1. Antonín Žemlička

Anotace: Ze sbírky == 7 okvětních lístků ==

Sbírka: Sedm okvětních lístků

Antonín Žemlička

V malém domě, uprostřed obyčejného českého městečka, prožíval starý Antonín Žemlička poslední slunečné dny měsíce srpna. Měkké oranžové paprsky jen ztěžka prostupovaly ušmudlanými, zaprášenými okny. Seděl v přítmí u stolu, kolem kterého stály čtyři dřevěné židle. Stůl přetékal špinavým nádobím, obaly od potravin, starými novinami a kusy hmoty, která se nedala přirovnat k ničemu běžnému, k ničemu, co by mohl používat člověk. Na zemi se válely podobně nepojmenovatelné předměty. Mezi nimi kartáček na zuby, kolíček na prádlo a malá dřevěná krabička. Bělovlasý shrbený muž se nepřirozeně prohýbal v zádech a hlasitě chrápal. Z jeho nemytého těla se po celé místnosti linul hnilobný a štiplavý zápach, jenž se pojil s kazícími se potravinami. Na starém zažloutlém lustru se houpal pavouk a pracně soukal dokonalou pavučinu mezi žárovkami. Much zde bylo dostatek, pan Žemlička už roky na lustr nedosáhl, a tak byl zde pavouk doma a měl se náležitě dobře. Na stěně visel obraz ženy v růžovém klobouku. Sousedil s dřevěnými osahanými dveřmi vedoucími na temnou chodbičku.

Slunce už červeně skomíralo, když tlustý vypasený pavouk přehnal délku úchytného lana a díky své abnormální vypasenosti se zřítil Antonínovi rovnou na plešatou hlavu. Zapraštělo mu v zádech, zaloupalo v ramenech a ztěžka se narovnal na židli. Velice neuváženě při tom kopnul do už tak dost rozvrzaného stolu, ze kterého spadlo několik barevných umaštěných obalů a jedna z mnoha lahví ležáku. Ta se na prochozeném linu roztříštila na mnoho střepů. Antonín se probudil. Otevřel oči, ale hned je zase zavřel, protože ho oslnil poslední červený paprsek. Než si je protřel a mezi vším tím zmatkem našel brýle, slunce již zcela zapadlo. Unavenýma, vodově modrýma, podlitýma očima se zadíval na tu spoušť. Neměl však dost sil zvednout se ze židle a odkulhat pro smeták. Nechtělo se mu. Byl unavený a byl sám. Dívka, kterou v mládí bláznivě miloval, žil s ní čtrnáct let bez jediné hádky, a která mu porodila dvě děti, dávno odešla na svět, kde je jí nejlépe. Odešla pokojně a bez bolesti. Jedinou bolest, kterou její smrt způsobila byla bolest v srdci třicátníka Antonína Žemličky. Ano, už přes třicet let žije náš starý Antonín sám. Dva synové Bedřich a Josef založili vlastní rodiny a rozletěli se do světa. Když ještě žili doma, tak se s tátou radovali a smáli. Měli spoustu plánů. Třeba jak tatínkovi na stará kolena zařídí domeček, aby se mu v něm lépe žilo, že nebude sám, a že bude mít vždy všeho dostatek. Nic z toho se ovšem nesplnilo. Antonín na ně ale každý den čeká. Každý den si sedne ke stolu a dívá se z okna, jestli je náhodou neuvidí přicházet po maličké zarostlé předzahrádce. Nic takového se ovšem už roky nestalo. Antonín má den ode dne větší nepořádek, méně sil a méně peněz. Vnímá nepořádek a v očích se mu zalesknou slzy. Myslí na všechno, co kolem sebe touží mít, ale nemá. Touží držet své vnouče za ruku. Touží se rozběhnout na ulici. Touží najít ztracený medailonek po ženě a touží si promluvit s jakýmkoli člověkem na světě. Cítí smutek, nenávist i samotu.

Pracně se vyškrábe na nohy. Cítí nesnesitelnou bolest v kolenou, v kyčlích a v zádech. Má problém udržet rovnováhu a dělá se mu špatně od žaludku. Pomalu směřuje k místu, kde po paměti ví, že je dřez. Nepozornému divákovi by asi uniklo, že ve dřezu není jen špinavé nádobí, ale také hadry, které z určitých úhlů pohledu připomínaly nohavice a rukávy. Otočil kohoutkem. Zakoulel očima a na svůj pokročilý věk se až nepřirozeně silně praštil do čela. Nevzpomněl si, že už má přes měsíc odpojenou vodu. Nezaplatil účty. Neměl na to, protože jeho veškerou penzi někdo v noci ukradl. Policista, který krádež vyšetřoval, však konstatoval, že se do bytu nikdo nevloupal, a že si to starý samotář vymyslel. Obvinil ho ze zapomnětlivosti. Stařec tak neměl několik dlouhých týdnů co do pusy.

V druhém rohu místnosti zahlédl popraskanou plastovou lopatku. Rozešel se k ní, ale až pozdě si uvědomil, že nemůže tak rychle. Zapotácel se a rozšlápl pravou nohou pavouka a druhou nohou dřevěnou krabičku. Zahlaholil si sám pro sebe něco o neskutečném nepořádku a velmi opatrně pokračoval ve směru k lopatce. Pro jeho nesmírné překvapení shledal, že vedle leží stará štětka na holení. Tu už od středy hledal. Sebral tedy oboje a rozhlédl se po světničce. Byla už skoro tma a tak se dalo jen stěží rozpoznat obrysy jednotlivých předmětů. Konečně mohl uklidit střepy z rozbité sklenice. Sklonil svou vrásčitou tvář pod stůl a při pokleknutí mu vyhrkly z očí slzy. Kdyby tak mohl Josefa nebo Bedřicha požádat o doprovod k lékaři. Vyschlou rukou, plnou stařeckých skvrn, si utřel slzy, které mu jako perly stékaly po vrásčitých tvářích a natáhl ruku po prvním střepu. Pomalu a s rozvahou je pokládal na černou lopatku. Hřálo ho u srdce, že dokáže uklidit, a dělal to s chutí. Věděl, že jednou synové přijdou, a co by potom říkali, kdyby našli ve svém rodném domě nepořádek a střepy. Staříkovi se zachvěl koutek a pomyslel, jak bude šťastný. Do toho všeho se mu přikradla myšlenka na to, že dnes přišel nový důchod. Bude moci zaplatit účty. Koupí si chléb a mléko. Stařík se znenadání doslova radoval ze života. Měl spoustu představ a chuti do života.

Když na lopatku položil poslední střep pomalu se zvedal. V euforii potlačil palčivou bolest i černo, které se mu vynořilo před očima vždy, když vstával, a pomalým rozvážným krokem zamířil i s lopatkou k místu, kde se pod hromadou papírů schovával koš. Odhrnul papíry. Z koše vyletěl oblak much. Antonín byl trochu překvapen množstvím vypasených masařek, které se proti němu rozletěly. Všechny ho minuly velkým obloukem a posedaly na zazelenalý papír od salámu. Starý Žemlička obrátil lopatku vzhůru nohama a s pocitem zadostiučinění vysypal celý obsah.

Byla noc, ale stařec nepomýšlel na spánek. Prospal skoro celý den a měl tak spoustu nápadů na činnosti, které do teď odkládal. Ze všeho nejdřív se rozhodl zapálit svíčku na stole. Elektřinu zaměstnanci elektrárny odpojily už dávno a sousedka se s panem Žemličkou podělila o svíčku. Když škrtl zápalkou mohl pozorný člověk ve starcově očích vypozorovat střípek naděje a štěstí. Svíčka se rozhořela a zaplnila místnost tlumeným nažloutlým světlem.

Antonín přešel šouravým krokem k oknu. Pozoroval tmavé postavy, jak ve skupinkách i samy spěchají tím i oním směrem. Viděl štíhlé, rychle se pohybující, i shrbené pomalé korpulentní siluety. Těšil ho svět jako takový. Čím dál víc ho ale tížila myšlenka na samotu. Několik dní si neměl šanci s nikým promluvit. Tížil ho pocit ztrápeného života a litoval svých životních chyb.

Žemlička se přestal dívat z okna, které mu jen připomnělo, o jak moc žije jiným životem než oni. Ti, kteří se vrací domů k milujícím osobám, na které se těší celý den. Když mihotavý plamínek začal pohasínat, podíval se na polici nad postelí. Ležela tam tenká bílá obálka s měsíčním důchodem. Rozhodl se, že peníze přepočítá, zda ho pošťačka neobrala. Sedl si na postel, která se nebezpečně prohnula, a na druhé straně matrace, než na které Antonín seděl, vyskočilo péro. On si toho však nevšímal a počítal bankovky. S úsměvem zašeptal: „Pošťačka Čížková je dobrá žena, je to všechno.“ Pomyslel na spánek. Stářím unavené tělo se dožadovalo odpočinku. Stařík ale nemohl klidně spát dokud by nezamknul dveře. O to víc, když ho minulý měsíc vykradli. S vypětím veškerých sil se napřímil, kolíbavou chůzí mířil ke dveřím. Myslel už jen na to, jak zamkne a usne. Už jen chvilku a bude snít o synech, o vnoučatech a o ženě, kterou kdysi tolik miloval. Díky jeho stáří ovšem zapomněl na smetí na zemi. O něco velikosti dětské hlavičky zakopl. Zavrávoral.

Otevřel oči. Ležel na zemi u stolu. Obličej měl rozedřený o špinavé, zaprášené, silně opotřebované linoleum. Chtěl pohnout nohama, ale nešlo to. Neměl sílu. Chtěl si pomoci rukama, ale když je položil na zem vedle sebe, zděsil se. Sáhl do něčeho teplého a tekutého. Teprve teď si uvědomil, že má mezi žebra vražený zapomenutý střep. Stařec pohlédl na dveře. Ještě teď přemýšlel o tom, jak je zamkne. Všiml si své ženy visící na obraze hned vedle. Měla krásný mladistvý úsměv. Do růžového klobouku se opíralo polední slunce a tváře měla rudé jako třešně. Zakašlal a pokusil se zavolat o pomoc. Z jeho úst však vyšlo jen zachrčení a na jazyku ucítil nasládlou chuť krve.

Vtom se za dveřmi ozvaly kroky. Stařec se nezmohl ani na zachrčení, a tak jen ležel a prosil Ježíše Krista, aby mu ten neznámý člověk, který je tak blízko od něj, pomohl. Dveře se otevřely. Vešel muž. Měl černé oblečení a na hlavě tmavou čepici. Očima těkal po pokoji. Stařec v něm hned poznal syna. Nemohl mu však dát nijak na vědomí, že tu leží. Čekal, že ho syn zavolá, a že si bude chtít promluvit. Muž přešel po místnosti. Rychlou chůzí zhasl i ten malý plamínek, který ještě osvětloval nepořádek na stole. Počkal chvíli, až mu oči přivyknou na slabé světlo pouliční lampy. Téměř po paměti došel k posteli. Sahal na poličku, z které už jednou bral obálku, která mu nepatřila. Dnes jí tam však nenahmatal. Ta teď ležela schovaná na starcově polštáři, kam nedopadalo žádné světlo. Stařec nemohl nic dělat. Zaplnil ho strach, smutek a chtěl plakat. Neměl však slz, které by mohl prolít. Proto jen zrychleně mrkal a dusila ho ta myšlenka. Můj syn přeci nemůže. To nemůže být. To není. To nemůže být pravda. Josef zaklel a prošel rychle ke dveřím a zlostně je za sebou přibouchl.

Stařec se až teď rozplakal. Po tvářích mu tekly slzy velké jako hrách a pomalu ztrácel vědomí. Zatuchlé oblečení pomalu prosakovalo jeho krví, která tekla po podlaze pod stůl. Krví potřísněnou rukou se natáhl před sebe. Nahmatal věc, která upoutala už dřív jeho pozornost a kterou před několika hodinami rozšlápl. Dřevěnou krabičku nemusel otevírat. Její zavírání už beztak povolilo. Byla pečlivě vyložena sametem a uprostřed rudé hedvábné látky ležel malý zlatý medailonek. Vzal ho do ruky a palcem se pokusil otevřít. Povedlo se, uviděl fotografii, na které stál on sám vedle své ženy. Jeho ruka už medailonek neudržela déle a upustila ho. Jeho oči vychladly. Světlo z lampy se v nich odráželo jako ve velkých zrcadlech plných smutku, samoty a beznaděje. Jako v tůních, které touží po zvířatech, která by se napila.