humanismus, které jsem si pečlivě nadepsala.
Shakespeare! Jasně ten tam přeci patří. Vypíšu jeho nejslavnější díla, obsah znám, viděla jsem filmy, četla Julii a Romea. A tím končím. Totálně. Text ze slohu mi nic neříká. Jen na úryvku určím větné členy a to je vše. Mám poznat jaký je rozdíl mezi dvěma odlišnými úryvky z různých knih. A já nevím. Bože tohle bude hrůza! Ještě že mám tu zatracenou dvojku ze slohu.
Naše rázná češtinářka mě kupodivu s úsměvem vyzve, abych ukázala co mám. Pomalu vyjmenovávám, co mám napsáno. A končím. V poslední chvíli spása. Dekameron Boccaccio! Pomalu, abych zabrala čas klasifikuju o jaké dílo jde. A zase mlčím.
„A co nějaký český představitel humanismu?“ Ptá se. A já mlčím, čeští představitelé mi jsou šumafuk. Já zkrátka nevím!
„Máte to na tom papíře,“ našeptává mi přísedící a přisouvá mi papír se slohem. Pod úryvkem je jméno. „Na tom papíře.“ Opakuje. Cože? Mám to po ní zopakovat? Nic jiného mi asi nezbude. Nakonec to ze mě vypadne. Zbytek slohu opravdu jen okecávám s docela velkým úspěchem.
„Okno!“ Zaúpím při východu z učebny. „Vytáhla jsem si humanismus a měla totální okno!“ Na mých rtech je ale úsměv, tak za pět to snad nebude. Něco jsem řekla.
Další dva předměty jsou odborný. Máme asi půl hodiny volno. Asi na sváču. Ale já do sebe nic nenasoukám. Vytáhnu sešity a pročítám si kritický otázky. Pak už jen sedím a čumím do prázdna.
„Je vám dobře?“ přiběhne ke mě předsedkyně, docela milá paní. S vynuceným úsměvem kývnu. „Vypadáte hrozně bledě, jedla jste?“
„Je mi docela dobře,“ zalžu. Ona se usměje a odchází.
Přichází klinika. Tahám si hormony a diabetes mellitus. Nejdřív se rozpovídám o diabetu, kde jen s malými chybičkami docela válím. Druhá otázka je horší. Hormony štítné žlázy?! Ty byly v otázkách? Bože já je asi přehlídla! Matně si pamatuju tři názvy z hodiny ale k nim vůbec nic. Společnými silami ze mě vytloukne docela dost. Na konci mě obdaruje taky úsměvem.
Ještě jeden předmět. Jestli ho nedám, tak holt přijdu v září. Alespoň nemusím opakovat celou maturitu. Atmosféra se uvolnila, jeden předmět už je pohoda.
Hematologie. Asi nejzvláštnější doktorka. Má vás zařazené podle aktivit a úspěchů v hodině. Mě připadá vcelku milá, ale její propalující pohled dost znervózňuje. Při zkoušení v hodině, když nevíte, klidně pět minut mlčí a zblízka na vás kouká. Nějaké intimní zóny neexistují. Dokonale vás tím zmate a znervózní, že jediná cesta je buď kule nebo v lepším případě čtyřka.
Já mám štěstí, otázky jsou jednoduché. O první povídám opravdu polovinu času, protože kupodivu jí fakt umím! S druhou polovinou, opět kámen úrazu. Srážení krve. Tvorba hemostatické zátky. Naštěstí mě k odpovědím dost okatě nasměrovává, takže přikyvuji, odporuji a doříkávám za ní slova.
A je to za mnou! Vycházím z učebny a půlka kamene padá! Teď ještě počkat na výsledky.
„Všichni jste prošli.“ Oznamuje nám předsedkyně a mě se ulevuje úplně. Gratulují nám. Doktorka na hematologii se však u mě zarazí.
„Hodně štěstí, gratuluji.“ Pak se na mě pobaveně podívá a dodává. „Ale s tím srážením to bylo dost tragické. Doplňte si to.“ Aktivně přikyvuji a vím, že až přijdu domů, hodím sešity hodně hluboko do skříně.
Ukázalo se, že všichni, i ty největší potvory, jsou u maturity v klidu. Když je nenaštvete, jednají s vámi fér a kupodivu i pomůžou. Alespoň u mě to tak bylo, naštěstí.
Uběhl skoro rok od mé maturity a já se vždycky usmívám, když si vzpomenu na ksichty našeho třídního, když ztrácel trpělivost s mojí tupostí a na tváři měl úsměv, který mě měl uklidnit, ačkoliv moje vědomosti byly dost mizivé.
Maturita je boj. Ale když pak vyjdete ven z té školy, je to fakt osvobozující pocit, protože víte, že už to máte za sebou, narozdíl od těch za vámi...